„Dobrý den, prosímvás, je tady ta paní, co mi před deseti dny objednávala knihu?“

Cizinka chce prodloužit dobu svých výpůjček. Počítač trošku stávkuje, za chvíli se však operace podaří a tak knihovnice může spokojeně prohlásit:
„Prodloužila jsem vám všechny knihy do 2. září.“
„Do čeho?“

„Pane, pane, co potřebujete?“, volala jsem na čtenáře, který se hrnul do kanceláře vedoucí.
„Nic, co na mě koukáte, jako kdybych chtěl něco ukrást?!“

Při instalaci nových plochých obrazovek se mě zeptali pánové technici, zda by se mi líbilo mít písmena permanentně velká a tučná (aby byl text vidět i vestoje a nemusela jsem stále strkat čumák až do obrazovky). Nadšeně ze mě vypadlo: „Ale ano, mně nevadí nic, co je velké a tlusté!“

Čtenářka se vrací, aby mi ještě jednou poděkovala, protože jsem se jí opravdu nadstandardně věnovala, a celá rozpačitá mi upřímně sděluje: „Vám to dneska tak hrozně sluší, už prve jsem Vám chtěla říct, že vypadáte úplně stejně jako ten stůl!“ (Skoro jsem upadla, došlo mi až díky ní, že moje halena barvou i vzorem ladí s deskou našich pracovních stolů – nikoliv prvoplánově.)

Kolegyně u informací chtěla pomoci jednomu pánovi vyhledat nějaký komentář k Bibli. Prý to napsal ten Karafiát od Broučků, ale neví, jak se to jmenuje. Tak se spolu začali prokousávat Janem Karafiátem, Broučky vynechali, ale nic. Že by to bylo špatně zařazené v Brouččích? Od roku 1876 jen Broučci, Broučci, Broučci, Broučci…. Po 59. naskenovaném záznamu (došli jen do roku 1940) se čtenář otráveně zeptal: „A dédété byste neměla?“

Telefon: „Pani, existuje ještě Štefánikova knihovna? A co se stalo s jejími knížkami?“
Přiznala jsem se, že o této knihovně nevím a volajícímu skoro zaskočilo, když na mě vypálil:
„Jak si tohle můžete dovolit říct? To jste Národní knihovna?“
„Národní knihovna nemůže za to, že to nevím a svoje chyby přiznám“, řekla jsem mu a slíbila, že se poohlédnu. Zavolala jsem do Štefánikovy hvězdárny – měli zrovna zavřeno a nebrali telefony, na Googlu nic.
Když volal podruhé, moc se divil mé neschopnosti a nakonec z něj vypadlo něco jako „Štefánikova knihovna spisů vzdělávacích“ ! I když jsem se mu snažila vysvětlit, že je to pouze název edice a nikoliv budova knihovny s knížkami, osopil se na mě, že je badatel a že ho nemusím poučovat o takových trivialitách. A kde teda jsou ty knížky a co se s nimi stalo!! Než jsem mu stačila nabídnout, že si tu edici objednám ze skladiště a potom mu řeknu, co nám z ní zbylo, vztekle zavěsil. Asi si bude stěžovat, ach jo.
P.S.: Než jsem toto dopsala, mohla jsem se zbláznit, protože mi Word samočinně a furt opravoval místo Štefánik - Štefánek a místo Google – Gogol. A ani se nezeptal, jestli může!

Senior, milej:
„Paní, prosímvás, mohla byste mi najít ve Zlatých stránkách moje telefonní číslo? Já jsem ho zapomněl!“

„Pani, vy po mně nechcete žádný peníze?“ divila se s očima navrch hlavy seniorka (nad 70) po vystavení nového čtenářského průkazu. Potom vytáhla z kabely seznam literatury - asi pro univerzitu třetího věku - a já v duchu zaúpěla, protože mi bylo jasné, že jí to budu hledat v počítači já. Naštěstí u prvních pár knížek pochopila a sama si to zkusila, jen s mým občasným dohledem. (Trošku tím vylepšila mé mínění o seniorech.)

Telefon do Referenčního centra:
„Vy jste ta paní v bílém plášti, co tu obhospodařuje internet? Já se chci tak půl hodiny šťourat, jak se mám objednat? Nevím, co jsem volal, můžete mi to říct? Von mě tam za Váma nechce pustit, ať si to dám do pořádku!“ (přeloženo: chtěl se „šťourat“ v internetu, asi se před tím objednával telefonicky a zapomněl na kdy, a ten, co ho nechtěl pustit, byl vrátný, protože průkazka byla asi neplatná)
Tyto bláboly vychrlil uživatel jedním dechem, a než se knihovnice zmohla na reakci alespoň na to šťourání, tak zavěsil..

Přilítla čtenářka, sotva zabrzdila před pultem a začala zbrkle a koktavě cosi zeširoka vyprávět. Nerozuměla jsem jí jediné slovo, ale zřejmě si přišla pro knížku. Nevšímala jsem si tedy jejího žbrblání, vzala jsem jí z ruky průkazku, na obrazovce jsem uviděla, že má připravenou jednu knížku, tak jí povídám:
„Ano, jednu knihu tady máte, jdu Vám pro ni.“
„Cožééé, co jste to říkalááá? Vůbec Vám nerozumím!“

Slečna sedící u počítače před informacemi spráskla ručičky a vyjekla:
„Ježiš, já jsem blbě kvikla!“

Starší čtenář chce telefonicky prodloužit své výpůjčky. Zrovínka se zasekne počítač, tak se knihovnice omluví, zapíše si uživatelovo jméno a ujistí ho, že mu ihned pošle e-mailem zprávu, jakmile splní jeho přání. Čtenář jí smutně poděkuje a pronese historickou větu:
„Slečno, jste hrozně hodná, ale fosílie ímejl nemají…“

„Moh by sem chodit i můj vnuk, i když ještě není plnoletej?" "A kolik mu je?"
"Já si to nepamatuju. Víte, ono se to každej rok mění!"

Požadavky čtenářů:
Ivan z hor (Ivanhoe)
Erbenova Růžice (Kytice)
Knihy od toho Kolji (Coelho)

Slečna hledala v katalogu periodik Opera Omnia. My ten časopis ale fakt nemáme zastoupen ani v „prezentačním“ ani v „zakonzervovaném“ fondu. Ještě že si pak vzpomněla, že to zřejmě složil Komenský ...

Jedna pondělní opravářská:
Chodí sem dost často opraváři na kopírky z firmy Océ, jsou furt samá porucha. Ty kopírky. Minulý týden sem přišel jeden starej a po chvíli odešel, že to spravit neumí, že pošlou někoho jiného. Tak ten dnešní byl mladej, ten se v tom hrabal skoro pět hodin a před chvilkou mi donesl papír s nějakými kódy a klikyháky. Zničeně mi ohlásil, že on to spravit neumí, že to jsou "nový stroje"! A ať zavolám na jejich dispečink, ať sem pošlou někoho jinýho. Taky jeden, co na práci má lidi. Viděla jsem jeho mobil zavěšený proklatě nízko v rozkroku (asi ten, co vrní), tak jsem ho poslala do pryč, ať si zavolá sám.

Přišel takový akurátní páneček, držel hustě (ručně) popsané papíry, jeden vytáhl a prý, jestli mi může položit pár otázek. Tak tedy - jak to bude vypadat s tou novou budovou Národní knihovny na Letné. Jéminkote, vždyť ještě nebyla ani vypsána architektonická soutěž, povídám mu, a on, to že prý nevadí, chce jenom vědět, jestli tady v Klementinu budeme mít při stěhování tam nahoru na Letnou Z A V Ř Í N O ! Dostal mě.
A ještě Letná:
Na informačním letáčku o nové budově NK bylo do ortofotomapy Letenské pláně zasazeno několikabarevné okruží znázorňující SLUŽBY budoucí nové knihovny. Jeden rozčilený uživatel mi vynadal, co si to dovolujeme, postavit Národní knihovnu jako barevnou dětskou káču, ten další sarkasticky poznamenal, že jeden cirkus na pláni stačí, že mu nemusíme konkurovat novou budovou.

Je sobota, venku nádherná slunečná tlaková výše, tady v katakombách temná klementinská níže.
Přišel čtenář, prvnička, vysvětlovala jsem mu, co musí, co může a co nesmí. Sedl k počítači a zajásal, protože počítač knihu našel - ale jen v archivu. Nováček nějak nemohl pochopit, proč nemůže u počítače zůstat sedět a proč se musí, sakra, hrabat v šuplíkách ve starém lístkovém katalogu. Uplatnila jsem tedy vyzkoušené rčení: ne, ne, ne, žádný počítač - musí to ručně najít, ručně napsat, ručně hodit do objednávek. Nechápal. Zavedla jsem ho ke katalogu, našla podle abecedy autora, potom i tu správnou kartičku s požadovanou knížkou (rok vydání 1901), podala jsem mu objednávku na vyplnění (štítivě si ji vzal dvěma prsty), ponechala jsem ho osudu a zapomněla na něj. Po deseti minutách se vypotácel od katalogů, brunátný vzteky, co si to k němu tahle knihovna dovoluje, když všude jinde to mají v počítači! Použila jsem fungující větu, jaké to má štěstí, že žije v Praze a může si vybrat z několika desítek knihoven, že. A opět jsem uslyšela klasickou odpověď - "Ale tu knížku máte jenom vy!" Za ním stáli již další dva nedočkavci, tak jsem to chtěla rychle skončit a (bohužel) ze mě vypadlo: "Musíte se holt o sebe postarat ručně!" Ti dva za ním se rozchechtali, on zrudnul a utekl, mně konečně došlo proč, a postopadesátédeváté jsem si pozdě uvědomila - mlčeti zlato. Už aby byla neděle.