Autor se ve svém příspěvku zabýval zejména „identifikátory důvěryhodnosti“, tj. v praxi vlastnostmi a prvky webových stránek, které mohou uživatelům odhalit, zda se jedná o nedůvěryhodný zdroj informací. U tradičních tištěných dokumentů bylo možno podle autora a vydavatele (resp. podle jejich pověsti) odhadnout míru důvěryhodnosti, nemluvě o recenzních řízeních. Elektronické zdroje a dokumenty ale může s minimálním úsilím vytvářet a zveřejnit kdokoli a na libovolné téma, publikování je nekontrolované a nekontrolovatelné. Otevírá se tak pole pro nejrůznější překrucování pravdivých informací a skutečností, ať jde o informace záměrně zkreslené nebo šíření falešných informací za určitým účelem (např. jako skrytá reklama nebo marketingový tah, cílený podvod, „šíření nenávisti“, extremismus, prostý zábavný prvek „z legrace“) nebo o nedbalost či neznalost.

• autorství stránky či zodpovědnost za ni (vzdělání, praxe, akademické hodnosti aj., ocenění, publikační činnost apod.),
• způsob prezentace (design, jazyková správnost, (ne)přítomnost reklamy),
• podpora tvrzení (odkazy, citace, důkazy),
• aktuálnost stránek,
• nezávislost zdrojů (zda se jedná o argumentačně uzavřený systém či nikoli), atd.

Nicméně ani samotný výskyt indikátorů není zárukou správnosti informací, i tyto identifikátory jsou pouze pomůckami a vodítky a nesmí k nim být přistupováno dogmaticky, jinak hrozí chyba opačná - přílišná nedůvěřivosti vůči zdrojům. Navíc, je snadné tyto indikátory padělat, protože metodika je veřejně známá.

Úloha informačních pracovníků v procesu odhalování nedůvěryhodných zdrojů tak může být např. v přímém školení uživatelů a osvětě, usnadnění ověřitelnosti zdrojů zvyšováním globální vyhledatelnosti zdrojů, nasměrování uživatelů k prověřeným zdrojů a v neposlední řadě nalezením lepších identifikátorů důvěryhodnosti.

JaS