Jsou věci, které si pamatuji velmi přesně. Třeba vím přesně, že jsem v životě byl dvakrát na fotbale. Poprve jsem zíral, co všechno mohou dospělí lidé dělat. Podruhé jsem zjistil, že je to stejné, jako v případě prvním, takže třetí návštěvu nehodlám riskovat.

Ne tak Provázkiáda. Máme za sebou již IV. ročník této roztomilé, recesistické a schizofrenní akce. Všechny čtyři ročníky jsem prožil v přední linii dotyku se čtenáři. A nestačím se divit.

Každý ročník je jiný. První byl ve znamení otazníků. Otázky jen pršely. Co to znamená? Je to soutěž? Jaké jsou ceny? Proč to děláte? Druhý ročník byl poněkud jiný. Přišli čtenáři, kteří si pamatovali na ročník první. Byli tací, kteří přišli i s provázkem, mašličkou a úsměvem na tváři. Způsobně se navázali a poptali se po výsledcích. Pel nového a nečekaného byl setřen. Přiharcovali novináři a chtěli podrobnosti, zajímavosti a netušenosti.

Před třetím ročníkem jsem se zamýšlel, zda má vůbec cenu ho uskutečňovat. Udělal jsem dokonce průzkum v některé konferenci. Průzkum vyzněl pozitivně, takže nebylo nad čím dumat. Třetí ročník byl dán jakýmsi ochabnutím zájmu. Možná nás zrovna míjela nějaká tlaková níže. Motivace, že naše provázky budou v Bruselu dříve než český stát, již nebyla motivací. Nicméně konečné výsledky mluvily o tom, že byl úspěšnější než ročník druhý.

Čtvrtý, letošní ročník byl jistotou a samozřejmostí. Nepochyboval jsem o tom, že se bude konat. Nedělal jsem průzkum. Provázkiádu jsem bral jako entitu stejně konstantní jako invertované záhlaví katalogizačního záznamu. Výsledky hovoří za vše.

Poznámka: Ve sloupci "Počet registrovaných čtenářů" je uveden počet čtenářů registrovaných v knihovně, nikoliv pro Provázkiádu.

Na závěr povzbudivé konstatování ctitelům tradicí Tož, těšte se už teď na příští, již V. ročník Provázkiády, který se bude konat v rámci neuvěřitelného IX. ročníku Týdne knihoven.

To nejdůležitější na téměř závěr. Letošních 4890 metru, celkem již pár pídí za 30 km, nás přiblížilo na cestě z Prostějova do Bruselu až do Rousínova.

Čert vezmi metry a provázky. Kdysi jeden ministr financí prohlásil, že naše ekonomika je zdravá a dynamická, že máme pouze špatně nastavené ukazatele. Takže bych si dovolil abstrahovat od počtu provázků a metrů, které nás dělí od dvou bodů v prostoru. Za čtyři roky vážilo cestu do knihoven více než 60 000 čtenářů, tedy živých lidí, kteří přišli, aby knihovně podali ruku a případně jí sdělili, že ji mají rádi, nebo v ní rádi pobývají.

Troufám si tvrdit, že je to mimořádně potěšitelné konstatování.