Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Národnostní menšiny a jak s nimi lépe komunikovat

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Národnostní menšiny a jak s nimi lépe komunikovat

0 comments

Rostoucí počet příslušníků národnostních menšin představuje významný demografický fenomén naší společnosti. Řada veřejných knihoven se zamýšlí nad způsobem, jak zpřístupnit své služby příslušníkům menšin a jakou formou přispět k odstraňování bariér mezi minoritní a majoritní populací.

Příčinami interetnických konfliktů a efektivní komunikací v multikulturním prostředí se zabýval seminář Podejme si ruce aneb Být jiný neznamená být horší, který na začátku října 2002 uspořádala Krajská knihovna Vysočiny Havlíčkův Brod ve spolupráci s Městskou knihovnou Jihlava.

Semináře se zúčastnili nejen knihovníci, ale i pracovníci městských a okresních úřadů, občanských poraden a pedagogičtí pracovníci. Lektorský tým ve složení PhDr. Dana Rabiňáková, Mgr. Romana Vylitová a Mgr. Jiří Kocourek poskytla nezisková organizace Partners Czech, která se dlouhodobě věnuje multikulturní výchově a výchově k toleranci a proti rasismu.

Seminář byl zaměřen na seznámení s vietnamskou národnostní menšinou. Sociolog a vietnamista Mgr. Jiří Kocourek se soustředil na typické rysy vietnamského národa, který se vyznačuje zejména lidovou tradicí a národní hrdostí. Vietnamci pocházejí z velice heterogenního prostředí, ctí svou východní kulturu a západním světem opovrhují.

Mezi životním stylem na vesnici a ve městě ční propastný rozdíl několika staletí. Na úrovni historických dob rovněž přetrvávají vztahy mezi mužem a ženou. Partnerské vztahy jsou brány mnohem vážněji než u nás a jsou velice pevné. Intimní vztah je ryze soukromou záležitostí a v žádném případě nepatří na odiv veřejnosti. V parcích ve Vietnamu nikdy nespatříme mileneckou dvojici držící se za ruce. Mládež je přísně vedena k cudnosti a zdrženlivosti. Trvá mnohdy několik let známosti než mladý muž smí políbit své děvče. K českým dívkám se však Vietnamci chovají odlišně. Vysvětlení je jednoduché. Bílé dívky obecně nemají pro Vietnamce takovou hodnotu jako vietnamská děvčata a jsou pro ně podřadnější. Naše dívky se oproti vietnamským chovají mnohem otevřeněji a vstřícněji, což si Vietnamci mylně vysvětlují jako erotickou pobídku.

Základní životní hodnotu tvoří pro Vietnamce rodina. Rodinné vztahy jsou velmi pevné a silně provázané i mezi vzdálenějším příbuzenstvem. Chceme-li navázat kontakt s vietnamskou rodinou, je třeba vždy oslovit muže jako hlavu rodiny. Přetrvává tradiční model. Muž vydělává peníze a žena se stará o děti a rodinný krb. Pokud zatelefonujeme vietnamské rodině a sluchátko zvedne žena, za okamžik zjistíme, že nás nikdo neposlouchá. Manželka totiž předává sluchátko svému muži.

Přísně respektována je rovněž společenská hierarchie. Nemělo by nás udivit, když se nás Vietnamec krátce po seznámení zeptá na náš věk. Není neuctivý. Potřebuje si nás zařadit do společenské hierarchie, aby věděl, jak se k nám má chovat.

Pravidla slušného chování přísně nařizují neuvádět nikoho na veřejnosti do nesnází. Každý se snaží chovat tak, aby nedošlo ke konfliktu. Není slušné dát například najevo, že se kolega mýlí, byť je jeho omyl evidentní. V žádném případě by neměl být upozorněním na chybu před ostatními zostuzen, aby "neztratil tvář". Ztrátu tváře naopak riskuje ten, kdo přímo na veřejnosti někomu něco vytkne. Pokud je nezbytné odstranit chybné jednání, řeší se situace s "výše" postavenou osobou (rodičem, nadřízeným). Při uvědomění si této skutečnosti nás napříště neudiví zdánlivě neupřímné chování Vietnamců. Sdělovat druhým své problémy, natož si veřejně na něco stěžovat, je rovněž společensky nepřípustné. V konfliktu s Vietnamcem také počítejme s tím, že Vietnamec se vždy zastane Vietnamce, byť by neměl pravdu.

Vietnamci jsou dotykovým národem. Navzájem se na veřejnosti dotýkají mnohem častěji než my, ovšem pouze v přátelských vztazích! Objetí a časté dotyky mezi příslušníky stejného pohlaví jsou pro ně zcela normální. Blízký fyzický kontakt ještě neznamená odlišnou sexuální orientaci. Na rozdíl od vřelého chování osob stejného pohlaví je na veřejnosti zcela nevhodné projevovat intimitu. Týká se to nejen vztahů partnerských, ale i rodinných. Nevhodné je například pohladit vietnamské dítě po hlavě. Toto gesto je pro Vietnamce výrazem úzkého vztahu k druhé osobě. Pouze rodinní příslušníci se mohou dítěte takto dotýkat.

Další významnou hodnotu vietnamského etnika představuje vzdělání. Na vzdělávání dětí je kladen patřičný důraz. Jednoznačně převládá memorativní způsob učení. Pochopení není nutné, hlavně když se to umí zpaměti. Děti jsou v českém prostředí pod velkou zátěží. Většinou mluví česky lépe než rodiče a jsou nuceni chovat se předčasně dospěle. Vyřizují mnohé záležitosti na úřadech a pomáhají na tržnicích. Zámožné rodiny najímají pro své děti česky nebo anglicky mluvící vychovatele. Takové děti pak nemají problémy s češtinou, nýbrž paradoxně s vietnamštinou. Rodiče vedou své děti k tomu, aby si vážily své původní vlasti a aby jí zůstaly věrné.

Vietnamští občané k nám od 50. letech přijížděli za vzděláním a odbornou praxí. V současnosti je však hlavním důvodem jejich příjezdu obchodní činnost. Máme možnost sledovat, jak se postupem doby vietnamská komunita zmáhá. První přistěhovalci byli zcela negramotní, další generace se již naučila česky a pořídila si stánky na tržnici. Dnes své obchody přesouvají do kamenných obchodů a zaměstnávají české prodavačky. Jejich jediným cílem je vydělat peníze a vrátit se domů do své vlasti, kterou tolik ctí.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 4)
RÖSSLEROVÁ, Ivana. Národnostní menšiny a jak s nimi lépe komunikovat. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 11 [cit. 2024-12-27]. urn:nbn:cz:ik-11147. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11147

automaticky generované reklamy