Pod oknem zámecké studovny běží francouzští vojáci v čele s Napoleonem, stejně, asi už tak potřetí. Slovo Action už knihovník ani moc nevnímá, ano - Francouzi zde točí film o Napoleonovi.

Knihovník už stihl přečíst noviny, vypít kafe, probrat "důležité věci" a myslí si, že ho toto srpnové dopoledne nemůže už nic překvapit, když v tom se ozve hlasité vyzvánění telefonu. Knihovník se představí a už se děsí, protože na druhém konci drátu slyší ženský hlas, který se ptá, jak se dá poznat, že je někdo šlechtického původu. Knihovník je vlastně kdekoliv také informační pracovník, takže ho napadá nejschůdnější řešení: "Řízněte dotyčného do ruky a když poteče modrá krev...". To ovšem paní ani nerozesměje, ani nepoděsí a tak knihovník přihodí telefonní číslo na nejmenovaného kolegu v jiné instituci (který mu to určitě vrátí).

Knihovník se pustí do práce, ovšem asi tak po hodině přichází zasloužilá knihovnice (spolužačka z nižšího ročníku knihovnické školy), a tak stihnou probrat radosti knihovnického života, protože knihovnický život starosti nepřináší. Ani se to nezdá, ale dopoledne je fuč, je čas jít na oběd (knihovníkovi dopřejeme soukromí, dnes vařil sám - a přežil).

Odpoledne má náš knihovník šanci si procvičit znalosti němčiny, kolega z německé (ovšem ne historické) knihovny se přišel do zámecké knihovny podívat a tak trochu si postěžovat, že ani v Německu to knihovník nemá ideální. Ovšem projevuje i zájem o historickou knihovnu a za chvílí se již loučí, když si ještě stačil vzít kontakt na zámeckou knihovnu v Kroměříži, popř. přímo na knihovníka. A co knihovník? Dostal několik e-mailů, které stíhá vyřídit, také několik dopisů ohledně sbírek - některé půjdou vyřídit až zítra, stačil se podívat na některé webové stránky a už je tu padla, i když nějakou tu minutu přetáhl. Knihovník si vzpomene na Solženicyna - "Jeden den Ivana..." a musí konstatovat, že proti Ivanu Denisovičovi je na tom mnohokráte lépe, ale přeci jen přemýšlí nad knihovnictvím v Německu.