V srpnu jsme s kolegou Richardem Papíkem uskutečnili dlouho plánovanou a připravovanou návštěvu Krajské vědecké knihovny v Liberci. Termín byl dojednán téměř měsíc dopředu a tak, když nastaly záplavy, byl náš odjezd z Prahy poněkud komplikovanější. Nechtěli jsme se však svého plánu jen tak lehce vzdát, protože naším cílem bylo především posezení s paní Věrou Vohlídalovou. Bývalá ředitelka této instituce nás provedla knihovnou a ukázala nám nejen její fondy a služby, ale zavedla nás také do zákulisí. Z návštěvy Stavby smíření jsem získala pocit, že tato stavba nemůže vyvolávat žádné "smíšené pocity", naopak, pocit z ní je stejný, ať navštívíte studovnu, dětské oddělení, informační pult, depozitář, administrativní zázemí nebo třeba kuřácký koutek. Design i funkce knihovny jsou totiž s maximální snahou namířeny k potřebám lidí, kteří ji využívají. Nenásilný a přitom jednotný navigační systém, prostor, světlo, útulná zákoutí, multifunkční křesla i konferenční sály. Ačkoliv je prostor členitý, stále vás ujišťuje o jednotě ve smyslu své funkce. Koncepci světlo-prostor-svoboda, která - až na smutné výjimky - prostupuje celou knihovnou, jsem se pokusila přiblížit ve fotoreportáži, podívejte se sami.

Stavba smíření byla dokončena, dostalo se jí uznání, denně do ní přijde kolem 2000 návštěvníků. Vy už ale nejste ředitelkou knihovny, proč? Měla jste skutečně v plánu odejít po dokončení díla a nebo Váš odchod mají na svědomí spíše nepřátelské výpady na Vaší osobu a konflikty kolem stavby?

Ne, já jsem ihned od mého nástupu v roce 1990 otevřeně mluvila o mém plánu odejít do důchodu. Do knihovny jsem se vlastně vrátila, kdysi, po ukončení studia jsem v ní totiž pracovala. Potom jsem vedla jen rok a půl ústřední knihovnu na Vysoké škole strojní a textilní (dnešní Technická univerzita). Po roce 68 mě odsud vyhodili jako odpůrce okupace, těhotnou mne však zase museli vzít zpět, ale už jako nejhůře placenou odbornou sílu. Od roku 1977 jsem pracovala v informačním centru v Okresním úřadu národního zdraví v Liberci. Měla jsem vlastně obrovské štěstí, že jsem se do nemocnice dostala, protože díky mým politickým postojům i faktu, že můj otec byl chartista, jsem žádné velké ambice neměla. Když jsem do nemocnice nastoupila, probíhala tam pouze cirkulace několika odborných časopisů a fungovala tam odborná a pacientská knihovna. To co jsem vybudovala, sice nebylo nijak obrovské, začínala jsem tam sama, pak jsme tam byli tři, ale mě to bavilo, chtěla jsem zůstat v oboru. Ačkoliv jsem se zpočátku musela hodně učit a zvykat si na terminologii nového oboru - předtím jsem pracovala v technických oborech na univerzitě - cítila jsem se opravdu užitečná, naše centrum se stalo součástí celého týmu. Naše informační služby, které se zpočátku musely obejít i bez pomoci výpočetní techniky, až později jsme mohli zavádět dialogové systémy, totiž pomáhaly lékařům nejen při přípravě na jejich atestace, ale mnohdy pomáhaly přímo při léčebném procesu. S oblibou uvádím příklad, kdy nás chirurg-traumatolog požádal urgentně o informace o tom, jak se fixuje zlomená lopatka, protože to nikdy nedělal a my je do tří dnů (včas) sehnali. V informačním centru pracoval sehraný tým, dokázali jsme získat důstojné nové prostory pro informační centrum, spolupracovali jsme velmi úzce s lékaři i zdravotními sestrami, technickým personálem a také jsme sháněli množství zajímavé odborné literatury, včetně "zakázaných" informací například o homeopatii nebo sociologické práce. Nakonec ocenění se nám dostalo nejen z pocitu dobré a zajímavé práce, ale také nás tehdejší ředitel OÚNZu přišel pochválit, protože jsme byli druhé nejlepší informační centrum mezi nemocnicemi.

Takže tuto nádhernou práci se mi příliš nechtělo opustit, když mě přišel po revoluci 1989 někdejší ředitel knihovny Dr. Mrázek (také za starého režimu pronásledovaný) přemlouvat, abych zkusila navázat na jeho snahy již z 60. let o vylepšení podmínek knihovny, jelikož on již byl v seniorském věku a ne právě zdráv. Jednalo se především o nevyhovující prostory. Vytipovali jsme ve spolupráci s městem i sami řadu lokalit, město však nemělo peníze a tak slíbilo, že pokud my peníze seženeme, přidá svůj díl. I když docházelo k různým nedorozuměním na různých místech, věc se zvláště díky morální podpoře prezidentů obou zemí (SRN, ČR), tří generacím poslanců Sněmovny Parlamentu ČR i profesním kolegům a přátelům ze zahraničí, podařila. Snad je to také z části tím, že jsem Vodnář, který když se pustí do něčeho, co je snové, nevzdává to, dokud toho nedosáhne. Také zde vidím souvislost s tragédií smrti mé dcery v roce 1988, kdy jsem se snažila najít zase cestu k životu a neublížit mému synovi tím, že bych ztratila svoji funkci v době, kdy mu bylo 13 let. Podnikala jsem různé terapie bez léků: chodila jsem 20 km denně, hodně mi pomohli kolegové v nemocnici. Také jsem absolvovala terapie zaměřené na kreativitu, asertivitu a dále na sebepoznání a dosahování vytyčeného cíle, přešla jsem pole žhavých uhlíků dlouhé sedm metrů bez jediného puchýře…. Na základě všeho toho jsem se přesvědčila o tom, že cokoliv člověk chce, tak dokáže, nesmí o tom ale jenom snít, musí za tím vykročit. Aktivity, kterými jsem v rámci terapie prošla, mi ukázaly, že všechny cesty vždycky k tomu cíli vedou. I když vedou vždy přes překážky.

 

Jaké to byly překážky?

Například tři měsíce po podepsání smlouvy na stavbu za 336 mil. Kč s dodavatelem vybraným za účasti Ministerstva kultury ČR, mi zástupce ministerstva sdělil, že můžeme dostat pouze 278 mil. Kč. To by znamenalo porušení smlouvy, ministerstvo však chtělo, abychom i přesto stavěli. Podporu jsem opět získala u Kanceláře prezidenta republiky, která sice nemohla poskytnout peníze, ale připojili k mému dopisu všem spolkovým zemím Německa, které měly vztahy s ČR, potvrzení o záštitě nad stavbou. Od Němců jsme sice dostali peníze pouze na stavbu synagogy, nakonec tak to bylo od počátku v dohodě, ale zato např. od vlády Saska přišel nápad - podat projekt v rámci programu EU Phare CBC, který ona podpoří. Dva roky jsme připravovali projekt Phare na vnitřní vybavení. Programová komise EK jej koncem roku 1998 odsouhlasila, počátkem roku 1999 však oznámila, že byla změněna pravidla a projekt nemůže být přijat. Německá strana intervenovala a projekt se podařilo prosadit - kromě jiného asi hlavně díky tlaku saského ministerského předsedy Biedenkopfa a Ramiro Cibriána, který se prý nechal slyšet, že pokud se nepodaří projekt prosadit, odstoupí ze své funkce. Nakonec delegatura EK a pracovníci programu Phare u nás našla peníze ze zbytků nerealizovaných projektů z let 1997-2000, což činilo neuvěřitelných 1,7 mil EUR.

Přes všechny tyto problémy jsem pořád šla za svým cílem, i když jsem přesně nevěděla, kdy k němu dospějeme a dokonce na počátku mých snah pochopitelně ani jak to přesně bude vypadat. Při koncentracích v době, kdy jsem studovala materiály ke stavbám moderních knihoven a připravovala projekt, jsem v takovém polovědomí viděla dvě postavy stojící zády ke mě, jak přestřihují pásku. Když se chystalo otevření knihovny a synagogy, někdo řekl, že by páska na přestřižení asi být měla, ale jak, když budova má dva vchody. Nakonec někdo přišel s nápadem přestřihovat pásku na hlavním schodišti. Páska se přestřihovala na schodech a přestřihovali ji ministr kultury Dostál a zástupce EK Dryer. Já jsem zahajovala otevření spolu s primátorem Liberce a k aktu s páskou jsem sestoupila dolů se schodů, takže ty dva jsem skutečně viděla zezadu. A tak má někdejší vidina symbolizující cíl – dokončení stavby byla vlastně skutečností.

Měla jste vizi, jak dvě postavy přestřihují pásku a otevírají tak novou knihovnu. K této vizi jste se dopracovala i v realitě. Během naší prohlídky knihovny jste říkala, že Vaše představa architektonického řešení knihovny zahrnovala požadavek její schopnosti fungovat ještě za 200 let. Proto se chci zeptat, zdá máte nyní také určitou vizi o tom, jak by měla knihovna za těch 200 let vypadat, respektive, jak by se měla dále vyvíjet. Předpokládám, že Vaše představy neskončily u té pásky...

To rozhodně ne, na druhou stranu ale jasnou vizi toho, jak bude knihovna za 200 let opravdu vypadat nemám a ani bych nechtěla mít. Ráda v této souvislosti používám výrok rektora brněnské Masarykovy univerzity, totiž že "knihovny současnosti jsou základními pilíři osobní prosperity". Když jsem spolu s mými kolegy připravovala koncepci knihovny, jedno nám bylo zcela zřejmé, totiž že knihovna má být centrem celoživotního vzdělávání a to od toho nejnižšího věku až do věku seniorského. Samozřejmě, že se bude měnit s věkem uživatele i vývojem knihovny samotný způsob jejího užívání. Základem však, podle mého názoru, zůstává kniha. Nová média a způsoby prezentace informací dnes do značné míry totiž kopírují knihu. Prostor, který tu byl utvořen i v zázemí knihovny, by měl umožnit umístění i proměněných médií či nosičů informací, najde se i způsob jejich užívání, tedy i možné proměny služeb budoucí knihovny – infotéky.

Samozřejmě, že se budou vyvíjet technologie přenosu dat, ale kromě toho se také mění životní styl a způsob práce. Když jsem cestovala do různých zemí, abych tam nasbírala inspiraci pro stavbu a funkci moderní knihovny, viděla jsem například ve Skandinávii i USA, jak moji kolegové sledují při koncipování knihoven, že se mění život podnikatele. Jeho domov se stává pracovištěm, rodina tím trpí, respektive se stává nemožným sejít se doma ve společném čase a prostoru. Proto je koncepce naší liberecké knihovny vedena jako otevřený prostor, ale i s místy připomínající pohodlí domova. Prostor, který do určité míry může trochu nahrazovat rodinná setkání, prostor, který umožňuje i svobodný pohyb.

Velmi se mi líbil Váš výrok o tom, že knihovna je obrazem demokracie. Když jsem se ptala na budoucnost knihovny, neměla jsem na mysli technologie, ale spíše funkce. Jak nás může knihovna učit chovat se demokraticky? Jaké by měly být její funkce vzhledem k prostředí, ve kterém se nachází? Zde se zdá, že knihovna má velmi dobrou spolupráci se židovskou obcí. Jak je tomu v případě dalších menšin v regionu? Knihovna je navíc euroregionální, takže kromě menšin spolupracuje patrně i s polskými a německými partnery...

V tomto směru se spolupráce teprve rozjíždí. Tuto oblast mají totiž na svých bedrech především sami občané a to prostřednictvím různých neziskových organizací a občanských sdružení. Abychom mohli skutečně budovat spolupráci a vzájemně se k sobě přiblížit, potřebujeme finance - a to je o projektech, schopnosti je vymyslet, podat a realizovat. Začali jsme zde s Městem Liberec aktivity pro romskou menšinu, snažíme se více podchytit vietnamskou menšinu, která je zde dosti významná díky tomu, že je zde mnoho podnikatelů a bývalých studentů z vysoké školy, dále máme spolupráci s jedním ukrajinským duchovním, který zde pomáhá legálním i nelegálním občanům ukrajinské národnosti. Knihovna vlastně ukazuje základní práva a svobody tím, že je otevřena skutečně pro všechny, může sem přijít kdokoliv a vzdělávat se, nápis na průčelí "knihovna" je ve všech řečech, které se tam vůbec vešly, naše WWW stránky a OPAC by měly být ve třech řečech. Snažíme se být maximálně otevření. Do komise pro menšiny při Městě Liberec, které jsem členkou, zveme kromě vlastních členů také další osoby, abychom zvýšili informovanost. Komise však nemá žádné rozhodovací pravomoci, je to poradní orgán Rady Města. Proto také neuspěla s návrhem, aby veřejné zakázky pod 100 tis. Kč, které nemusí projít výběrovým řízením (nepodléhající Zákonu o zadávání veř. zakázek), byly přednostně zadávány romským firmám. Představitelé romské menšiny se také postupně učí spolupráci. Ti, kteří mají zájem, spolupracují, ale problémy se také občas vyskytnou.

Kromě národnostních a etnických menšin existují také například hendikepovaní nebo bezdomovci, které považuji také za menšinu. I pro ně musí být knihovna otevřená a dostupná. Také reakce návštěvníků a uživatelů na otevření této budovy zněly ve smylu: "Konečně něco pro lidi, něco pro nás!" Kromě této otevřenosti jsem se totiž snažila, aby se každý návštěvník knihovny orientoval a aby mu bylo pomoženo, pokud to potřebuje. Snažila jsem se učit personál knihovny, aby si všímal: někdy přece stačí úplně jednoduchá věta "mohu vám nějak pomoci?".

Zatímco reakce občanů a nezávislých sdružení na Stavbu smíření vyznívají vesměs pozitivně, zdá se, že politická scéna, respektive konkrétní politici, nepřejí tomuto projektu, možná i Vám osobně. Tato disproporce se mi zdá podivná. Vidíte vy sama pro to nějaké důvody?

Nejsem schopná říci, co za tím opravdu vězí. Možná je to určitá nelibost, že se to nakonec přes všechny překážky, boj firem, nedorozumění… podařilo, vázaná možná i na to, že jsem žena, ale především existuje stále limit pochopení (bohužel i u některých pracovníků knihovny), co to je a jak funguje vlastně dnešní knihovna v moderní společnosti. Zřizovatelé jsou zatěžováni - čemuž ale rozumím - mnoha drobnými i velikými záležitostmi při správě města, respektive státu v případě Ministerstva kultury. Limitované chápání funkce knihovny, ale i finanční limit je velmi svazoval, kromě toho se mnohým vize takové knihovny zdála až příliš rozmáchlá. Jak se však v praxi ukázalo, vize to byla dobrá, opřená o dlouholeté studium a cesty za poznáním venku. Odpovídá totiž již i dnešním potřebám našich občanů nejen si půjčovat knížky, ale mít místo setkání a sebevzdělávání ve středu města. Vysoká denní návštěvnost je toho nakonec zřetelným svědectvím.

Moje poslední otázka směřuje trochu do oblasti, ve které jsem se nějaký čas sama pohybovala. Ráda bych se zeptala na Vaši působnost v Česko-německém fóru žen, zda je to aktivita orientovaná výhradně na otázky žen nebo zda - a to mi spíše tak připadá - je to šířeji pojaté občanské hnutí.

Je to občanské hnutí v obecném smyslu, které začalo ve vazbě na Helsinské občanské sdružení (Helsinky Citizens Assembly). Na české straně vedla aktivity Hana Klimešová, hodně se kolem něj anagažovaly Jiřina Šiklová, Saša Lienau, Alena Vágnerová, Jana Zoubková a ještě několik dalších žen na obou stranách hranice. Bylo však potřeba založit nějaký právní subjekt, nejlépe občanské sdružení, které převzalo název celého hnutí: Česko-německé fórum žen. Já se tomu věnuji poslední dva roky, aktivity „fóra“ však již existují 6 let a má za sebou spoustu společných konferencí zaměřených na česko-německé vztahy, jejich historii i budoucnost, lidská práva, mezilidskou komunikaci apod. Existuje přeci řada nevyjasněných problémů, o kterých je třeba spolu hovořit. Při návštěvě některých aktivistek z Německa se hodně mluvilo například o malém zastoupení žen v politice. Většinou se tím ale myslí vysoká politika. Starost o komunální věci je však také politika a v té se dost žen angažuje. Z množství témat, které česká strana, resp. právě liberecké ženy nabídly k diskusi německé straně, byla nakonec vybrána Agenda 21 – nové šance pro ženy a zároveň bylo založeno dnešní sdružení, které dnes má sídlo i kancelář v Liberci. V souvislosti s diskusemi o česko-německých vztazích bych připomněla docela povedenou knihu Jiřího Gruši "Čechy: Návod k použití", kde se objevuje krásná úvaha: "S těmi Sudetskými Němci by nebyl žádný problém, kdyby to vlastně nebyli Češi." Kromě toho se fórum zabývá rovnými šancemi pro ženy, sociální exkluzí, vstupem do EU a podobně, tedy ačkoliv převážnou většinu členstva tvoří ženy, nevěnujeme se výhradně otázkám žen.

Děkuji za rozhovor.