Houževnaté čtenářky a vytrvalí čtenáři Ikara a snad také i mého sloupku, setkáváme se spolu po devatenácté a naposledy. Podle toho jsem zvolil dnešní titulek: ačkoli můj sloupek končí, řešení tématu "digitalizace a knihovny" pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Jakkoli některé kolegyně a kolegy iritovalo otevírání nepříjemných problémů, kterého jsem se dopouštěl, nic se pro ně nezmění, i když teď na tomto místě umlknu - digitalizace v knihovnách nekončí, otázky zůstávají a dožadují se odpovědí. Čím déle na ně budeme muset čekat, tím horší to potom bude zážitek.

Musím se přiznat, že v poslední době mě velice potěšila jedna věc. Na letošní konferenci INFORUM mluvil Saša Skenderija o budování digitální budoucnosti na Cornellu. Jaksi mimochodem se zmínil o tom, že při pohledu do střední Evropy zpoza oceánu na tom Česko vůbec není špatně, pokud jde o snahu budovat digitální prostředí. Že na tom je dokonce lépe než Německo nebo Rakousko. Neříkám to proto, že bychom snad mohli spát na vavřínech, ale k zamyšlení těm všem z nás, kteří vrchol dokonalosti a takřka nedostižný vzor vidí v germanofonním prostředí. Znamená to totiž, že alespoň pokud jde o digitalizaci, podařilo se nám vykročit z úzkého středoevropského rámce. Středoevropský rámec je pro nás dnes už zkrátka příliš stísněný a omezující, tradice netradice. Myslím, že nic lepšího nás nemohlo potkat. Jsem velice rád, že tentokrát už to nepřišlo shůry, že jsme k tomu dokázali přispět sami. Zajisté si dovedu představit, že by to mohlo být lepší, ale díky aspoň za tohle.

Vůbec nepochybuji o tom, že nás ještě potká mnoho potíží a že se ještě nějakou dobu budeme setkávat s odporem těch, kteří přese všechno nedokázali pochopit, že jsme již vstoupili do jiného světa, jakkoli v něm mnohdy spíše jen tápeme. Avšak třebaže jsme z toho všeho poněkud zmateni, přesto jsme něco rozpoznat už stačili. Pravidel je sice třeba, ale musí jich být málo a hlavně musí být jednoduchá. Méně je nikoli jen někdy, ale vždy více, to je základní pravidlo digitálního světa stran pravidel. Nad jednoduchostí jde složitost. Ta je arci možná, ne však nutná. Co je možné, ještě nemusí být skutečné. Možné - složité - se někdy hodí, jindy je bezúčelné a tedy také nežádoucí. Druhým pravidlem digitálního světa tudíž je, že úplné naplnění formálního standardu (tj. možnosti, možného) se vůbec nerozumí samo sebou, že musí být funkčně a situačně zdůvodněno. Digitální prostředí je vztahová síť, není to kumulace ať už jakýchkoli jednotlivin či jednotlivostí. Není tedy až tak důležitý podrobný popis jednotliviny a její rozpitvání na kdejaké jednotlivosti, nýbrž postižení jejího bližšího i vzdálenějšího okolí v různých, ne vždy stejných aspektech. To znamená, že kontextualizace je třetím pravidlem digitálního světa. Různé kontexty, aspekty, situace a funkce jsou prostě různé, nelze je jednoduše unifikovat, aniž je tím zbavíme většiny z jejich významu, resp. významů. Takzvaný úplný popis, jak na něj jsou knihovníci, kodikologové, bibliologové, archiváři a další zvyklí, je tedy nedobrou iluzí. Jako tu jsou různé jednotliviny v různých aspektech, tak tu jsou různé popisy týchž jednotlivin. Jsou to však popisy segmentů jednoho jediného světa, a tak spolu vzájemně souvisejí: komplementarita je čtvrtým pravidlem digitálního světa. Myslím, že to stačí: jednoduchost, situačnost, kontextualizace a komplementarita nám dovolí orientovat se ve světě viděném prizmatem digitálního prostředí, umožní nám klást si otázky. A klást si otázky je rozhodně zajímavější a přínosnější než vytvářet složité stavby přebujelých pravidel a při tom čekat na Godota.

Kolegyně a kolegové, s těmi digitálními pravidly mě neberte tak vážně, klidně to může být ještě jinak. Zdá se mi však, že pro vysvětlení povahy naší práce v digitálním světě s nimi docela dobře vystačíme. Mají jediný požadavek: chopit se jich nápaditě a nečekat na autoritativní rady. Kdo to dovede, nemá se čeho bát, neztratí žádnou jistotu. Kdo však čeká jistotu od autority složitých pravidel, ztratí ji.

Loučím se s vámi a přeji vám fantazii.