Milé čtenářky a drazí čtenáři Ikara,
ve svých dosavadních sloupcích jsem se snažil představit některé otázky, které vyplývají ze situace, v níž došlo již k základnímu nasycení technikou i u nás a kdy byla digitalizace zvládnuta natolik, že se může stát provozně rutinní záležitostí. Pokoušel jsem se ukázat, že tímto zdárným vývojem však všechny otázky ani zdaleka nekončí, ba že ty opravdové vskutku teprve začínají. Nyní už nejde jenom o ovládnutí počítačů, o využívání informačně komunikačních technologií, ale o samu změnu myšlení, jak se říká. Masivní prosazování digitalizace, šíření elektronicko-digitálních quasidokumentů by nás tudíž mělo vést k tomu, abychom se zamysleli nad našimi základními náhledy, s nimiž přistupujeme ke skutečnosti vůbec, abychom se zamysleli nad předrozvrhovací noezí, jak říkají filosofové. Jde totiž o to, abychom z toho, co je zatím jen technikou a technologií, udělali kulturu, která by odpovídala svému prostředí a snad můžeme říci přirozenému prostředí. To je ta diskontinuitní změna, o níž jsem psal v prvním sloupku.

V krátkém sloupku je prostě nemožné vyjádřit vše, co v tomto kontextu tane na mysli, nebudu se tedy o to ani pokoušet. Mohu vybrat jen některé aspekty, které považuji za obzvláště naléhavé a prvořadě důležité. Budu při tom vycházet jak z vlastní zkušenosti a jejího zhodnocení, tak z inspirace četbou ¹. Všechny tyto aspekty společně i jednotlivě je třeba chápat nikoli staticky, ale jako dynamické opozice či polarity. V tom je možná hlavní projev diskontinuitní změny, se kterou nám je potýkat se: místo dlouhodobě zafixovaného základního myšlenkového modelu and/or a jeho výhradního používání se naučit používat také konkurenční myšlenkový model both/and.

Mluvíme sice napořád o digitalizaci, ale musí nám být jasná jedna věc: nemluvíme o technikách a technologiích, ale o informačním, komunikačním a znalostním prostředí. A když mluvíme o tomto prostředí, musí nám být jasné, že o něm nemluvíme jako o jediném, jako bychom digitalizací rušili tištěný dokument, jako by ikoničnost rušila verbalitu, jako by hypertext ničil lineární text, právě tak jako by textualita byla odstranila oralitu apod. Na první pohled je zřejmé, že tomu tak v žádném případě není; když mluvíme o informačním, znalostním a komunikačním prostředí, činíme tak ve smyslu nikoli prostředí jediného, nýbrž dominantního. Pro takto chápanou dominanci jsou tedy podstatné dvě věci.

Jednak je to zásadní hybridnost prostředí - už dominantní orální prostředí nebylo jen verbální, ale i ikonické. A s postupujícím historickým časem byla podoba hybridnosti čím dál tím bohatší a složitější. Je to obtížná otázka s dalekosáhlými důsledky, my ji však na tomto místě pochopme praktičtěji a pragmatičtěji: přes sebemasivnější digitalizaci budeme mít stále co dočinění s hybridní knihovnou. Můžeme předpokládat, že v příštích generacích to přestane být problémem, pro nás však je to neobvyklé a matoucí, protože v zavedené dominanci prostředí tištěného dokumentu jsme si hybridnost vůbec neuvědomovali. Jednak - plyne to právě z toho, že hybridnost nyní naléhavě přichází k uvědomění - je to přístup k hybridnímu prostředí, jeho principiální chápání na základě dominantního prostředí. Dominantní prostředí je právě to historicky, vývojově nejmladší; v naší situaci tenduje právě elektronicko-digitální prostředí k tomu, aby se stalo dominantním. Jde tedy o to, abychom skrze jeho modely přistupovali k prostředím ostatním, k tištěnému, rukopisnému a ústnímu. To je naprostý převrat, protože dosud jsme se, byť v jiném hybridním prostředí pohybovali za pomoci modelů prostředí tištěného. A jelikož "věda" a vlastně i "umění" jako sociální jevy vznikly právě v tomto tištěném prostředí a pro ně, bude to vypadat, jako bychom (když se tedy budeme řídit jinými modely) rušili samy vědu a umění; popravdě však se to týká jen "vědy" a "umění", sociálních jevů, jejich sociálních podob, nikoli jich samotných o sobě. A tak, u vědomí toho všeho, budu nyní mluvit o aspektech virtuální kultury či kyberkultury, které se týkají modelových změn.

Za prvé, je zde aspekt dynamického napětí mezi objektivním a virtuálním. Tradicionalisté používají slova virtuální s významem ireálný, neskutečný a přikládají mu pejorativní hodnocení. Popravdě však můžeme vidět, že před sebou máme dvě různá pojetí reality: "objektivní" odpovídá prostředí tištěného dokumentu, "virtuální" prostředí quasidokumentu elektronicko-digitálního. Jelikož jde o modely, můžeme se opřít o abstraktní představu. Představme si čtverec, kde v levém horním vrcholu je "objektivní", v pravém horním vrcholu "virtuální", v levém dolním vrcholu "aktuální" a v pravém dolním vrcholu "subjektivní". Strana spojující horní vrcholy je vztahem nazývaným tradičně alterne, dolní vrcholy subalterne, levé nebo pravé vrcholy contrarie a obě úhlopříčky jsou vztahem contradictorie. Vztah contradictorie znamená vzájemné vyloučení (A - nonA), vztah contrarie postupně se naplňující škálu (A1, A2, ... , An), vztahy alterne a subalterne korelaci mezi dvěma protikladnými, kontradiktorními dílčími modely. Máme tedy: contradictorie: objektivní - subjektivní, virtuální - aktuální; contrarie: objektivní - aktuální, virtuální - subjektivní; alterne: objektivní - virtuální; subalterne: aktuální - subjektivní. Jsou zde tedy dva dílčí modely: jednak kontradikce objektivního a subjektivního na škále aktuálního, jednak kontradikce virtuálního a aktuálního na škále subjektivního. Pokud tedy třeba postmodernisté hovoří o zániku "subjektu", je tomu třeba rozumět nikoli vůbec, ale ve vztahu k modelu objektivního; ztrátou kontradikce se ovšem celý model rozpadá, a to natolik, nakolik jej chápeme redukcionisticky, tzn. jako jediný platný, jediný možný. Pro nás, knihovnicko-informační pracovníky to prakticky znamená, že se narušuje stabilita toho systému, který označujeme pojmy, resp. termíny "autor" a "dílo", resp. "text". Dostávají se do pohybu a vytvářejí kontradikci "aktuálního" a "virtuálního", tzn. potenciálního, možného, přičemž se to děje na škále subjektivních interpretací a exegezí, tedy nikoli "objektivně", ale "intra-intersubjektivně". My musíme zhodnotit, jaký to má význam pro bibliografii, katalogizaci a dokumentaci.

Za druhé, je zde aspekt dynamického napětí mezi totálním a univerzálním, přičemž "totální" odpovídá prostředí tištěného dokumentu, zatímco "univerzální" prostředí elektronicko-digitálního quasidokumentu. Použijeme-li téže abstraktní modelové představy jako v předchozím odstavci, potom: contradictorie: totální - plurální, univerzální - partikulární; contrarie: totální - partikulární, univerzální - plurální; alterne: totální - univerzální; subalterne: partikulární - plurální. Vznikají tu tedy dva dílčí modely: jednak kontradikce totálního a plurálního na škále partikulárního, jednak kontradikce univerzálního a partikulárního na škále plurálního. Prakticky to pro nás znamená rozdíl mezi tradičním taxonomickým oborovým věcným popisem a nově vznikajícím pořádáním znalostí, které by nemělo vycházet z redukcionistických specializací, ale z interdisciplinárního a transdisciplinárního pohledu. Důsledky tohoto přerodu zatím nedokážeme dohlédnout, rozhodně to však nebude scientisticky pojatá konsilience.

Za třetí, je zde aspekt dynamického napětí mezi jednotlivým a hromadným, přičemž "jednotlivé" je světem tradičního tištěného dokumentu, zatímco "hromadné" elektronicko-digitálního quasidokumentu. Za použití stále stejné abstraktní modelové představy dospějeme k následujícímu modelu: contradictorie: jednotlivý - konstruovaný, hromadný - kumulovaný; contrarie: jednotlivý - kumulovaný, hromadný - konstruovaný; alterne: jednotlivý - hromadný; subalterne: kumulovaný - konstruovaný. Dva dílčí modely tedy jsou jednak kontradikce jednotlivého a konstruovaného na škále kumulovaného, jednak kontradikce hromadného a kumulovaného na škále konstruovaného. Komu by se to zdálo příliš odtažité, ať si to převede do specifické knihovnicko-informační podoby, v níž se kumulované stane fondovým či sbírkovým a konstruované tematickým. Uvědomíme-li si toto, pak to prakticky znamená přechod od přístupu fondového k tematickému, od produktu ke službě, od institucionální knihovny k síťové. Dnes se často hovoří o konsorciích, ale to je v tomto pohledu jen naprostý počátek.

Za čtvrté, je jasně vidět, že tři předestřené modely a jejich dílčí složky či variace lze převést na společného jmenovatele. Je jím dynamika určitého a neurčitého, určitosti a neurčitosti. Je zřejmé, že dílčí modely "objektivního", "totálního" a "jednotlivého" jednoznačně stojí no pólu určitosti, simulují skutečnost, jako by byla povýtce a výhradně určitá. Neurčitost se jim jeví jako nevědomost, neobeznámenost, jako neznalost. Jestliže však přejdeme z těchto dílčích přístupových modelů na modely řekněme úplnější, jak jsem se to snažil naznačit, uvidíme, že neurčitost je skutečnosti vlastní, že určitost je pouhým zurčitěním, že je jen horizontem ad hoc. Nejde tedy o totální tendenci k rozjasňování, jak tomu chtěl osvícenský ideál, ale pouze o šerosvit hic et nunc. Představa pokroku je právě jen představou. A právě takovou pouhou představou je představa "pozitivního vědění". Prakticky to znamená, že knihovnicko-informační pracovníci mohou stále znovu zpracovávat týž materiál a stejně nebude nikdy zpracován. Nikdy neshromáždíme "znalosti", abychom věděli "všechno", ba ani se k tomu nikterak nepřiblížíme. Mnoho vědět znamená mnoho jiného nevědět, je mezi tím přímá, nikoli nepřímá úměra. Přes všechny osvícenské snahy jsme vždy a stále v sókratovské situaci.

Za páté, všechny předchozí úvahy nás vedou k tomu, abychom se zamysleli, co je vlastně znalost. Vidíme, že i tady je dvojí konkurenční nabídka, která se projevuje v různých otázkách. Jednou zní: "Co to je?" - a podruhé: "Jak na to?" Řečeno surověji, jednou je to školometská vědomost a podruhé schopnost orientace. O tom už se konečně začíná mluvit častěji, takže, čtenáři a čtenářky, víte, o co jde, nemusím o tom tudíž ztrácet slov. Za šesté, dostáváme se k tomu, co je aktuálně enormně důležité. Nazval bych to napětím mezi transpozicí a transformací. Vyrovnat se právě s ním je nepochybně úkolem nejbližší doby. Transpozicí tu míním snahy tradicionalistů přenést modely dominantního tištěného prostředí i do virtuálního prostředí elektronicko-digitálního. Transformací míním naopak vybudování nových modelů v intencích, které jsem tu naznačil, jejich prosazení v novém dominantním prostředí a jejich zpětnou aplikaci na prostředí hybridní. Zatímco transpozice opravdu vede k tomu, že virtuální musíme ztotožňovat s neskutečným, transformace umožňuje spojit hybridní knihovnu a virtuální kulturu v jeden funkční celek, který je zurčitěním, ne však určitostí. Řekl bych, že to je cílem i úkolem nás všech.

Moudré čtenářky a bystří čtenáři, prosím vás, abyste nebyli příliš rozumní znalostmi uplynulého věku a přeji vám nádherné prázdniny.