Účelem tohoto pokračování bude vybavit knihovníka - potenciálního uživatele elektronických informačních zdrojů argumenty. Neboť ho zákonitě čeká nejméně jedna srážka, při které padne otázka: „A proč ano?". Může to být ze strany zřizovatele, méně snad ze strany uživatelů a občas i ze strany samotného knihovníka. Není-li sám přesvědčen o smyslu, toho, co činí, může se nad úvodní otázkou v myšlenkách srazit dokonce sám se sebou. Rychlá a svůdná odpověď na otázku po smyslu zavádění elektronických informačních zdrojů v knihovnách by mohla znít: „Dělají to všichni." „To je pokrok." „Je to teď moderní." „Přece nebudeme poslední." Na někoho může takový argument efektivně působit, ale rozhodně však nejde o důvod důležitý, podstatný a poctivý.

Co tedy odpovědět na otázku: „Proč ano"? Elektronické informační zdroje a informace z nich získané mají kvalitativně odlišné charakteristiky od všech ostatních informačních zdrojů, které dosud měla běžná veřejná knihovna k dispozici. Jsou extrémně rychle vybavitelné, umožňují velmi rychlé a mnohohlediskové prohledávání bez nutnosti jejich dokonalé organizace. Kvalita fyzického uspořádání informací je nahrazena kvalitou vyhledávacího aparátu. Informace z elektronických informačních zdrojů jsou nesmírně lehce přemístitelné v prostoru. Stejně tak se obvykle dají rychle obnovit, doplnit a zaktualizovat, což vede k jejich dynamičnosti a flexibilitě. Produkce elektronických informačních zdrojů nemusí být vázána na tradiční vydavatelské postupy a instituce, je do jisté míry otevřená komukoliv a může být finančně velmi nenáročná. Je technicky velmi jednoduché vyrobit nekonečné množství kopií a naopak není natolik nevýhodné vyrobit byť i jen minimální množství kopií určitého el. zdroje.

Klasické typy informačních zdrojů zdrojů, řekněme tištěné, se kvalitativně odlišují téměř ve všech aspektech. Zdůrazňuji, že nejsou horší, ale jiné. Jejich odlišnost se někdy stává jejich výhodou, prověřenou časem a zvyklostmi. A právě to, že elektronické a tištěné informační zdroje se ve své povaze natolik liší, by mohlo být hlavním argumentem pro jejich společné soužití a vzájemnou kombinaci ve veřejné knihovně. Schopný knihovník ví, že pro určitý druh informace je nejlépe obrátit se do knihy, zatímco jiný najde nejsnáze na Internetu nebo CD-ROMech. Pojednání o historických typech habánské keramiky budu zajisté hledat v tištěné literatuře, momentální výši životního minima rychleji zjistím na internetových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. Vyžaduje to ovšem orientaci knihovníka v jemu dostupných informačních zdrojích, schopnost hodnotit kvalitu a spolehlivost těchto informačních zdrojů, rychlý úsudek a sklony k maximální efektivitě práce.

Neboť nic nepřesvědčí více než pravá informace podaná v pravý čas pravému člověku. Zastávám názor, že i s tím málem, co mají obvykle veřejné knihovny k dispozici, se dá vždy udělat víc, než se zdá. A lepší, než argumentovat stížnostmi na nedostatky, je argumentovat schopností dokonale využít to, o co žádáme. Agilní, funkční, v přeneseném slova smyslu otevřená knihovna je na nejlepší cestě, aby její zřizovatel vyslovil nejenom v případě elektronických informačních zdrojů místo otázky: „Proč ano?" mnohem spíše slova „A proč ne?".