Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Digitalizace, elektronizace a virtualizace

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Digitalizace, elektronizace a virtualizace

0 comments

Vážené čtenářky a milí čtenáři Ikara, doufám, že již nenávratně odplynula doba, kdy se digitalizaci rozumělo prostě jako pořizování obrázků. Přinejmenším se snad stalo běžným pochopení, že obrazová digitální kopie, pokud vůbec má být lidsky použitelná, musí být opatřena metadaty, která by poskytovala alespoň elementární orientaci. I ta nejtěžkopádněji použitelná digitální kopie (tzn. má-li uživatel k dispozici jen běžný internetový prohlížeč) by tak měla být lepší než jakýkoli mikrofilm v jakékoli čtečce. Avšak to je to nejmenší, co bychom měli požadovat a očekávat. Nemusíme se přece spokojit s pouhými metadaty, protože můžeme směřovat k metainformaci, dodatečné informaci, jež má přidanou hodnotu, takže může přecházet až do oblasti znalostí. Teprve tady tkví opravdový význam digitalizace, teprve tady přináší digitalizace podstatnou změnu.

Na tomto místě už zcela jistě přestaneme mluvit o náhradním nosiči a začneme hovořit o subsidiárním dokumentu, který má novou kvalitu. Takové se pokoušíme vytvářet v programu Memoriae Mundi Series Bohemica - zde je příklad středověkého rukopisu. Vidíme, že tento subsidiární dokument obsahuje kromě elementárních knihovnických metadat (ta technická vidět nejsou) i dodatečnou informaci, představovanou analytickým rozpisem obsahu a citacemi dalších zdrojů a pramenů, jakož i edici jednoho z textů, který dotyčný rukopis obsahuje. Ta zatím není zrovna nejlepší do ruky, abych tak řekl, ale přece jen už něco znamená. Stovky obdobných subsidiárních dokumentů zpřístupňujících rukopisy jsou dnes k dispozici na CD pro využití ve studovně Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky. Předpokládáme, že nebude dlouho trvat a všechny budou zpřístupněny síťově. To už o efektu digitalizace nebude sporu.

Tak ovšem připadáme na jednu věc, jež je dosti závažná - vede nás do nového světa. Uvědomme si: jeden a týž produkt (subsidiární dokument) je přístupný dvojí cestou, jako přímá služba blízkému uživateli a jako nepřímá služba uživateli vzdálenému. Rozlišující tu tedy není forma a struktura dokumentu, nýbrž jeho kontext a funkce. Řekněme, že různý kontext a různá funkce téhož produktu se liší mírou otevřenosti, resp. uzavřenosti, jak to chceme vidět. A tak lze hovořit o digitalizaci (výsledkem je přímá služba blízkému uživateli) ještě jako o setrvávání na úrovni funkční uzavřenosti, zatímco v případě elektronizace (výsledkem je nepřímá služba vzdálenému uživateli, síťovost) jde o krok na úroveň funkční otevřenosti, protože v tomto případě se jeden subsidiární dokument přinejmenším potenciálně dostává do těsné souvislosti s jinými, ať už stejného, obdobného nebo i jiného obsahu. Elipticky tak sice mluvíme o digitalizaci, ale v návaznosti na ni už hovoříme o dokumentech elektronicko-digitálních. Tato nepevnost hranic odlišuje elektronicko-digitální prostředí od tradičního prostředí tištěného dokumentu.

Funkční digitální úroveň je prostě otázkou zvyku, grifu, abych tak řekl, zato funkční úroveň elektronická nás uvádí do nejednoznačné situace. Na jednu stranu sice můžeme vítat vcelku velký pohyb např. digitálních kopií historických dokumentů v podobě dokumentů subsidiárních v síti, na druhou stranu však vidíme, že tímto svým pohybem se jaksi rozostřují, jako by ztrácely svůj charakter. Z nedostatku lepšího slova řekněme, že se z nich stávají pouhé quasidokumenty. Jsou nám dostupnější, ale tradičnímu myšlení, jemuž u nás ještě více než jinde dominuje nemálo rigidní postpozitivismus, jen málo pochopitelné. Vždyť text jako by nebyl tím textem, který důvěrně známe, kniha tou knihou, jíž se dotýkáme, dílo se dekonstruuje ve svůj kontext atp., co jen si můžeme pomyslet. Narušuje se tím představa autorství a díla, jak s nimi - většinou nereflektovaně - operujeme. Zkrátka ukazuje se nám, že svět, který jsme pod vlivem zažitých kategorií a pojmů považovali za jasný a důvěrně známý, prostě za objektivní a daný, že tento svět byl jen konstrukcí vycházející z našeho partikulárního pohledu. Musíme se tudíž učit pohledům jiným, jinému vnímání, jiné recepci. Elektronizace tedy nepřichází jenom s větším pohodlím, jak si někteří snílkové mysleli, ale spíše naopak: vyžaduje na nás, abychom zpochybnili dosud nepochybné návyky a dovednosti, abychom se začali otevírat postupně pronikajícím zkušenostem jiným a abychom hledali nové myšlenkové světy.

Tento styk s dosud neznámými myšlenkovými světy nazvěme virtualizací. Přijde nám to ještě jako mámení, poněvadž si s tím nedokážeme náležitě poradit, nejsme schopni zařadit to do náležitých příhrádek. Je to proto, že nám prostě chybějí. A to znamená, že se musíme odvážit provést radikální řez. Tradiční pozitivistické myšlení zdůrazňuje metodičnost; kdo ji má, dosahuje odbornosti a posléze profesionalismu. Ale ouha, je to za velikou cenu: metodičnost dá pravidla, jak odborně postupovat - a když jsme opravdu dobře metodičtí, máme tolik pravidel, až se na cokoli zapomeneme a přestaneme ptát, takže nás leccos zaskočí (jako nyní virtualizace). V tuto chvíli jde tudíž o jakési "rozpomenutí", anamnésis, o obnovu kritického myšlení, o jeho osvobození z nadvlády myšlení pouze metodického. Jenom kritickým myšlením a kladením otázek můžeme vytvořit příhrádky, které nám zatím chybějí. Jakmile to dokážeme, přestanou se i ti největší strašpytlové virtualizace bát.

Milé čtenářky a vážení čtenáři Ikara, přeji nám všem, aby se to podařilo.

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
UHLÍŘ, Zdeněk. Digitalizace, elektronizace a virtualizace. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 2 [cit. 2024-11-25]. urn:nbn:cz:ik-10674. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10674

automaticky generované reklamy