Opět se pouštím do tématu, které může někomu - pod vlivem mediálních "mód" a "hitů" - připadat opravdu jako záležitost loňského podzimu - tedy jako něco úplně odvátého (koneckonců, kdo si vzpomíná, čím se zabývala média a co řešili novináři minulý podzim?). Hodlám se totiž zmínit o záležitostech spojených se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (MMF/SB) letos v září v Praze.

Musím přiznat, že jsem velice pečlivě sledovala zpravodajství, rozbory a komentáře, které se týkaly těchto velkých mezinárodních organizací a jejich zasedání v našem hlavním městě, především proto, že jsem potřebovala hodně informací a času k tomu, abych pochopila jádro kritiky směřované na tyto globální giganty. Díky tomu jsem se seznámila z celou řadou postojů a dilemat, které působení MMF a SB vyvolává a jejichž interpretaci média povětšinou zjednodušila do černobílého obrázku: pro a proti. Snad také proto věnovala především televize daleko více prostoru jednoduchým proklamacím a obrázkům létajících kamenů z jedné strany barikády na druhou, namísto debatám věnovaným konkrétním okruhům problémů. Moje poznámky směřují do oblasti právě takových drobných kritik, v rámci nichž ani nelze vytvořit dva jednobarevné tábory ani házet kamením či prolévat krev.

Kdo pohlédl na fotografie či televizní záběry z jednání nejmocnějších lidí světa, spatřil uniformní dav men-in-black. Je opravdu zajímavé, že zatímco si kritici globalizace reprezentované právě těmito muži povšimli toho, že jsou opomíjeny problémy určitých hladovějící zemí či strádajících jedinců, sami zcela ignorovali skutečnost, že globalizace se jim zde prezentuje jako uniformovaný dav téměř postrádající ženy. Předesílám, že nechci vnucovat těmto globálním organizacím systém kvót, protože jako symbol mi tento obraz zcela postačí a nechávám na čtenáři/ce, jak naloží s poznáním, že zatímco mnozí kritici investovali mnoho času, energie i peněz do hledání slabin MMF a SB a posléze protestů vůči záležitostem týkajícím se často skutečně entit nám velice vzdálených, jeden z mála problémů, který se - snad kromě znečišťování - týká osobně všech, zůstal téměř bez hlasu. Pokud někdo je ochoten tolik investovat, aby vyjádřil svůj protest proti zabíjení zvířete, které nikdy neviděl či vykořisťování země, kterou neumí ani sám najít na mapě, je to jeho právo a volba. Pokud ale přehlédne, a to za asistence "profesionálů" na protestní kampaně, že ženy tvoří 70 % všech chudých světa a 2/3 těch, kdo se neučí číst a psát a disponují jen asi 5 % světového majetku, pak je důvod k obavám, zda oficiální protest proti reprezentaci globalizace není stejně slepý k některým skutečně globálním problémům jako jeho vlastní terč.

Nyní bych měla i já svůj "global speak" zaměřit více "lokálně". Co se týče postavení žen, asi by mi na popsání detailního stavu nestačila ani kapacita našeho serveru, ale pokud jde o organizované řešení, pak jistě existují i taková sdružení a organizace, která se poukazováním na tyto věci zabývají. To jenom naši vrhači kamení (naštěstí oni) ignorovali. Náš stát jistě nepatří k těm nejhorším případům zneužívání a vykořisťování žen a dětí. Pro ty, kteří by snad chtěli celou záležitost smést díky tomu ze stolu, zde mám další obraz: v jednotkách, které se podílely na ochraně proti nežádoucím jevům spojeným s protesty proti zasedání MMF/SB, se vyskytovaly také ženy. Přesto naše média tvrdošíjně hovořila o "mužích, kteří bránili Prahu" a "vyznamenaných hrdinech" a to i přesto, že se na takto komentovaných televizních záběrech mihly také ženy-hrdinky. Co k tomu říci? Myslím, že dokud bude náš pohled na svět bezpohlavní, asi těžko můžeme začít skutečně řešit globální problémy světa. Než se však do nich ponoříme, měli bychom věnovat pozornost věcem lokálním, i ty nám totiž reprezentují část toho, co označujeme za globální. Koneckonců, slavné heslo neméně slavné Vandany Shivy, indické ekofeministky, zní: mysli globálně, jednej lokálně.