Vedle sečských evergreenů (Knihovny a internet) i letošních hitů (Elektronické zdroje) se svého práva na život dožadovalo i loňské novorozeňátko - Vzdělávání knihovníků. Nedosáhlo sice loňského úspěchu co do návštěvnosti (přednáškový sál nebyl úplně plný) ani co do dramatičnosti (koneckonců už šlo většinou o vzdělávání postscholární, tak komu klnout, že...), o to však všechno bylo možná zajímavější z hlediska obsahu. Ti, kdož se sešli, většinou vydrželi ve vymrzlé prostoře po celý den, což bylo jistě obdivuhodné, a ještě dnes jim za to patří dík. Doufejme, že to pro ně mělo i význam.

Po stručném úvodu (výsledky průzkumu personální situace v českých knihovnách, provedeného Národní knihovnou v r. 1999) se ihned začalo improvizovat. Nikoli snad příliš, ale přece. Důmyslně konstruovaný program pospojovaný do logických bloků byl popřehazován z důvodu absence datového projektoru. A tak než dorazil (byv objednán z Prahy předchozí den), dostali slovo ti, kdož se bez digitální techniky obešli:

Ka(a)rolina Jonáková (Filozofická fakulta UK) představila stručně nové elektronické periodikum Daidalos a jeho pokus začít s on-line vzděláváním českých knihovníků v oblasti ICT. První krůčky jsou určeny začátečníkům v oblasti elektronické pošty a první ohlasy jsou velmi pozitivní. Fórum bylo požádáno o prezentaci této služby či formy vzdělávání především knihovnám nově připojeným k internetu.

Docent Milan Špála (I. lékařská fakulta UK) se svým pověstným šarmem poukázal na úlohu knihovníka jako partnera a spolupracovníka nejen studentů, ale především ve vědě a výzkumu působících specialistů, tudíž na nutnost dvouoborového vzdělání, ale i na úlohu knihoven jako transdisciplinárních křižovatek a jako potenciálního přemostění oborových bariér.

Dr. Ludmila Slezáková (UP Olomouc) seznámila s výsledky šetření vztahu studentů a pedagogů Univerzity Palackého k elektronickým informačním zdrojům. Ujistila přítomné, že ani vysokoškolské knihovny nejsou zcela prosty problémů s informační gramotností svých uživatelů a že zdaleka nelze předpokládat pozitivní vztah k ICT a využívání elektronických zdrojů u každého posluchače či graduovaného pedagoga. Empirické poznatky tedy dávají tušit, že i vysokoškolské knihovny mají před sebou velký kus cesty v informační výchově uživatele.

První blok byl pak uzavřen informací Mgr. Jindřišky Pospíšilové (Národní knihovna ČR) o podzimních bězích netrpělivě očekávaných seminářů o meziknihovních službách.

Druhou část dopoledního jednání otevřel dr. V. Richter (Národní knihovna ČR) a informoval zevrubně o projektu VISK 2 (vzdělávání knihovníků) ve vazbě na státní informační politiku ve vzdělávání a její prováděcí akční plán. Lze se nadít, že v nejbližších letech snad opravdu konečně dojde k oné proklamované i požadované symbióze škol a knihoven, k posílení funkce knihoven ve vzdělávacím procesu. To klade před knihovníky nejen naději na (zatím spíše virtuální) finanční prostředky pro oblast vzdělávání, ale zejména spoustu nesnadných úkolů, na něž je třeba být připraven.

Dr. Barbora Ramajzlová ve své věcné prezentaci formulovala tři základní atributy práce současných vysokoškolských knihoven: zpřístupňování (zdrojů a informací), sdílení zdrojů a kooperaci knihoven a navigaci jako rozhodující službu knihovníka uživateli. Ovšem uživateli poučenému, tedy tomu, který je schopen přijímat možnosti moderní knihovnou nabízené, uživateli informačně vzdělanému a vychovanému. Problematika informační výchovy, spojující ostatně knihovny všech typů, se táhla tímto (ale i dalšími příspěvky) jako červená nit.

Co to je distanční vzdělávání, jak je to s ním v České republice, čím mohou knihovny distančnímu vzdělávání přispět, jak je to s distančním vzděláváním pro knihovníky v tu- i cizozemsku, jak lze využít metod tohoto vzdělávání v informační přípravě uživatelů - všechny tyto otázky položila (a zároveň na ně kvalifikovaně odpověděla) Mgr. Daniela Tkačíková (Univerzitní knihovna VŠB-TU Ostrava), která se na Seči stává legendární nejen díky svým znalostem problematiky vztahu internet a knihovny, ale také schopností přednášet v průběhu jednoho dopoledne i v několika sekcích

Dr. Ivo Brožek (Knihovna Pedagogické fakulty UJEP Ústí nad Labem) zahájil svou vážně laděnou, avšak s humorem podanou zkušeností s přijímáním pracovníků (knihovníků) odpolední blok. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zkušenosti patnáctileté, tudíž bohaté, vyvolal příspěvek i řadu dotazů. V menší skupině by se pravděpodobně rozvinula i bohatší debata, která by nepochybně napomohla formulování některých principů pro personální práci v knihovnách.

Dr. Miloslava Faitová (Univerzitní knihovna ZČU Plzeň) se věnovala problematice certifikace či akreditace lektorů mimoškolního vzdělávání - současné (neveselé) situaci, výhledům, možnostem, existujícím vzorům a modelům. Také tato problematika stojí (alespoň v našem oboru) pravděpodobně teprve na počátku svého vývoje a způsobí ještě mnohou těžkou chvilku všem, kteří se celoživotním oborovým vzděláváním zabývají.

Mgr. Jana Nejezchlebová (Moravská zemská knihovna) se zamýšlela nad změnami v mimoškolním vzdělávání knihovníků jak v kontextu historickém ( srovnání ideálu knihovníka z r. 1930 a názorů na totéž u frekventantů rekvalifikačního kurzu v Moravské zemské knihovně v r.  2000), tak z hlediska požadovaných profesních kompetencí.

Další z těch, které byly schopny přednášet (téměř současně) ve více sekcích, byla Mgr. Jaroslava Štěrbová (Městská knihovna v Praze). Jak to vypadá s leskem a bídou automatizace či s elektronizací služeb knihoven v návaznosti na kompetence pracovníků i poslání knihovny, sdělila přítomným mimo program, nikoli však mimo jeho obsahové zaměření.

Řadu vystoupení uzavřela Zlata Houšková (Národní knihovna ČR) se svou vizí systému mimoškolního (celoživotního) vzdělávání pro knihovníky s návazností na kariérní řád a možnost kariérního růstu pracovníků knihoven. V závěrečné diskusi se pak přítomní vyjadřovali k tomu, zda vůbec budovat systém oborového celoživotního vzdělávání, zda lze předpokládat ochotu managementu k respektování nepsaných pravidel, vzájemných dohod atp.

Co říci na závěr této stručné (uvažte prosím, že jde o celodenní rekapitulaci) informace? Nedošlo se sice k podstatným závěrům, došlo se však zcela jistě k vyjasnění některých záměrů, k dohodám o společném postupu při řešení určitých problémů, k formulaci několika zásadních otázek. Zdá se mi to na jeden den (článek) více než dost.