Želva bývá považována za veskrze primitivní, nudné, asociální a nemotorné zvíře, které rodiče pořídí, aby uspokojili potřebu svých ratolestí vlastnit živou hračku, jíž stačí občas hodit do krabice nebo akvária kus hlávkového salátu nebo pampeliškových listů. Skutečnost je však na hony vzdálená tomuto stereotypu. Želva, i když příbuzná s ještěrkami a hady, intelektuálně je výrazně přesahuje a ani v obratnosti nezůstává pozadu. Nízká rychlost její pohybu není dána její nemohoucností, nýbrž způsobem uvažování, na který nejsme u ostatních plazů zvyklí.

Ikaros totiž zjistil, že vytvoření negativního image želvy, kterému podléháme již ve školním věku, kdy nejsme s to se orientovat ve složitém světě a rozlišit pravdu od záměrně či spontánně šířených nepotvrzených zpráv, patří k velkým omylům, troufáme si prohlásit i mýtům moderní zoologie. Jeho kořeny sahají až k Charlesu Darwinovi, který na jedné straně obhájil revoluční tezi o původu člověka před zaslepenými církevními a vědeckými odpůrci, ale na straně druhé neprávem a veden motivací, která je na osobnosti jeho formátu nanejvýš zarážející, odsoudil želvu k roli outsidera, z níž se nemůže v souboji s veřejným míněním ani svými prokazatelnými činy vymanit.

Z důvěryhodného pramene, jenž se odvolává na autora Darwinovy biografie, se Ikaros dozvěděl, že se Darwin krátce před svou smrtí v roce 1882, když pracoval na novém vydání svého základního díla O vzniku druhů přírodním výběrem, chystal k němu připojit vysvětlující dodatky k některým již dříve publikovaným závěrům. Darwin se měl mj. svěřit s tím, že mu coby chlapci, který se zajímal o přírodopis, utekla želva z ohrádky, protože již nestrpěla jeho neortodoxní způsob chovu, dokonale se maskovala, když ji hledal, aby se po chvíli vrátila do svého příbytku, kde předstírala, že spí, za což ji ve své teorii za trest zařadil mezi vývojově nízké živočichy. Tím, bohužel, uvedl v blud své následovníky, kteří přes své pochybnosti si netroufali polemizovat se slavným Darwinem.

Osud tomu nechtěl, aby jeho kritický duch a svědomí nakonec zvítězily nad snahou zachovat si tvář před celým světem. Když Darwin zemřel, aniž by stačil autorizovat definitivní verzi své knihy, editoři neměli v úmyslu jeho vůli splnit, protože se domnívali, že by takové odhalení poškodilo jeho památku a v důsledku by vedlo ke spekulacím ohrožujícím základy vědy vůbec.