Od té doby, co se Internet jako médium a společenský fenomén začal brát vážně, se i u nás hovoří více či méně zasvěceně o jeho právních aspektech. Ovšem za první ucelený příspěvek domácí provenience do této diskuse lze považovat teprve publikaci Vladimíra Smejkala Internet @ §§§, příspěvek, který méně potěší stoupence absolutní svobody komunikace, jež na Internetu vládne, zato sáhne do černého svědomí leckoho z nás, ale na druhé straně, nemohu si odpustit, nepřímo a nechtěně podpoří fundamentalisty, kteří kritiku Internetu vznáší nezřídka jménem boje proti třem ďáblovým agentům: pornografii, rasismu a návodům na výrobu bomb. Tento fakt nikterak nesnižuje Smejkalův počin, ambivalence je totiž jednou ze základních vlastností současného Internetu.

Autor, který působí jako docent na fakutě informatiky Masarykovy univerzity v Brně a soudní znalec mj. v oborech kriminalistika - ochrana dat a autorského práva, vychází z premisy, která sama o sobě může úvahy na toto téma zavést do slepé uličky: "Internet jako takový nemá právní subjektivitu". Internet jako takový neexistuje, není nikým vlastněn, a tudíž nikdo nepřejímá odpovědnost za to, co se jeho prostřednictvím děje, představuje totiž soustavu sítí, za nimiž již stojí reálné osoby nebo instituce, vzájemně propojených na základě technických a softwarových nástrojů.

Kniha se snaží postihnout v širším kontextu zejména problematiku uplatňování autorského práva. V. Smejkal připomíná, že Internetu, resp. elektronických dokumentů se netýká speciální právní norma, naopak poukazuje na literu platné české legislativní úpravy v této oblasti (zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nejde přitom o rady mravokárce, V. Smejkal si všímá i trestněprávních důsledků plynoucích z porušování autorského zákona. Odpovídá přitom na řadu otázek, které si může (v lepším případě) klást nejeden uživatel Internetu (kopírování textů, hudebních záznamů, zdrojových kódů WWW stránek, které autor poněkud novátorsky nazývá nástěnkami, a jejich grafické úpravy atd.).

Jádro Smejkalovy knihy tvoří kapitola zabývající se kriminalitou na Internetu jako součásti počítačové kriminality. V této souvislosti opakuje tezi, že Internet představuje potenciálně nebezpečné kriminogenní prostředí. Nárůst této trestné činnosti jde ruku v ruce s dynamickým vývojem informačních technologií (osobní počítače jako běžně dostupné zboží a síťový přenos dat). Pachatelé mají na své straně nezanedbatelnou výhodu, kterou skýtá Internet: značnou míru anonymity.

V. Smejkal věnuje pozornost problémům, které aktuálně hýbou veřejným míněním internetové komunity: principům přidělování domén tzv. druhé úrovně (jakožto smlouvy občanskoprávního charakteru), které jsou s postupujícím využíváním Internetu v komerční sféře vnímány jako nástroje marketingu, na něž se vztahuje z hlediska přihlašovatele stejná ochrana jako na obchodní jména a ochranné známky; nakládání s e-mailovými adresami, tzv. spammingu v reklamě, telefonování přes Internet, digitálním podpisům a elektronickému obchodu. V pasáží o tradičních médiích a Internetu V. Smejkal uvádí poněkud kontroverzní rozhodnutí soudu ve Velké Británii, které zapovídá umisťování odkazů v podobě titulků článků v cizím periodiku, aniž by nebylo současně vystaveno jeho logo.

Text, který je vybaven bohatým poznámkovým aparátem s odkazy především na příslušné zákony a judikáty, je podle autorových slov určen pochopitelně i laickému čtenáři. Takový cíl se nepodařilo V. Smejkalovi splnit beze zbytku, avšak na jeho obranu je třeba říci, že svět má daleko k schematickému dělení, které známe z mayovek, a daná látka, atraktivní a komplikovaná současně, vyžaduje adekvátní zpracování.