Někdy se tak věci sejdou...
Někdy se tak věci sejdou, propojí se útržky, spojí se zdánlivě nesourodé do dokonale ladící mozaiky vztahů - zapadnou do sebe jako kousky puzzle a vytvoří nové, jiné, invenční… Náhodné projde sítem časově-místní příslušnosti, náhledem subjektivního, a hle, vyloupne se v záři konsekvencí okamžiku. Každý jistě tohle zná, každému se to jistě již stalo, ví o čem mluvím. Mluvili jste třeba o někom – a on zaklepal na dveře; čtete krátkou glosu – a v rádiu se na dané téma rozhovoří v dlouhé relaci (což z pohledu dnešní uspěchané doby znamená takřka „věčnost“ a „vyčerpávající“ způsob pojetí tématu).
Divíme se pak? Jsme překvapeni? Jde o náhodu, o štěstí? Nebo jde o cosi „promyšleného“, „nachystaného“, nějak jednoduše vysvětlitelného a determinovaného? Zkuste se zeptat znovu, až si přečtete následující odstavce.
Z prostředí mé „rodné akademické obce“ ke mně doputoval odkaz na webové stránky, na kterých se jistý Dan Lester (dle uvedené adresy jde o osobu z Albertsons Library při Boise State University v Idahu v USA) zabýval shromažďováním „librariana“ – těžko hledat český ekvivalent, snad je možné jen poukázat na paralelu „Praha ~ pragensie“. A v jedné části též tématem „obraz knihovníků/knihovnic v pornografii“ – konkrétně tištěných paperbacků z let 1978-88 (viz: www.riverofdata.com/librariana/porn/). Jde o stránku již starou až zastaralou (naposledy aktualizovanou v roce 2002), ale přesto zajímavou, a to nikoliv proto, že by obsahovala ukázky ze zmíněných knih, ale např. proto, že její obsah byl seriozně prezentován v roce 1990 na „Conference of the Popular Culture Association / American Culture Association“ v Torontu. Ha, vtip, říkám si, procházím stránky a pokyvuji hlavou, „to se dalo čekat“… Nemám čas ani chuť se tomuto dále věnovat, takže stránky opouštím.
Nicméně mi to nedá a zanedlouho poté zkušebně zadávám slovo „librarian“ do vyhledavače jednoho nejmenovaného freeware P2P programu (pozn.: softwaru umožňujícímu zejména sdílet a stahovat soubory od osob, které jsou právě připojeny a vlastní tentýž software, resp. jsou připojeny na stejnou „síť“, a to způsobem „peer-to-peer“, bez nutnosti centrálního serveru). Chci vědět, jestli to dopadne „opravdu tak špatně“ – a opravdu, vyjíždí mi dlouhý seznam souborů obsahující slova jako „XXX“, „porn“, „hardcore“, a to nejrůznější délky, grafické kvality i avizovaného obsahu. Opět pokyvuji hlavou a hledám „něco jiného“ – a můj zrak padá na soubor „Tori Amos – Tales of Librarian.zip“. Zarazím se, to není standardní a vymyká se! Soubory typu .zip se přeci používají pro kumulaci více částí do jednoho archivu, pro zmenšení obsahu audiovizuálního obsahu jen zřídka! Navíc, syntaxe názvu souboru je podobná typu „autor – dílo“! A tak podobně. Začnu soubor stahovat, ale pak opět zapomínám a nechávám téma běžet.
Je půlka března – náhodně pouštím televizi a slyším ze zpráv ČT cosi o zpěvačce „Tori Amos“ a jejím „best of“ albu… albu „Tales of Librarian“ !! Praštím se do čela a hledám soubor v počítači: je tam, je kompletní – a já si mohu vychutnat poetické texty mně do té doby neznámé zpěvačky. Pak již jen krůček do virtuality a hle: jsem na stránkách tohoto alba (na www.tori.com) a jiného alba této zpěvačky (www.toriamos.com/).
Podvědomě se mi vybavuje spojitost, okamžik, ve kterém se klubko této informační nitě začalo rozpřádat, kde tento „příběh ze života“ vznikl, v jediném odkazu, http linku…
Možná se teď ptáte, proč tohle celé, proč a k čemu... je to snad ode mne agitace ve prospěch daného alba? Je to lobby pro užívání P2P softwaru? Je to snad návod, jak získat (ne)legálně hudbu na internetu? Odpovídám: „Je a není“, „Možná“… Pokud vás napadly i jiné důvody, pořád ty samé odpovědi. Co jsem však chtěl hlavně je cosi zcela jiné – chtěl jsem ukázat, v jaké informačně-zdrojové mozaice a integrující vztahovosti žijeme, jaké každodenní konsekvece nám jsou blízké a jsou možné – ne teoreticky, ale v praxi „informační společnosti“… ne sice v praxi všech, to jistě ne, ale např. v mé ano, v praxi „mé generace“ a generací mladší. V životech těch, které chceme někam vést, které chceme něco naučit, kterým chceme snad i něco vštěpit, formovat je… a přitom nám samotným často ujíždí vlak, jsme pozadu za současností, za potenciálem okolí dneška. Žijeme ve světě ne nepodobnému lavině, kterou se snažíme zuby nehty zbrzdit, místo abychom na její vlnu nasedli, ve světě, kterého se sami, vnitřně, bojíme… stejně jako se bojíme své přirozenosti, svého pracujícího nevědomí, vlivů podvědomí, asociací, které se nám z mysli vynořují. Krůček za krůčkem společensko-kulturní zkostnatělost a profesionální vyhranění – nazývané lidově „profesionální deformace“…
Bojíme se stejně zastavení a nudy, jako rychlosti a nároků vývoje světa kolem nás – a tlaku těch, kteří jdou za námi a „šlapou nám na paty“… nebo snad „na posty“?