Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Nechtěla bych mít za muže Bacha

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Nechtěla bych mít za muže Bacha

0 comments
Letošní léto bylo ke mě milosrdné, protože děti byli na prázdninách a po dlouhé době jsem tak měla čas i na procházku městem. Kromě jiného mne jako zaujaly nadlidské billboardy a možná ze zvyku - možná v důsledku jakéhosi druhu postižení se nad nimi také zamýšlím. Co mi v tomto směru nabídly letní pražské ulice?

Vcelku nic zajímavého, dá se říci. "Rychle ale bezpečně," eticky asi sporné, ale z pohledu feministky v pořádku, zajímavější by snad byl jen plakát nabízející přítelkyni bez hlavy, záhy však zjišťuji, že se jedná o způsob jakým jistá společnost nabízí své služby pubertálním hošíkům, kteří se místo na kolečkových bruslích prohánějí po síti. Za poznámku na tomto místě stojí jistě to, že se jedná o službu pouze pro muže. Cituji první větu: "Jsme rádi, že jsi našel náš inzerát." Konec citátu. V případě tak volně přístupného prostředí jako je WWW stránka předpokládat, že ji budou číst jenom muži, je hulvátství, jaké je možné snad jenom v Čechách. Divíte se? Já vlastně ani ne. Jak jsem tak uvažovala nad těmi plakáty vzpomněla jsem si na ten, který hýbal stojaté vody loňského léta. Pamatujete? Berte si příklad z Bacha. A pod tím zpitvořený skladatel a jeho dvacet potomků. Agentura (její jméno si samozřejmě nepamatuji) se navzdory svým prohlášením dopustila nemístné urážky, ale jednu zásluhu přeci jen má. Díky tomuto plakátu minimálně celá Praha ví že J. S. Bach měl 20 dětí. Co již každý neví, jsou další skutečnosti. Například, že byl dvakrát ženatý, první manželka zemřela poměrně brzo. Druhá, jmenovala se Anna Magdalena se za něj vdávala jako za vdovce se čtyřmi dětmi a přivedla na svět dalších 16 dětí. Mnozí z nich byli váženými lidmi své doby (např. Karl-Fridrich-Emanuel a Wilhelm-Friedemann byli významnými hudebními skladateli období klasicizmu, další syn Bernard zdědil po otci místo varhaníka v Lipsku a nejmladší syn Johan Christian byl dvorním dirigentem anglického krále Jiřího IX.) Kdybych měla důkaz, že patřím k potomkům J.S.Bacha, soudila bych se za nactiutrhání. Ale to jsem se dostala ve svých úvahách poněkud stranou. Chci se vrátit k Anně Magdaléně. Byla to, podle mého názoru dokonalá manželka svého slavného muže v nejlepším smyslu tohoto slova. Je nemožné posuzovat ženu poloviny 18. století podle našich měřítek, ale domnívám se, že 20 dětí je i na 18. století poměrně dost. Nutno říci, že podstoupit potrat nebylo v historii lidstva nikdy složité navzdory tomu, že větší část historie byl potrat aktem nezákonným.

bach1.jpg

Tak si představuji sebe na jejím místě a třeba o 250 let později. Ona byla váženou manželkou svého váženého manžela. Pravděpodobně jí ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Její mateřství ji zaručovalo určité společenské postavení. Ne, nechci idealizovat postavení ženy v 18. století, jen uvažuji co mateřství přináší dnešní ženě, z hlediska společenského a také jaké hodnoty dnes vlastně společnost vyznává ve vztahu k ženám – matkám. Cvičná představa: Mladá, svobodná dívka, má svou práci, vzdělání. Vydělává, má možnost budovat si postavení, či vlastní firmu (lhostejno či kadeřnictví, nebo vrcholný management nějakého podniku). Její společenské postavení se odvíjí od úspěšnosti v zaměstnání. Vše je v pořádku, zdá se. Co se však stane ve chvíli kdy potká muže se kterým chce mít rodinu a vdá se? Co jí společnost nabídne, rozhodne li se, že smyslem jejího života bude rodit a vychovávat děti? Odpověď: nic. Může být se svými dětmi doma, to je pravda, neriskuje, že ji odsoudí za příživnictví, dokonce dostane příspěvek v mateřství, když vyplní příslušné formuláře a vystojí příslušnou frontu (a nejmladší dítě nedovrší 4 let), ale nesmí své děti "odložit" do předškolního zařízení ani na hodinu jinak ztrácí nárok. (Možná že se v tomto směru po novele zákona o státní sociální podpoře něco změnilo, promiňte mi mou neznalost, v tom případě se raduji s vámi). Nezbude jí, než sloužit 24 hodin tím spíše, že jen málo mladých žen má po ruce vždy ochotnou babičku, či tetu a o placeném hlídání si většinou můžou také nechat jen zdát. Tak sedí doma, její slovník se postupně omezí na několik desítek dětských slovíček a potřebuje-li něco zařídit, vleče své dítě, či děti sebou. U svých spoluobčanů přitom vzbudí reakce dvou druhů: soucit anebo vztek. (Moje vlastní zkušenost: na jistém nejmenovaném úřadě, jisté nejmenované městské části Prahy mi bylo čekajícími sděleno, že jsem si dítě vzala sebou schválně, aby mne pustili mimo pořadí, ale že si nemám dělat iluze - pěkně si ty dvě hodiny počkám!?)

zepter.gif

Když všechno překoná věnuje nejlepší roky svého života dětem, které ji pochopitelně jednou z hnízda vyletí, kým bude pro společnost pak? Nikým, protože celý život nedělala nic! Nebude mít nárok ani na penzi! Jistě, zvolila jsem záměrně negativistický pohled, mohla bych psát také o zážitcích jaké prožije jen ten, kdo je ze svým dítětem skutečně 24 hodin denně (Jako když vám 2,5 letí syn řekne: "Mami, ty si ale docela dobrá baba!"), ale píši o postoji společnosti. Ve světle těchto skutečností není divu, že se dnes drtivá většina žen rozhodne nemít 16 dětí, ba co víc, mnohé se rozhodnou nemít děti vůbec. A stupidní plakát to nezachrání! Ty, které si stejně jako já život bez vlastních dětí představit neumí, se nejspíš dají střední, a v jistém smyslu nejhorší cestou. Tedy děti a zaměstnání najednou. Budou li mít štěstí, zaměstnání seženou. Budou li mít štěstí jako mám já, tak sice moc peněz nevydělají, ale nikdo jim alespoň nebude vyčítat, že jsou jejich děti nemocné, nebo že mají prázdniny a potřebují hlídat. Dovedu si představit, že většina žen takové štěstí nemá.

Sečteno a podtrženo, ne proto že ženy nasáklé zhoubným západním feminizmem programově odmítají realizovat svou mateřskou roli, je to společnost a stát jako instituce, která je nutí, aby se přizpůsobily patriarchálnímu modelu, odsouvá je jako matky až na samý svůj okraj. A dokud se nezmění tento postoj nelze čekat že se změní nepříznivý demografický vývoj v tomto státě. Nevím zda jsem řekla málo, či moc. Možná někoho vyprovokuji k odpovědi, možná k zamyšlení. Jedna zpráva na konec. Rozhodně tohle není konec mých úvah.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
CIKÁNKOVÁ, Jarmila. Nechtěla bych mít za muže Bacha. Ikaros [online]. 1998, ročník 2, číslo 8 [cit. 2019-06-16]. urn:nbn:cz:ik-11106. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11106

automaticky generované reklamy
registration login password