„Člověka je možné definovat jako zvíře vytvářející dogmata. Stromy nemají dogmata. Řepa je neobyčejně snášenlivá.“ Tento výrok G. K. Chestertona mne neobyčejně silně irituje (sám Chesterton to také se svojí netolerantností dost přeháněl). Přesto je ale nutné uznat, že na těch slovech asi něco je, a to nejen na rovině osobní, ale hlavně kulturní a společenské: každá kultura či organizace si vytváří určitý systém hodnot, které považuje za nezpochybnitelné, správné a platné, a jiné zavrhuje. Za tím účelem se každá společnost snaží kontrolovat svoji kolektivní paměť a to, co onen systém narušuje, vytěsňuje - u nás dnes roli cenzury částečně plní mechanismy trhu, i když na rozdíl od předlistopadového období si vlastním nákladem ovšem každý může vydat, (skoro úplně) co chce. A týká se to nejen totalitních společností 20. století či Orwellova románu 1984, ale už starého Egypta, v němž byly jakékoli záznamy o nehodících se lidech či událostech, byť třeba vytesané do kamene, zpětně pečlivě ničeny, aby o nich nezbyla ani ta nejmenší zmínka.

Ukázkovým novodobým příkladem této tendence je instituce cenzury, jevu stejně tak univerzálně rozšířeného jako všeobecně zostouzeného. Cenzura se samozřejmě hodí jako snadný terč. Ovšem když například spisovatel Jan Bauer v knize Libri prohibiti devadesátých let roku 2000 napsal, že „cenzura vždycky kráčela ruku v ruce s hloupostí“, dopouští se tak nediferencovaného výroku, který je sám o sobě především hloupý. Vždyť stejně jako spisovatelé často museli vyvíjet značnou duševní aktivitu, hledat náznaky a metafory, či konstruovat složité autorské výklady, jak cenzuru obejít a přelstít (vzpomeňme jen Máchovo zapřísahání, že u Máje „jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová proti rozdílným dobám života lidského. Děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati“), podobnou duševní aktivitu - ve větší či menší míře - vyvíjeli i sami cenzoři. B. Brecht kupříkladu vzpomínal na „moudrého a bystrého cenzora“, který nechtěl povolit jeho proletářský film Kuhle Wampe z roku 1932. Cenzor tvůrcům na osobní schůzce vytýkal, že nezaměstnaný, který ve filmu páchá sebevraždu, je vykreslen povrchně a diváci se o něm dovídají jen málo, takže to není skutečné individuum z masa a kostí. Cenzor při té příležitosti Brechtovi a ostatním uspořádal „malou univerzitní přenášku o realismu z policejního hlediska“, přičemž se mu ovšem podařilo „mnohem hloubějí proniknout do podstaty uměleckých záměrů“ tvůrců filmu než všem jeho „nejblahovolnějším uměleckým kritikům“.

I když já osobně cenzuru neschvaluji a souhlasím třeba i s názorem historika a novináře Petra Zídka, který při kontroverzích kolem českého vydání Mein Kampfu napsal, že tato kniha by se dnes měla stát „povinnou četbou na středních školách“ a jejímu rozboru by měl být věnován během vyučování dostatek prostoru (stejně jako spisům Lenina či Mao Ce-tunga), zároveň se mi příčí i plané a dnes už v západním světě zbytečné útoky na tuto instituci, v případě té církevní s prastarou a zajímavou minulostí (první verze indexu je z roku 1559, sestavovala jej „Svatá kongregace obecné inkvizice”). Mnohem podnětnější je podle mne studovat mechanismy jejího fungování včetně četných paradoxů, které v její historii můžeme objevit.

K tomu účelu mohou velmi dobře pomoci záslužné knihy z nedávné doby jako Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih) od literárního vědce Petra Šámala v případě cenzury komunistické, u katolického Indexu librorum prohibitorum knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher od katolického kněze a historika Huberta Wolfa a Die geheimen Gutachten des Vatikan. Weltliteratur auf dem Index od Petera Godmana. Stejně jako se na církevním indexu vyskytly knihy lidí později církví kanonizovaných, bylo roku 1972 v Československu zakázáno vydání druhého dílu memoárů tehdejšího prezidenta L. Svobody a nové vydání prvního dílu šlo přímo do stoupy. Naopak nedopatřením či z neznalosti byly v 50. letech z knihoven vyřazovány „jako brak“ dvě knihy od jednoho ze zakladatelů českého socialistického písemnictví S. K. Neumanna, díla těchto autorit přitom byla jinak absolutně nedotknutelná. Důvodem bylo jedině to, že obě knihy vyšly pod pseudonymy; vyřazena z knihoven naopak být neměla publikace s názvem Dějiny ženy, která však byla pouze přepracovanou verzí jedné ze zakázaných knih. Rozdíl tkvěl pouze v tom, že tento titul již Neumann publikoval pod svým skutečným jménem. Opomenutím naopak nebylo to, že i když knihovnická cenzura soustavně potlačovala psychologickou a introspektivní linii protektorátní prózy, na žádném z dochovaných indexů se neobjevily knihy Václava Řezáče, čelného představitele tohoto žánru, v 50. letech ovšem autora Nástupu, vzorového díla nové literatury.

Nechtěné omyly ale asi nebyly úplně řídké: komunističtí cenzoři kupříkladu zakázali antiutopický román Nadtelevox z roku 1930, který byl označen za „baťovštinu“. Přitom však byla pominuta skutečnost, že autor kritizuje automatizaci výroby ze socialistických pozic. O zákaz knihy usilovala ve třicátých letech i firma Baťa, a komunisté tak pouze neplánovaně dovedli záměry Baťových cenzorů ke zdárnému konci. S předválečnou státní cenzurou se komunisté dojemně shodli v případě knihy Obratník Raka, ten byl po vydání roku 1938 označen za pornografii a úředně zakázán; na počátku padesátých let knihu stihl stejný osud, ovšem cenzurní hodnocení ji teď klasifikovalo jako „existencionalismus“.

Zřetelně zde vysvítá skutečnost, že nejen onen chválený Brechtův cenzor, nýbrž cenzor každý provádí specifický druh interpretace uměleckého díla, zvláště, když se zakazováním určitých knih byla vždycky úzce propojena snaha předepisovat, jaké knihy by se naopak měly číst, a jak tato vybraná díla správně chápat (vždyť i vykřičený P. Antonín Koniáš knihy nejen pálil, ale vlastníkům je nahrazoval jinými, „správnými“). Šámal ve své knize píše, že na stránkách knihovnického časopisu Čtenář vycházely detailní scénáře předepisující, jak agitačně pracovat s konkrétním titulem, případně návody, jak vést nad určitým tématem debatu. Cílem podle něj bylo ukázat, „co vše z dané knihy můžeme politicky vytěžit“. Za účelem ideologické kontroly komunisté pořádali dokonce kolektivní hlasité čtení: akt čtení, svou podstatou činnost individuální, nebylo lze vystavit totální kontrole; proto se takto hledaly možnosti, jak do onoho intimního prostoru vstoupit a podřídit ho celku. Čtenáři i proto na schůzích veřejně referovali, jak jim daná kniha pomohla k ještě vyššímu nadšení pro budování socialismu, protože právě to byla ta nejlepší interpretace literárního díla: „úderník soudruh Hliňák například vzpomínal, že se rozhodl následovat příklad svářeče Umary z Ažajevova románu, a proto opustil původní práci v pouhém textilním průmyslu a začal pracovat v průmyslu těžkém.“ A z Jiráskova románu F. L. Věk si čtenáři měli odnést to, že „v jeho ději přichází poprvé v českých dějinách na českou půdu ruská armáda, v níž náš lid vítá bratrský národ“.

Pěkné příklady svébytné cenzurní, tentokrát církevní interpretace ovšem uvádějí také obě zmiňované knihy německé. P. Godman přináší krátké medailony jednotlivých cenzorů a přetiskuje jejich posudky na díla jako Tři mušketýři (cenzor jménem Monte Santo doporučoval knihu zakázat, protože román, ač obsahem nezávadný, slouží jako úvod k mnoha podobným, jež si zákaz zaslouží), Paní Bovaryová („nejodpornější ze všech odporných příběhů“) nebo Šílená vášeň od Ernesta Feydeaua („stejně tak nečistý jako nestydatý chvalozpěv na cizoložství“).

H. Wolf, jehož výzkumy prý oceňuje i současný papež Benedikt XVI., oproti tomu podrobně rekonstruuje průběh jednotlivých cenzorských řízení, mimo jiné u knih jako Chaloupka strýčka Toma nebo Mayův Vinnetou. První z knih byla obviněna krom jiného z podvracení společenského řádu a věroučných úchylek v otázce ospravedlnění (plynoucích údajně z toho, že autorka byla protestantka). O cenzorovi coby interpretovi literárního textu se však Wolf vyjadřuje nelichotivě: „Chaloupku strýčka Toma autor posudku snad vůbec vcelku číst nemohl,“ jeho četba je plná klišé a stereotypů, které mechanicky přenáší do textu a pak je dokládá na vybraných pasážích vytržených z kontextu. Vinnetou byl zase obviněn z panteismu. Rychle ale dodejme, že nakonec se na církevní index ani jedna ze jmenovaných knih nedostala, a nejsou na něm ani autoři jako Nietzsche, Schopenhauer nebo Hitler. V případě prvního filozofa důvodem nebylo to, že by ho Vatikán už tehdy chápal jako blížence křesťanské mystiky, jak to dnes činí P. Tomáš Halík, ale proto, že heretické spisy odporující katolickému dogmatu byly „zakázány ipso facto“. Hitlerův Mein Kampf byl po roce 1934 předmětem cenzorského řízení, ovšem papež Pius XI. prý nedokázal udělat definitivní rozhodnutí a zařadit knihu na index, protože Hitler byl legálním představitelem státu, kterého jsou křesťané povinni poslouchat.

Pro církevní cenzuru v českém prostředí je velmi poučná kniha redemptoristy Konstantina Miklíka z roku 1937, jejíž titul zní Klíč k dobré literatuře aneb seznam knih, knížek a knížeček výborně, dobře neb snažně udělaných téměř obecně žádoucích, užitečných a přístupných myslím čtenářů zdravých, jadrných a nepříliš odborných. S vyloučením spisů ohavných, škodlivých a zbytečných“. Vážně myšlený název knihy odkazoval ke Klíči Koniášovu, který je také doporučován jako „klasické dílo české katolické reformace“. Klíč, jehož spoluautory byli Timotheus Vodička a K. Vach, byl součástí tažení proti nemravným a bezbožným knihám: katolíci podle Miklíka „nemají právo čísti knihy, noviny a časopisy bezbožné, bludné a nemravné, nebo takové, jež jsou nebezpečny víře, základním pravdám rozumu, nebo křesťanským mravům“. Doporučeno je několik knih Dostojevského (navzdory tomu, že jeho nadání je „nivelisováno malomocností pravoslaví“) nebo Ch. Dickense (autoři ovšem připojují varování, že „sektář v Dickensovi nezemřel“), dokonce i od A. Jiráska (i když se „naivně obdivoval nezdravým myšlenkovým proudům“); naopak z celého díla K. Čapka je zařazen ( = není zakázán) pouze Zahradníkův rok s poznámkou, že „před touto knihou Karla Čapka není třeba varovat; patlání se zahrádkou je roztomilá věc“.

Autoři do knihy přidali také jeden text od K. Schulze, nicméně právě jeho kniha Kámen a bolest se po vydání roku 1942 stala terčem kampaně autorů Klíče a dominikánů S. Braita a R. Dacíka. Braito tehdy psal: „Naprosto neschvalujeme tak nahé líčení renesanční bídy Církve. O ničemných prelátech víme toho více než dosti. Nebylo třeba s takovou chutí toto bláto přebírat. A hlavně, není postaveno ani příčinné, ani dějinné, ani metafyzické vyvážení těchto stínů.“ K Braitovi se přidal Vodička, jenž ale podle M. C. Putny obmyslně nemluvil o tom, že je kniha nemravná, ale o tom, že je kompozičně nezvládnutá a vůbec špatně napsaná. Kampaň měla podle Putny své hlubší pozadí: Zaprvé – Karel Schulz byl oddaným žákem Josefa Floriana, jehož byli dominikáni protivníky. Zadruhé – Schulz si předtím „dovolil“ Braita kritizoval, konkrétně za jeho přístup ke středověké hagiografii. Zatřetí – Schulz podle Braitova mínění nezobrazil dosti pozitivně dominikánského mnicha Savonarolu, kterého se jeho řádoví spolubratři snažili ve 20. století rehabilitovat. Začtvrté – zobrazením italské renesance Schulz vstoupil do jeho, Braitova výsostného hájemství: Braito sám totiž renesanci zobrazil v životopisné knize Svatý Filip Neri. Schulzův román měl ovšem i své katolické zastánce, hájil ho třeba A. Opasek, který na jeho obranu uváděl i to, že někteří čtenáři „po jeho přečtení konvertovali ke katolictví“.

Na závěr své rozsáhlé stati o protischulzovské kampani uvádí literární vědec Petr Hora, že jediným ziskem polemiky bylo „prosazení díla na arcibiskupský index, z něhož dodnes nebylo vyňato“. Když necháme stranou to, že v tomto bodě se údaje jednotlivých autorů značně liší (třeba Opasek tvrdí, že kniha byla na indexu jen v Královéhradecké diecézi a že Schulze před církevní autoritou nakonec přece jenom obhájili), je pozoruhodné, že jinak erudovaný autor zcela ponechává stranou skutečnost, že Index librorum prohibitorum církev zrušila v roce 1966, takže knihy na něj zařazené pak už nebylo třeba jednotlivě vyjímat. Skutečné historické vědomí o Indexu zakázaných knih se tedy rychle vytrácí, ale o to výrazněji se téma prosazuje v beletrii a filmu: už ve zmiňovaném F. L. Věkovi je jednou z nejpoutavějších scén ta, v níž hlavní hrdina krade (zachraňuje) knihy ze zapovězeného oddílu Libri prohibiti v rušené klášterní knihovně; dnešní krásná literatura je pak plná organizací, více či méně se podobajících inkvizici, které přechovávají a střeží dokumenty, k nimž se podle spiklenců nikdo nesmí dostat, nebo v ní alespoň vystupují postavy jako Ecův zavilý knihovník Jorge, který raději ničí celou svoji knihovnu, než aby vydal podle něj škodlivou a nebezpečnou knihu. Může jít i trochu o nostalgii po době, kdy na knihách záleželo natolik, že stálo zato je zakazovat, zatímco dnes už „je to každému fuk“ (A. Zach). Každopádně cenzura, která dříve prováděla svéráznou interpretaci uměleckých děl, je soudobými spisovateli a filmovými režiséry ještě svérázněji sama interpretována: stává se z ní novodobý mýtus.