Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kyberfeministické okénko IV/I

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Kyberfeministické okénko IV/I

0 comments

V minulém kyberfeministickém okénku jsem slíbila, že zamířím svoji kritiku tentokrát do vlastních řad. V době balíčků a utajovaných zpráv v šuplících se tento záměr zdá být více než nevšední. Kdo však pracoval nebo dosud působí delší dobu v neziskovém sektoru nebo v různých poloprofesionálních aktivistických hnutích ví velmi dobře, že tato oblast by také potřebovala nějaká ta "ozdravná opatření. To se však netýká pouze ženských a feministických aktivistických skupin. Obecně platí, že ve většině hnutí za lidská práva, do kterých patří i práva ženská, se angažují dvě skupiny lidí: Mladí nadšenci, kteří jsou ochotni - alespoň zpočátku než jejich hnutí dostane první PHARE grant - pracovat 12 hodin denně téměř zadarmo a ve zbytku času myšlenky a poslání jejich organizace propagovat. Později se zhroutí vyčerpáním nebo znechuceni druhou skupinou odejdou a nebo naopak postupně přejdou do řad druhé skupiny lidí: většinou střední a starší generace intelektuálů a bývalých disidentů, kteří již mají své představy a pravdy pevně zakořeněny, nehodlají na nich nic měnit a velmi těžko přijímají nové názory a způsoby práce. Mnozí z nich jsou však uznávané celebrity, jejichž jména jsou důležitá pro získání prestiže a podpory organizace a kteří zpravidla také iniciovali založení dané skupiny nebo hnutí.

kyber.jpg

Navazování vztahů organizace s jejím okolím, propagace a nakonec i samotná práce v organizaci však většinou zůstává na jedincích z první skupiny. Druhá skupina se totiž zpravidla vyznačuje odporem ke konfrontaci s "nepřátelským okolím". Lidé, z nichž mnozí šli v minulém režimu "proti proudu" totiž nabyli pocitu, že svět se dělí na MY a ONI, kde ONI automaticky znamená "nepřátelský", "proti nám". Nezájem o média a o diskuse s "nezasvěcenci" jsou jenom důkazem výše zmíněného. Tyto tendence navíc umocňují snahy představitelů druhé skupiny uchovat si svou uzavřenou skupinku zasvěcenců, od kterých nelze očekávat ani ostrou kritiku, protože každý zná každého, ani překvapivou invenci. V této souvislosti si vzpomínám na konferenci o sexualitě, kde se sešli dva přednášející, evidentně staří přátelé. "Co budeš dneska říkat?", ptal se asi padesátiletý muž ženy ve středních letech. "To už znáš, to co jsem říkala na té poslední konferenci v Brně, pamatuješ?" "Fajn, tak to já si zajdu zatím zakouřit a pak bych se s tebou rád viděl, protože chci vědět, co máš v tom svým projektu novýho."

Mám-li být konkrétní, v případě Nadace Gender studies se výše zmíněné tendence projevovaly především v tom, že činnost Nadace byla úzkostlivě okleštěna od všecho, co by snad mohlo být trochu provokativní. Na semináře, workshopy a přednášky byli zpravidla zváni a také na ně docházeli stále stejní lidé, zasvěcenci. Okruh zájemců o feminismus se sice rozšiřoval, ale zájem o širší masy a jiné myšlenkové proudy zevnitř kruhu jakoby zcela chyběl. Na druhou stranu však také chyběla jasná názorová profilace uvnitř "skupiny" spojená s jistou razancí ve veřejném vystupování. Vlastní identifikace s Nadací byla velmi slabá, některé z členek vystupovaly raději jako individuality, jiné prohlašovaly, že "vlastně vůbec žádné feministky nejsou", ale na druhou stranu se stále snažily urputně držet opratí řízení Nadace a zaváděly stále nové a nové funkce, které si mezi sebou pak rozdělovaly.

Křivdila bych popisované skupině osob, kdybych jí upírala zájem o věc samu. Konflikt však pochází z rozdílu mezi zájmem o poslání a aktivity určité organizace a osobním vědeckým zájmem o okruh problémů, které má daná organizace řešit (něco, co nazývám vědeckým feminismem, kdy dané akademičky sice studují a přednášejí feminismus a vědí o něm možná víc než praktikující feministky, ale jejich vlastní vystupování a životní styl jede ve zcela jiných kolejích). Ve chvíli, kdy z myšlenkového hnutí a přednášek na universitě vzniká ORGANIZACE, dochází k velkému vývoji doprovázeném nutností změn v přístupu k věci samotné, spolupráci s okolím, rozdělení odpovědnosti. Skupina mladých aktivistek a nadšených feministek pak tvrdě naráží na neschopnost komunikovat se skupinou vědeckých feministek, přestože je spojuje jedna střecha - ORGANIZACE. Vědomí vlastní důležitosti a jisté výjimečnosti skupiny intelektuálek vede její členky k urputnému lpění na formalitách, které jim potvrzují jejich důležitost a moc v organizaci. Právě prapodivný boj o MOC a zavádění starých struktur, byla jedna z věcí, která mi snad nejméně pasovala na organizaci feministickou, která by naopak měla být nejen liberálnější, ale navíc mužské šovinistické způsoby řízení naprosto odmítat.

Výše zmíněná obava z konfrontace a "mladé krve, která by snad mohla vyhodit ze sedla" úřadující vědecké feministky paradoxně způsobuje, že největší strach z feministek mají ty, které feminismus u nás začaly přednášet a také stály u zrodu některých feministických skupin a které jsou možná veřejnosti známé právě jako feministky.

P.S.: Nerada předbíhám skutečnost, ale v tomto případě se domnívám, že v mnoha organizacích s podobnými problémy jakými v současné době prochází Nadace Gender studies, musí dříve nebo později dojít k rozštěpení na dvě a více skupin, které si pak založí vlastní organizace...

... v každém případě u nás již dnes existuje nebo právě vzniká celá řada ženských a feministických skupin, které tvoří převážně mladí lidé. Nemám nic proti generaci mých rodičů, ale pravděpodobně jsou v postkomunistické zemi mezigenerační rozdíly daleko zřetelnější než v západních kolébkách feminismu.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JEDLIČKOVÁ, Petra. Kyberfeministické okénko IV/I. Ikaros [online]. 1997, ročník 1, číslo 4 [cit. 2019-11-21]. urn:nbn:cz:ik-10043. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10043

automaticky generované reklamy
registration login password