Babí léto se předvádělo v tom nejlepším světle a česká obec knihovnická se, jako každoročně touto dobou, sešla v Seči u Chrudimi na třídenní konferenci Knihovny současnosti 1999 (14. – 16. září). Redakce Ikara se konference zúčastnila druhý, programem nejnabitější den, kdy byly přednášky rozvrženy do dvou tematických bloků: Internet pomáhá knihovnám (za řízení Ing. Aleše Brožka z SVK Ústí nad Labem) a Vzdělávání knihovníků (za řízení Mgr. Zlaty Houškové z Národní knihovna ČR). První ze jmenovaných bloků měl tak vysokou účast, že organizátoři byli nuceni rozdělit účastníky do dvou místností. Přednášejícím tak vyvstala zvláštní povinnost: příspěvek přednést nejprve v jednom sále, následovně se přesunout do sálu vedlejšího a své vystoupení zopakovat. (Podrobněji o dění v rámci bloku Internet pomáhá knihovnám viz příspěvek PhDr. Zdeňka Jonáka.)

Zástupci Ikara byli přítomni jednání v rámci sekce Vzdělávání knihovníků. Právě zde se totiž rýsovalo jisté "dobrodružství". Mgr. Z. Houšková, která tento blok připravovala a posléze řídila diskusi, již předem slibovala určitý nekonformismus, který měl spočívat především ve vyburcování publika k obsáhlé diskusi na příslušné téma. Odeznít měly následující příspěvky:

1. Mění se povolání i vzdělání knihovníků (J. Cejpek, Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK)

2. Vzdělávání knihovníků na ÚISK (R. Vlasák, Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK)

3. Perspektivy knihovnického vzdělávání (J. Machytka, Vyšší škola informačních služeb)

4. Kompetence informačních pracovníků v Evropě (J. Burgetová, SKIP)

5. Mám knihovnickou školu. Jsem profesionál? (J. Nejezchlebová)

6. Východočeský region a knihovnické vzdělávání (V. Hamplová)

7. SVK v Ostravě jako centrum vzdělávání knihovníků (M. Slaninová)

8. Program inforamčního studia na Západočeské univerzitě (D. Svatková)

9. Vzdělávání lékařských knihovníků (H. Bouzková - E. Lesenková, Národní lékařská knihovna)

10. Vím, že nic nevím anebo Nohavica měl pravdu? (Z. Houšková, NK ČR)

Avšak právě z důvodu očekávané bouřlivé diskuse po jednotlivých příspěvcích většina přednášejících předem souhlasila s tím, že se v případě potřeby vzdají možnosti vystoupit před auditoriem a dají raději prostor publiku. A takový stav skutečně nastal.

Prof. J. Cejpek se ve svém příspěvku zamyslel nad úlohou a posláním knihoven v blízké i vzdálenější budoucnosti. Upozornil na to, že obor knihovnictví je zatím velmi izolovaný a uzavřený do sebe, zatímco je důležité, abychom sledovali i relevantní okolí, širší souvislosti. Dále se prof. J. Cejpek zabýval obecně vzděláváním a vzděláním, jak je dnes chápáno v demokratických zemích. Vzdělání je zde jednou z nejvyšších hodnot, důraz je kladen nejen na příjem a uložení informací, ale také na kultivaci chování či výchovu ke světoobčanství (při zachování úcty k vlastnímu národu). Zajímavý byl názor na profesi knihovníka, který musí být nejen potřebně vzdělaný (a neustále celoživotně vzdělávaný), tato profese vyžaduje navíc jisté vrozené nadání.

Po skončení tohoto poutavého úvodního slova nic nenasvědčuje tomu, že brzy se má v sále strhnout bouře. Obloha je zatím bez mráčku.

K řečnickému pultu a zpětnému projektoru se postavil ředitel Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK doc. R. Vlasák, aby představil současnou podobu a snad i plánovanou budoucnost této akademické instituce. Na úvod jeho příspěvku zaznívají tato slova: všichni jsme knihovníci, jejichž kořeny sahají ke starověké Assurbanipalově knihovně v Ninive. Následuje tok informací o studiu na ÚISK, kde si posluchači od třetího ročníku volí jedno ze dvou zaměření: knihovnické či informační. V dalším studiu se pak studenti připravují na dvě odlišné profese.

Po několika minutách je pan ředitel korektně přerušen prvním smělým dotazem: "Když jsme, jak říkáte, všichni vzešli ze starověké knihovny a všichni jsme tedy knihovníci, proč rozdělujete studenty na ÚISK na knihovníky a informační pracovníky?" Sál zašuměl. V duchu této otázky se nese následující zhruba dvouhodinová ostrá diskuse s nepřístupnými knihovníky na straně jedné a odevzdaným, avšak přesvědčeným doc. R. Vlasákem na straně druhé. Málokdy proběhne odborné setkání v tak bouřlivé atmosféře, ale zaplaťpánbu za ni! Konfrontace akademické sféry s odbornou praxí není nikdy na škodu, zvláště když jedna bez druhé se nemohou obejít. Doufejme, že zkušenosti z této výměny názorů, která zůstala ve věcné rovině, nezapadnou.

Z ovzduší, které v sále nastalo, je patrné, že v publiku jsou zastoupeni hlavně ti (lépe řečeno ty), kteří (které) se cítí být knihovníky (knihovnicemi). (Nebo se snad ti, kteří souhlasí s doc. R. Vlasákem, bojí veřejně svůj názor předvést, obávaje se slovního či snad i fyzického napadení okolní většinou?!) Z řady úst zazněl nesouhlas s oddělováním na dvě různé profese.

Názor doc. R. Vlasáka, že lidové knihovny, které mají především funkci kulturní instituce s důrazem na půjčování beletrie, jsou naprosto něco jiného než knihovny odborné, jejichž hlavním úkolem je získávat a poskytovat informace na vysoké odborné úrovni, se setkává s naprostým odporem. Přítomné dámy (i nějaký pán by se našel) z "lidových" knihoven se cítí být uráženy a podceňovány. Ani v "jejich" institucích již není tím prvotním půjčování krásné literatury v podobě tradičních knih. I sem si probourávají cestu počítače, Internet, nové typy dokumentů, i zde pracují s informacemi, plní funkci referenčního pracoviště, i sem si děti a mládež nechodí jen půjčit pohádkovou knížku či western, ale vyžadují encyklopedie na CD-ROM.

Mgr. R. Papík v diskusi vznesl provokativní otázku, zda současní knihovníci (tj. ti, kteří dnes v knihovnách pracují) nemají strach z čerstvých absolventů, kteří jsou podle něho "překvalifikovaní" a kteří, ač bez praxe, je v mnohém převyšují. Doslova řekl, že v tomto směru odborné vzdělávání znamená "časovanou bombu".

Značné očekávání předcházelo vystoupení PhDr. J. Machytky, ředitele Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze, který v mnohém překvapil - zejména tím, že se ve svém referátu předneseném mimo oficiální program nezaměřil na hodnocení působení VOŠIS, která byla zřízena ministerstvem školství v roce 1992 jako experimentální forma výuky, nýbrž na společenské a ekonomické trendy, které ovlivňují odborné vzdělávání více, než bychom možná předpokládali. Podle něho se knihovnictví příliš nezměnilo (za změnu nelze počítat fakt, že počítače ve velkém měřítku nahradily psací stroje), s pomocí nových technologií vykonáváme stejné činnosti, i když lépe a levněji, teprve dodatečně zjistíme, že je lze využívat i jinak. V této souvislosti PhDr. J. Machytka uvedl, že nestačí dosavadní strukturu studia knihovnictví doplnit či změnit jeho obsah, naopak je nezbytné provést revizi celé struktury, která se ukazuje jako zastaralá a neodpovídající změnám, které knihovnictví ještě čekají. Knihovny, pokračoval, by se neměly obávat zaměstnat lidi i s neknihovnickým vzděláním (zájem o tato místa se pravděpodobně bude zvyšovat s rostoucí nezaměstnaností). K předpokládanému "frontálnímu útoku" publika na ředitele VOŠIS kvůli chystanému uzavření střední knihovnické školy, která existuje od roku 1952, nakonec nedošlo. Argumenty, které zazněly na podporu tohoto kroku v referátu, zdálo se, byly přesvědčujícící. PhDr. J. Machytka především zdůraznil trvale klesající počet uchazečů o studium a jejich malé šance obstát v konfrontaci s ostatními středoškoláky na trhu práce po zavedení tzv. státních maturit.

Odpolední část programu v sekci Vzdělávání knihovníků se již nesla v mnohem poklidnější atmosféře. Většina zbývajících příspěvků musela být skutečně z nedostatku času zkrácena. Oproti původně avízovanému programu vystoupila navíc ještě paní Sylva Šimsová (původem z Československa, žijící více než 50 let ve Velké Británii, kde působí v oblasti knihovnictví), která svým osobitým projevem vlila do pokleslých myslí všech přítomných řeku naděje a optimismu.