Knihovnice, buďte blahoslaveny, tak zní poselství sloupku Martina C. Putny Chvála knihovnic v Mladé frontě Dnes z 12. října 1999 a pokračuje dál: co když některé knihovnice patří mezi "lamet lav", podle kabaly mezi vyvolené osoby, které skryté před okolím "obyčejnou prací ... drží svět pohromadě", aby neupadl do chaosu. Pokud Putna nechtěl toliko provokovat, což činí často a rád, jeho příspěvek by neměl uniknout pozornosti coby běžné intelektuálské slohové cvičení, která se v tomto listě pravidelně objevují v rubrice "Podhled".

Není cílem tohoto textu polemizovat se shora uvedeným tvrzením jako takovým, i když autor zvolil formulaci, která je neslýchaná i v těch "odborných" diskusích, v nichž knihovníce, pardon i knihovníci, roní krokodýlí slzy nad tím, že je nikdo nemá rád, zato Putnovo zdůvodnění si zaslouží poznámku. Jde totiž o zdůvodnění svérazné, ba troufám si prohlásit nebezpečné, které přece nemohou dotčení, jakkoli se cítí třeba polichoceni chválou uživatelovou, akceptovat. "Knihovnice totiž svou prací zadržují postup antikrista, to jest internetu," píše Putna doslova. Toto přirovnání použil proto, že Internet "slibuje dát všechno, po čem srdce prahne, dát to hned a zadarmo". Divím se, že Putna nevytáhl z rukávu řádně obehraný trumf o pornografii a návodech na výrobu pum...

Pravda, odvrácenou stranou "medializace" Internetu jakožto v současnosti populárního tématu, které dávno opustilo sály odborných konferencí, je šíření či dokonce "kanonizace" některých mýtů s ním spojených, pro něž jsou společné slogany o "globální vesnici" a "informační společnosti", které se stávají fetiši doby. To však neznamená, že je možné souhlasit s paušálním Putnovým hodnocením. Internet slibuje to, co uvádí Putna, jen těm, kteří jsou ochotni takovým báchorkám naslouchat, těm, kdo podlehnou jako Odysseovi mořeplavci vábení sirén. Na Internetu platí, pokračuje Putna, že není možné nic si ověřit, vše existuje "jenom jako". Tato charakteristika ale přece není vlastní jen pro tuto síť. Cožpak si můžeme prakticky ověřit, zda informace distribuované "tradičními" médii odpovídají skutečnosti? Na konci 20. století dosáhly informační technologie v tom nejširším slova smyslu takového stupně vývoje, že se nic nestane, aniž by se o tom lidé na opačné polokouli okamžitě nedozvěděli, že umožňují "být svědkem čehokoliv", aniž bychom museli opustit ušák ve svém obývacím pokoji, ale jsme vlastně obětí iluze. Jsme totiž závislí na informacích, které se k nám dostanou, a na nás leží rozhodnutí, zda jim věříme nebo nikoliv. Média vznikla proto, aby sloužila k přenosu informací, které nejsme s to z praktických nebo objektivních důvodů přijímat vlastními smysly. Tam, kde končí jejich akční rádius a nestačí naše zkušenost, nahrazují je média, na něž jsme nuceni se více či méně spolehnout. It`s elementary, drahý kolego Putno. Viděno z tohoto úhlu Internet nelze za "antikrista" ani ve Vašem pojetí považovat.

Kdo je schopen stále se dívat na Internet jako prostředek, jako komunikační prostředí spíše než na všeobsažný, jediný perspektivní informační zdroj, kdo je schopen střízlivě posoudit informace, které lze v tomto prostředí získat, musí Putnovo stanovisko odmítnout. Internet - zdůrazňuji, že vůbec nemám na mysli technické atributy jeho fungování - podstatně rozšiřuje dosavadní možnosti komunikace způsobem, který musel předčit naše očekávání. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom měli a priori rezignovat či rezignujeme na vlastní úsudek jenom proto, že Internet využíváme.

V konfrontaci s touto virtuální realitou, kterou přináší do života Internet, mají "světazáchovný význam" informace "nevirtuální, hmotné, na které si můžete rukama sáhnout", dospívá Putna k pointě své úvahy. Právě tyto informace, uchovávané v knihách, opatrují lidé, kteří jsou hodni blahoslavení. Nechme opět nadsázku autorovi, věnujme se raději podstatě jeho myšlenky. Co je psáno, to je dáno, dal by se shrnout Putnův názor, jako by teprve tištěné slovo, v podobě, na kterou jsme si zvykli, získalo na legitimitě. Toto úsloví, které je v příkrém rozporu se základním principem elektronického publikování, úsloví, které ční jako pozůstatek z předinternetovské éry, jako anachronismus nerespektující fakt, že bez ohledu na právě převládající nosič informací není rozhodující forma, nýbrž obsah. Stačí si uvědomit prostou věc: touž informaci (nebo raději sdělení) lze komunikovat různým způsobem, jako analogový nebo digitální záznam, a přitom obsah zůstává stejný. Je mi líto, ale ani já, ani pan Putna nesvedeme nic s tím, že se svět pod vlivem Internetu mění, a nám, lépe řečeno Vám, pane Putno, nezbyde než, abyste to vzal na vědomí. Je zřejmé, že tištěné a elektronické dokumenty - aspoň prozatím - budou spokojeně koexistovat, neboť plní (zčásti) jiné funkce.

Martin C. Putna by se měl při návštěvě knihoven trochu více rozhlížet, aby pochopil, že Internet a knihovna budou asi navždy k sobě patřit, aby pochopil, že knihovna není pouhou občanskou (nebo vědeckou) půjčovnou, kde jediným pohybem je transport knih ze skladu a opačně. Pochybuji proto, že moderní knihovník bude před spaním odříkávat modlitbu, jíž bude zahánět antikrista jménem Internet. Pokud ano, nechť žije antikrist!