Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Kremace nebo recyklace aneb Co s přebytkem informace?

Čas nutný k přečtení
12 minut
Již přečteno

Kremace nebo recyklace aneb Co s přebytkem informace?

0 comments
Autoři: 
Poznámka redakce: Příspěvek bude rovněž uveřejněn ve sborníku z konference Infokon 2009.

Obraz I. – obraz z historie. Když se pozorněji podíváme do vzdálenější, nebo i ne příliš vzdálené minulosti, tak možná zjistíme, že kremace sociokulturní informace – tedy ireverzibilní zničení jistého typu uspořádanosti s vlastním, člověkem vytvořeným sémantickým aspektem, prostřednictvím tepla, konkrétněji ohně – nebyly až tak výjimečnou událostí. Asi ta nejznámější kremace - a pokud bychom chtěli být škodolibě patetičtí, tak asi i „nejvelkolepější“ - byla ta, která se odehr8la v Alexandrijské knihovně (největší to knihovně antického světa), a to dokonce opakovaně. Poprvé v ní hořelo v roce 47 před n. l. za války mezi Caesarem a Pompeiem, když Alexandrii obsadilo Caesarovo vojsko. Podruhé v rozmezí let 389-391 [1], to už byla za náboženských bouří taky zcela zbořena. Po znovuvybudování v ní hořelo potřetí v rozmezí let 638-643 [2], kdy byla Alexandrie dobyta Araby. Předpokládá se, že v době největšího rozkvětu knihovny v ní bylo až 70 000 ručně psaných svazků. Zachránilo se jen pár opisů, z originálních svazků nezůstalo pravděpodobně nic [3].

Na českém území docházelo k velkým a často i veřejným kremacím knih zejména po bitvě na Bílé hoře (1620). Známým cenzorem, inkvizitorem a paličem byl v té době jezuitský kněz a misionář Antonín Koniáš (1691–1760). Uvádí se, že jeho zanícený a doslova plamenný boj proti protestantské literatuře vedl ke spálení asi 30 000 knih (tento počet je ale podhodnocen, protože „byl vztahován jen na knihy jazykově české, které ve skutečnosti tvořily z celkové počtu zhruba čtvrtinu“ [4], ale taky proto, že vycházel jenom z dochovaných záznamů. Skutečný počet spálených svazků bude tedy ještě vyšší) [5].

Co se týká minulosti nedávné, tak ani ta není „skoupá“ na rozsáhlé kremace sociokulturních informací uložených v knihách. Jedna z největších „akcí“ tohoto typu ve 20. století bylo veřejné – tedy jednoznačně manifestační! – a organizované pálení knih nacisty, které se odehrálo 10. května 1933 ve většině německých univerzitních měst [6]. Nacisté a jejich sympatizanti kromě knih židovských spisovatelů pálili i knihy všech, kteří nesouhlasili s fašistickým režimem Třetí říše, či těch, kteří byli obviněni z šíření „protiněmeckého ducha“. Na hranici se tak vedle sebe ocitly například knihy A. Einsteina, T. Manna, B. Brechta, E. M. Remarqua, L. Feuchtwangera, S. Freuda a dalších. Shořelo víc než 25 000 svazků. Je smutnou, ale příznačnou okolností, že na hranici skončily i knihy významného německého židovského básníka Heinricha Heineho, jehož výrok z roku 1822 („Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí“) se později tragicky naplnil, a to v nebývalé šíři a zrůdné systematičnosti.

Všechny tyto příklady spájí něco společného. Můžeme si všimnout, že ani v jednom z popisovaným případů se kremace sociokulturní informace neprováděla z důvodu přebytku informací, tedy ne proto, že by jich bylo hodně co do počtu [7] – například dnes máme informací v podobě knížek, časopisů či elektronických dokumentů rozhodně víc než kdykoli v minulosti, a přitom zvýšenou frekvenci pálení (naštěstí!) nepozorujeme. Problémem tedy není samotný počet, ale spíše různorodost (tedy diverzita) informací. Likvidovaly se a likvidují ty informace, které jsou z nějakého důvodu nebezpečné, podezřelé nebo jenom „jiné“, přičemž nejčastějším důvodem k zničení bývá nekompatibilita sémantického aspektu informace s tím, co prosazuje mocenský systém (politický nebo náboženský) jako závazné, určující, nezpochybnitelné. Častá je také malá slučitelnost s přesvědčením většiny společnosti (nebo menšiny, která je u moci). Na tomto místě bychom ale chtěli připomenout, že vysoká diverzita sociokulturních informací má ve společnosti většinou vysoce pozitivní projevy, zejména ve formě názorové tolerance a respektování jinakosti [8]. Z hlediska kultury, kterou chápeme jako umělý nadindividuální systém s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou), může mít velká míra různorodosti sociokulturní informace rozhodující pozitivní vliv na stabilitu samotného systému (předpokládáme, že v tomto případě je situace analogická vztahu biodiverzity a biosféry).

Obraz II. – obraz ze současnosti. Možná nebudeme daleko od pravdy, když dnešní informační společnosti budeme charakterizovat jako společnosti informačního přebytku. Dokonce to vypadá tak, že bude ještě hůř..., tedy spíše víc! Více sociokulturních informací, které vytváříme, produkujeme, archivujeme, ale které častokrát už vůbec nestíháme reflektovat, interpretovat či proměnit na znalosti a dovednosti. Různí autoři zabývající se informační explozí upozorňují, že ročně se ve světě vydá zhruba 100 000 časopisů (v 65 jazycích), 300 000 odborných monografií a asi milion článků a odborných reprintů. Z toho všeho je ale citována jenom zhruba polovina publikovaných článků [9].

Je zřejmé, že čím větší počet informací (různého charakteru a kvality), tím větší riziko informační přetíženosti či zahlcenosti, a to nejenom v souvislosti se zákonitým omezením kapacity informační techniky (tato omezenost je povahy fyzikální), ale i samotného percipienta (tady už ale není omezená kapacita jenom fyzikální povahy, ale i biologické a psychické). Nakonec, sami dobře z vlastní zkušenosti víme, že disponovat větším množstvím informací nemusí mít vždycky jenom pozitivní efekt (jedním z možných problémů je např. nemožnost přímého ověření důvěryhodnosti informací). O negativních projevech informačního přetížení píše i Pavol Rankov: „Informačné preťaženie a informačný stres spôsobujú, že časť informácií musí byť korigovaná, časť je zabudnutá, skomolená či inak stratená. A to vyvoláva u niektorých ľudí neistotu, že nevedia o skúmanom jave nič.“ [10]

K charakteristice místa dnešního člověka v současných informačních společnostech bychom mohli použít i konstatování českého filozofa Zdeňka Pince: „Moderní člověk (…) nedostatkem informací nestrádá. Má-li něčeho dostatek, snad dokonce nadbytek, jsou to informace. Čím víc jich má, dnes by bylo přesnější říci: může mít, tím problematičtěji se jeví rozhodování na jejich základě.“ [11] Problémem je, že to, které informace jsou pro nás důležité a relevantní pro naše jednání, zpravidla zjistíme až ex post. Až pak vlastně víme to, co jsme měli vědět na začátku [12]. Pincovo hodnocení informačního „blahobytu“ pro člověka je ve vztahu k jeho jednání tedy negativní. Jak sám píše: „Soudím, že informace z podstaty svého fungování vůbec nejsou neutrální, jak nás média i informační vědci občas přesvědčují, slouží k šíření neladu a šumu a jsou zdrojem oné kormutlivosti, která na člověka padá z toho, že to, co ví, je k ničemu, že na tom minimálně nemůže založit nové, a přitom bezpečné poznání.“ [13]

Sociokulturní informace mají (ve srovnání s informacemi přirozenými) tu výhodu, že jsou relativně recyklovatelné [14], omezení je tady v podstatě jen na straně materiálního nosiče (z jazykového hlediska je pro naše téma zajímavé, že „zakonzervování“ sociokulturní informace pro příští, tedy do budoucna orientované použití prostřednictvím dnešní informační techniky označujeme jako „vypálení“, např. CD nebo DVD nosič). Materiální nosič sociokulturní informace (zejména v souvislosti s informační technikou) je však z hlediska výrazné časové omezenosti použití a malé nekompatibility s přirozeným prostředím často problematický.

Typicky přebytečnou sociokulturní informací je „spam“, tedy nevyžádaný e-mail, většinou s reklamním či propagačním obsahem. Spam nejenže obtěžuje svého „čtenáře“, tedy příjemce, ale má i svůj ekologický aspekt, tedy negativní vliv na životní prostředí. Ekonomové přepočítali, že energie, která se každý rok spotřebuje na přenos, zpracování a filtrování spamu, by mohla pokrýt energetické potřeby 2,4 milionu domů. Téměř 80 % spotřebované energie se týká uživatelů, kteří spamy mažou. Světový spam ročně spálí (pozor: tohle pálení se ale pojmu kremace netýká!) zhruba 33 terawatthodin energie (tera = bilion). Tahle energie by odpovídala emisím skleníkových plynů z 3,1 milionu osobních aut, které by spotřebovaly asi 7 miliard litrů benzinu [15].

Obraz III. – obraz z přírody. Živá přirozená informace, která je výsledkem evoluce života na naší planetě, je uložena v molekule DNA a jako souhrn genetické informace živého organismu představuje jeho genom. Zjednodušeně můžeme říct, že genomy jsou tím, co od sebe odlišuje jednotlivé biologické druhy [16]. Biologický druh je jakoby knížkou, kterou napsala přirozená evoluce v rámci fylogeneze. V současnosti známe asi 1,75 až 2 miliony biologických druhů, přičemž se předpokládá, že jejich reálný počet je deseti- až čtyřicetinásobně vyšší. Vysoká míra biodiverzity udržuje systém biosféry v relativní stabilitě.

Kremaci živé (biotické) informace si můžeme ukázat a představit na příkladu vypalování tropických pralesů [17]. Jejich současné mizení se sice oproti 80. létům trochu zpomalilo, ale i tak ubývá ročně zhruba 140 000 km2, což je území větší než celé bývalé Československo [18]. Jenom „[a]mazonské pralesy, jejichž porost pokrývá území srovnatelné s kontinentální rozlohou Spojených států a které jsou domovem až 30 % známých druhů živočichů a rostlin, ztratily od roku 2003 téměř 2,5 milionu hektarů lesa kvůli kácení a vypalování.“ [19] Smutnou statistikou je, že „téměř 80 % všech světových pralesů již bylo zničeno, z toho velká část v posledních třiceti letech. A dokonce i ta poslední pětina, která ještě zbývá, je nyní vážně ohrožena.“ [20]

Americký evoluční biolog a entomolog Edward O. Wilson, který se problémem biodiverzity zabývá už několik desetiletí, předpokládá, že v tropických pralesech může žít zhruba 10 milionů druhů (což dokonce považuje za nejnižší odhad!). Pokud by mizení pralesů pokračovalo stejným tempem i v budoucnosti, tak hrozí, že do roku 2022 zmizí polovina plochy deštných pralesů. Důsledkem by bylo vyhynutí 10 až 22 % všech biologických druhů. Podle Wilsona dochází v posledních desetiletích k zániku asi 27 000 druhů ročně, což je zhruba 74 druhů každý den, tedy tři druhy každou hodinu [21].

Jelikož podle současných odhadů žijí v tropických pralesech asi 2/3 všech biologických druhů [22], můžeme tyto biotopy považovat za jakési rezervoáry přirozené informace, za přirozeně vzniklé informační databáze. Taky se předpokládá, že biosféra funguje díky existenci relativně malého počtu (který není znám) klíčových biologických druhů, zejména bakterií a jednobuněčných organismů [23]. Pokud se síť života naší protipřírodní aktivitou příliš naruší, hrozí kolaps celého systému. Ničení přirozené informace (a je vlastně úplně jedno, jestli „kremací“, nebo nějak jinak) je ničením nejenom specifických podmínek, které umožňují naši vlastní existenci na Zemi, ale i ničením jedinečných přirozených informací, ničením specifického paměťového záznamu, který se utvářel v průběhu evoluce pozemské přírody. Jelikož víme, že pro informaci neplatí zákon zachování (tak jako platí pro množství energie ve vesmíru), tak je zřejmé - a biologické vědy to jenom potvrzují -, že biotická informace jednou zaniknuvší už odchází z evoluční scény bez možnosti návratu. Lapidárně to vyjadřuje i evoluční biolog Stephen J. Gould: „Složité struktury, které během evoluce jednou úplně zmizí, už nemohou vzniknout znova ve zcela totožné podobě. (…) Když evoluce rozebere tak komplikovaný systém (jakým je živý organismus nebo biologický druh – pozn. M. T.), není už prakticky naděje, že by mohl být někdy sestrojen znovu, kousek po kousku.“ [24] Je důležité si uvědomit a mít nejenom na paměti, ale i na srdci, že tvořivost přirozené evoluce nejenom že neumíme napodobit, my ji ani nerozumíme. Vtírá se tedy otázka: můžeme obnovovat něco, o čem vlastně vůbec nevíme, jak funguje?

Poznámky:
  1. Přiznáváme, že se nám nepodařilo najít spolehlivě jednoznačný rok, ve kterém se odehrála tato událost. Různé encyklopedie a historické práce se v datování rozcházejí, někdy až o pět let. Proto uvádíme časové rozpětí let, které se v literatuře nejčastěji objevují.
  2. Viz předchozí poznámka.
  3. Srovnej Cejpek, J. (a kol.): Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha: Karolinum, 2002, s. 32.
  4. Viz Antonín Koniáš [online]. [cit. 17. 11. 2009]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Koni%C3%A1%C5%A1
    P. Voit uvádí, že historikové připisují Koniášovi „spálení 30 000 až 60 000 knih (vyšší z obou údajů do literatury vnesl 1776 exjezuita Jan Leopold Šeršník, první Koniášův životopisec).“ Voit, P.: Encyklopedie knihy : starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri, 2006, s. 483.
  5. Na druhé straně český historik Jiří Bílý tvrdí, že „rozhodně nelze obviňovat Koniáše z toho, že svým působením nenávratně zničil řadu cenných literárních památek. Knih jím spálených mohlo být nejvýše poloviční množství, než tvrdí jeho odpůrci, a řada děl zanikla i jiným způsobem – ve válečné vřavě, při požárech, špatným zpracováním apod. Bílý také dokazuje, že pálení knih bylo naprosto běžnou záležitostí i u nekatolíků – zmiňuje Komenského, který schvaluje spálení děl pohanských filozofů a básníků a nijak by se nerozpakoval pálit knihy katolické.“ Citováno z: Krajtl, O.: Jezuita Antonín Koniáš [online]. 2007 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://sklenenykostel.net/joomla/index.php?option=com_content&task=view&id=766&Itemid=60.
  6. „Na některých místech Německa se pálení knih konalo vzhledem k dešti o několik dní později. Jinde došlo k pálení knih až 21. června, v den letního slunovratu.“ Stránský, M.: Veřejné pálení neněmeckých knih v roce 1933 [online]. 2004 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/books.
  7. Samozřejmě si uvědomujeme, že samotná kvantifikace sociokulturní informace nemusí být vždy ani jednoznačná, ani bezproblémově proveditelná, a to zejména proto, že samotný obsah (tedy sémantický aspekt informace) se kvantifikaci vzpírá. Souhlasíme s tvrzením Antonína Markoše, že: „Kvantifikovat můžeme informaci jen tehdy, když si ji napřed vymezíme jako měřitelnou veličinu, tedy v shannonovském smyslu – ale pak přímo z definice nezáleží na obsahu!“ Viz Markošova poznámka číslo 11 v: Markoš, A. (ed.): Náhoda a nutnost : Jacques Monod v zrcadle dnešní doby. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008, s. 173.
  8. Pro společnosti totalitární to bude platit obráceně.
  9. Viz Činčera, J.: Informační etika : sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 46. Autor na stejném místě taky píše, že „se odhaduje, že 85 % vědecké literatury není publikováno pro předávání nových informací, ale pro získání grantů a vědecko-pedagogických stupňů, či jako seberealizace autora.“ Tamtéž, s. 46.
  10. Rankov, P.: Informačná explózia – Informačný stres – Informačné správanie [online]. 2006 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://www.snk.sk/swift_data/source/casopis_kniznica/2006/august/03.pdf
  11. Sokol, J. – Pinc, Z.: Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003. s. 129.
  12. Tamtéž, s. 129.
  13. Tamtéž, s. 130.
  14. „Informácia je recyklovateľná a rozmnožiteľná, ani opakovaným použitím sa nevyčerpáva, ale naopak, môže byť prameňom na vytváranie nových informácií.“ Rankov, P.: Informačná explózia – Informačný stres – Informačné správanie.
  15. Bušta, P.: Uhlíková stopa spamu. In: Euro, č. 16, 20. 4. 2009, s. 90.
  16. Genom je samozřejmě taky tím, co od sebe odlišuje i jednotlivce v rámci stejného biologického druhu; každý živý organismus má specifický genom, ale v rámci jednoho druhu jsou společné sekvence genetické informace v převážné většině nad individuálními rozdíly.
  17. Dalšími „viníky“ ubývání pralesů je těžba dřeva (komerční holorub, budování pastvin apod).
  18. Biolog E. O. Wilson uvádí, že „každou sekundu je ztracena plocha fotbalového hřiště.“ Wilson, E. O.: Rozmanitost života. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1995, s. 285 a n.
  19. Hořící lesy Amazonie ničí planetu víc, než se myslelo, míní vědci [online]. 2004 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://ecomonitor.cz/zprava.shtml?x=192872.
  20. Deštné pralesy [online]. [cit. 17. 11. 2009]. Dostupný z: http://skoroekolog.sweb.cz/sos/tema/pralesy.htm.
  21. Wilson, E. O.: Rozmanitost života..., s. 291.
  22. Přitom tropické pralesy zabírají zhruba jen 6 % zemské souše. Předpokládaná původní rozloha tropických pralesů (před lidskou destruktivní aktivitou) se odhaduje na 16 mil. km². V roce 1982 činila skutečná rozloha tropických pralesů 9,5 mil. km², v roce 1991 už ale jenom 6,7 mil. km².
  23. Stojí za připomenutí, že „... jeden gram půdy obsahuje 5000–38000 různých druhů bakterií.“ Šmajs, D. „Genomika bakterií: možnosti, omezení, aplikace.“ In: Universitas. Revue Masarykovy univerzity 2004/1, s. 40.
  24. Gould, S. J.: Pandin palec : malá tejemství evoluce. Praha: Mladá fronta, 1988. s. 272.
Literatura:
  • Antonín Koniáš [online]. [cit. 17. 11. 2009]. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Koni%C3%A1%C5%A1
  • Bušta, P.: „Uhlíková stopa spamu.“ In: Euro. č. 16, 20. 4. 2009, s. 90.
  • Cejpek, J. (a kol.): Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha: Karolinum, 2002.
  • Činčera, J.: Informační etika : sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. Brno: Masarykova univerzita, 2002.
  • Deštné pralesy [online]. [cit. 20. 11. 2009] Dostupný z: http://skoroekolog.sweb.cz/sos/tema/pralesy.htm.
  • Gould, S. J.: Pandin palec : malá tejemství evoluce. Praha: Mladá fronta, 1988.
  • Hořící lesy Amazonie ničí planetu víc, než se myslelo, míní vědci [online]. 2004 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://ecomonitor.cz/zprava.shtml?x=192872.
  • Krajtl, O.: Jezuita Antonín Koniáš [online]. 2007 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://sklenenykostel.net/joomla/index.php?option=com_content&task=view&id=766&Itemid=60.
  • Markoš, A. (ed.): Náhoda a nutnost : Jacques Monod v zrcadle dnešní doby. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008.
  • Rankov, P.: Informačná explózia – Informačný stres – Informačné správanie [online]. 2006 [cit. 20. 11. 2009]. Dostupný z: http://www.snk.sk/swift_data/source/casopis_kniznica/2006/august/03.pdf
  • Sokol, J. – Pinc, Z.: Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003.
  • Stránský, M.: Veřejné pálení neněmeckých knih v roce 1933 [online]. 2004 [cit. 17. 11. 2009]. Dostupný z: http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/books.
  • Šmajs, D. „Genomika bakterií: možnosti, omezení, aplikace.“ In: Universitas. Revue Masarykovy univerzity 2004/1.
  • Voit, P.: Encyklopedie knihy : starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri, 2006
  • Wilson, E. O.: Rozmanitost života. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1995.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
TIMKO, Marek. Kremace nebo recyklace aneb Co s přebytkem informace?. Ikaros [online]. 2009, ročník 13, číslo 13 [cit. 2020-08-08]. urn:nbn:cz:ik-13318. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13318

automaticky generované reklamy
registration login password