K tomu, aby se poslední dubnový den odpoledne během krásného počasí v jinonické učebně tísnilo přes pět desítek studentů je zapotřebí přinejmenším zajímavé téma. Na pravidelné Jinonické informační pondělky tentokrát zavítal dr. Petr Matouš z Tokijské univerzity, kde se věnuje studiu sociálních sítí a rozvoje infrastruktury. Ryzí inženýr nejprve prošel klasickými technickými předměty na ČVUT, aby následně na krátký čas zavítal do Irska, kde studoval a pracoval ve firmě Jennings O’Donovan jako analytik hydrauliky vodních sítí. V Japonsku stál společně s profesorem Kazumasou Ozawou před problémem manilské vodní sítě, a tehdy si uvědomil, že některé problémy zkrátka nelze řešit strohým inženýrským přístupem. Často se musí se zvolit optika beroucí v potaz nejen technologie, ale i společnost a její problémy. Skutečně, v Manile byl nedostatek vody spíše sociálním problémem: polovina města tehdy trpěla nedostatkem vody, a tak ji z potrubí kradla té polovině, která vodu měla.

„Kvantifikace výsledků studií je důležitá, protože pokud chcete rozvojové banky přesvědčit, že je třeba v některých aspektech situaci zlepšit, je třeba mít k dispozici čísla a jednoduše vysvětlitelné výsledky studií,“ sděluje Petr Matouš své zkušenosti z praxe (autor: P. Farkas)

Petr Matouš uvedl svou vůbec první přednášku v češtině konstatováním, že inženýři se většinou o společnost moc nezajímají, ale opak je nutností: v každé fázi projektového cyklu přece technologie interaguje se společností. Tento problém je obzvláště důležitý v jiných kulturách a rozvojových zemích. Právě tam japonské firmy směrují své zájmy a produkty, domácí trh je již poměrně saturovaný. Avšak stále není k dispozici dostatek rigorózních metod, jakými problém technologie a společnosti uchopit. Jednou z cest, kterými se problémy společnosti dají definovat, jsou sociální sítě. A v rozvojovém světě, kam dr. Matouš zaměřil svou pozornost, je tento způsob modelování obzvláště důležitý, protože právě sociální sítě jsou často tím jediným, co lidé mají. Jak získají pitnou vodu? Od svých známých! Sociální vztahy zde mají reálné dopady, citelnější, než ve vyspělých zemích.

Inženýři se snaží měnit, sociologové chápat

Ve studii[1] z Filipín, na které se Petr Matouš podílel, se ukázalo, jak sociální sítě pomáhají lidem ve slumech dostat se k vodě. Základní otázkou tehdy bylo osvětlit, jakou roli mají sociální sítě v rozvoji nových infrastruktur a nových technologií. Především, jak přesně sociální sítě fungují kauzálně. „Existují různé definice slumů,“ připomíná Petr Matouš, „ale asi všechny nejlépe charakterizuje chybějící infrastruktura. Nicméně ne všichni obyvatelé slumů jsou na tom špatně! Existují lidé, kteří jsou bohatí a nedostatkem netrpí.“ Problémy lidí ze slumů dost možná pramení z přístupu k normální společnosti mimo slumy. A protože nikoho zvenku neznají, mají problém získat práci. Světová banka se snaží rozvíjet různé komunitě založené programy, které kladou důraz na fakt, že síla společnosti je v komunitě. A jak připomíná Petr Matouš, ruku v ruce s těmito komunitami je sociální kapitál.

Koncept individuálního sociálního kapitálu funguje jako zdroj v individuálních sociálních sítích. Odpovídá na otázku, na koho se může jedinec obrátit, když něco potřebuje. Sociologové říkají[2], že zaměstnání je dobrým obrazem toho, k jakým zdrojům mám přístup. Tak by šlo měřit sociální kapitál jednotlivce, materiální i nemateriální zdroje (jako třeba prestiž)[3]. V Manile skupina výzkumníků získala data od 93 dospělých respondentů, kteří byli dotázáni na jejich osobní vztahy a pozice, ve kterých někoho znají. Výsledek rozdělili do dvou skupin a zjistili, že se výrazně dělí do dvou skupin: 1) život uvnitř slumu a 2) vnější svět – jinými slovy induktivní analýza získaných dat ukázala, že místní sociální kapitál má tyto dvě dimenze. Jak se to týká rozvoje infrastruktury v zemi? Lidé, kteří mají přístup k vodě ji prodají někomu dalšímu. Ale jak se cenné médium propadá v hierarchii, je dražší a méně kvalitní. Někdo nutně musí stát až na konci celého řetězce.

Kdo to je a čím se vyznačuje? Lidé kterým jsme naměřili vysoký sociální kapitál (to platí pro oba nalezené typy kapitálů) měli dobrý a levný přístup k vodě, a ti, co měli nízký sociální kapitál, měli sotva co pít. To ukázalo, že tyto vodní „komunitní projekty“ nejsou tak ideální, jak si rozvojové instituce myslely. Lidé s dobrými sociálními kontakty uvnitř a vně komunit často vydělávají na úkor druhých.

Externí sociální kapitál a cena vody, kterou jedinec platí v komunitním projektu. Čím vyšší sociální kapitál (SC), tím je cena vody (Water cost) nižší. Cena stoupá s klesající hierarchií jedince. (zdroj: prezentace P. Matouše)

V Etiopii a subsaharské Africe většina lidí pracuje v zemědělství. Ve chvíli, kdy mají přístup k informacím o dobré péči o půdu a plodiny, méně znehodnocují životní prostředí a zároveň mají vyšší výnosy. Právě v Etiopii sleduje skupina výzkumníků soustředěná kolem prof. Yasuyukiho Toda už třetím rokem čtyři vesnice. Zajímá je složení a hustota sociálních sítí jedinců v izolovaných geografických oblastech a faktory, které ovlivňují statistiky. Jedním z nich je bezesporu geografie: v oblasti, kde nejsou skoro žádné dopravní prostředky se zkrátka musíte vydat za tím, s kým se chcete dát do řeči. Dalším je vzdělání (vzdělanější znají více lidí), věk (starší znají více) a pohlaví (muži znají více). A pokud jste příslušníky jisté etnické minority, zřejmě znáte ostatní příslušníky té samé minority... Ale existuje hranice, za kterou se běžný respondent dostane málokdy: Lidé sice mají známé, kteří bydlí 7 a více kilometrů daleko, ale s těmi se nesetkávají často. Nejčastěji, jednou týdně, se setkávají s lidmi, kteří bydlí do vzdálenosti 15 minut chůze.

Etnický původ a náboženství hraje rozhodující roli

V etiopské studii se vyskytují tzv. klíčové osoby. Jsou to státní zaměstnanci, kteří obcházejí komunity v určené oblasti a vyučují uplatnění zemědělských technologií. Zde byli tito zaměstnanci pověřeni, aby vybrané jedince naučili zacházet s mobilním telefonem. Avšak existují i domácnosti, kde tyto agenty vůbec neznají. Faktory, které ovlivňují vztah s takovou klíčovou osobou jsou mj. míra bohatství, náboženství a vzdálenost od velkých sídel. A míra znalostí, které lze od takových klíčových osob získat, nezáleží ani bohatství ani vzdělání, ale jen a pouze na etnickém původu a náboženství respondentů. Zjistilo se také, že lidé, kteří mají chudší osobní sociální sítě se od oficiálních agentů více učí (tj. funguje zde substituce).

Nicméně problém stále vyvstává ve výše zmíněné kauzalitě: kudy přesně proces vede? Vede častý styk s agentem k vyšší pravděpodobnosti styku s novými technologiemi? Nebo je tomu naopak? Zodpovědět podobné otázky v sociálních vědách je složité. V průzkumu sociálních sítí je vždy problémem dokázat, jaký typ sociální sítě vede k určitým skutečnostem (např. k postupu v zaměstnání). Výzkumníci v dále zmiňované studii rozdali náhodně vybraným farmářům mobilní telefon a sledovali, jestli a jak ovlivní jejich sociální síť. Prozatím jsou k dispozici vyhodnocená data o rozvoji sítě po šesti měsících bádání. Připomínáme, že se jedná o lokality velmi izolované a telefony zde běžně prakticky nejsou k dispozici. Jedná se tedy téměř o laboratorní podmínky pro studium rozvoje sociálních sítí ve společnosti.

Série šesti obrázků ilustruje toky instrumentální komunikace mezi čtyřmi geograficky oddělenými oblastmi. Jak je patrné, charakteristika toků se s postupujícím časem měnila. (zdroj: prezentace P. Matouše)

Zajímavé bylo sledovat, jak se při rozvoji dvou identifikovaných typů sítě (1. instrumentální – používané k zjišťování agrárních informací a 2. expresivní – volná komunikace se známými) tyto dvě sítě ovlivňují. Výzkumníci dali respondentům každý měsíc kredit na 30 minut hovoru: už v prvním měsíci si lidé dokupovali kredit a tento počet se dále zvyšoval, protože si zvykali volat více a více. A zatímco v prvním měsíci lidé používali telefon převážně jen pro instrumentální otázky, po tomto počátečním období již začali i „klábosit“. V obou sledovaných typech sítí volali jejich účastníci lidem stejné víry. Oproti tomu podobné vzdělání bylo důležité pouze pro neformální komunikaci, nikoliv pro komunikaci instrumentální.

Dlouhodobé účinky jsou stále předmětem výzkumu a hledání způsobů, jak aplikovat teorii sítí v rozvojových společnostech. A je možné, že se dopátráme účinků i úplně jiných, než jsme původně zamýšleli. „Dříve bych tam zašel, teď tam zatelefonuju,“ shrnuje reakce některých Etiopanů ve svém výzkumu Petr Matouš. Počet olympijských medailí pro Etiopii za atletiku prozatím v posledních letech stoupá. Až si všimneme tendence klesající, bude to třeba tím, že Etiopané zlenivěli. A moci za to budou... třeba Češi v Tokiu!