Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945 - 4. část

Čas nutný k přečtení
30 minut
Již přečteno

Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945 - 4. část

0 comments
Anglicky
English title: 
Libraries and Librarianship in the Czech lands in 1938 – 1945, part 4
English abstract: 
In the fourth and closing parts of the work on Libraries and Librarianship around the WWII in Czech lands, we focus on the book trade during the Protectorate. The author points out specific interests of the reading public and the fact that readers were attending libraries in larger quantities than before the annexation. Different kinds of libraries are mentioned: musical or mobile libraries, and special attention is given to accommodation of needs of children readers.

Knižní trh v době Protektorátu

Knihovny a jejich fondy kromě cenzury a dalších omezení zákonitě ovlivňoval stav tehdejšího knižního trhu. Jak popisuje Zdeněk Šimeček, nakladatelé měli k nakladatelské činnosti oprávnění, které bylo odvozované z tiskařské a knihkupecké koncese. Na území Protektorátu bylo v roce 1941 více než 270 evidovaných nakladatelství a stále ještě fungovala rozsáhlá knihkupecká síť z období první republiky.[1] Novým požadavkem doby bylo, aby na knižním trhu převládaly knihy, které byly v souladu s aktuální politicko-společenskou situací i s pocity veřejnosti. Měla vycházet především hodnotná literatura vzdělávací i zábavná, čeští klasici a knihy s tématy z české minulosti. Proměna knižního trhu se projevila i v lepším odbytu titulů, jemuž pomohl všeobecný úbytek vydávané produkce a zvýšení vydávaných nákladů. Dle Šimečka redukce titulů nejméně postihla původní českou literaturu, jejíž náklady byly vyšší a zároveň byl o ni ze strany veřejnosti veliký zájem.[2]

Během trvání Protektorátu se knihy začaly stávat nedostatkovým zbožím, protože pro český národ plnily významnou kulturní hodnotu a zároveň byly jediným zbožím, které nepodléhalo lístkovému systému. Nedostatek knih v knihkupectvích tudíž přiváděl více lidí do veřejných knihoven. Problémem ale byla nedostatečná spolupráce knihkupců a nakladatelů s knihovnami. Dlouhou dobu je totiž knihkupci považovali za své konkurenty, kteří jim odvádí zákazníky a pořádají kampaně proti hojně prodávanému literárnímu braku. Přitom propagační činnost knihoven byla pro odbyt knih vždy přínosem. Představa knihoven jako konkurentů sice postupně vymizela, ale např. ještě v roce 1944 zaznívaly stížnosti některých knihovníků, že ačkoliv knihovny by měly být prvními odběrateli vydaných knih, nezřídka se stávalo, že jim bylo zasíláno už jen zboží, které zbylo ve skladech, a nebyl o něj zájem. Přitom vzájemná spolupráce knihovníků a knihkupců sledovala vždy stejný cíl - dostat knihu do rukou co největšího počtu čtenářů.

Dalším problémem bylo, že od druhé poloviny roku 1940 začali být do velkých českých nakladatelství nasazováni němečtí komisaři/správci (tzv. treuhändři) nebo čeští kolaboranti, kteří dohlíželi na činnost nakladatelství nebo zasahovali do edičních plánů. Ředitelé a zaměstnanci se ovšem snažili jejich aktivity co nejvíce omezovat, a zajistit tak co nejméně narušený chod své činnosti. Už od začátku války nesměla být vydávána díla židovských a dalších zakázaných autorů. Někteří z nich publikovali alespoň pod pseudonymy. Na knihkupeckých pultech ani v knihovnách nesměla být dále literatura americká, anglická, francouzská, ruská či polská. Marie Michlová uvádí, že celou třetinu vydávaných titulů tvořily překlady z němčiny.[3] Jejich počet se zvýšil hlavně v letech 1943 a 1944, kdy Ministerstvo školství a národní osvěty upřednostňovalo německé a propagandistické knihy.

Řada nakladatelů se ocitla v situaci, kdy nechtěli kolaborovat s Němci, ale zároveň chtěli udržet svou pozici na knižním trhu. Obvyklým výsledkem tohoto dilematu bylo, že vydávali více literaturu dětskou a naučnou, které byly z hlediska posuzování tematicky neutrálnější. Nahrával jim i zvýšený zájem veřejnosti o naučnou literaturu ze všech oblastí, neboť poptávka někdy i převyšovala nabídku.[4] To se dělo hlavně v letech 1939–1942 a zejména období vánočních svátků byla ve znamení nebývale velkého zájmu o české knihy vůbec. Nakladatelé se při své činnosti museli stejně jako knihovny řídit vydávanými příkazy a seznamy zakázaných autorů. Dnes víme, že mnohdy se tomu tak nedělo a byla vydána celá řada knih zakázaných autorů. Dalším omezením byl limit povolených nákladů knih a příděl papíru. Pokud někdo tato nařízení porušil, jednalo se o trestné jednání. Kulturní oddělení tiskového úřadu sice od listopadu 1941 hlásalo, že je nedostatek papíru, ale ve skutečnosti se ho ,,nedostávalo“ pouze na česky vydávanou literaturu. Nakladatelé toto řešili nejčastěji tzv. dotisky, kdy papír sháněli buď na černém trhu, nebo ho brali ze svých tajných zásob a výtisky neoficiálně distribuovali mezi čtenáře.[5] Tyto dotisky nebyly nikde oficiálně nahlášeny a nebyly posílány ani jako povinné a recenzní výtisky.

Z celkového přehledu o literární produkci v Protektorátu je zřejmé, že náklady českých knih postupně klesaly, zatímco náklady německy psaných knih stoupaly (viz tabulku níže). Vyšší počet německy vydaných knih byl způsoben i tím, že někteří němečtí nakladatelé, z oblastí postižených bombardováním, si nechávali své knihy tisknout právě v Protektorátu.

Počet vydaných titulů v letech 1939–1945 [6]

Vydaných knih

1939

1940

1941

1942

1943

1944

1945

celkem

4 542

5 559

5 431

4 687

4 415

5 675

3 935

v češtině

4 050

5 043

4 715

3 662

2 899

3 781

2 704

v němčině

220

390

628

909

1 228

1 463

285

tisk pro zahraničí

26

51

85

151

254

525

70

Nakladatelé

Jak bylo uvedeno výše, v období druhé světové války na našem území působilo více než 200 nakladatelů. Proto zde uvádíme výčet pouze těch nakladatelů, kteří ve vymezeném období patřili k těm významnějším a nejvíce produktivním. Nejvíce nakladatelskou produkci zastupovala pražská nakladatelství, mezi která patřila např. nakladatelství J. R. Vilímek, Melantrich, Česká grafická unie, Toužimský a Moravec, Jan Kobes, Josef Hokr, Vyšehrad, olomoucký Promberger a proněmecky orientovaný pražský Orbis. Pokud to bylo možné, nakladatelé ve většině případů navazovali na předválečnou profilaci svého nakladatelství a zároveň byli nuceni přizpůsobit se nové situaci.

Fondy veřejných knihoven a čtenářsky preferované tituly

V možnostech této práce a ani jejím cílem není podrobný popis skladby knižního fondu dle jednotlivých knižních a časopiseckých titulů a jejich charakteristik. Přehled toho, co vycházelo, podávají jiné odborné publikace a periodika.[7] Spíše jako doplnění celkového kontextu knihoven ve vymezeném reflektovaném období proto uvádíme obecné údaje o knihách a titulech, které se v tehdejších knihovnách nacházely či nacházet mohly. Vycházíme při tom převážně z bibliografických přehledů a časopiseckých rubrik o nových knihách.

Složení knižního a časopiseckého fondu tehdejších veřejných knihoven určovaly tři hlavní faktory:[8]
1. situace a nabídka knižního trhu
2. okupační nařízení a výnosy, které vycházely po celou dobu války
3. finanční a prostorové možnosti knihoven

Okupanty vydávané seznamy zakázaných knih ovlivňovaly složení fondů nejvíce. Ve fondu Ministerstvo školství 1918-1949 lze dohledat desítky stran, které jsou popsané příkazy, jak mají knihovny s těmito knihami naložit a seznamy nežádoucích titulů, jež byly nebo měly být vyřazeny. Vydávaná literatura byla různé úrovně, proto i fondy veřejných knihoven obsahovaly knihy a časopisy kvalitní, méně kvalitní i tzv. brakové. Městské knihovny měly literaturu starší i novou, venkovské knihovny hospodařily s omezenějšími finančními prostředky, proto v nich převažovaly spíše knihy a časopisy starší. V knihovnách byly knihy různých žánrů a témat, čtenáři mohli vybírat z literatury naučné, populárně naučné či z beletrie.[9]

Oddělení pro dospělé

Celkový návrat českého obyvatelstva nejen k jeho minulosti a době národního obrození, ale také příklon k české kultuře a vzdělávání obecně, se odrazil také ve skladbě knihovních fondů a půjčovaných knih dospělými čtenáři.

Knihy

Četla se klasická díla, jako byla Babička Boženy Němcové, Jiráskův F. L. Věk, knihy Jakuba Arbese, J. Š. Baara, bratří Mrštíků, historické knihy Josefa Svátka, Karoliny Světlé, básně Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Jana Nerudy či Josefa Hory.[10] Dále se četla nově vydávaná literatura, oblíbený byl zejména Bassův Cirkus Humberto, Kožíkův Největší z pierotů a Drdovo Městečko na dlani. Zvýšený zájem byl i o literaturu odbornou a naučnou, týkající se různých odvětví[11] a své místo měla mezi čtenáři stále i literatura braková. Velmi oblíbeným a čteným autorem byl také Karel Čapek. Periodikum Přítomnost z ledna 1939 uvádí,[12] že dokud to bylo možné, nakladatelství František Borový vydávalo v sešitech každý týden jednu část z celkového levného lidového vydání celého Čapkova díla, aby bylo opravdu dostupné každému. V novinách je rovněž uvedeno, že o ně byl velký zájem.

Zvýšený zájem byl po celou dobu také o knihy, které byly oficiálně zakázané. Na pultech knihkupectví ani v knihovnách sice být nesměly, ale spousta knihkupců, knihovníků i řadových lidí si je mezi sebou tajně půjčovala a četla. Takových knih a autorů byly desítky a s počtem vydaných seznamů zakázaných děl jejich řady stále rostly. Příkladem je možno uvést např. knihy Obrazy z dějin Vladislava Vančury, Světovou revoluci T. G. Masaryka, řadu knih Marie Majerové, Ivana Olbrachta, Edvarda Beneše či Josefa Haise Týneckého.

Noviny a časopisy

Do roku 1938 byla v knihovnách dostupná zejména periodika politických stran, z nichž některá vznikla ještě za dob trvání Rakouska-Uherska. Ze stranických deníků to byly hlavně národně demokratické Národní listy, Venkov Agrární strany, Lidové listy Československé strany lidové, sociálně demokratické Právo lidu a České slovo strany národně socialistické. Komunisticky orientované bylo Rudé právo nebo Haló noviny. Nepolitický tisk zastupovaly Lidové noviny, Tribuna, Národní politika, Brázda či Přítomnost (do roku 1939 a s jinou redakcí od roku 1942).

Tehdejší největší tiskový koncern Melantrich vydával kromě deníku České slovo i tisk, který se orientoval na různé oblasti a měl spíše populárnější charakter. Jednalo se např. o Večerní České slovo, raník A-Zet, odpoledník Telegraf nebo ženám určený čtrnáctideník Eva.[13] Z časopisů byly oblíbené Pestrý týden, Hvězda nebo Pražský ilustrovaný zpravodaj. V době protektorátu Čechy a Morava se nabídka novin a časopisů postupně značně omezila kvůli rozsáhlým politickým a hospodářským zákazům.[14] Tudíž i jejich nabídka v knihovnách byla o hodně menší. Stále vydávanými byly sice deníky Lidové listy, Národní politika, Venkov nebo Národní práce (předchozí Právo lidu), ale jelikož politické strany zanikly a vzniklo Národní souručenství, vycházely pod hlavičkou “List Národního souručenství“ a později byly redigované hlavně aktivistickými redaktory.[15]

Dále stále vycházelo např. Večerní České slovo a jeho různá vydání (Nedělní České slovo, Ranní České slovo či ostravské České slovo), A-Zet, nebo Eva. Z předchozího období přetrval rovněž Pražský ilustrovaný zpravodaj, ženský obrázkový týdeník Hvězda, zábavný obrázkový týdeník Zpravodaj a čtený byl i bulvární týdeník Rozruch: romány vzrušené chvíle.

Oddělení pro děti a mládež

V odděleních pro děti a mládež byla zastoupena četba pro nejmenší čtenáře, pro čtenáře základních škol i pro mládež zhruba do 16 let. Četla se četba dobrodružná, válečná, technická, romantická, příběhy ze života, o zvířatech, o sportu apod. Už od roku 1935 byla součástí literatury pro mládež také tematika brannosti. Jednalo se o důsledek vzrůstajícího nebezpečí německé nacistické strany, která se dostala k moci roku 1933. Povinná branná výchova pak byla v Československu zavedena v září 1936.

Branné náměty v literatuře měly mládež seznámit s problematikou branné výchovy a probudit zájem o udržení československého státu v bezpečí. Dostupné byly populárně naučné brožurky týkající se zbraní či vojska (př. Jan Rosenbaum: O protiletadlové obraně), beletrie zaměřená na vojenskou minulost i současnost (př. Miloš Václav Kratochvíl: Památné bitvy našich dějin, Marie Matesová: Ocelový pták) a různé sborníky a tisky (distribuované často přímo do škol). Dle dobových názorů vycházelo branných materiálů poměrně nepřehledné množství různé kvality.[16]

Knihy

Půjčované a čtené knihy se samozřejmě odvíjely od rozsahu a skladby knižního fondu každé knihovny, proto zde uvádíme jakýsi obecný orientační výčet děl, která byla během druhé světové války nejčastěji čtená mezi dětmi a mládeží.[17] Z dobrodružné literatury se jednalo o knihy Julese Verna a Jaroslava Foglara (Hoši od Bobří řeky); oblíbený byl rovněž Robinson Crusoe nebo román Hrabě Monte Christo, ale také rodokapsový autor Bob Hurikán. Čtený byl Bílý tesák Jacka Londona, nebo Volání rodu Eduarda Štorcha. Z pohádkových příběhů se stále těšily oblibě Národní pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Čtené byly také Pohádky bratří Grimmů, 100 nejkrásnějších pohádek, Karafiátovy Broučci nebo Kája Mařík či Ferda Mravenec. Oblíbené byly stále i Jiráskovy Staré pověsti české a hojně půjčovaná byla Babička Boženy Němcové.

Dále bylo složení fondu odrazem tehdejší nakladatelské produkce. Knihy pro děti a mládež vydávala nejvíce pražská nakladatelství J. R. Vilímek, Melantrich, Česká grafická unie, Toužimský a Moravec, Vyšehrad, olomoucký Promberger a proněmecky orientovaný pražský Orbis. Tituly byly různě tematicky zaměřené. Vycházela původní česká i překladová literatura (př. knihy Karla Maye).

Informace o knize Robinsonka Informace o knize Český Honza Informace o vydání knihy 100 nejkrásnějších pohádek

Informace o vydání knih Jaroslava Foglara v sešitech Informace o vydání knih Jaroslava Foglara v sešitech Informace o vydání knih Jaroslava Foglara v sešitech
Obrazový přehled vybraných knih. Zdroj: Knihkupec a nakladatel: časopis Svazu českých knihkupců a nakladatelů (r. 1940 a 1941)

Časopisy

Vzhled a obsah časopisů ovlivňovala v menší či větší míře nacistická ideologie a propaganda. Řada titulů byla postupně zastavena a přestala během okupace vycházet, některé se udržely už z předcházejícího období a několik málo jich nově vzniklo. Paradoxně lze říci, že přestože časopisecká produkce podléhala těmto vlivům a byla výrazně zredukována, zároveň se jednalo o období jakéhosi vrcholu v dějinách českých dětských periodik, jelikož se tato četba těšila veliké oblibě mezi čtenáři.[18] Celkově nejúspěšnějším dětským časopisem byl Mladý hlasatel, který vycházel v letech 1935–1941 v nakladatelství Melantrich a jehož šéfredaktorem byl Jaroslav Foglar. Populárním časopisem u nejmenších dětí byla Vlaštovička (obnovena po válce), Zlatá brána či Srdíčko; u školáků např. Český domov, Klas, Roj či Radostná studánka. Mládež četla Naše noviny, Širým světem nebo různé vlastivědné sborníky. Většina z nejčtenějších časopisů zanikla nejpozději v roce 1942 během heydrichiády a zachovány zůstaly jen časopisy náboženské a několik málo dalších.

Knihovna pro mládež

Poněkud specifický druh časopisů vydávalo nakladatelství Orbis v edici Knihovna pro mládež, která spadala pod Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.[19] Jejím cílem bylo rozšířit mezi mládeží přeložené německé povídky, které byly výrazně ideologické či antisemitské a měly českou mládež ovlivňovat v nacistickém duchu. Knihovna pro mládež začala fungovat 1. ledna 1943 a byly v ní vydávány tři časopisy určené starším dětem a mládeži: Správný kluk, Dívčí svět a Zteč, několik titulů určených vedoucím mládeže a časopisecké sešity. Jednalo se o ,,sešity válečných a dobrodružných příběhů, vychvalujících hrdinství a další ctnosti německých, případně jiných vojáků Osy.“ [20]

Časopisecké sešity s barevnými obálkami vycházely jako čtrnáctideníky v ceně 2 K, byly tištěné na nekvalitním papíře a měly nahradit kritizovanou edici Rodokaps. Mezi mládeží byly poměrně čtené, přesto jejich obliba byla nižší, než u ostatních časopisů.[21]

Hudební oddělení v knihovnách

Hudební oddělení v knihovnách jsou dnes už poměrně běžnou součástí veřejných knihoven, o čemž svědčí jejich počet, který se pohybuje v řádech desítek.[22] Libuše Foberová uvádí, že hudební knihovny vznikaly nejčastěji vyčleněním hudebnin, knih o hudbě a gramodesek do zvláštního úseku (oddělení).[23] Řada z nich ale vznikla až po roce 1989, kdy nové společenské, politické, informační a prostorové podmínky umožnily jejich rozvoj. V letech 1938–1945 však byla samostatná hudební oddělení poměrně ojedinělá a na území českých zemí existovala v podstatě jen ve čtyřech knihovnách, z nichž pouze dvě byla v knihovnách veřejných. A to i přesto, že knihovní zákon nařizoval jejich zřizování knihovnám v obcích nad 10 000 obyvatel.

Úplně první hudební oddělení vzniklo už v roce 1893 v dnešní Městské knihovně v Praze, což ho činí jedním z nejstarších a největších v celé Evropě. Na počest 100. výročí narození skladatele Bedřicha Smetany nese oddělení od roku 1922 označení Knihovna Bedřicha Smetany.[24] V roce 1923 bylo zřízeno hudební oddělení v Národní knihovně v Praze, jehož vedením byl pověřen filolog a skladatel Ladislav Vycpálek.[25] Jelikož bylo oddělení součástí Národní knihovny, plnilo metodickou funkci pro ostatní oddělení a podílelo se na udržování spolupráce se zahraničními knihovnami.

Příkladem dalšího hudebního oddělení bylo oddělení v dnešní Knihovně města Hradce Králové. Hudební oddělení bylo otevřeno 15. října 1940 zásluhou tehdejšího knihovníka Františka Hejla a už od svých počátků patří k největším v Čechách. Již před jeho zřízením byl v knihovně totiž postupně oddělován neustále narůstající fond hudební literatury a později i fond partitur.[26] Posledním hudebním oddělením, které bylo otevřeno v průběhu druhé světové války, disponovala dnešní Moravská zemská knihovna v Brně (tehdy Universitní knihovna). Ačkoliv stejně jako v Hradci Králové knihovna shromažďovala hudebniny už dříve, samostatné oddělení vzniklo až v roce 1941 díky snaze muzikologa dr. Leoše Firkušného. Fond hudebního oddělení byl hned po válce obohacen o hudebniny z bývalé Winikerovy půjčovny hudebnin v Brně,[27] které byly zabaveny jako konfiskát pod názvem Carl Winiker's Musikalien-Leih-Anstalt.[28]

O budování hudebních oddělení se v dobovém válečném tisku psalo poprvé zřejmě v roce 1940, kdy byla tato problematika zmíněna v periodiku Knihkupec a nakladatel v souvislosti s celostátní akcí Český hudební máj.[29] Český hudební máj pořádala v květnu 1940 Kulturní rada Národního souručenství a vycházel z tradice hudebních květnových slavností, které se už v předchozích letech konaly u příležitosti výročí narození či úmrtí slavných českých skladatelů, jako byli Bedřich Smetana či Antonín Dvořák. Akce byla slavnostně zahájena v Praze a po celé zemi byly pořádány koncerty či výstavy, vydáno bylo několik publikací s tematikou hudby apod. Cílem byla propagace české písně a hudby, upozornění na jejich důležitost pro národní život a povzbuzení dalšího kulturního a hudebního vývoje.[30]

U této příležitosti vydala Kulturní rada směrnice, aby byla při veřejných knihovnách zřizována hudební oddělení a to i v menších knihovnách. Součástí těchto směrnic byl také seznam 100 vybraných hudebních děl, která by měla být základem každého hudebního oddělení.[31] Kulturní rada rozeslala seznam, doplněný o podrobný návod, jak oddělení zřídit, do jednotlivých obecních knihoven s více jak 2 000 obyvateli. Snahy Kulturní rady ovšem většina menších veřejných knihoven nemohla realizovat, neboť se neustále potýkaly s nedostatkem finančních prostředků. Proto začala většina oddělení vznikat až po roce 1945.

Nový typ knihovní služby - pojízdná knihovna

V roce 1939 zavedla Ústřední knihovna hlavního města Prahy novou službu pro své čtenáře - tzv. pojízdnou knihovnu.[32] Ačkoliv byla v Praze hustá síť knihoven, která čítala kromě ústřední budovy 49 poboček, přesto nemohla dostatečně pokrýt potřeby uživatelů v odlehlých pražských čtvrtích či na stále nově vznikajících sídlištích. Knihovna proto využila dar Pražské městské pojišťovny, kterým byl červenobílý autobus značky Praga za 150 000 Kč a dne 7. dubna 1939 ho převzala do svého vlastnictví.[33] Autobus tehdy zajížděl na 14 stanic dle pevně stanoveného jízdního řádu[34] a poprvé vyjel za svými čtenáři dne 1. srpna 1939, kdy první zastávkou byla Trója. Už během zkušební jízdy se ukázalo, že jedno vozidlo stačit nebude, proto knihovna do budoucna plánovala rozšíření vozového parku.

Vnitřní prostor byl vytápěný a osvětlený díky připojení k elektrickému proudu přes zvláštní kabel.[35] Celý autobus byl také dokonale zatemněný, takže se mohlo půjčovat i večer. Vedoucím knihovníkem v pojízdné knihovně byl Jaroslav Frey, pomocníkem František Bednář a řidičem Karel Šilhavý.[36] Dle článku Jaroslava Freye v časopisu Knihy a čtenáři vypadal interiér autobusu následovně: ,,(…) autobus (…) měří asi patnáct krychlových metrů. (…) Asi dvě třetiny tohoto prostoru jsou zařízeny jako knižní skladiště a pracovna dvou knihovníků, jedna třetina je pak jako čekárna pro čtenáře. Je (…) postaráno i o elektrické vytápění a osvětlení tohoto prostoru (…) Knihy jsou tu umístěny ve zvláštně konstruovaných regálech, z nichž dva jsou po stranách a jeden uprostřed. Tyto regály, zajištěné důmyslným zařízením, aby knihy při jízdě nevypadávaly, pojmou asi 1300 knih.“ [37]

Pojízdná knihovna pražské Ústřední knihovny Pojízdná knihovna pražské Ústřední knihovny
Pojízdná knihovna pražské Ústřední knihovny byla darem Pražské městské pojišťovny. Zdroj: Knihy a čtenáři: čtrnáctideník Ústřední knihovny hl. m. Prahy (1939, 1940)

Kromě těchto knih mohli uživatelé v rámci objednávek čerpat z nabídky celého fondu Ústřední knihovny hlavního města Prahy, neboť mobilní fond byl neustále obměňován a doplňován. Obsahoval mnoho titulů beletrie, ale Jaroslav Frey kladl důraz i na naučnou literaturu, proto sestavoval jmenné seznamy literatury, doplněné o krátké anotace, které čtenářům usnadňovaly výběr. K lepšímu výběru knih sloužil také vydávaný čtyřicetistránkový seznam knih, s krátkou anotací u každé z nich a tzv. pomocný katalog, který byl zaměřen na knihy o domácnosti. Dále Frey vydal tyto seznamy: I. seznam pojízdné knihovny, Jak číst a co číst, Knihy českého domova a Malý vševěd.

Přestože byla pražská pojízdná knihovna poměrně využívaná, jak o tom svědčí statistiky,[38] její provoz byl ukončen ke dni 21. května 1940. V časopise Knihy a čtenáři jsou jako příčina uvedeny technické důvody, ale Městská knihovna v Praze na svých webových stránkách o historii této knihovny uvádí, že autobus byl zabaven německou armádou a později byl využíván jako pojízdný lazaret na frontě.[39] Pokusy zřídit pojízdnou knihovnu byly na začátku roku 1940 zaznamenány také na Třebíčsku, Tišnovsku a Velkomeziříčsku.[40] Pojízdné knihovny měly objíždět vesnice v celém kraji, ale ze záměru zřejmě nakonec sešlo, jelikož se v dobovém tisku další zmínky neobjevují.

Čítárny a oddělení pro děti a mládež ve veřejných knihovnách

Dostupné odborné publikace a články, které se věnují mapování oblasti veřejných knihoven ve 30. a 40. letech, obvykle opomíjejí problematiku oddělení pro děti a mládež. Existovala samostatná oddělení pro děti a mládež? Od kdy mohly chodit děti do knihoven? Jaká četba jim byla k dispozici? Odpovědi na tyto i další otázky sice neúplně, ale alespoň částečně poskytují obvykle jen tehdejší periodika, zabývající se oblastí lidovýchovy a knihovnictví. Údaje pro tuto kapitolu jsme čerpali zejména z časopisu Úhor: kritická revue literatury pro mládež, částečně pak z časopisů Česká osvěta, Časopis českých knihovníků, Lidová knihovna a Knihkupec a nakladatel, které se věnovaly obecným otázkám lidovýchovy a knihovnictví a z webových stránek vybraných knihoven či z publikací o nich.

Jak uvádí knihovnice z Frýdku, Bohumila Šretrová, v článku Jak je lákáme a držíme, v počátcích lidových půjčoven a později veřejných knihoven, měli do jejich prostor přístup pouze dospělí lidé. Pro děti a mládež byly určené nepříliš dobře vybavené školní a žákovské knihovny (přes léto většinou zavřené). A to i přesto, že vládní nařízení č. 607 Sb., které bylo vydáno ke knihovnímu zákonu a vyšlo 5. listopadu 1919, stanovilo, že každá politická obec zřídí veřejnou knihovnu, která je přístupná všem obyvatelům a umožní četbu knih a časopisů v čítárně. Tudíž by do ní měly mít přístup také děti, aby měly možnost využívat fond s dětskou literaturou. Navíc oddělená čítárna pro děti by měla i tu výhodu, že děti by nerušily dospělé čtenáře. Mnohde tomu tak ale nebylo. S postupem let do veřejných knihoven začalo chodit stále více dětí, nejprve obvykle jen s výmluvou, že jdou půjčit knihu např. staršímu sourozenci, později už si půjčovaly knihy samy pro sebe.[41] Výhodou dětských čtenářů bylo, že knihovny si tak mohly vychovávat své budoucí dospělé čtenáře od útlého věku.

Ve 30. letech už byly děti ve veřejných knihovnách běžně k vidění, ovšem problém byl, že knihovnám často scházelo vybavení a část knižního fondu, které by byly určené jen dětem, případně mládeži. Poměrně časté začínalo být, že v oddělení pro dospělé bylo vyčleněno několik knih a časopisů pro děti,[42] někde knihovník nakupoval knihy, které mohli číst jak dospělí, tak děti, ale samostatné oddělení nebo čítárna pro děti bývalo spíše výjimkou. Další variantou bylo, že oddělení sice bylo zřízeno, ale v dalších měsících se ukázalo, že scházejí náklady na doplňování fondů. Jan Hostáň v časopisu Lidová knihovna z roku 1940 uvádí, že školní knihovny obvykle svým omezeným knižním fondem dětem nestačí, proto by bylo užitečné zřizovat při veřejných knihovnách samostatná dětská oddělení s vymezenou výpůjční dobou, která by fungovala i přes letní prázdniny.[43] Situace bývala obvykle lepší ve velkých městských knihovnách, které hospodařily s vyššími finančními prostředky, používaly propracovanější propagaci a pro dětské čtenáře pořádaly různé výstavy, besedy, předčítání, soutěže a podobné akce. Venkovské knihovny na tyto aktivity často neměly ani finance, ani dostatečné prostory. Mnohdy chyběl i kvalifikovaný knihovník, který by uměl s dětmi pracovat.

Situaci krásně vystihla Marie Kubešová: ,, (…) dětská knížka nemá být obchodní artikl, ani předmět obchodního uvažování. Dětská kniha totiž není dárek, hračka, zábava, poučení. Dětské knihy je dítěti třeba jako žitného chleba a mléka. A chceme-li docílit, aby naše děti dostaly žitný chléb, mléko i knihu, musíme se o to postarat docela jinak. Jako první krok podstatné nápravy bylo by zřízení dětských čítáren po malých městech a po venkově. Nejen chlebem živ jest člověk.“ [44]

Problematikou absence dětských čítáren se zabývala také Bohumila Šretrová v revue Úhor z roku 1938 v článku nazvaném Dětské čítárny. Podle ní pro zřízení těchto čítáren knihovny nemusí vynaložit velké náklady a uvádí několik tipů, jak jejich založení usnadnit. V knihovně stačí vyčlenit část místnosti pro děti, oddělit ji pevnou dřevěnou stěnou a dát tam stůl, židle a dobře přístupný regál, na kterém by byla svědomitě vybraná (nejlépe knihovníkem pročtená) dětská četba. Ve větších městech by dozor vykonával jeden z pracovníků, v menších městech a obcích lze využít pomoci samotných dětí, které čítárnu navštěvují. Šretrová poznamenává, že na několika místech se toto osvědčilo, neboť děti byly hrdé na to, že jim byl svěřen takovýto úkol. A zároveň apeluje na všechny pracovníky knihoven, aby přestali být pohodlní, přiložili ruku k dílu a jednoduchým vytvořením čítárny pro děti zapojili své knihovny do výchovy a vzdělávání nejmenších čtenářů, svých budoucích čtenářů dospělých.[45] Představy Bohumily Šretrové bylo možné uskutečnit spíše ve větších městských knihovnách, neboť pro malé knihovny na vesnicích, kde často pracoval pouze jeden knihovník, bylo zřízení a správa oddělení pro děti už velkým pracovním zatížením, které se dalo jen obtížně zvládat. Tuto situaci také dokládá článek knihovníka Rudolfa Hrdličky Veřejné knihovny a dětský čtenář.[46] Hrdlička v něm shrnuje, že některé knihovny už dětská oddělení a čítárny úspěšně provozují a jiné je zřizují, ale že je stále tato činnost spíše v počátcích a na vesnicích bývá často jen nesplnitelným snem. Poukazuje proto na to, že je nutné zhotovit přesný plán rozvoje těchto oddělení především na venkově, vycházet ze zkušeností knihoven, které už oddělení mají a zapojit do činnosti Ústav pro národní výchovu v Praze a další instituce, které se zabývají lidovou výchovou a knihovnictvím a také literární odborníky, kteří by měli na starost sestavování seznamů vhodné dětské četby.

Jestliže v letech před druhou světovou válkou neměly knihovny dostatek prostředků pro zřizování dětských oddělení, ještě méně příznivá situace byla samozřejmě v době nacistické okupace, kdy provoz většiny knihoven byl narušen a omezován úředními nařízeními, knihovny byly ničeny apod. Přesto lze najít doklady o několika českých knihovnách, které dokázaly získat prostředky pro svůj rozvoj a zřizovaly nebo rozšiřovaly dětská oddělení a čítárny. Tyto knihovny tehdejším dětem dokázaly poskytnout četbu a přístup ke knihám, což bylo něco, co často nemohli dát ani rodiče svým dětem kvůli vysokým cenám dětských knih.

Obtížnou dostupnost četby popisuje Marie Kubešová v článku Děti čtou, který vyšel v roce 1939 v časopisu Přítomnost. Kubešová uvádí, že dětských knih vychází stále poměrně hodně, ale důvodem, proč na knižním trhu nejdou na odbyt, je jejich vysoká cena.[47] Upozorňuje na fakt, že hlavně chudší vrstvy obyvatel si nemohou dovolit kupovat dětské knihy příliš často. Proto rodiče svým dětem kupovali knihy obvykle pouze jako vánoční dárek.[48]

Jako další a mnohem lepší řešení se nabízejí dětské čítárny a oddělení při veřejných knihovnách. Ovšem sama Kubešová připouští, že jich existuje stále velmi málo a jako světlou výjimku uvádí čítárnu pražské městské knihovny. Další velmi významné dětské čítárny či oddělení byly v Klatovech, v Polné či Berouně. Zřizování dětských oddělení a čítáren bylo ještě v roce 1940 stále považováno za jeden z nejbližších důležitých úkolů veřejných knihoven. Důvodem byl i fakt, že během okupace byla spousta školních knihoven pro děti postupně uzavřena. Ke konci války se proto počet dětských oddělení postupně zvyšoval a hned po válce byla zakládána další a to i v malých venkovských knihovnách. Knihovníci se postupně zdokonalovali v práci s malými a mladistvými čtenáři, věnovali více pozornosti kvalitnímu výběru četby a pořádali různé akce.

Volný výběr knih

V čem ovšem byla dětská oddělení a čítárny pokrokové, bylo umožnění volného výběru knih svým čtenářům. Ačkoliv v zahraničí byl volný výběr v té době už samozřejmostí, na našem území byl oficiálně zaváděn až od roku 1948.[49] Do té doby se jednalo spíše o výjimky. Na dětských odděleních se ale tento způsob velmi brzy osvědčil už od jejich počátků, neboť dětem umožňoval snadnější přístup ke knihám a jejich hledání se tím stalo také atraktivnější a zábavnější, protože se mohly libovolně probírat vystavenými knihami. Mezi prvními knihovnami, které volný výběr na dětském oddělení zavedly, byla Husova veřejná knihovna v Polné, Ústřední knihovna hlavního města Prahy nebo Městská knihovna v Klatovech.

Poznámky:
  1. ŠIMEČEK, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Knihy kupovati--: dějiny knižního trhu v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 499 s., s. 293. ISBN 978-80-200-2404-6.
  2. Tamtéž, s. 297.
  3. Srov. MICHLOVÁ, Marie. Protentokrát, aneb, Česká každodennost 1939-1945. Řitka: ČAS, 2012. 119 s., s. 38. ISBN 978-80-87470-60-2.
  4. Srov. KŘEŠŤAN, František. Naučná kniha a čtenář. In: Česká osvěta: list věnovaný zájmům veřejného knihovnictví a organisaci lidového vzdělání. Velvary: K.. Harmach. 1941, roč. 37, č. 7, s. 285 - 287.
  5. Podrobněji v monografii autorů ŠIMEČEK, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Knihy kupovati: dějiny knižního trhu v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 499 s., s. 307. ISBN 978-80-200-2404-6.
  6. Údaje jsou převzaty z GOTTHARD, Jan. Literární tvorba na území Čech a Moravy v letech 1939–1945. In: POLÁČEK, Václav. Kniha a národ 1939–1945: rekonstrukce nevydaného pamětního sborníku Svazu českých knihkupců a nakladatelů z roku 1947. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 377 s., s. 274 - 278. ISBN 80-7185-635-5. Údaje je třeba brát spíše jako přibližné a orientační z toho důvodu, že ne všechny tištěné knihy byly vždy nahlášené.
  7. Jedná se např. o Bibliografické katalogy Československé republiky na jednotlivé roky, publikace Dějiny českých médií: od počátků do současnosti, Dějiny českých médií 20. století, Česky psané časopisy pro děti (1850-1989); periodika Česká osvěta, Osvětová Morava, Knihkupec a nakladatel či Lidová knihovna.
  8. Mimo ně svou úlohu hrála i celková společensko-politická situace, propaganda a ideologie, možnosti polygrafického průmyslu nebo např. schopnosti a osobnost každého knihovníka.
  9. Ačkoliv § 1, č. 2 vládního nařízení č. 607/1919 Sb. stanovoval, že ve veřejných knihovnách má 20 % fondu tvořit naučná literatura, většinou tomu tak nebylo a procentuálně vyjádřené číslo by bylo nižší.
  10. Srov. Nejzajímavější kniha za války. In: Lidová knihovna: časopis pro obecní knihovny na venkově. V Praze: Ústav pro národní výchovu. 1946, roč. 8, č. 8 - 9, s. 86.
  11. Např. Jaroslav Frey v Knihovnické kronice popisuje, že během svého působení v pražské pojízdné knihovně, si jako jeden z prvních úkolů stanovil intenzivní propagaci naučných knih. A že díky propracované strategii a rozhovorům se čtenáři dosahovaly výpůjčky naučné literatury třetinu i polovinu všech výpůjček. Srov. FREY, Jaroslav. Knihovnická kronika. Praha: SPN, 1967. 185 s., s. 82 - 84.
  12. PEROUTKA, Ferdinand. Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: F. Borový. 1939, roč. 9, č. 3 - 4, rubrika Svět knih.
  13. Srov. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 439 s., s. 158 - 171. ISBN 978-80-247-3028.
  14. Z původních 2 125 titulů jich bylo postupně zakázáno 1 887. Tamtéž, s. 199.
  15. Srov. Český tisk v protektorátu. In: Fronta.cz [online]. ©1999-2015. [cit. 2014-11-02]. Dostupné z WWW: http://www.fronta.cz/dotaz/cesky-tisk-v-protektoratu
  16. BULÁNEK DLOUHÁN, František. Brannost v literatuře pro mládež. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1938, roč. 26, č. 8, s. 138 - 141.
  17. Dle výsledků statistických šetření z let 1938 a 1944. V roce 1938 výzkum provedl Eduard Štorch mezi žáky pražských i venkovských škol. Výsledky viz ŠTORCH, Eduard. Výzkum literatury pro mládež. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda, 1938, roč. 26, č. 1, s. 17 - 21. V roce 1944 pak Ivan Hron testoval žáky venkovských základních škol. Výsledky viz HRON, Ivan. Kniha v dětských rukou. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1944, roč. 32, č. 2, s. 27 - 31.
  18. Srov. ŠVEC, Štefan. Česky psané časopisy pro děti (1850-1989). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2014. 707 s., s. 63. ISBN 978-80-246-2478-5.
  19. Státní mládežnická organizace, v níž měla mládež ve věku od 10 do 18 let povinné členství. Hlavní náplní činnosti byla propagace a výchova v duchu nacionálního socialismu, snazší germanizace i příprava na totální válku. (Srov. Slovník pojmů a jmen. Školákem v protektorátu, projekt Památníku Terezín [online]. ©2011 [cit. 2015-05-04]. Dostupné z WWW: http://skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/index.php?option=com_glossary&letter=K&id=27) Vzorem pro Kuratorium byly německé dětské a mládežnické organizace, zejména Hitlerjugend. Ačkoliv jeho počátky spadají do roku 1941, Kuratorium formálně vzniklo 28. května 1942 a svou činnost oficiálně zahájilo až 13. března 1943. V čele organizace stáli dva čeští kolaboranti Emanuel Moravec a lékař František Teuner, člen radikálního hnutí Vlajka. Vedení Kuratoria vycházelo z Hitlerovy knihy Mein Kampf, literatury německé organizace Hitlerjugend a z propagačních materiálů strany NSDAP. Pořádalo sportovní a kulturní soutěže, brigády, propagandistické manifestace či organizovalo odklízení trosek po bombardování. Kuratorium se snažilo vyvíjet na protektorátní mládež systematický ideologický tlak, jehož prostřednictvím měla být mládež lépe převychována v duchu říšské myšlenky. Jak ale uvádí Milan Hes, většina mladých lidí germanizačnímu nátlaku nepodlehla a povinné členství častokrát ani nebylo dodržováno. (Srov. HES, Milan. Česká mládež pod hákovým křížem [online]. [cit. 2015-05-04]. Dostupné z WWW: http://www.soudobedejiny.wz.cz/data/mladez.pdf)
  20. ŠVEC, Štefan. Česky psané časopisy pro děti (1850-1989). 1.vyd. Praha: Karolinum, 2014. 707 s., s. 27. ISBN 978-80-246-2478-5.
  21. Podrobnější informace o Knihovně mládeže obsahuje zmíněná kniha Štefana Švece Česky psané časopisy pro děti (1850-1989) nebo portál NÁŠ SMĚR Magazín pro českou národní politiku a moderní historii [online]. ©2008-2015. Dostupné z WWW: http://nassmer.blogspot.cz/2009/12/nedokoncena-pout-kuratoria-ix.html
  22. Hudební knihovny a hudební oddělení knihoven v ČR. KMHK Knihovna města Hradce Králové. [online]. 2012 © Knihovna města Hradce Králové [cit. 2015-05-08]. Dostupné z WWW: http://www.knihovnahk.cz/pro-verejnost/pujcovny/hudebni-oddeleni/adresar-hudebnich-knihoven
  23. FOBEROVÁ, Libuše. Dokonalé služby v hudebních knihovnách. In: Duha [online]. 2010, roč. 24, č. 4 [cit. 2015-05-08]. Dostupné z WWW: http://duha.mzk.cz/clanky/dokonale-sluzby-v-hudebnich-knihovnach
  24. Hudební úsek - důležitá data. Městská knihovna v Praze. [online]. ©Městská knihovna v Praze [cit. 2015-05-08]. Dostupné z WWW: http://www.mlp.cz/cz/kontakty/pobocky/ustredni-knihovna-hudebni-oddeleni/historie/?knihovna=
  25. Oddělení hudební. NK Národní knihovna České republiky. [online]. [cit. 2015-05-08]. Dostupné z WWW: https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/hudebni-oddeleni/oh
  26. Kulturní Hradec Králové: Knihovna města Hradce Králové 1894-2012. 1. vyd. Hradec Králové: Knihovna města Hradce Králové, 2013. 157 s., s. 133. ISBN 978-80-85059-47-2.
  27. Winikerova půjčovna hudebnin byla otevřena roku 1841 knihkupcem Carlem Winikerem a vlastnila několik desítek tisíc půjčovních jednotek. Půjčovna byla v roce 1944 z velké části zničena během bombardování a zachovány zůstaly pouze materiály, které byly uložené v suterénu budovy.
  28. Srov. TICHÝ, Vlastimil. Oratorium Die Feyer des Todes Jesu J. H. Rolleho uložené v MZK a jeho vztah k lipskému koncertnímu provozu. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, s. 48. [cit. 2015-05-08]. Dostupné z WWW: https://is.muni.cz/th/216551/ff_m/Mgr_Rolle.txt
  29. MIKOTA, Václav. Základ hudební knihovny. In: Knihkupec a nakladatel: časopis Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Praha: Svaz českých knihkupců a nakladatelů. 1940, roč. 2, č. 29 - 30, s. 269.
  30. Český hudební máj. In: Knihkupec a nakladatel: časopis Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Praha: Svaz českých knihkupců a nakladatelů. 1940, roč. 2, č. 19, s. 182 - 183.
  31. Seznam byl vypracován v pražské Knihovně Bedřicha Smetany pod vedením dr. Josefa Plzenského.
  32. Pojízdná neboli mobilní knihovna je speciálně upravené vozidlo (nejčastěji autobus), které nahrazuje kamennou knihovnu a zajíždí na místa, kde nejsou knihovní pobočky a čtenáři se do klasické knihovny nedostanou. Na našem území se jednalo o novinku, ale ve světě už pojízdné knihovny fungovaly. První pojízdnou knihovnu zřídila v roce 1905 okresní knihovna ve Washingtonu a jednalo se o povoz tažený koňmi. HORECKÝ, Ondřej. Pojízdné knihovny: celosvětová tradice. In: Vel'ká Epocha [online]. [cit. 2014-10-16]. Dostupné z WWW: http://www.velkaepocha.sk/2009081410709/Pojizdne-knihovny-Celosvetova-tradice.html
  33. MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE [online]. ©Městská knihovna v Praze [cit. 2015-02-11]. Dostupné z WWW: http://www.mlp.cz/cz/kontakty/pobocky/pojizdna-knihovna/historie/?knihovna=
  34. Pojízdná knihovna jezdila od pondělí do soboty do následujících stanic: Na Cibulce v Košířích, Dolní Šárka, Podbaba, Sedlec, Troja, Libeň, Horní Krč, Dolní Krč, Lhotka, Záběhlice, Prosek, Nový Prosek, Střížkov, Malvazinky.
  35. Kromě stanice Malvazinky, kde připojení nebylo možné a půjčovalo se i v mrazech. Srov. FREY, Jaroslav. Knihovnická kronika. Praha: SPN, 1967. 185 s., s. 79.
  36. V dokumentech vydaných Městkou knihovnou v Praze je jako řidič uváděn Jan Zrzavecký, ale Jaroslav Frey ve své Knihovnické kronice píše o Karlu Šilhavém.
  37. FREY, Jaroslav. Nejmenší česká knihovna. In: Knihy a čtenáři: čtrnáctideník Ústřední knihovny hl. m. Prahy. Praha: Ústřední knihovna hl. města Prahy. 1939, roč. 2, č. 14, s. 113.
  38. Za deset měsíců fungování knihovnu využilo 723 čtenářů, kteří se půjčili celkem 26 119 knih. Srov. Česká osvěta: list věnovaný zájmům veřejného knihovnictví a organisaci lidového vzdělání. Velvary: K. Harmach. 1940, roč. 37, č. 1, s. 18.
  39. MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE [online]. ©Městská knihovna v Praze [cit. 2015-02-11]. Dostupné z WWW: http://www.mlp.cz/cz/kontakty/pobocky/pojizdna-knihovna/historie/
  40. Srov. Česká osvěta: list věnovaný zájmům veřejného knihovnictví a organisaci lidového vzdělání. Velvary: K. Harmach. 1940, roč. 36, č. 7, s. 296.
  41. ŠRETROVÁ, Bohumila. Jak je lákáme a držíme. In: Časopis českých knihovníků. Praha: Ústřední spolek českých knihovníků. 1941, roč. 20, č. 1, s. 59 - 62.
  42. Od konce 20. let byl takto vyčleněn prostor např. v knihovně v Novém Bohumíně, kdy měla knihovna pro děti také zvláštní půjčovní hodiny. K3 BOHUMÍN [online]. © 2007-2015 [cit. 2015-01-23]. Dostupné z WWW: http://www.k3bohumin.cz/cz/knihovna/o-knihovne/historie-a-soucasnost-knihovny/
  43. HOSTÁŇ, Jan. Dítě ve veřejné knihovně. In: Lidová knihovna: časopis pro veřejné knihovny obecní na venkově. V Praze: Ústav pro národní výchovu. 1940, roč. 3, č. 3, s. 1 - 2.
  44. KUBEŠOVÁ, Marie. Děti čtou. In: Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: F. Borový. 1939, roč. 16, č. 12, s. 187 - 188.
  45. Srov. ŠRETROVÁ, Bohumila. Dětské čítárny. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1938, roč. 26, č. 5 - 6, s. 99 - 100.
  46. HRDLIČKA, Rudolf. Veřejné knihovny a dětský čtenář. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1943, roč. 31, č. 1, s. 14 - 16.
  47. Průměrná cena dětské knihy se tehdy pohybovala přibližně v rozmezí 20–40 K, nákladnější knihy stály 50 K i více.
  48. KUBEŠOVÁ, Marie. Děti čtou. In: Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: F. Borový. 1939, roč. 16, č. 12, s. 187 - 188.
  49. ŠÁMAL, Petr. Knihovníci v boji o ,,nového člověka“ [online]. In: Čtenář: měsíčník pro knihovny [cit. 2015-02-13]. Dostupné z WWW: http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2008-roc-60/0708-2008/knihovnici-v-boji-o-%E2%80%9Enoveho-cloveka%E2%80%9C-snahy-o-rizeni-cetby-v-literarni-kulture-50-let-43-208.htm
Hodnocení: 
Průměr: 4 (hlasů: 2)
VOBORNÍKOVÁ, Michaela. Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945 - 4. část. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 4 [cit. 2019-12-05]. urn:nbn:cz:ik-17735. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17735

automaticky generované reklamy
registration login password