Období protektorátu Čechy a Morava (1939–1945)

Karel Malý popsal vznik Protektorátu následovně: „Současným použitím diplomatického nátlaku a vojenské síly se německá nacistická vláda rozhodla zlikvidovat Česko-Slovenskou republiku. V noci ze 14. na 15. března a během 15. března 1939 obsadila německá armáda území Čech a Moravy. Cílem agresivní okupace, pro niž nelze na české straně najít jakoukoli záminku, bylo zabrání česko-moravského teritoria a tím územní rozšíření tzv. Třetí říše. Získáním kontroly nad strategicky důležitým středoevropským prostorem si německá strana vytvořila významné hospodářské, politické a vojenské předpoklady pro zahájení připravované války a pro její pozdější vedení směrem na východ.“[1]

Němečtí okupanti vstoupili na naše území v 6 hodin ráno a o den později, 16. března, zřídil Adolf Hitler tzv. Výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava č. 75/1939 na našem území protektorát Čechy a Morava, který trval až do května roku 1945.[2] Bylo zavedeno dvojí občanství, kdy menšina německých obyvatel se od té doby stala občany třetí říše (privilegovaní) a Češi příslušníky Protektorátu (neplnoprávní).[3]

Ačkoliv byla představitelům českého státu slíbena protektorátní autonomie, české protektorátní orgány měly v podstatě jen velmi omezenou formální moc, která podléhala říšským úřadům. Prezidentem byl sice zvolen Emil Hácha, ale faktickou moc měl říšský protektor, který vykonával dohled nad správou celého protektorátu Čechy a Morava. Dva dny po vyhlášení Protektorátu jmenoval Adolf Hitler říšským protektorem Konstatina von Neuratha a jeho zástupcem státního sekretáře Karla Hermanna Franka.[4]

Tato situace vznikla na základě výnosu o zřízení Protektorátu, kdy na našem území existovaly dva druhy orgánů – autonomní orgány s vlastní samosprávou (ale upraveny říšskými zákony), které měly vliv pouze na české obyvatelstvo a říšské orgány, nadřazené orgánům autonomním. Organizačně toto fungování zaštiťovalo k tomu účelu přímo zřízené tzv. Ústřední místo při berlínském ministerstvu vnitra. Státní prezident tak potřeboval ke své činnosti důvěru a souhlas Hitlera či jeho podřízených a členy protektorátní vlády jmenoval protektor. Radka Šustrová k tehdejší situaci uvádí: „Kvazistátní útvar Protektorát Čechy a Morava tak byl čím dál více včleňován do říšskoněmeckého prostoru jak po právní stránce či v hospodářské rovině, tak z hlediska oficiálního výkladu dějin Německé říše.“[5]

Jediné povolené české politické sdružení na území Protektorátu bylo Národní souručenství, které vzniklo 21. března 1939 a v jehož čele byl Emil Hácha. V Londýně naopak vznikla exilová československá vláda pod vedením bývalého prezidenta Edvarda Beneše, který se snažil protektorátnímu obyvatelstvu pomáhat ze zahraničí.

Dalším výrazným oslabením našeho státu bylo rozpuštění československé armády na základě vládního nařízení č. 317/1939 Sb.[6] a v případě ohrožení země mělo vojenskou pomoc poskytnout Německo.

Ekonomicky a hospodářsky byla situace v Protektorátu závislá na rozhodnutích okupantů, což v praxi znamenalo uplatňování přísného přídělového systému, kdy byly dávky pro obyvatelstvo vypočítané tak akorát na přežití a většina průmyslové výroby byla podřízena válečným účelům.

Od podzimu roku 1941 začaly z území Protektorátu odjíždět transporty židovského obyvatelstva do pracovních a koncentračních táborů po celé Evropě. První transporty odjely do ghetta v Lodži, další později do Terezína a jiných táborů, kde velká část židovského obyvatelstva během následujících měsíců a let zahynula (viz podkapitolu 3.1).

Hned od počátku války se projevoval nesouhlas s nacistickou okupací, který vyústil ve vznik několika ilegálních odbojových skupin a organizací. Mezi ty nejvýznamnější patřily např. Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Politické ústředí, V boj, ilegální KSČ či Schmoranzova skupina, o které věděl i generál Alois Eliáš.[7]

Do roku 1941 bylo sice území Protektorátu omezováno zákazy, ale stále tu byla větší či menší možnost uskutečňovat alespoň kulturní život. Dokud existovala protektorátní vláda v čele s generálem Aloisem Eliášem, protektorátní české úřady se snažily okupační nařízení obcházet či usměrňovat ku prospěchu českého národa a kultury. Obrat nastal až začátkem roku 1942, kdy už byl několik měsíců říšským protektorem obergruppenführer SS Reinhard Heydrich, který kromě zpřísnění režimu a vyhlášení stanného práva provedl tzv. Heydrichovu správní reformu (viz podkapitolu č 3.2).

Alois Eliáš byl zatčen za účast v odboji a později popraven a česká protektorátní vláda byla v letech 1941–1942 reorganizována. Reorganizace vlády ukončila dosavadní tzv. dvoukolejnost správních orgánů, autonomní vláda byla postupně germanizována a na vrchní místa byli dosazeni němečtí úředníci.

V lednu 1942 vznikl Úřad pro lidovou osvětu, který pod vedením Emanuela Moravce převzal kompetence Ministerstva školství a národní osvěty pro oblast kultury a umění. Jeho hlavním úkolem byla převýchova českého národa a šíření nacistické propagandy. O několik měsíců později bylo Ministerstvo školství a národní osvěty přejmenováno na Ministerstvo lidové osvěty, Úřad pro lidovou osvětu do něho včleněn a novým ministrem se stal Emanuel Moravec.

Proměnu obecné protektorátní situace během šesti válečných let vystihuje Jiří Doležal: „Neurathova éra se soustředila především na „očistu“ kulturního života, kterou doprovázely první naléhavé výzvy k české veřejnosti, aby se smířila s „říšskou myšlenkou“. Po příchodu R. Heydricha do Prahy na podzim 1941 a reorganizaci protektorátní vlády se tyto výzvy změnily v kategorický imperativ. V posledních válečných letech pak potřeba totální mobilizace válečného průmyslu zatlačila další prosazování „říšské myšlenky“ do pozadí.“[8]

Židé v Protektorátu

Být Židem v Protektorátu znamenalo život plný útisků, omezování, zákazů a strachu. Židé byli zbaveni občanských práv a už tzv. Norimberské zákony v Německu byly jakousi předzvěstí toho, co má hitlerovský režim do budoucna v plánu se Židy nejen v Německu, ale později na celém obsazeném území.[9] Co začalo několika zákazy, mělo na konci vyústit v tzv. konečné řešení židovské otázky, kterým bylo úplné vyhlazení židovského obyvatelstva. Ovšem ačkoliv byli Židé považováni za podřadnou rasu, nic nebránilo nacistům, aby se obohacovali na zabaveném židovském majetku.[10]

Na našem území začaly Norimberské zákony platit dne 21. června 1939 díky Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě, a definovaly, kdo je Žid a prozatím se vztahovaly pouze na židovský majetek. Brzy však omezení a zákazů přibývalo, jak uvádí Marie Michlová: „(…) byl prováděn povinný soupis židovského majetku a postupně i jeho arizace. Zcela běžná byla praktika, že si nacistický funkcionář vyhlédl dům či byt v Protektorátu a židovská rodina, která jej obývala, se musela okamžitě odstěhovat. (…) Židé museli odevzdat rozhlasové přijímače a telefony, takže klesla jejich informovanost, navíc nesměli číst jiný tisk než Židovské listy, (…) které byly pod neustálým dohledem gestapa. Záhy si nesměli půjčovat ani knihy v knihovnách. V tramvajích mohli jezdit jen v zadní části druhého vagonu. (…) Od školního roku 1940/1941 byly židovské děti vyloučeny z českých veřejných a soukromých škol (…). Od ledna 1941 měli Židé možnost nakupovat pouze od patnácté do sedmnácté hodiny odpolední.“[11]

Pražské policejní ředitelství vydalo v září 1941 vyhlášku o zákazu vstupu Židům do veřejných knihoven či půjčoven knih (viz přílohu č. 3) a rovněž jim zakazovalo jakékoli půjčování dokumentů z těchto institucí. Vyhláška měla okamžitou platnost a zákaz byl vydán na základě článku 2. a 3. odst. I. zákona o organisaci politické správy č. 125 Sb., ze dne 14. července 1927.[12]

Vyhláška zakazující vstup Židů do veřejných knihoven. Zdroj: holocaust.cz.

Toto bylo jen několik zákazů, které Židům stále více znesnadňovaly život v Protektorátu, pokořovaly je a nevyhnutelně směřovaly k úplnému vyloučení Židů ze společnosti i běžného života. Velmi ponižujícím se stalo také povinné nošení šesticípé hvězdy s písmenem J uprostřed, kterou museli mít viditelně přišitou na oblečení. Toto nařízení platilo od 1. září 1941 a označení se používalo např. i na židovských obchodech, potravinových lístcích apod.

Registrací všech Židů byla pověřena Židovská náboženská obec v Praze, která byla pod neustálým dohledem okupačních úřadů a později také organizovala transporty do pracovních a koncentračních táborů.

V den vzniku Protektorátu žilo na jeho území 118 310 občanů, kteří byli dle Norimberských zákonů považováni za Židy. Před zahájením deportací se jich 26 111 stihlo odstěhovat do zahraničí a zůstalo zde 92 199 židovských obyvatel. Po konci války nacistické perzekuce přežilo pouhých 14 045 Židů. Zbytek se stal oběťmi konečného řešení.[13]

Heydrichova správní reforma

Správní reforma v praxi znamenala, že v lednu byly české nejvyšší protektorátní úřady reorganizovány a byla zrušena protektorátní vláda; v červnu pak byly reorganizovány nižší protektorátní úřady. Reorganizace nižších úřadů měla za následek jejich částečnou redukci, proto bylo nutné upravit a přerozdělit zbylé správní obvody.

Heydrichově správní reformě na úplném počátku předcházel pokyn Adolfa Hitlera z roku 1939: „Podle Hitlerova tajného pokynu se měl nově jmenovaný protektor postarat, aby obratem přestalo platit prozatím recipované někdejší čs. právo, pokud by odporovalo říšským zájmům. Spolu s tím měly být odstraněny i symboly připomínající bývalou republiku (sochy, pomníky atd.). Němci měli jeho přičiněním v krátké době zaujmout rozhodující pozice jak ve státním aparátu, tak v protektorátním hospodářství a počítáno bylo také s patřičným uplatněním „říšského jazyka“.“[14]

Na základě tohoto pokynu tedy Heydrich velmi brzy po svém jmenování do úřadu říšského protektora a po příjezdu do Protektorátu začal s přípravou správní reformy.[15]

Vydané vládní nařízení o nové organizaci českých centrálních úřadů vstoupilo v platnost dne 15. června 1942. Reforma ukončila spolupráci Úřadu říšského protektora s českými protektorátními úřady a místa českých úředníků obsadili úředníci němečtí.[16]

Správní reformu lze rozdělit do tří částí: reorganizace centrálních orgánů, reforma místní správy a přizpůsobení agendy a fungování Úřadu říšského protektora těmto změnám.[17] Realizace správní reformy začala probíhat na přelomu let 1941–1942. Dne 19. ledna 1942 bylo zrušeno prezidium ministerské rady, čímž přestala fakticky fungovat dosavadní vláda a zachován byl pouze sekretariát předsedy vlády, v jehož kompetenci byla administrativní agenda. Od té doby nebyla vláda sborovým orgánem, ale spíše jakousi ministerskou radou. Současně došlo k redukci počtu ministerstev a novými ministry se stali buď kolaboranti, nebo neutrální, tudíž neškodní odborníci.

V rámci reformy zahájili svou novou činnost také tzv. oberlandráti neboli inspektoři, kteří převzali správu okresních a zemských úřadů. Milotová o jejich činnosti píše: „Současně měli oberlandráti-inspektoři a jejich personál obdržet příkaz k nástupu do jim přidělených obvodů spolu s vydáním obdobného rozkazu pro nové okresní hejtmany a provést převedení zaměstnanců do německých oddělení nových okresních úřadů spolu s předáním rozděleného spisového materiálu.“[18] Zpočátku měli získávat informace o odborné a politické situaci v jejich příslušném správním obvodu, později se pak soustředit na svou hlavní funkci: provádění inspekcí v daném okrese, tj. kontrola práce nižších úřadů.[19] Své poznatky zasílali v měsíčních zprávách Úřadu říšského protektora.

Příprava a provádění správní reformy byly narušeny atentátem spáchaným na Reinharda Heydricha,[20] proto její dokončení a realizaci provedl Heydrichův nástupce Kurt Daluege ve spolupráci se státním tajemníkem Úřadu říšského protektora Karlem Hermannem Frankem.

Dalším výrazným ovlivněním reformy byl počátek roku 1943, kdy pracovníci Úřadu říšského protektora začali připravovat směrnice a opatření pro převedení německé a protektorátní správy na totální válku. Od té doby bylo vše podřízeno válečným potřebám a úkolem okupační správy bylo hlavně udržení klidu a pořádku v Protektorátu a zajištění stanoveného množství zejména průmyslové a zbrojní výroby. Správní struktura byla zjednodušována a řada pracovníků totálně mobilizována.

Během provádění správní reformy se velmi brzy projevily některé z jejích nedostatků. „Připomínky se především zaměřovaly na kritiku nejednotného a roztříštěného přístupu k provádění vlastní správní činnosti, u některých typů úřadů nejasnosti v kompetenci a správní příslušnosti, existenční nejistotu a špatnou spolupráci mezi německými zaměstnanci českých a okupačních institucí.“[21]

Správní reforma měla zefektivnit činnost okupačních úřadů a zrychlit konečné řešení české otázky. Zároveň také zcela potlačila již tak okleštěnou protektorátní autonomii. Nyní se poněmčené autonomní orgány již samy a přímo podílely na vykonávání říšské politiky, a celková situace v protektorátu Čechy a Morava se tak pro jeho obyvatele zpřísnila.

Celá správní reforma naplňovala tzv. Reichsauftragverwaltung (RAV), což bylo nařízení „o výkonu správy z pověření Říše“, které Heydrich vydal 23. května 1942. RAV „znamenalo fakticky převzetí dozoru nad zemskými a okresními úřady německými úředníky. Souviselo to s rušením působnosti zastupitelstev (nahrazována německými vládními komisaři). Celý proces zglajchšaltování místní správy byl dovršen vládním nařízením č. 51/1944 o úřednické správě obcí.“[22] Na autonomní úřady tím byla přenesena agenda říšských orgánů a tyto úřady musely ke svému označení připojovat dovětek „správa z říšského příkazu“ a při vyřizování dokumentů používat malou říšskou pečeť.[23] Rovněž bylo povinně zavedeno, že čeští úředníci, kteří byli ve správě ponecháni, museli používat německý jazyk a v případě nesložení jazykové zkoušky byli propuštěni.

Novou důležitou institucí se stal Pozemkový úřad pro Čechy a Moravu, jehož prostřednictvím okupanti odebírali Čechům pozemky a převáděli je do německého vlastnictví.

Správní reforma v knihovnictví

Dopady správní reformy se pochopitelně projevily rovněž v oblasti knihovnictví a knihoven, jelikož knihovny byly a jsou veřejnými institucemi, zřizovanými a spravovanými obcemi.

Archiv hlavního města Prahy vlastní fond Říšská služebna pro lidové knihovnictví, který obsahuje dokumenty z let 1940–1945, jež se týkají německé politické správy pro oblast knihovnictví.[24] Obecně byly všechny říšské služebny podřízeny říšskému protektorovy a jednaly na základě jeho pokynů. To, že knihovny byly součástí nařízení Reichsauftragverwaltung, přímo dokládají některé materiály, jenž fond obsahuje, jelikož je na nich buď již zmíněný dovětek „z příkazu říše“ nebo malá říšská pečeť, případně obojí. Tyto materiály se začínají objevovat od jara roku 1942, ve větší míře pak od roku 1943.

Každý z oberlandrátů měl na starosti knihovny ve svém správním obvodu a z materiálů vyplývá, že oberlandráti nejčastěji řešili záležitosti týkající se běžného provozu knihoven, jako byl nákup knih či nábytku, výměnné knižní soubory, personální záležitosti apod.

Ukázky dokumentů, které se týkají knihoven v období po provedení správní reformy. Na dokumentech je buď označení RAV (Reichsauftragverwaltung), což znamená "z příkazu říše" nebo malá říšská pečeť. V praxi to znamenalo, že dozor nad knihovnami a jejich agendou převzali němečtí úředníci. Zdroj: Archiv hlavního města Prahy, fond Říšská služebna pro lidové knihovnictví, nezpracováno.

Význam kultury a literatury v době nacistické okupace

Dle slovníku cizích slov je kultura „souhrn duchovních a materiálních hodnot vytvořených a vytvářených lidstvem (…)“[25] Ve vztahu k jednotlivým národům lze tedy říci, že kultura a pod ní spadající literatura je vždy jedinečným projevem každého národa. Odráží se v ní národní vědomí, historie, zvyky, tradice, pohled na svět či kolektivní humor. Každý národ prostřednictvím kultury vyjadřuje své vlastní umělecké vědomí a činnosti, které předává z generace na generaci a neustále je rozvíjí.

Se vznikem protektorátu Čechy a Morava měli ovšem němečtí okupanti s českou kulturou a posléze i s českým národem jasný záměr – postupně omezovat, germanizovat, přemísťovat a nakonec nadobro zničit. A to vše v souladu s fanatickými ideologickými cíli Adolfa Hitlera a s budováním jeho „dokonalé“ třetí říše.

Jak píše Jiří Doležal ve své monografii Česká kultura za protektorátu, tak: „Poměr nacistů k české kultuře zásadně vycházel ze způsobů a metod germanizace.“ Už od roku 1938 nacisté počítali s tím, „že jediným veřejně platným jazykem bude němčina, české školství a osvěta se až na další zruší, budou zakázány české tiskoviny, zlikvidují se české spolky a svazy, které mají národně politický ráz, zaniknou česká knihkupectví, budou zabaveny české knihovny a prameny k českým národním dějinám. V zásadě mělo existovat jen německé školství a kulturní a vědecká zařízení měla být převedena do německých institucí.“[26] Nacistické plány s porobenými národy zahrnovaly v podstatě tři možnosti, jak naložit s jejich osudy. Pokud rasová šetření prokázala dostatečné předpoklady pro poněmčení, část populace by byla germanizována.[27] Další část obyvatelstva měla být vysídlena (nejčastěji na Východ) a „nevyhovující“ část populace měla být postupně fyzicky zlikvidována, k čemuž sloužily mimo jiné hlavně pracovní a koncentrační tábory, které byly rozmístěné po celé Evropě.

Tyto záměry pramenily hlavně z principu tzv. říšské myšlenky, která byla postavena na základě, že české země historicky náležejí k německým zemím, a proto je třeba české zájmy podřídit těm říšským. Převýchova v duchu nacistické ideologie a poněmčení českého národa by proto byly jakýmsi návratem k jeho historickým kořenům. Germanizační snahy ovšem neměly být uplatňovány příliš násilně, aby zbytečně nedocházelo k projevům odporu, ale naopak aby Češi postupně přijali říšské principy za vlastní a v Říši viděli svou budoucnost. Konečným cílem pak byl úplný zánik české kultury.

Těmito kroky však byly postupně potlačovány demokratické principy a lidská práva, která byla nastolena se vznikem Československa v roce 1918, a české obyvatelstvo si toho bylo dobře vědomo. Kultura se v té době stala jednou z mála možností, jak posilovat své přesvědčení, podporovat český národ, zapomenout na válečné útrapy nebo se setkávat s přáteli. Na veřejných místech byl zákaz politických rozhovorů a jiných projevů českého vlastenectví, proto často docházelo k více či méně nápadným projevům odporu. Odpor českého národa se projevoval např. v návratech k slavné české minulosti a historickým tématům, k období národního obrození a silného vlastenectví, které bylo symbolem znovuzrození českého národní uvědomění po letech plných německé nadvlády. Lidé se upínali ke svým uměleckým vzorům a umělecká díla pro ně měla v tomto období ještě větší význam, neboť vyjadřovala svébytnost národa, kterou se snažili nacisté potlačit.

Odolnost Čechů vůči okupantům dokládají i materiály samotného gestapa. Ve spisu bezpečností služby říšského vedení SS s názvem Kulturní život v Protektorátě z roku 1940 je uvedeno, že bylo provedeno vyřazení protiněmeckých spisů z českých knihoven, ale zatím se stále nedařilo vychovávat český národ v duchu říšského myšlení.[28]

Česká kultura byla spravována zejména Kulturní radou při Národním souručenství, jejímž předsedou byl literární historik a profesor Miloslav Hýsek. Kulturní rada byla v těžkém postavení, neboť její představitelé se snažili českou kulturu co nejvíce podporovat, být loajální k okupantům, ale zároveň s nimi příliš nespolupracovat.[29]

Přestože kultura podléhala stejně jako další oblasti cenzuře, po celou válku byla velmi významnou součástí českého života, i když její projevy byly často vyjadřovány skrytě a v náznacích. I když se němečtí okupanti v Protektorátu snažili všemožně omezit projevy českého kulturního života, mnohdy docházelo k případům, kdy nepochopili jeho pravý význam a povolili díla a aktivity, které byly skrytě protiněmecké.

Zpočátku byla nejvíce pronásledována česká inteligence, jelikož byla považována za hlavního činitele utváření národního vědomí. Spisovatelé, hudebníci, skladatelé, malíři, sochaři a mnozí další umělci se proto hned na začátku války stali velmi brzy terčem nacistické perzekuce. Kromě omezování a zatýkání představitelů české inteligence byly v listopadu 1939 také zavřeny české vysoké školy a několik stovek studentů posláno do koncentračních táborů. Uzavření některých škol a změna učebních plánů v dalších školách samozřejmě vedla k potlačování rozvoje českého národa. Výchovnou funkci proto více než kdy jindy plnily knihy a časopisy. Pamětníci uvádějí: „(…) že to byly právě knihy, jež tvořily většinu vánočních, narozeninových a dalších příležitostných dárků. (…) Často se prý večer sesedla celá rodina za hlasitého předčítání, jako by se čas vrátil do doby čtenářských kroužků. Pokud nestačila vlastní knihovna, vypomáhali si přátelé navzájem, nechyběly ani školní knihovny a knihovna městská (…).“[30]

Oblast tisku, písemnictví, divadla, kinematografie a další umělecké činnosti spadaly pod Úřad lidové osvěty, jenž podléhal protektorovi. Do roku 1944 probíhaly různé kulturní akce sice s částečným omezením, ale legálně. Od roku 1944, kdy se Německo ocitlo v tzv. totální válce, bylo válce vše podřízeno a kulturní život byl v podstatě potlačen. To znamenalo, že byly uzavřeny české odborné školy a muzea, nepořádaly se výstavy, literární setkání, vzdělávací kurzy, nehrála se divadelní představení apod. Na podzim téhož roku navíc došlo k totálnímu nasazení lidí do války. Povolávací rozkaz se týkal nejen obyvatel, kteří dle věku patřili k aktivním ročníkům, ale rovněž i mnohých českých umělců.

Běžnou součástí okupačních let bylo také prohledávání nakladatelských a knihkupeckých skladů, nakládání velkého množství balíků knih a jejich odvoz do stoupy. České země tak přišly o statisíce hodnotných knih.

Jedinou oblastí, která nebyla takto výrazně omezena, byl film. Joseph Goebbels byl i ke konci války stále ještě přesvědčen o účinnosti propagandistických spotů o německých úspěších, které doplňovaly promítané filmy.

(Pokračování příště)