Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945

Čas nutný k přečtení
31 minut
Již přečteno

Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945

0 comments
Anglicky
English title: 
Libraries and Librarianship in the Czech lands in 1938 – 1945
English abstract: 
This article, first of a series of four, outlines the situation in Czechoslovakia in the years 1938–1945 and mainly reflects the development and changes in the field of Czechoslovak librarianship and related situation in libraries. The text describes as the formation of so-called Second Republic in 1938 and declaration of protectorate of Bohemia and Moravia in 1939 fundamentally changed the political and societal conditions in Czechoslovakia. Libraries in this period were influenced by Nazi ideology, censorship and Germanization Czech territory. Many libraries were damaged or ceased to exist, but some libraries or department were newly formed. Were issued lists of banned books that were eliminated, libraries are faced with unsatisfactory spatial and financial conditions, librarians were persecuted and the situation in libraries was influenced by the state of the book market.
První článek ze čtyřdílné série, ve které je publikována část autorčiny diplomové práce, nastiňuje poměry v Československu v letech 1938 – 1945 a především reflektuje vývoj a proměny oboru československého knihovnictví a s nimi související situaci v knihovnách.

Úvod

Knihovny (a později knihovnictví jako obor lidské činnosti) prošly během uplynulých staletí rozsáhlým vývojem.

Již od svých počátků byly místy zasvěcenými informacím napříč obory, uchovaných na různých paměťových médiích. Ať už prostřednictvím starověkých svitků, středověkých kodexů či později klasických knih jak je známe dnes, vždy knihovny odrážely aktuální stav lidského vědění, postupně se stávaly centry vzdělávání a v neposlední řadě reagovaly na společensko-politické podmínky, které více či méně ovlivňovaly jejich činnost a existenci.

Následující text, který je stěžejní částí stejnojmenné diplomové práce, je začátkem čtyřdílného seriálu o roli knihoven ve sledovaném období a zároveň dalším příspěvkem k dějinám knihoven a knihovnictví na našem území a to v dosud opomíjeném období druhé světové války.

1 Období tzv. druhé republiky (1938–1939)

1.1 Předmnichovské události

Ke snadnějšímu podrobení Československa Hitlerovi nahrávala poměrně početná německá menšina, která zde žila převážně v pohraničních oblastech. Tito Němci ve volbách volili tzv. Sudetoněmeckou stranu vedenou Konradem Henleinem. Strana získala velmi silné postavení, proto si Henlein mohl nárokovat zlepšení politických, hospodářských a národnostních potřeb německého obyvatelstva.[1] Od počátku roku 1938 se pak už otevřeně mluvilo o připojení části Československa, kde žila německá menšina, k Německu. Od května vzrůstaly v pohraničí nepokoje, Německo kolem hranic rozmisťovalo své vojáky a Československo 20. května 1938 vyhlásilo částečnou mobilizaci. Situace se po několika dnech uklidnila a ještě 16. září byla sice Sudetoněmecká strana oficiálně zakázána, ovšem evropské mocnosti už se o německo-československé spory výrazně zajímaly a v rámci udržení míru v Evropě navrhovaly, aby Československo své pohraniční oblasti Německu postoupilo.

1.2 Důsledky podpisu Mnichovské dohody

Všechny dosavadní snahy, příznivý rozvoj a mezinárodně dobré postavení Československa byly přerušeny podpisem Mnichovské dohody v roce 1938. Její podpis znamenal konec demokratického systému i první republiky a vznik tzv. druhé republiky.

Krátké trvání období druhé republiky bylo vymezeno podpisem Mnichovské dohody ve dnech 28. – 29. září 1938 a vznikem protektorátu Čechy a Morava, který byl vyhlášen 14. března 1939 a hned následujícího dne byly české země obsazeny německými okupanty.

Mnichovská dohoda byla podepsána představiteli čtyř evropských velmocí, kterými byli Adolf Hitler (Německo), Neville Chamberlain (Velká Británie), Benito Mussolini (Itálie) a Édouard Daladier (Francie). Bez účasti představitelů naší republiky bylo rozhodnuto, že Československo musí postoupit nejpozději do 10. října své pohraniční oblasti Německu.

Podpisem Mnichovské dohody tak přišlo Československo o velkou část svého pohraničního území (tzv. Sudet), které bylo obydleno převážně německým obyvatelstvem. Dohoda byla vyústěním předchozích dlouhotrvajících nepokojů a sílícím vlivem Sudetoněmecké strany, vedené Konradem Henleinem a snah Adolfa Hitlera o roztříštění posledního ryze demokratického státu ve střední Evropě, o který usiloval.

Kromě toho, že Československo přišlo o poměrně značnou část svého území, odstoupení Sudet také znamenalo ztrátu pohraničního pevnostního opevnění, čímž se stalo snadno napadnutelným státem. Ztráta pohraničí měla rovněž hospodářské a průmyslové dopady, neboť v těchto oblastech byla soustředěna významná část tehdejšího průmyslu.[2] České obyvatelstvo bylo z pohraničí násilně vyháněno, mnoho lidí přišlo o stálé zaměstnání, zhoršovaly se sociální a životní podmínky a v neposlední řadě ve společnosti panovalo rozčarování z přístupu československé vlády. Té byla vyčítána přílišná pasivita a podřízenost. Do té doby zastávané demokratické zásady se staly terčem kritiky a negativní ohlasy se obracely hlavně proti T. G. Masarykovi a jeho nástupci Edvardu Benešovi.[3] V celé společnosti proto panovaly nepokoje, nespokojenost a nejednotnost národa a republika byla postupně řízena spíše autoritativně. Ve větší míře se začaly objevovat útoky proti menšinám (nejvýrazněji to pocítilo židovské obyvatelstvo). ,,Mnichov se ve společnosti projevoval vědomím porážky, pocitem deziluze, atmosférou deprese a morální krize.“[4] a oblast kultury začala být ovlivňována zvýšenou cenzurou.

Další výraznou změnou bylo, že na základě tzv. Žilinské dohody, která byla podepsána začátkem října, se osamostatnilo Slovensko, kde převzala vedení pravicová politická strana Hlinkova Slovenská ľudovástrana a samostatnosti dosáhla také Podkarpatská Rus. Důsledkem toho byla změna oficiálního názvu státu na Česko-Slovenskou republiku, která fungovala jako republika federativní.

Během trvání druhé republiky došlo také k výrazné redukci a změně politických stran. Z velkého počtu prvorepublikových stran nyní fungovaly pouze dvě: nově vzniklá Strana národní jednoty, vedená Rudolfem Beranem a Národní strana práce, vedená Adolfem Hamplem.

Po abdikaci Edvarda Beneše se stal 30. listopadu novým prezidentem dr. Emil Hácha a předsedou nově ustanovené vlády agrárník Rudolf Beran.[5]

1.3 Cenzura a cenzurní orgány

Jak uvádí Jakub Končelík, cenzurní opatření existovala po vzniku Československa již v době první republiky. Tehdy docházelo k tzv. cenzuře následné, tj. po vydání textu, ale zakázaných děl bylo minimum. Ovšem na základě malého tiskového zákona z roku 1933 a zákonu o obraně státu z roku 1936 mohla být ve druhé republice cenzura zpřísněna. Zřízením Ústřední cenzurní komise se začala uplatňovat ještě cenzura předběžná.[6]

Po podpisu Mnichovské dohody tedy začalo na našem území docházet k výraznějším cenzurním omezením a k zákazům vydávání některých periodik a knih.[7] Kromě toho, že ztráty souvisely s odebraným pohraničím, kde periodika vycházela, české země přišly také o papírny, které se rovněž nacházely v pohraničních oblastech.

Nejprve policejní ředitelství v Praze vydalo 19. září 1938 vyhlášku, ve které bylo stanoveno, že od tohoto dne musí všichni nakladatelé své tiskoviny předkládat k tzv. tiskové prohlídce. Před vydáním měly být předloženy neperiodické tiskoviny a nejpozději osm dní před vydáním díla rozsáhlejšího obsahu.

Následně byla dne 26. září 1938 zřízena Ústřední cenzurní komise,[8] která spadala pod Ministerstvo vnitra a byla zaměřena především na cenzuru tisku, telegrafních zpráv a poštovních zásilek a také na oblast divadla a filmu. Provádění předběžné cenzury bylo umožněno rovněž díky vládnímu nařízení ze dne 12. prosince 1938 č. 317, které ustanovovalo ve všech tiskových koncernech denního tisku vykonávání předběžné tiskové přehlídky.[9]

Na činnost Ústřední cenzurní komise navázalo prováděním předběžné cenzury od konce února roku 1939 Ústředí tiskové dozorčí služby (ÚTDS). To bylo podřízeno Tiskovému odboru předsednictva ministerské rady (TO PMR), které vedl Zdeněk Schmoranz.[10]

1.4 Knihovny a knihovnictví do podpisu Mnichovské dohody

Rozsáhlá síť veřejných knihoven umožňovala poskytování knihovních služeb čtenářům napříč národnostmi i celou republikou. Problémem ovšem bylo, že vybavení a možnosti jednotlivých knihoven se mnohdy značně lišily a na některých místech byly přímo nedostatečné (hlavně v oblasti Podkarpatské Rusi).

Během celého roku 1937 bylo prováděno rozsáhlé statistické šetření týkající se veřejných knihoven obecních, které bylo ukončeno ke dni 31. prosince 1937. Výsledky zpracovalo lidovýchovné oddělení Ministerstva školství a národní osvěty, které ho v následujícím roce rovněž vydalo. Jelikož se statistická data vztahují k poslednímu prosinci roku 1937, byla pro diplomovou práci výchozími údaji při mapování knihoven v roce 1938 i při následném porovnávání stavu českých knihoven po zabrání pohraničních oblastí na podzim roku 1938.

Na základě knihovního zákona měla být v každé obci a v každém městě zřízena veřejná obecní knihovna. Až na několik výjimek (malé zapadlé vesničky na východě státu) tomu tak skutečně bylo. Soustava veřejných knihoven byla doplněna 90 českými obvodovými a okresními knihovnami. Dále zde byla německá Zentralwanderbücherei, 25 německých okresních knihoven, 1 polská a 14 obvodových slovenských knihoven.[11]

Knihovny v tomto období stále vycházely z knihovního zákona č. 430 Sb. z roku 1919, který mimo jiné také stanovil rozsah poskytovaných služeb. Ve třetím paragrafu tohoto zákona se píše, že každá knihovna měla mít půjčovnu knih, čítárnu časopisů a příruční knihovnu. Dle zmíněné statistiky tomu tak všude ale nebylo, neboť některé knihovny neměly čítárnu, jiné zase příruční knihovnu a několik knihoven mělo pouze půjčovnu knih. Několik knihoven mělo naopak v čítárně zahrnuto i oddělení pro mládež. Mezi ně patřila knihovna v Novém Bohumíně, Jablonci nad Nisou, Berouně, Čáslavi, Hoře Kutné, Kolíně, Lounech, Praze, Brně, Olomouci, Opavě, Ostravě a v Prostějově.

Statistika uvádí, že českých obecních čítáren bylo dohromady 136.[12] Bylo to dáno hlavně tím, že provozování kvalitně vybavené čítárny bylo tehdy stále ještě poměrně nákladné a nedostatečně velké příspěvky na knihovny nestačily na pokrytí všech nákladů. Zvláště v tomto období, kdy od 30. let bylo Československo, stejně jako jiné státy, ovlivněno světovou hospodářskou krizí. Robert Balaš o tehdejší situaci uvedl: ,,Hospodářská tíseň, která podstatněji nepovolila ani v r. 1937, stupňovala stávající úsilí našich knihoven, zvláště v obcích nad 2000 obyv., získati svépomocí aspoň nejnutnější prostředky pro doplnění a udržení řádné činnosti knihovny (…)“.[13]

Svépomocí bylo myšleno hlavně vybírání poplatků za půjčování. Tehdy bylo několik druhů a každá knihovna si mohla zvolit, který typ poplatku bude od svých čtenářů vybírat. Nejrozšířenějším byl poplatek 10 či 20 haléřů za svazek.[14] Balaš ale dále také uvedl, že i přes nepříznivou situaci se knihovním radám podařilo uhájit obecní příspěvek a dokonce obce přimět k jeho zvýšení. Tím došlo i k celkovému zvýšení příjmů obecních knihoven, jejichž výše byla téměř srovnatelná s příjmy před světovou hospodářskou krizí.[15] Paradoxem ovšem je, že statistické šetření ukázalo, že v roce 1937 došlo k poklesu čtenářů a výpůjček,[16] zejména z důvodu zhoršující se politické situace, která obyvatelstvo odváděla od pravidelné četby. Dle revue Úhor byly dalšími důvody menší nezaměstnanost dělnictva, tudíž lidé měli méně času na četbu a knihovny se v té době, i přes zvýšení obecního příspěvku, snažily šetřit, tudíž nakupovaly knihy podle přísnějšího výběru.[17]

1.4.1 Bezpečnostní opatření v knihovnách

Ještě před podpisem Mnichovské dohody Ministerstvo školství a národní osvěty vydalo 20. září 1938 výnos č. 137.004/38, kterým byly obvodové, resp. okresní knihovny v pohraničí upozorněny, aby nepůjčovaly putovní soubory, vhodně uložily správní zařízení do skladních knihovních skříní a pro jistotu učinily opatření, kterými zajistí majetek knihovny, za nějž nesou zodpovědnost.[18] Aby mohla být provedena další opatření, ministerstvo si na konci listopadu vyžádalo od pracovníků těchto knihoven zprávu o průběhu provádění daného opatření. Pracovníci každé knihovny byli povinni uvést následující údaje:

a) zda a kam byly knihy a správní předměty eventuálně evakuovány

b) zda byly ponechány na místě (uvést, ve které budově, místnosti a kdo vlastní klíč) [19]

c) jak bylo naloženo s konečnou hotovostí obvodové/okresní knihovny (výše hotovosti a kdo ji převzal do úschovy) [20]

Z dochovaných záznamů z konce listopadu 1938 např. víme, že knihovna v Prachaticích byla zamčena ve dvou skladních skříních v šatně, v budově měšťanské školy. Šlo ovšem o pouhou část knihovního fondu, jelikož tamější knihovník již 6. září rozeslal putovní soubory. O Hlučínské okresní knihovně lze zase dohledat, že byla knihovníkem odstěhována na opavské území do Martinova, případně Třebovic (do školy). Naopak knihovny, které byly zabrány Polskem (např. v Českém Těšíně a Jablunkově), do této doby žádnou zprávu neposlaly, jelikož je uvedeno, že polský způsob okupace znemožnil včas dostat potřebné zprávy.[21]

1.4.2 Branná výchova v knihovnách

Zhoršující se politicko-společenská situace v Evropě a zejména v Německu a pocit národního ohrožení vyústily z počátečních obav do všeobecné branné výchovy a přípravy pro případ vypuknutí války.

Ačkoli branná příprava se týkala hlavně vojáků, branná výchova se dotkla celé společnosti, tudíž i oblasti osvětové a lidové výchovy.

Ministerstvo školství a národní osvěty uspořádalo v Praze ve dnech 18. – 22. října 1937 Kurs výchovy k brannosti pro referenty státní osvětové služby, neboť od roku 1938 mělo vstoupit v platnost nařízení, aby osvětové orgány prováděly mravní a naukovou výchovu k brannosti samy.[22]

Knihovny se jako lidovýchovné organizace podílely na branné výchově především poskytováním rad, informací a vhodné literatury s touto tematikou, případně mohly pro veřejnost pořádat přednášky o brannosti. Knihovníci vybírali pro čtenáře knihy s tematikou naší státnosti, historie a vlastenectví, které psali např. František Palacký, Alois Jirásek, T. G. Masaryk aj.

Zhoršující se situací se zabýval také knihovník Zdeněk Vavřík v článku Veřejná knihovna a brannost z roku 1938. Apeloval v něm na povinnost každého občana hájit svou zemi různými prostředky, mezi nimiž byla i kniha, která přinášela mnohá ponaučení.[23]

V prvním čtvrtletí roku 1938 se do branné výchovy zapojil rovněž československý rozhlas, který připravil sérii 12 pořadů, týkajících se branné výchovy a zpravodajství z práce naší armády. Každý měsíc byly odvysílány tři přednášky a jedna reportáž.[24]

Reakcí na evropskou situaci pak bylo vyhlášení tzv. branné pohotovosti neboli všeobecné mobilizace Československé republiky dne 23. září 1938 a to opisem vládní vyhlášky č. 183/1938 Sb. Celá branná výchova vycházela ze zákona č. 184/1937 Sb. Národního shromáždění o branné výchově, který byl během roku 1938 doplněn třemi prováděcími vyhláškami. Zrušen byl kvůli okupaci vládním nařízením č. 105 Sb., ze dne 31. března 1939.[25]

1.5 Změny v knihovnictví po podpisu Mnichovské dohody

Když po podpisu Mnichovské dohody Československo přišlo o své pohraniční oblasti, ihned začalo docházet k potlačování české kultury a negativní dopady se brzy projevily také v oblasti knihovnictví.

V pohraničních oblastech, které byly rozděleny mezi Německo, Polsko a Maďarsko, se nacházely české a německé veřejné obecní knihovny. Německé knihovny přešly pod německou správu a byly začleněny do přeměněného systému německých veřejných knihoven. Ihned po zabrání byly podrobeny revizi, při které byla vyřazena židovská a emigrantská literatura, knihy o československém národě byly vyřazeny a nahrazeny nacionalistickou literaturou. Zájem o knihovny ale nebyl a výpůjček bylo málo.[26] České knihovny, které zůstaly v zabraném území, už nespadaly pod české úřady a byly ponechány svému osudu. Nejčastěji byly rabovány, rozkrádány, ničeny a na několika místech byly páleny knihy. V ohni končily nejen knihovní soubory, ale někdy i celé knihkupecké zásoby. Doklad o tom podává např. Václav Poláček, který uvádí, že začátkem roku 1939 byly na Těšínsku zbylé knihy v knihkupeckých skladech hromadně páleny a ničeny vytrháváním listů.[27]

Tamější knihovníci přišli ze dne na den o práci, někteří byli vyhnáni, jiní přemístěni a další jinak perzekvováni.

Je obecně známý fakt, že když Němci zabrali naše pohraniční oblasti, ničili a revidovali české knihovny obecní, školní, spolkové, odborné apod. Už méně se ale ví, že stejně se k české kultuře zachovali také Poláci, kteří získali oblast Těšínska. Časopis Knihkupec a nakladatel z března roku 1939 popisuje, že polským majetkem se stalo 75 obecních knihoven, z nichž velkou část Poláci zničili nebo rozebrali a spoustu českých knih postupně spálili.[28]

Knihy, které se podařilo včasným zásahem zachránit, byly potají ukládány ve sklepech, školách, v domácnostech. Část z nich uschovali knihovníci, nejčastěji s pomocí tehdejších četníků, část fondů si odnesli domů a schovali samotní čtenáři.

Obecně tak lze říci, že činnost pohraničních knihoven byla buď z velké míry potlačena, nebo rovnou ukončena. Tím byla narušena hustá síť veřejných knihoven a české země přišly o velkou část svého kulturního bohatství.

Dalším problémem bylo, že po zabrání pohraničí propukla na našem území také hospodářská a finanční krize, jejíž důsledky se odrazily na nákupu knih do veřejných knihoven. V tisku se psalo a kolem dokola znělo, aby lidé šetřili a zbytečně neutráceli. Šetřit se začalo i na knihách, což zpočátku ochromilo také knižní trh a knihkupci měli snahu prodat i nekvalitní, zato na první pohled líbivé knihy.

Jiným podstatným problémem pohraničních knihoven bylo, že během několika dní byl do nich znemožněn vstup jak uživatelům, tak i samotným knihovníkům, kteří tam pracovali. Národní rada československá reagovala na upozornění Ústředního spolku československých knihovníků v Praze a napsala dne 18. listopadu 1938 oficiální dopis na Ministerstvo školství a národní osvěty. Důvodem byla existenční nouze řady knihovníků ze zabraného území, kteří přišli o práci. Spolek i Národní rada proto žádaly ministerstvo, aby se postaralo o nové pracovní umístění těchto knihovníků a to především v českých městech s 10 000 a více obyvateli, kde má být dle zákona o veřejných knihovnách místo městského knihovníka obsazeno odborně kvalifikovanou silou a často tomu tak není. Dle sdělení Spolku se jednalo především o Hradec Králové, Pardubice, Kladno, Německý brod, Mělník a Jindřichův Hradec. Do výčtu bylo možné zahrnout případně i další města (i pod 10 000 obyvatel), ve kterých by byly vhodné podmínky pro zaměstnání knihovníků z pohraničí.[29]

Ministerstvo na tu tuto výzvu reagovalo dopisem ze dne 22. listopadu 1938, ve kterém uvedlo, že v této věci učinilo opatření ještě před iniciativou knihovnického spolku a to prostřednictvím státního instruktora knihovního. Instruktor jednal s některými městy na území Čech a Moravy o umístění knihovníků z povolání, kteří museli opustit svá místa v zabraném území. Ministerstvo ale nemohlo v souladu s knihovním zákonem zasahovat do případného zřizování nových míst pro knihovníky ve městech s méně než 10 000 obyvateli, proto doporučilo knihovnickému spolku obrátit se přímo na úřady příslušných měst.

V dalších materiálech Ministerstva školství a národní osvěty byla o této věci už jen zmínka ze začátku února 1939, kdy ministerský úředník na jeden z dalších dopisů Ústředního spolku československých knihovníků v Praze ručně připsal, že knihovníci ze zabraného území jsou již umístěni.[30]

Obvodové a okresní knihovny, které zůstaly v území zabraném Německem
Obvodové a okresní knihovny, které zůstaly v území zabraném Německem

Obvodové knihovny, které zůstaly na území zabraném Polskem
Obvodové knihovny, které zůstaly na území zabraném Polskem

1.6 Knihovní ztráty po podpisu Mnichovské dohody

Sestavit přesnou statistiku celkových knihovních ztrát, které vznikly odstoupením pohraničí, je složité hned z několika důvodů. Z tehdejší hektické doby se často dochovaly pouze útržkovité informace či fragmenty. Někde ani to ne. Zasílat nějaká hromadná čísla ztrát z pohraničí v podstatě ani nebylo možné, protože dopravní a poštovní služby byly narušené, knihovníci vyhnáni, přemístěni či nahrazeni dříve, než stihli škody zaznamenat apod. Množství dochovaných údajů se zase mnohdy značně liší autor od autora. Každý pravděpodobně čerpal z odlišných zdrojů, informací a kusých zpráv, takže přesná čísla ztrát dnes už nikdo dohledat ani nemůže. Někteří autoři sčítali celkové ztráty, do kterých započítali všechny druhy knihoven, jiní mapovaly ztráty pouze některých typů knihoven (odborné, muzejní, zámecké aj.).

Na základě studia několika dostupných pramenů jsme se proto pokusili shromáždit co nejvíce údajů k sestavení alespoň přibližného přehledu ztrát, které vznikly v oblasti českých veřejných knihoven po podpisu Mnichovské dohody. Vhodným výchozím bodem pro porovnání situace jsou statické údaje z konce roku 1937. V Československu bylo v té době 9 232 českých veřejných knihoven, z nichž 90 bylo knihoven obvodových a okresních.

Podle průzkumu dr. Bohumíra Lifky bylo odstoupením území ztraceno 2 098 českých veřejných knihoven a zhruba 784 609 svazků.[31] Časopis Knihkupec a nakladatel z 31. března 1939[32] naopak uvádí, že změnami po podpisu Mnichovské dohody Československo přišlo o 1 378 českých veřejných knihoven (z toho 20 obvodových a okresních)[33] a 844 313 svazků.

Toto jsou informace, které byly zpracované krátce po okupaci. Dalším, ale už novějším zdrojem, je monografie Jaroslava Kladivy Kultura a politika z roku 1968, která poskytuje už spíše souhrnné ztráty za celou okupaci. Kladiva v ní uvádí, že před rokem 1939 bylo v Československu 12 952 veřejných obecních knihoven, které měly 8 169 596 svazků (údaj zřejmě zahrnuje nejen knihovny české, ale i německé, slovenské apod.) a během okupace bylo v pohraničí zničeno 4 540 veřejných knihoven s 2 731 441 svazky.[34] Z uvedených čísel je jasně patrné, že se údaje o ztrátách knihoven a svazků značně liší. Z toho důvodu není možné sestavit přesnější statistiku pomnichovských ztrát v Československu.

Dopady zabrání pohraničí se projevovaly ještě o mnoho let později.[35] Některé knižní soubory se včasnou iniciativou podařilo převézt, uschovat a zachránit, ale značná část skončila ve stoupě, byla nenávratně zničena či ztracena.[36]

1.7 Role knihoven ve změněné situaci

Zhoršená společensko-politická situace měla sice na knihovny velký vliv, knihovníci si ale dobře uvědomovali, že i v takové době musí knihovny plnit své osvětové poslání, a více než kdy jindy se snažit být prospěšné a užitečné.

Dr. Josef Poch se situací zabýval ve svém článku Veřejné knihovny ve změněných poměrech. Především zdůraznil, že knihovny stojí před novým úkolem – zapojit se do služeb přebudování státu, knižními fondy reagovat na aktuální dění a kromě úniku od starostí poskytovat také celou řadu užitečných a praktických informací a rad. To vše doplnit rozšiřujícím vzděláváním, které bude dostupné všem vrstvám obyvatelstva. Autor proto nepochyboval o jejich významu, neboť článek zakončil slovy: ,,Není tedy obavy o to, že by veřejné knihovny ve změněných poměrech ztratily svůj význam a že by pro ně nebylo úkolů. Naopak budou jich mít ještě mnohem více než dříve a bude při nich ještě mnohem víc než dříve záležet na jakosti vykonané práce, na schopnosti jejich správců a na statečnosti, s jakou se za nové, znásobené úkoly postaví.“[37]

Podle Aloise Záruby měla zase kniha v období druhé republiky splňovat několik základních hodnot: klást důraz na vlastenectví, znalosti současného života i dějin národa a rozvíjet tvořivost v dětech.[38] A Zdeněk Šimeček uvádí: ,,Staletá úloha české knihy v zápase o národní svébytnost nabyla v této situaci nové dimenze. Znovu byla nastolena otázka smyslu české kultury.“[39]

Změna situace se projevila také v oblasti správy knihovnictví. Začátkem roku 1939 byla v souvislosti se změněnými pomnichovskými poměry upravena organizace Ministerstva školství a národní osvěty a provedena dislokace jeho úředníků. Změny byly provedeny na základě oběžníku č. 900/39 pres. ze dne 27. ledna 1939, který platil od 1. února 1939. Ministerstvo se od té doby skládalo nadále z presidia a z nově vytvořených pěti odborů.[40] Oblast veřejných knihoven spadala pod IV. odbor, který se skládal ze čtyř oddělení a jehož přednostou byl ministerský rada Antonín Matula.

1.8 Čítárny a oddělení pro děti a mládež ve veřejných knihovnách

Dostupné odborné publikace a články, které se věnují mapování oblasti veřejných knihoven ve 30. a 40. letech, obvykle opomíjejí problematiku oddělení pro děti a mládež.

Existovala samostatná oddělení pro děti a mládež? Od kdy mohly chodit děti do knihoven? Jaká četba jim byla k dispozici? Odpovědi na tyto i další otázky sice neúplně, ale alespoň částečně poskytují obvykle jen tehdejší periodika, zabývající se oblastí lidovýchovy a knihovnictví. Údaje pro tuto kapitolu jsme čerpali zejména z časopisu Úhor: kritická revue literatury pro mládež, částečně pak z časopisů Česká osvěta, Časopis českých knihovníků, Lidová knihovna a Knihkupec a nakladatel, které se věnovaly obecným otázkám lidovýchovy a knihovnictví a z webových stránek vybraných knihoven či z publikací o nich.

Jak uvádí knihovnice z Frýdku, Bohumila Šretrová, v článku Jak je lákáme a držíme, v počátcích lidových půjčoven a později veřejných knihoven, měli do jejich prostor přístup pouze dospělí lidé. Pro děti a mládež byly určené nepříliš dobře vybavené školní a žákovské knihovny (přes léto většinou zavřené). A to i přesto, že vládní nařízení č. 607 Sb., které bylo vydáno ke knihovnímu zákonu a vyšlo 5. listopadu 1919, stanovilo, že každá politická obec zřídí veřejnou knihovnu, která je přístupná všem obyvatelům a umožní četbu knih a časopisů v čítárně. Tudíž by do ní měly mít přístup také děti, aby měly možnost využívat fond s dětskou literaturou. Navíc oddělená čítárna pro děti by měla i tu výhodu, že děti by nerušily dospělé čtenáře. Mnohde tomu tak ale nebylo.

S postupem let do veřejných knihoven začalo chodit stále více dětí, nejprve obvykle jen s výmluvou, že jdou půjčit knihu např. staršímu sourozenci, později už si půjčovaly knihy samy pro sebe.[41] Výhodou dětských čtenářů bylo, že knihovny si tak mohly vychovávat své budoucí dospělé čtenáře od útlého věku.

Ve 30. letech už byly děti ve veřejných knihovnách běžně k vidění, ovšem problém byl, že knihovnám často scházelo vybavení a část knižního fondu, které by byly určené jen dětem, případně mládeži. Poměrně časté začínalo být, že v oddělení pro dospělé bylo vyčleněno několik knih a časopisů pro děti,[42] někde knihovník nakupoval knihy, které mohli číst jak dospělí, tak děti, ale samostatné oddělení nebo čítárna pro děti bývalo spíše výjimkou. Další variantou bylo, že oddělení sice bylo zřízeno, ale v dalších měsících se ukázalo, že scházejí náklady na doplňování fondů. Jan Hostáň v časopisu Lidová knihovna z roku 1940 uvádí, že školní knihovny obvykle svým omezeným knižním fondem dětem nestačí, proto by bylo užitečné zřizovat při veřejných knihovnách samostatná dětská oddělení s vymezenou výpůjční dobou, která by fungovala i přes letní prázdniny.[43]

Situace bývala obvykle lepší ve velkých městských knihovnách, které hospodařily s vyššími finančními prostředky, používaly propracovanější propagaci a pro dětské čtenáře pořádaly různé výstavy, besedy, předčítání, soutěže a podobné akce. Venkovské knihovny na tyto aktivity často neměly ani finance, ani dostatečné prostory. Mnohdy chyběl i kvalifikovaný knihovník, který by uměl s dětmi pracovat.

Situaci krásně vystihla Marie Kubešová: ,,(…) dětská knížka nemá být obchodní artikl, ani předmět obchodního uvažování. Dětská kniha totiž není dárek, hračka, zábava, poučení. Dětské knihy je dítěti třeba jako žitného chleba a mléka. A chceme-li docílit, aby naše děti dostaly žitný chléb, mléko i knihu, musíme se o to postarat docela jinak. Jako první krok podstatné nápravy bylo by zřízení dětských čítáren po malých městech a po venkově. Nejen chlebem živ jest člověk.“ [44]

Problematikou absence dětských čítáren se zabývala také Bohumila Šretrová v revue Úhor z roku 1938 v článku nazvaném Dětské čítárny. Podle ní pro zřízení těchto čítáren knihovny nemusí vynaložit velké náklady a uvádí několik tipů, jak jejich založení usnadnit. V knihovně stačí vyčlenit část místnosti pro děti, oddělit ji pevnou dřevěnou stěnou a dát tam stůl, židle a dobře přístupný regál, na kterém by byla svědomitě vybraná (nejlépe knihovníkem pročtená) dětská četba. Ve větších městech by dozor vykonával jeden z pracovníků, v menších městech a obcích lze využít pomoci samotných dětí, které čítárnu navštěvují. Šretrová poznamenává, že na několika místech se toto osvědčilo, neboť děti byly hrdé na to, že jim byl svěřen takovýto úkol. A zároveň apeluje na všechny pracovníky knihoven, aby přestali být pohodlní, přiložili ruku k dílu a jednoduchým vytvořením čítárny pro děti zapojili své knihovny do výchovy a vzdělávání nejmenších čtenářů, svých budoucích čtenářů dospělých.[45]

Představy Bohumily Šretrové bylo možné uskutečnit spíše ve větších městských knihovnách, neboť pro malé knihovny na vesnicích, kde často pracoval pouze jeden knihovník, bylo zřízení a správa oddělení pro děti už velkým pracovním zatížením, které se dalo jen obtížně zvládat. Tuto situaci také dokládá článek knihovníka Rudolfa Hrdličky Veřejné knihovny a dětský čtenář.[46] Hrdlička v něm shrnuje, že některé knihovny už dětská oddělení a čítárny úspěšně provozují a jiné je zřizují, ale že je stále tato činnost spíše v počátcích a na vesnicích bývá často jen nesplnitelným snem. Poukazuje proto na to, že je nutné zhotovit přesný plán rozvoje těchto oddělení především na venkově, vycházet ze zkušeností knihoven, které už oddělení mají a zapojit do činnosti Ústav pro národní výchovu v Praze a další instituce, které se zabývají lidovou výchovou a knihovnictvím a také literární odborníky, kteří by měli na starost sestavování seznamů vhodné dětské četby. 

Jestliže v letech před druhou světovou válkou neměly knihovny dostatek prostředků pro zřizování dětských oddělení, ještě méně příznivá situace byla samozřejmě v době nacistické okupace, kdy provoz většiny knihoven byl narušen a omezován úředními nařízeními, knihovny byly ničeny apod. Přesto lze najít doklady o několika českých knihovnách, které dokázaly získat prostředky pro svůj rozvoj a zřizovaly nebo rozšiřovaly dětská oddělení a čítárny. Tyto knihovny tehdejším dětem dokázaly poskytnout četbu a přístup ke knihám, což bylo něco, co často nemohli dát ani rodiče svým dětem kvůli vysokým cenám dětských knih. 

Zmíněnou obtížnou dostupnost četby popisuje Marie Kubešová v článku Děti čtou, který vyšel v roce 1939 v časopisu Přítomnost. Kubešová uvádí, že dětských knih vychází stále poměrně hodně, ale důvodem, proč na knižním trhu nejdou na odbyt, je jejich vysoká cena.[47] Upozorňuje na fakt, že hlavně chudší vrstvy obyvatel si nemohou dovolit kupovat dětské knihy příliš často. Proto rodiče svým dětem kupovali knihy obvykle pouze jako vánoční dárek.[48]

Jako další a mnohem lepší řešení se nabízejí dětské čítárny a oddělení při veřejných knihovnách. Ovšem sama Kubešová připouští, že jich existuje stále velmi málo a jako světlou výjimku uvádí čítárnu pražské městské knihovny. Další velmi významné dětské čítárny či oddělení byly v Klatovech, v Polné či Berouně.

Zřizování dětských oddělení a čítáren bylo ještě v roce 1940 stále považováno za jeden z nejbližších důležitých úkolů veřejných knihoven. Důvodem byl i fakt, že během okupace byla spousta školních knihoven pro děti postupně uzavřena. Ke konci války se proto počet dětských oddělení postupně zvyšoval a hned po válce byla zakládána další a to i v malých venkovských knihovnách. Knihovníci se postupně zdokonalovali v práci s malými a mladistvými čtenáři, věnovali více pozornosti kvalitnímu výběru četby a pořádali různé akce.

1.8.1 Volný výběr knih

V čem ovšem byla dětská oddělení a čítárny pokrokové, bylo umožnění volného výběru knih svým čtenářům. Ačkoliv v zahraničí byl volný výběr v té době už samozřejmostí, na našem území byl oficiálně zaváděn až od roku 1948.[49] Do té doby se jednalo spíše o výjimky.

Na dětských odděleních se ale tento způsob velmi brzy osvědčil už od jejich počátků, neboť dětem umožňoval snadnější přístup ke knihám a jejich hledání se tím stalo také atraktivnější a zábavnější, protože se mohly libovolně probírat vystavenými knihami.

Mezi prvními knihovnami, které volný výběr na dětském oddělení zavedly, byla Husova veřejná knihovna v Polné, Ústřední knihovna hlavního města Prahy nebo Městská knihovna v Klatovech.

Interiér dětské čítárny s volným výběrem knih v Městské knihovně
Interiér dětské čítárny s volným výběrem knih v Městské knihovně (zdroj: Knihovnická kronika[50])

(Pokračování příště)

Poznámky:
  1. Sudetoněmecká strana ovšem zároveň tajně spolupracovala s Německem a na základě těchto jednání své požadavky neustále stupňovala. Srov. MALÝ, Karel et.al. Dějiny československého a českého práva do roku 1945. 4., přeprac. vyd., v nakl. Leges vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 640 s., s. 433. ISBN 978-80-87212-39-4.
  2. V publikaci Dějiny českých médií je uvedeno, že průmyslová kapacita se snížila přibližně o 35% a velké problémy nastaly např. také se železniční dopravou. Srov. KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 310 s., s. 76. ISBN 978-80-7367-698-8.
  3. Edvard Beneš podal 5. 10. 1938 demisi a odstoupil z úřadu československého prezidenta
  4. KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 310 s., s. 81. ISBN 978-80-7367-698-8.
  5. Jelikož mezi abdikací Beneše a nástupem Háchy do prezidentského úřadu neměla republika několik týdnů žádného prezidenta, jeho pravomoci vykonávala tehdejší vláda, vedená generálem Janem Syrovým.
  6. KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. - Lapčík. M. - Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295 - 311, s. 297. [cit. 2014-11-12]. Dostupné z WWW: http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/292_koncelik_UP_sbornik_media_protektorat.pdf
  7. Na konci září 1938 vycházelo na území Československa cca 4 000 periodik. Do konce roku 1938 jich přestalo vycházet téměř 1 900. Zákaz vydávání nejprve postihl především komunistický a antifašistický tisk. Srov. KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 310 s., s. 80. ISBN 978-80-7367-698-8.
  8. Komise fungovala do 26. 2. 1939 a jejím hlavním cílem bylo usměrňovat mediální projevy. Srov. Tamtéž, s. 78.
  9. ŽÁČEK, Pavel. Tiskový pořádek před 15. březnem 1939. In: Paměť a dějiny, 2009, č. 2., s. 13 - 14. [cit. 2014-11-12]. Dostupné z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0902/005-021.pdf.
  10. Zdeněk Schmoranz (1896–1942), vystudovaný chemik, posléze pracoval jako spisovatel, dramatik a novinář. Od roku 1930 působil jako zpravodaj Československé tiskové služby a v letech 1934–1939 zastával funkci šéfredaktora TO PMR. V roce 1939 se zapojil do československého odboje, když se svými spolupracovníky založil tzv. Schmoranzovu skupinu, která prostřednictvím ČTK předávala zprávy o německé branné moci do Londýna. Skupina byla v srpnu 1939 odhalena, její členové zatčeni a odsouzeni k trestu smrti. Zdeněk Schmoranz byl popraven 19. 8. 1942 v Německu.
  11. Srov. Veřejné knihovny obecní v československé republice roku 1937: výsledky statistického šetření ke dni 31.XII.1937. Praha: Ministerstvo školství a národní osvěty, 1938. 48 s., s. 3.
  12. Údaj zahrnuje knihovny minimálně pro 2 001 a více obyvatel. Tamtéž, s. 44.
  13. Tamtéž, s. 6.
  14. Dalšími typy byly poplatky za legitimaci či za čtenářské lístky, případně pak poplatky kombinované nebo dobrovolné.
  15. Srov. Veřejné knihovny obecní v Československé republice roku 1937: výsledky statistického šetření ke dni 31.XII.1937. V Praze: Ministerstvo školství a národní osvěty, 1938, 48 s., s. 6.
  16. Čtenářů bylo oproti roku 1935 o 17 741 méně, výpůjček bylo o 1 250 117 méně. Tamtéž, s. 3.
  17. Srov. Veřejné knihovny se dostávají od své půjčovní činnosti od kvantity ke kvalitě. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1938, roč. 26, č. 5 - 6, s. 98.
  18. Jednalo se o tyto obvodové knihovny: České Budějovice, Dačice, Domažlice, Duchcov, Fryštát, Jindřichův Hradec, Hustopeče, Cheb, Jablunkov, Jemnice, Nový Jičín, Jihlava, Klatovy, Český Krumlov, Miroslav u Moravského Krumlova, Liberec, Lípa Česká, Litoměřice, Břeclav, Most, Olomouc, Opava, Plzeň, Podbořany, Prachatice, Sušice, Svitavy, Šumperk, Teplice-Šanov, Český Těšín, Trutnov, Třeboň, Ústí nad Labem, Ústí nad Orlicí, Vary Karlovy, Vyškov, Zábřeh, Znojmo, Žatec. (NA, f. MŠANO, i. č. 1809, 3479/34 II.)
  19. Klíče měly být odevzdány buď správě školy, pokud byla knihovna v její budově, nebo příslušnému školskému inspektorátu, pokud byla knihovna umístěna jinde.
  20. NA, f. MŠANO, i. č. 1809, 3479/34 II.
  21. NA, f. MŠANO, i. č. 1809, 3479/34 II.
  22. Srov. Černá země: časopis lidově výchovný. Moravská Ostrava: Kulturní rada pro širší Ostravsko. 1937, roč. 14, č. 3, s. 49.
  23. VAVŘÍK, Zdeněk. Veřejná knihovna a brannost. In: Černá země: časopis lidově výchovný. Moravská Ostrava: Kulturní rada pro širší Ostravsko. 1938, roč. 14, č. 9 - 10, s. 141 - 144.
  24. Reportáže a přednášky čs. rozhlasu o branné výchově a vojenské práci v prvním čtvrtletí roku 1938. In: Černá země: časopis lidově výchovný. Moravská Ostrava: Kulturní rada pro širší Ostravsko. 1938, roč. 14, č. 6, s. 102 - 103.
  25. Původně vznikl návrh o branné výchově už v roce 1925. Konečnou podobu dostal o dva roky později a výchova měla být povinná pro muže od 18 let. Zákon ale nakonec schválen nebyl a tak byla branná výchova propagována pouze dobrovolnými organizacemi (např. Svaz československého důstojnictva). Další jednání o povinné branné výchově probíhala v letech 1934 až 1936. Nový zákon o branné výchově byl schválen ke dni 1. července 1937, platit začal 1. září t. r. a zaváděl povinnou brannou výchovu už od základní školy. V první polovině roku 1938 (do konce května) probíhala vládní jednání o prováděcích vyhláškách k zákonu o branné výchově. Srov. ŠRÁMEK. Pavel. Ve stínu Mnichova: z historie československé armády 1932-1939. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. 147 s., s. 70 - 78. ISBN 978-80-204-1848-7.
  26. Srov. ŠIMEČEK, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Knihy kupovati--: dějiny knižního trhu v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 499 s., s. 307. ISBN 978-80-200-2404-6.
  27. Srov. POLÁČEK, Václav. Cenzura, řízení knižního trhu, zabavování a ničení knih 1938–1945. In: POLÁČEK, Václav. Kniha a národ 1939-1945: rekonstrukce nevydaného pamětního sborníku Svazu českých knihkupců a nakladatelů z roku 1947. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 377 s., s. 70. ISBN 80-7185-635-5.
  28. Srov. Novodobí Koniášové. In: Knihkupec a nakladatel: časopis Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Praha: Svaz českých knihkupců a nakladatelů. 1939, roč. 1, č. 10, s. 105.
  29. NA, f. MŠANO, i. č. 1809, 3479/34 II.
  30. Tamtéž.
  31. LIFKA, Bohumír. Knihovny v okupaci. In: Marginalie: věstník Spolku českých bibliofilů. Praha: Spolek českých bibliofilů. 1937, roč. 12, č. 8, s. 124.
  32. Srov. Jaký byl stav obecních knihoven v Českoslov. republice? In: Knihkupec a nakladatel: Orgán Spolku knihkupců a nakladatelů ČSR v Praze. Praha: Svaz českých knihkupců a nakladatelů. 1939, roč. 1, č. 13, s. 125 - 126.
  33. Materiály z fondu Ministerstva školství ale obsahují seznam 25 obvodových a okresních knihoven, které zůstaly v zabraném pohraničí. Dle nich bylo k Německu připojeno 22 knihoven a k Polsku 3 knihovny. Srov. (NA, f. MŠANO, i. č. 1809, 3479/34 II.) Článek v Časopisu českých knihovníků vyjmenovává 21 ztracených obvodových knihoven. Srov. Ztráta obvodových knihoven. In: Časopis českých knihovníků. Praha: Ústřední spolek českých knihovníků. 1939, roč. 18, č. 1 - 2, s. 36.
  34. Srov. KLADIVA, Jaroslav. Kultura a politika. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968. 375 s., s. 14.
  35. Nejednalo se jen o lidové knihovny, ale velkou část tvořily také knihovny historické, vědecké, studijní, klášterní, zámecké apod. Krátkou studii o nich publikoval dr. Bohumír Lifka v časopise Marginálie (roč. 12, číslo 8). Zde uvádí, že těchto knihoven bylo zabráním území ztraceno cca 242 v Čechách a cca 120 na Moravě a ve Slezsku.
  36. Podrobnější statistiku ztracených knihoven, do které jsou zahrnuty i další druhy knihoven, sepsal Bohuslav Koutník. KOUTNÍK, Bohuslav. Současné ztráty čsl. knihovnictví. In: Časopis československých knihovníků. Praha: Ústřední spolek československých knihovníků. 1938, roč. 17, č. 4, s. 86 - 94.
  37. POCH, Josef. Veřejné knihovny ve změněných poměrech. In: Česká osvěta: list věnovaný zájmům veřejného knihovnictví a organisaci lidového vzdělání. Velvary: K. Harmach. 1938, roč. 35, č. 4, s. 114.
  38. ZÁRUBA, Alois. Za dětskou knihou v druhé republice. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. 1939, roč. 27, č. 1, s. 44.
  39. ŠIMEČEK, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Knihy kupovati--: dějiny knižního trhu v českých zemích. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 499 s., s. 286. ISBN 978-80-200-2404-6.
  40. Odbor I.: věci týkající se národních a středních škol a učilišť pro vzdělávání učitelů; odbor II.: věci týkající se odborných a živnostenských pokračovacích škol; odbor III.: věci týkající se vysokých škol, vědeckých ústavů, univerzit, vědeckých knihoven apod.; odbor IV.: osvěta a kulturní styky s cizinou; V.: církevní věci, fondy a nadace, sociální péče o studenty. Srov. Změny v ministerstvu školství a národní osvěty, zejména pokud se dotýkají věcí osvětových a kulturních. In: Česká osvěta: list věnovaný zájmům veřejného knihovnictví a organisaci lidového vzdělání. Velvary: K. Harmach. 1939, roč. 35, č. 6, s. 169.
  41. ŠRETROVÁ, Bohumila. Jak je lákáme a držíme. In: Časopis českých knihovníků. Praha: Ústřední spolek českých knihovníků. 1941, roč. 20, č. 1, s. 59 - 62.
  42. Od konce 20. let byl takto vyčleněn prostor např. v knihovně v Novém Bohumíně, kdy měla knihovna pro děti také zvláštní půjčovní hodiny. K3 BOHUMÍN [online]. © 2007-2015 [cit. 2015-01-23]. Dostupné z WWW: http://www.k3bohumin.cz/cz/knihovna/o-knihovne/historie-a-soucasnost-knihovny/.
  43. HOSTÁŇ, Jan. Dítě ve veřejné knihovně. In: Lidová knihovna: časopis pro veřejné knihovny obecní na venkově. V Praze: Ústav pro národní výchovu. 1940, roč. 3, č. 3, s. 1 - 2.
  44. KUBEŠOVÁ, Marie. Děti čtou. In: Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: F. Borový. 1939, roč. 16, č. 12, s. 187 - 188.
  45. Srov. ŠRETROVÁ, Bohumila. Dětské čítárny. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1938, roč. 26, č. 5 - 6, s. 99 - 100.
  46. HRDLIČKA, Rudolf. Veřejné knihovny a dětský čtenář. In: Úhor: kritický měsíčník věnovaný literatuře pro mládež. V Habrech: O. Svoboda. 1943, roč. 31, č. 1, s. 14 - 16.
  47. Průměrná cena dětské knihy se tehdy pohybovala přibližně v rozmezí 20 - 40 K, nákladnější knihy stály 50 K i více.
  48. KUBEŠOVÁ, Marie. Děti čtou. In: Přítomnost: nezávislý týdeník. Praha: F. Borový. 1939, roč. 16, č. 12, s. 187 - 188.
  49. ŠÁMAL, Petr. Knihovníci v boji o ,,nového člověka“ [online]. In: Čtenář: měsíčník pro knihovny [cit. 2015-02-13]. Dostupné z WWW: http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2008-roc-60/0708-2008/knihovnici-v-boji-o-%E2%80%9Enoveho-cloveka%E2%80%9C-snahy-o-rizeni-cetby-v-literarni-kulture-50-let-43-208.htm.
  50. FREY, Jaroslav. Knihovnická kronika. Praha: SPN, 1967. 185 s., s. 50.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 4)
VOBORNÍKOVÁ, Michaela. Knihovny a knihovnictví v českých zemích v letech 1938 – 1945. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 1 [cit. 2019-05-21]. urn:nbn:cz:ik-17667. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17667

automaticky generované reklamy