Přiznám se bez mučení, že následující řádky jsou snahou spojit příjemné s užitečným, zabít dvě mouchy jednou ranou a ještě pokusem nevylít s příslovečnou vaničkou příslovečné dítě. Ráda bych totiž mírně zavzpomínala na letošní, jen před pár týdny se odehrávající Knihovnický happening na začátku Týdne knihoven 2000 a ještě bych ke vzpomínce chtěla přidat malou úvahu nad tím, jestli někdy nadpis "knihovníci sobě" neoznačuje i něco podstatně vážnějšího v naší vlastní knihovnické práci.

Úplně na začátku svého zamyšlení však poprosím laskavé čtenáře a čtenářky následujících řádků o svolení, abych směla i nadále užívat výrazu "knihovníci" a pohodlně přitom doufat, že budou chápány i knihovnice, právě tak jako informační pracovníci a pracovnice. To jen pro zjednodušení textu - opravdu bych se nechtěla utopit v rodech a nuancích označujících lidi pracující v knihovnách, protože mám přece jen něco na srdci.

Bylo by asi legrační, kdybych se pokoušela při letmém vzpomínání na letošní happening seriózně hodnotit odbornou úroveň soutěžení regionálních družstev nebo se snažila organizátorům happeningu radit, co pro příště zlepšit. To, o co se chci podělit je ještě stále trvající tichá radost nad tím, že se spolu dokážeme sejít bez regionálních, rezortních, věkových či jiných zásadních přehrad. Pravda - věcně vzato - nejvíce byly i na happeningu vidět a slyšet veřejné knihovny, ale to neznamená pro celé jeho vyznění určitě nic zásadně špatného. Myslím si, že atmosféra uvolněného knihovnického odpoledne v Městské knihovně v Praze leckoho z nás potěšila, možná dokonce překvapila.

Originalita vypořádání se se zadanými úkoly, která nikdy podle mého názoru nesklouzla do příliš "plakátových" poloh, tvůrčí invence při anotacích i přiměřená aktivita a dravost při pohybových zadáních jednotlivých úkolů, řevnivost soutěžních týmů "nastavená" právě na tu správnou míru, kdy se ještě soutěží, ale ještě nejde o rvačku, to byla jednoznačně příjemná zjištění pro autory soutěží, jejich účastníky, ale i diváky. Celé to pohlazení po knihovnické i "jen" člověčí duši mě vede k otázce, jestli by i do příštích ročníků Týdne knihoven nebylo dobře, abychom si happening opravdu užili my, knihovníci mezi sebou a následně veškerou svou energii vrhli do odborných a na veřejnost zaměřených akcí. Při přemýšlení a práci před letošním happeningem to byl právě neustálý konflikt dvou zájmů - snahy oslovit veřejnost a snahy zahrát na "knihovnickou strunu", který se dá vyřešit jen těžko. Nakonec nás nepříznivé počasí zahnalo pod střechu, a jak se zdá, bylo to dobře. Takže závěrem o happeningu - pokud bych musela vybrat jediné slovo, charakterizující letošní happening, vybrala bych si ono pohádkové a okřídlené "přiměřeně". Myslím si, že to není málo.

Zásada správné míry všemožných atributů zdobících nějakou akci, projekt nebo činnost zdá se mi totiž obecně být velmi cennou devizou. Právě zde se tedy chci dotknout té myšlenky, která se mi často vrací na knihovnických seminářích, konferencích, při zrodu různých projektů a programů, ale nejvíc vždy při hodnocení konkrétní činnosti určité knihovny a hlavně jejích služeb.

Všichni, kdo jsme prošli alespoň nějakým stupněm knihovnického vzdělání, dokážeme vyjmenovat ony základní knihovnické činnosti - získávání, zpracování, zpřístupnění, uchování. Jsou všechny důležité, navazují jedna na druhou a jedna bez druhé nemají smysl. Jenže nezapomínáme v praxi občas právě na toto jednoduché konstatování? Nestává se nám i na prahu stále více elektronizované éry knihoven, že sice usilovně pracujeme, dokonce čím dál, tím více kooperujeme, usilujeme o granty a stáže, ale někdy podceňujeme zpětnou vazbu - míru spokojenosti čtenářů, uspokojení informačních potřeb? Vypovídá vždy množství využívaných elektronických informačních zdrojů v dané knihovně jednoznačně o kvalitě jejích služeb? Stačí nám prostý fakt, že knihovny zažívají boom čtenářského zájmu, nebo budeme zjišťovat i možný vývoj této skutečnosti v nedaleké budoucnosti?...

Opravdu se nechci stát kverulantem českého knihovnictví, ale myslím si, že podobných otázek je celá řada a považuji za svou povinnost je do našich řad vpustit. V nedávné minulosti Národní knihovna nemalým úsilím zmapovala vzdělanostní, resp. profesní situaci mezi českým knihovnictvem. Máme alespoň dílčí informace o tom, kdo a jak spokojeně využívá celého spektra našich služeb? Předpokládáme, že sami nejlépe zakormidlujeme zaměření knihoven tím správným a nosným směrem nebo se alespoň občas a alespoň někde našich zákazníků, uživatelů, čtenářů a návštěvníků ptáme?

Není sebemenších pochyb, že ve většině knihoven ČR se každodenně s obrovským nasazením a někdy ve velmi nestabilních podmínkách pracuje plnou parou. Nemělo by nás příliš zdržet a už vůbec by nám nemělo škodit, kdybychom se pokusili aktivněji pracovat také s výstupy naší usilovné práce. Souhlasíte? Máte pocit, že se zabývám něčím zcela okrajovým a zbytečným? Myslíte si, že mé otázky plynou jenom z nedostatku informací, kterých právě Vy máte dost? Napište mi, ozvěte se do Ikara, napište do konference - diskutujme o tom.