Knihovnice Jaroslava Lindenbergová a Zdeňka Lorencová poslaly do redakce Ikaros zajímavou zprávu. Městská knihovna a Infocentrum Teplá dostala od dlouholetého čtenáře (bývalého učitele) pana Radovana Nováka mimořádný sponzorský dar. Jedná se o částku 60 000 Kč určenou na nákup naučné literatury. Důvod, proč jim tento finanční dar věnoval, vysvětluje sám dárce v dopise, který redakce též obdržela a který přetiskujeme v původním znění níže. Knihovně s infocentrem Teplá gratulujeme a přejeme jí i ostatním knihovnám mnoho podobných úspěchů.

TEPELSKO - ZAPOMENUTÝ KOUT ?
(Vzpomínky osídlence)

Na tepelskou školu jsem nastoupil v dubnu 1950, kdy Tepelsko utrpělo už druhou ránu sportovně řečeno pod pás. Do té doby slušně osídlený okres spolu se žlutickým byl zrušen a zřízen nový okres Toužim. To znamenalo stěhování úřadů i okresních institucí a menších podniků a tím i snižování pracovních příležitostí.

Začátkem dubna byl jako jiné přepaden a obsazen starobylý premonstrátský klášter trvající od r. 1197 a pak předán do "péče" Československé lidové armády, při níž začal zvolna chátrat.

Jako náhrada tu byl s velkou slávou vybudován první socialistický podnik v novém karlovarském kraji - tírna lnu, ale s malým háčkem. Pole tu byla po válce dost zaplevelená a tak se len musel dovážet až z Českomoravské vysočiny v rámci nového podniku Čemolen. Teprve později statky za pomoci brigád zaměstnanců tírny z menší části zásobovaly tírnu z místních zdrojů. Tírna zaměstnávala hlavně ženy při nezdravé práci ve vlhku a chladnu. Pro muže zbývaly státní lesy a Státní statek, který se začal rychle rozrůstat "díky" nastupující kolektivizaci zemědělství. Mládež odcházela většinou do škol a učilišť a pak do větších míst a podniků. V šedesátých letech jsme např. zjistili, že jenom v Praze se uplatnilo už 52 našich žáků.

Do tepelského školního obvodu patřilo na 30 obcí osídlených velkou měrou evangelickými reemigranty z Polska. Po "rozhodném" nástupu kolektivizace neviděli jiné východisko než svoje usedlosti předat státním statkům a odstěhovat se. Tak postupně začalo stálé obyvatelstvo ubývat. Nahrazovali ho přechodní zaměstnanci na státním statku, kteří občas mizeli neznámo kam. Ten pohyb byl patrný právě ve škole...

Tak jsem se jako rozený Pražan ocitl v tomto drsném pohorském kraji a v této situaci. Po maturitě na pražském učitelském ústavě v květnu 1942 (den po atentátu na protektora Reinharda Heydricha) mi dal pracovní úřad možnost jazykové praxe přímo v Berlíně v rámci totálního pracovního nasazení pro vítězství Třetí říše až do konce války. Dobývání Berlína na jaře 1945 jsme už nevyčkali a po útěku ještě užili pracovní převýchovy v trestním pracovním lágru na štěstí už v Horním Litvínově v Čechách. Domů do Prahy jsem dorazil 9. května 1945.

Po roční praxi v Praze jsem se přihlásil na Žluticko, kde chybělo 14 učitelů a později také absolvoval už českou vojnu ve VVP (vojenském výcvikovém prostoru) Slavkovský les, kde jsme obývali a dobývali (t.j. rozbíjeli) prázdné obce. V Teplé jsem poznal a po 45 letech i pochoval skvělou manželku a tak jsem mohl 54 let sledovat postupné ubývání pracovních i kulturních možností v Teplé a v okolí.

Alespoň jedna trvalka tu vydržela - veřejná městská knihovna dnes vybavená internetem i CD-ROMy ve šťastném spojení udržuje čtenářskou tradici a slouží školákům i studentům spojením moderní techniky a zábavné i odborné literatury k jejich rozšířenému vzdělání. Proto jsem její rozpočet na rok 2004 podpořil darem 60.000 Kč po obdržení odškodného za totální nasazení a tak poděkoval za vše, čím mě tento kout naší země dosud obdarovává i jako turistu a milovníka přírody a v mých 82 letech v dobrém zdraví udržuje.

Prý to chladnější podnebí je zdravější, říkají lékaři.
Radovan Novák