Na úvod

Společenská komunikace je jednou ze základních podmínek existence člověka, jako sociální bytosti. Je jedním z hlavních atributů lidské společnosti a také základním pilířem pro budoucí směřování k informační společnosti. Komunikaci je možné chápat jako jeden z prvotních modelů předávání informací či jako důležitý podklad k vytvoření prostředků pro osobnostní růst každého člověka i nástroj budování a formování společenských struktur [1].

Společenská komunikace byla vždy tím, co člověku umožnilo organizovat jeho síly k vytvoření dominantního postavení v přírodě a zároveň vedla k postupnému ovládnutí tohoto světa. Na počátku byla komunikace neoddělitelnou součástí lidských společenství, výsledek i nevyhnutná podmínky vývoje jazyka jako nástroje abstraktního myšlení. Postupem doby se do společenské komunikace zapojují nově vznikající prostředky, nástroje a metody, které v mnohém ovlivňují její charakter. Dochází k postupnému přibližování se a naplňování principu demokracie v oblasti přístupu k informacím a komunikačním nástrojům, které jsou považovány za podstatný ideál nově vytvářené informační společnosti. Přestože na počátku 21. století byly vytvořeny mnohé kladné podmínky k naplnění principu demokratizace přístupu k informacím i komunikačním nástrojům, stále se nepodařilo tuto tezi zcela prakticky uskutečnit. K jejímu naplnění je nezbytná snaha všech komunikujících stran k neustálému odstraňování všemožných bariér, které stojí mezi informací a jejím uživatelem, s ohledem na trvalé přibližování se k praktické realizaci představy informační, resp. znalostní společnosti.

Jednu z důležitých možností naplnění zásady demokratizace v oblasti přístupu k informacím podle mého názoru nabízí princip otevřeného přístupu, který se zaměřuje na dosažení volné dostupnosti literatury v prostředí veřejného internetu. Jak jsme zdůraznili v minulém díle článku, hlavním cílem otevřeného přístupu je umožnit každému uživateli číst, stahovat, kopírovat, distribuovat, tisknout a odkazovat na plné texty dokumentů, indexovat tyto texty, vkládat je jako data do softwaru nebo je použít k jakémukoliv zákonnému účelu, a to bez finančních, právních nebo technických bariér (kromě těch, která jsou součástí přístupu k internetu jako takovému [2]). Na základě takto stanovené definice by pak měl otevřený přístup zabezpečit každému uživateli možnost využívat vědeckých i odborných informací kdekoliv na světě, a to bez geografických, jazykových či finančních omezení.

Iniciativy a programy podpory otevřeného přístupu

Myšlenka otevřeného přístupu je dnes již základem mnoha programů a iniciativ, které se na mezinárodním poli objevily zejména v průběhu posledních deseti let. Aktivní úlohu při jeho prosazování a v hledání alternativ k existujícím formálním publikačním kanálům sehrávají knihovnické organizace a sdružení. Nyní si představíme nejpodstatnější programy a iniciativy a uvedeme si jejich stručnou charakteristiku:

Asociace vědeckých knihoven USA byla hlavním iniciátorem programu SPARC [3] (Scholarly Publishing and Resource Coalition), který vznikl již v roce 1998. Sdružení akademických a vědeckých knihoven a organizací s celosvětovou působností záměrně pracuje na změně dysfunkcí na trhu vědeckého publikování. Významně se angažuje při řešení všech aktivit a iniciativ, které se starají o ochranu rovných a svobodných práv veřejnosti na přístup k informacím. Hlavním cílem programu SPARC je podpora konkurence na trhu vědeckého publikování zaváděním nových řešení, a to především v oblasti publikování časopisů. Dále je zde snaha o podporu rozšiřování přístupu k informačním zdrojům na základě využívání nových technologií a vytváření strategických partnerských vztahů s vydavateli v zájmu zpřístupnění kvalitního, ekonomicky výhodného, vědeckého výzkumu širší veřejnosti [4].

Další program s názvem Create Change [5] je společnou iniciativou americké Asociace vědeckých knihoven (Association of Research Libraries), Asociace akademických knihoven (Association of College and Research Libraries), SPARC a nadace Gladys Krieble Delmas Foundation. Program vznikl jako reakce na krizi vědecké komunikace a na svých webových stránkách přináší a představuje různé zdroje a návody pro pracovníky vysokých škol a knihovníky, kteří se snaží o znovuzískání kontroly nad vědeckou komunikací. Mezi základní doporučené aktivity patří: podpora všech snah v rámci určitého vědního oboru k získání kontroly vědecké komunikace; zájem a snaha o pochopení širšího úhlu pohledu na problematiku, tj. v případě vědecké komunikace a její kontroly se jedná o problém vědců ve všech oblastech vědy; získávání informací o alternativách ke komerčnímu publikování; změna vlastní praxe při vyjednávání s vydavateli; podpora snahy vedoucí k rozvoji konkurence ve vědecké komunikaci atd.

Myšlenka otevřeného přístupu byla poprvé prezentována na pravidelném setkání členů OSI [6] v prosinci roku 2001 v Budapešti. Jednání mělo především podpořit narůstající světový proces otevřeného přístupu k vědeckým a odborným informacím ze všech vědních oborů na internetu. Účastníci setkání měli aktivní zkušenost s různými činnostmi v rámci otevřeného přístupu, snažili se reprezentovat svou gesci a vytvořit jednotnou strategii další vzájemné kooperace a fungování různorodých aktivit, včetně široké a rychlé podpory. Diskutovalo se o vytvoření strategie pro podporu vědy a výzkumu, resp. jak obsáhnout veškerý prostor vědecké činnosti, včetně subvence jednotlivých institucí, společností a nadací, které se starají o vědu a výzkum. Po vzájemném jednání se účastníci setkání dohodli na tom, jak efektivněji využít finančních i materiálních prostředků k pomoci přechodu od tradičních způsobů zpřístupňování odborných informací k jejich otevřenému přístupu. Rovněž bylo stanoveno, jak zajistit ekonomickou stabilitu publikování v rámci otevřeného přístupu [7].

Výsledkem jednání byla oficiálně vydaná a přijatá Budapešťská iniciativa otevřeného přístupu [8] (Budapest Open Access Inititative), která všeobecně vyjadřuje principy, strategii a závazky prosazovat otevřený přístup k informacím. BOAI byla oficiálně prezentována na dalším budapešťském setkání 14. února 2002 a jeho účastníci se stali také prvními signatáři BOAI. Hlavní cíle iniciativy BOAI se soustředily především na uvolnění finančních zdrojů na podporu transformace ekonomického modelu existujících časopisů, ale také na podporu vzniku nových časopisů či celých univerzit, které by měly zájem spolupracovat na principech samorachivace, a to s využitím myšlenek a standardů prosazovaných v rámci modelu OAI. Navržená filozofie hnutí na podporu otevřeného přístupu nesměřuje proti principům autorského práva, protože autor sám rozhoduje o volném zpřístupnění svého díla a zároveň se snaží dodržovat principy recenzování. Ekonomická představa realizace otevřeného přístupu vycházela z faktu, že autoři většinou nepožadují finanční náhrady za své příspěvky a také recenzenti ve většině vědních oborů vykonávají svoji činnost zdarma. Financování publikování by se mělo v daném modelu realizovat ne ze strany uživatelů informací, naopak všechny náklady publikování by měly být hrazeny publikující stranou, tj. autorem, s tím, že by se zohledňovaly jako součást grantových prostředků, případně s využitím dalších finančních zdrojů.

Další významnou iniciativou v dané oblasti se stalo Prohlášení o otevřeném přístupu k publikování z Bethesdy [9] (Bethesda Statement on Open Access Publishing), která patří k prvním iniciativám v oblasti otevřeného přístupu v USA. Prohlášení vzniklo 11. dubna 2003 v rámci jednodenního setkání odborníků v oblasti publikování vědeckých a odborných informací. Hlavním cílem dokumentu bylo stimulovat diskuzi v rámci výzkumných komunit, jak co nejrychleji postupovat při prosazování zásad rychlého a otevřeného přístupu k primární vědecké literatuře. Záměrem bylo stanovit a schválit podstatné, konkrétní kroky pro všechny odpovídající subjekty v rámci otevřeného přístupu. Pro organizace, které pečují a podporují vědecký výzkum; pro vědecké pracovníky, kteří vytvářejí vědecké výsledky; pro vydavatele, kteří ulehčují recenzování a distribuci výsledků výzkumů; a také pro vědce, knihovníky a další subjekty, které jsou závislé na přístupu ke znalostem, s cílem, aby dané subjekty mohly účinně prosazovat rychlý a účinný přechod k otevřenému přístupu v rámci publikování.

Vlastní prohlášení je pak rozčleněno do čtyř částí. První obsahuje pracovní definici otevřeného přístupu k publikování, následující tři části pak formulují a podrobně popisují možnosti, pracovní náplň a činnosti tří pracovních skupin, kterých se prohlášení výrazně dotýká.

V evropském kontextu byla jistě nejdůležitější vědecká konference o otevřeném přístupu k poznatkům z oblasti přírodních a humanitních věd, která proběhla ve dnech 20. – 22. října 2003 v Berlíně. Z jednání konference vzešla třetí podstatná iniciativa na podporu otevřeného přístupu, tzv. Berlínská deklarace o otevřeném přístupu ke znalostem v přírodních a humanitních vědách [10] (Berlin Declaration on Open Access to Knowledge in the Sciences and Humanities). Podstatným prvkem iniciativy bylo stanovení internetu jako významného článku, který změnil praktickou a ekonomickou skutečnost distribuce vědeckých poznatků a kulturního dědictví. Internet je zde chápán jako zásadní součást změn a zároveň jako prostředek, který nabízí šanci ke vzniku globální a interaktivní reprezentace lidských znalostí, zahrnující kulturní dědictví a zaručující jejich celosvětovou přístupnost. Tvůrci a signatáři iniciativy se shodli na tom, že internet vyvolal mnohé změny, stal se nově vznikajícím funkčním médiem pro distribuci znalostí a významně pozměnil nejen podstatu vědeckého publikování, ale také existující systém zabezpečení jeho kvality.

Deklarace také upozornila na skutečnost, že publikování a rozšiřování vědeckých poznatků je pouze polovinou cesty k jejímu uživateli. Jestliže informace není široce přístupná a jednoduše dostupná, nemá podstatný význam pro konkrétního uživatele. Proto cílem deklarace bylo vyslovení podpory otevřeného přístupu k vědeckým poznatkům prostřednictvím internetu jako nové možnosti šíření poznatků. Za tímto účelem je nutno realizovat vizi globálního a otevřeného přístupu ke znalostem s tím, že budoucnost webu musí být udržitelná, interaktivní a transparentní. Obsahy a softwarové nástroje proto musí být volně dosažitelné a kompatibilní.

Pro knihovníky a informační pracovníky bylo důležité vyhlášení IFLA o otevřeném přístupu k vědecké literatuře a dokumentaci výzkumu [11] (IFLA Statement on Open Access to Scholarly Literature and Research Documentation). V rámci tohoto dokumentu se také říká, že rozsáhlý otevřený přístup k vědecké literatuře a dokumentaci je důležitý pro pochopení a poznání světových problémů a odstranění informační nerovnosti ve světě.

Postoj části veřejnosti a vydavatelů vůči otevřenému přístupu byl a stále zůstává velmi skeptický. Princip otevřeného přístupu nepochybně není založen na úvaze obchodní likvidace komerčních vydavatelů. Na počátku sice komerční vydavatelé nechtěli princip otevřeného přístupu vůbec připustit, dnes ovšem již mnozí vydavatelé do určité míry respektují jeho existenci, diskutují o daném tématu a dokonce vlastními aktivitami projevují ústupky a ochotu spolupracovat na některých projektech. Nalezneme i příklady vydavatelů, kteří si ideu otevřeného přístupu osvojili natolik, že na jejím základě poskytují vlastní produkci. V takovém případě jde ovšem většinou o vydavatelství, která pracují na neziskovém základě, popř. vědecké společnosti, které jsou samy vydavateli [12].

Přestože si myšlenka otevřeného přístupu získává stále větší popularitu, ozývají se také sporadické hlasy, které vidí možné budoucí řešení vědeckého publikování na síti v jiném úhlu. Příkladem řešení mohou být poměrně mocná konsorcia knihoven, která mají možnost využít svou kolektivní váhu při jednáních o podmínkách přístupu k elektronickým zdrojům [13]. V této souvislosti je také důležité upozornit na potenciální rozpor mezi tendencí vytvářet konsorcia knihoven na jedné straně a reformami vědecké komunikace na straně druhé. Konsorcia mají nepochybně blízko k velkým vydavatelům, resp. dodavatelům vědeckých a odborných informací. Z toho pak vyplývá fakt, že vlastně samotné knihovny, které jsou dnes jednou z hnacích sil při prosazování otevřeného přístupu k vědeckým a odborným informacím, mohou časem sloužit jako nástroj zpomalování při zavádění nových forem elektronické komunikace ve vědě [14].

Závěrem

V současnosti je nutné chápat iniciativy otevřeného přístupu jako globální jev, který nás ovlivňuje stejně jako masmédia či internet. Myšlenka otevřeného přístupu si díky publikovaným iniciativám získává stále větší popularitu, především mezi vědeckými pracovníky. Rovněž již mnohé praktické aplikace otevřeného přístupu svědčí o jeho významu při zprostředkování vědeckých a odborných informací. Domnívám se, že dosud zveřejněné podněty jsou jedním z podstatných prvků při praktickém uplatňování principu demokratického přístupu k informacím a vytváření jeho reálných aplikací. Potenciální možnosti nových technologií a stále se prohlubující krize seriálů jsou skutečnosti, které probíhají v soudobé informační společnosti a vedou mnohé činitele informačního průmyslu k zapojení se do praktických použití otevřeného přístupu. Vůdčími představiteli hnutí za otevřený přístup k odborným informací jsou tradičně USA, Velká Británie či země Latinské Ameriky, některé země východní Evropy, také Kanada a mnoho dalších. Ačkoliv jsou dnes činnosti spojené s otevřeným přístupem stále na počátku, můžeme konstatovat, že dochází k jejich neustálému rozmachu, který bude kulminovat v následujících letech.

Jak je obvyklé na úplný závěr uvádím informaci, že v příštím, lednovém čísle se budeme zabývat základními faktory otevřeného přístupu. Poukážeme na podstatné činitele otevřeného přístupu v procesech zpřístupňování vědeckých a odborných informací. Hlavní důraz bude kladen na objasnění postavení jednotlivých činitelů v rámci možností nového mechanismu zveřejňování a šíření vědecko-výzkumných poznatků jako efektivnější varianty praktického přístupu k publikovanému poznání.