Motto:
„HOMO HOMINI LUPUS, FRATER FRATRI LUPIOR, BOHEMUS BOHEMO LUPISSIMUS“

Informace na drátě:

„Dobrý den, mohla byste mi prosím říct všechny knihovny, co mají ve svém fondu Švejka?
„Prosím?“
„No dostal jsem ve škole za úkol, abych to zjistil.“
„A to jste si ten úkol vybral sám, anebo na vás zbyl?“
„Coco co … tím myslíte?“
„Jen to, že v Česku je 800 profesionálních veřejných knihoven - a ty všechny Švejka mají - a k tomu pět tisíc dalších knihoven a …“
„Víte co, když jste tak neschopná, tak mi dejte nějakou centrální knihovnu a ještě nějakou celosvětovou, protože mám ještě zjistit, v kolika knihovnách na světě ten Švejk je!“ … uchlácholila jsem ho a předala Referenčnímu centru, ať si ho také užijí … a to jsem mu nestihla říct, že Švejk byl přeložen do téměř 60 jazyků (loňská letní soutěž Ikara) a ať zkusí kontaktovat Centrální mozek lidstva - ale ten by to také asi nevěděl, i kdyby ho podložili klínem…

„Máte dušku z myslivny?“
„Dušku nebo pušku?“
„Ježiš néé, Lidušku!“
„Nějaká beletrie?“
„NE! Je to knížka z první republiky!“
„Taak … tu Lidušku kupodivu máme a je tu napsané, že je to dobrodružný román lásky.“
„To je ale divný …“
„No, těžko by se tak mohla jmenovat odborná publikace, že?“
„Tak jo, tak mi ji pučte.“
… a potom už se rozjela jen klasika (jak to, že mi ji nepučíte domů, a k čemu tam teda vlastně jste, a víte co, já si na vás budu stěžovat…)

Čtenář je zděšen, že požadovanou anglickou publikaci máme jen jednou a že je půjčená, a když mu řeknu, že bude ve frontě až třetí čekatel, chce ihned přepojit na MVS, aby mu dali „ten jejich exemplář“!

- Haló, dobrý den, to je Technická knihovna?
- Dobrý den, ne, tady je Národní...
- Vy jste tam tak neschopní, v té Technické knihovně! Já se k vám vůbec nemůžu dovolat!
Vlasta Kostlánová: NA VLASTNÍ UŠI

Smutný čtenář chce „Židovské anekdoty od Poláčka“, vydané v Polsku před dvanácti léty, ale my je máme pouze v jednom exempláři v hostivařském archivu - čtenář si jen povzdechne a prohlásí: „To si raději zajedu do Polska !“

Neber úplatky!!!
Před prázdninami přišel jeden takovej (jávim, že nesmím psát geront, ale nemůžu si pomoct) a jestli jsme tady nenašli jeho zdravotní kartičku ... opravdu jsem ji měla v nalezincovém šupleti mezi občankami, pasy a dalšími kartičkami všeho druhu (všechno oznámené, že si pro to mají přijít, a nepřišli)… Dědula se tetelil vděčností a za dva dny přinesl šéfové vášnivou bublinkovou čokoládu jako poděkování… Další den ráno na konci pracovní schůzky dala Vlasta čokoládu kolovat - po otevření krabičky v natrženém staniolu na nás jukla použitá, okousaná táflička našedlé čokolády… Nemůžu si pomoct…

Nefunguje mi průkazka!!!
Čtenář Víska - kdykoliv ho vidím (naštěstí sem chodí málokdy), vypukne problém - se tentokrát nemohl přihlásit, protože si častou změnou hesel úplně zablokoval průkazku. Poslala jsem ho tedy, ať si nechá zdarma udělat novou, protože měl už skoro smazanou podobenku… Těsně před tím, než cvakla závěrka foťáku, zmizel, a za hodně dlouhou chvíli přišel, že se musel v šatně učesat… Čtenáři ve frontě za ním jen zírali, škoda, že ho chtěli zabít jen v duchu…

Himalinka si všimla, že čtenář něco kutí se šňůrami u jednoho z terminálů, tak se šla podívat a zjistila, že vytáhl elektrický kabel a zapojil si holicí strojek. Než se stačila nadechnout k lamentacím, sbalil se a odešel. Po chvíli ho načapala u jiného terminálu, spokojeně se holícího. Když se podivila, co to tady dělá, odsekl: „A kde se mám teda oholit, když jsem v knihovně?!“ (měla ho poslat k fontánce, ať se v ní opláchne fridexovou vodou…)

Ze studovny:

„Můžete mi půjčit knížku s tímto číslem?“ čtenářka ukazuje papírek se signaturou 54 F 82 000 726.
“Ale značka s takovým číslem neexistuje.“
„Ta paní vedle mi to takhle nadiktovala, že to tady někdo má a že mi to můžete půjčit!“ „Ale…“
„No však, osmdesátdvatisíc sedmsetdvacetšest!“
Zdeněk Matušík : NA VLASTNÍ OČI

Z hlavní chodby:

Baví se dva hodně staří pánové, co se dlouho neviděli, řeč přijde i na Studovnu vědeckých pracovníků a ten jeden se ptá, proč ten druhý nepoužíval tuto (privilegovanou) studovnu již dříve… Ten se téměř štítivě odtáhne a praví: „Kdysi dávno jsem tam vlez a když jsem viděl ty starce, lek jsem se, že by tam mohl sedět i Nejedlý a rychle jsem vypad!“

Od pultu:

Ke kopírkám přišel „takovej starej Plastic people“ a kolik prý stojí kopírování… Když se dozvěděl, že dvě káčé – je to tam všude napsané – spokojeně si množil… Když měl platit přes třicet korun u pokladny, křičel, že to teda néééé, že ta paní mu řekla, že to bude jenom dvě káčé…

Čtenář se před Vánocemi ptá výhružně : „ A to máte čtyřiadvacátého zase zavříno, jo?“ a Ivana mu briskně odpoví : „Jo, a kdyby nebylo, tak zavřou mě!“

Od Bereniky z Korunní (a z jiných poboček Městské knihovny v Praze):

Stěžuje si rozčilená paní: „Co jste si to proboha vymysleli s těma „oupnkardama“, takovej bordel jsem u vás ještě nezažila – to raději budu ty knížky krást a metrem jezdit načerno!“

Přišla holčina mluvící česky s cizím přízvukem a s velmi nevinným a velmi sebejistým úsměvem se mě zeptala, jestli máme knížku LOVCI MUTANTŮ… Říkala to s takovou jistotou, že jsem se málem šla podívat do regálu se sci-fi, než mi docvaklo, co by ta nebohá slečna asi potřebovala půjčit ve skutečnosti… Chmmm, jiná doba, jiné mravy… Dnešním dětem připadají mutanti zjevně logičtější než mamuti… Smiřmež se s tím…

… přišla do Malešic slečna, tak 13, a že prý je nějakej Mácha, tak říkám ano to je, a ona: „A máte od něj Marihuanku?“ Ach jo…

Přišla na „infobod“ jakási slečna, podotýkám, že žádný malý děcko, spíše už málem -cet než -náct…
Slečna /bez pozdravu/: - no, tak mi to tam ňák udělejte na tu knihu
Já: - DOBRÝ DEN!
Slečna: - hmmm, dobrý, tady máte tu kartu
Já: - a co že byste vlastně potřebovala?
Slečna: - chci Dekameron, a vono to tu nemáte
Já: - takže rezervovat?
Slečna: - nó
Já: - Máme tu jednak takovou tu tlustou celou knihu, a nebo pak takové ty menší, kde je vždycky jen výběr několika povídek. Takže kterou byste potřebovala?
Slečna: - NO MNĚ JE TO JEDNO, JÁ SI TO CHCI PUČIT!

Cedule na pultu: "VÁŽENÍ ČTENÁŘI, OD 1.4.2008 DOCHÁZÍ Z ÚSPORNÝCH DŮVODŮ K REDUKCI DENNÍHO TISKU. DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ." Před pultem stojí pán tak přes padesát. Prosebně na mě poulí očka a stále si drmolí: - "No, já to ale potřebuju!!! Já mám eště tamty dvě doma!" Nechápavě na něj hledím, jak pořád ukazuje na tu ceduli a pak na mě. Nakonec se přestanu snažit přebrat si to hlavou a raději se optám: - "A co potřebujete? Které noviny?" Pán vyvalí oči ještě víc: - "Jaký noviny? Já potřebuju abyste mi vytiskla ten výpis mého konta, abych věděl, co mám půjčeno, ale vy tu máte na tý ceduli, že to redukujete a že to nebudete tisknout!"

Právě jsem měla telefonický hovor s jakýmsi pánem... Věk něco mezi 40-50 milý, vlídný, za prodloužení velmi děkoval, všechno si nechal 3x vysvětlit a samý ťuťuňuňu... Pak se mě na závěr ještě zeptal, kolik vybíráme zpozdné, pro případ, že by se mu to někdy stalo... Tak jsem mu ve stejném duchu vlídně řekla, že tedy ty naše čtyři kačky á knížka á den... Pán se odmlčel a pravil ledově chladným hlasem: „NO, TO JE TEDY PĚKNÝ... VÍTE CO, JÁ SI ŘÍKÁM, ASI BYSTE SI TĚCH ČTENÁŘŮ MĚLI VÁŽIT, PROTOŽE JSEM SLYŠEL, ŽE VÁM JICH ZAS ASI 70% UBYLO!“

Z přeposílek odjinud:

Přijde blondýnka do knihovny a povídá: "Deset deka vlašskýho a čtyři housky." A knihovnice na to: "Slečno! Tady jste v knihovně!" Blondýnka začne výrazně šeptat: "Promiňte! Deset deka vlašskýho a čtyři housky."

Kolik knihovníků je potřeba na výměnu žárovky? Nevím, ale můžu se vám po tom podívat.

Co získáte, když zkřížíte právníka a knihovníka? Všechny informace, které byste mohli potřebovat, ale neporozumíte z toho ani slovo.