Telefon. Pan Voříšek chce prodloužit knížky ve studovně... Ptám se, proč nevolá rovnou do studovny, že to má z první ruky, ale vymlouvá se... Tak chci vědět křestní jméno, že mu tam dojdu. Jenže v počítači máme dva stejné Voříšky na jedné adrese, jeden je ing. a druhý není. A on povídá, že oba jsou ing., a já se tedy ptám, jak mám poznat, který z těch dvou je on? Dozvím se, že on „je TEN otec“.

Přišel stařík, čipernej, omlouval se, že tady dlouho nebyl a že už neví co a jak, a potom jako poděkování z něj vypadlo – „já sem chodím už od pětačtyřicátýho roku a vás si pamatuju!“  Zděšeně jsem si to pak spočítala, ale pracuju tady (zatím) jen 39 let!

„Promiň“ – říká mi šéfová – „ale je nás zase málo, takže zítra máš dlouhou službu v provozu celý den, dopoledne budeš čtyři hodiny mlátit s knížkama za pultem a odpoledne pět hodin třískat čtenáře u informací.“ :)

Čtenářka poprvé pracuje s mikrofilmem se starými novinami, a neví co s tím, knihovnice jí ukazuje, jak se ten svitek nasune na zařízení do čtečky a točí se kličkou. Čtenářka je konsternována, protože si myslela, že zadá „do systému“ datum a požadovaný článek se jí sám od sebe objeví na obrazovce, a tak se tedy rozhořčeně ohradí:
 „S tím ale bude spousta práce, to vás bude bolet ruka!“
„Mně nebude..“ odpoví knihovnice již z bezpečné vzdálenosti.

„Prosím vás, našla byste mi Marcelu Bach….ou ? pracuje tady.“
„Nerozuměla jsem jméno, koho že to mám hledat?“
„To je hrozně složitý, to bych vám musel napsat.“
„Tak si ji najděte v našem telefonním seznamu a zavolejte jí od vrátnice.“
„To jsem už udělal a ona tam není!“
„ ?!? A co tady v půjčovně na informacích očekáváte ode mě?“
„No že mi ji najdete, neee? Má dělat do pěti, tak tam musí být!“

Přišli mlaďoši ona a on, a jestli bych jim našla jednu knížku. Povídám: „asi jste to sami ani nezkoušeli a jdete rovnou sem, no tak jo, tak říkejte...“. Našla jsem, objednala, pokračuji kdy a kde si ji budou moci vyzvednout... a do toho zvoní telefon. Tak se s nimi pokynutím hlavy loučím a vysvětluji volajícímu, co má dělat, když ztratil průkazku. Ti dva stále čekají – dlouho – a potom mi ta blondýna vyčte, proč jsem ten telefon zvedala, když jsem jim to pořádně nevysvětlila!!! Uááááááá,  m u s e l a  jsem jí říct, že z toho stejného důvodu, proč jsem jim tu knížku hledala já, a neposlala jsem je, aby si ji našli sami – paní školitelka asertivity by po mně za takovou odpověď nehodila jenom propisku, ale rovnou palcát... (Potom jsem se od kolegyně dozvěděla, že existuje nějaký průzkum o tom, že se dnešní mladí čtenáři pohybují v oblasti internetu raději sami, než aby využívali služeb knihovníků – joooo? A kde jsou, kde se flákají?)

Šéfová prováděla Slovince, mluvilo se českoslovinsky s pomocí angličtiny, vysvětlovalo se kromě jiného i jak dlouho trvá expedice ze skladišť. Slovinci slyšeli „dvě hodiny“ což jim znělo jako „dve godiny“ a to jsou dva roky……….. no, nehnuli brvou :)

V Hostivaři se vyskytoval jeden velice nespokojený čtenář, chtěl stále hafo dalších věcí, které si původně neobjednal, a služba lítala mezi studovnou a skladištěm, což normálně nesmí. K večeru už toho měli dost a oddechli si, když začal balit a odešel – za moment byl zpátky a tvrdě požadoval, aby mu zavolali taxík, protože venku prší. Když se dozvěděl, že si ho má zavolat sám, vypadlo z něj „KURVANOHAPES“ !

A velmi jemnocitná čtenářka tam ještě hledala „čtenářskou toaletku“.

Přišla paní k legitimacím, že chce novou průkazku, protože má nový titul a chce, aby tam byl vidět. Na požádání vytáhla občanku a vida – na ní měla 5 titulů:
* DiS
* Ing.Bc.
* MBA (pro ty, co nevědí = Master of Bussines Administration)
* MSc (= Magister Scientiae)
* BBS (= Bachelor of Bussines Studies)

Musela jsem se držet, abych se jí nezeptala kde má JUC a MUC a čekala jsem, až vytáhne diplom a který nový titul tam bude mít... Zaskočila nás, protože tam měla DALŠÍ Ing.Bc. (napsáno takto "Ing.Bc. et Ing.Bc.") a tvrdě trvala na tom, aby to tak bylo i na naší průkazce... Problém byl v tom, že již na staré průkazce ty tituly nebyly všechny vidět, protože samotné její jméno zabralo 18 znaků a dalším písmenkům se náš Alephíček urputně bránil. Nakonec to vzdala, sedla k terminálu, objednávala, a za hodinu si přišla postěžovat k informacím, že jí TO objednalo jen dvacet knížek a že se TO s ní už dál nechce bavit, protože přesáhla limit – nabídla jsem jí tedy vymazání těch titulů, které urgentně nepotřebuje, aby se jí udělalo místo na jiné, ona ale potřebovala všechny a hned (navíc z těch dvaceti knih, které si chtěla odnést domů, bylo dvanáct jen do studovny a z těch osmi na domů bylo pět již vypůjčených, takže výsledek celé té její hodinové makačky byly jen tři "živé" knížky na domů...). Za další hodinu přišla kolegyně ze studovny, že tam má nějakou otitulovanou, která odmítá přijmout fakt, že ty knížky si nemůže odnést domů a co s ní má dělat, že už je z ní úplně vyřízená, protože jí to půl hodiny vysvětluje, ona nic nechápe a lidi kolem z toho mají Vánoce – že by asertivitou k titulům?