Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Klementýnum - Dementýnum 2010 & 2011

Čas nutný k přečtení
9 minut
Již přečteno

Klementýnum - Dementýnum 2010 & 2011

4 comments

Ráno v únoru pět minut po půl osmé na pultu zvoní telefon, letím k němu ještě nepřezutá ve sněhulích, sundávám si čepici a do sluchátka říkám :
- „Kritepane, kdo zase dneska nemůže přijet do práce kvůli sněhu a náledí?“
- „Já, já, já… jsem čtenářka a chtěla jsem se jenom zeptat, jestli máte otevříííínoooo… “
Plačtivý hlásek mi odpustil, když jsem vysvětlila, že místo osmi lidí jsme tady zatím jenom dvě, a otevřeno máme až od devíti.


„Když vám vrátím poničenou knížku, vezmete si ji?“
„A jak moc jste nám ji poničil? Budeme ji muset znovu svázat?“
„Nooo, trošku jí upad hřbet, vlastně úplně.“
„Tak jestli nemáte kamaráda, který to umí spravit, tady Vám naúčtujeme cirka stopadesát káčé, podle velikosti.“
„No to nééé, copak nemáte nějaké odpisy na amortizaci?“
„Co prosím?“
„No je to obrovský slovník, už ho používám denně skoro rok a to se holt knížka ošoupá, néé, tak s tím přeci musíte počítat!“


Volala slečna na informace, že její přítel má velkou knihovnu a chce ji mít nějak uspořádanou, nejlépe tematicky, a že ji pověřil, aby se poohlédla po nějakém šikovném systému, nejspíš v Národní knihovně, a jestli jí tedy můžeme říct, jak stavíme knížky u nás... kdybych jí řekla, že podle velikosti, to by se asi dost naštvala, tak zavádím řeč na Deweyho, MDT a Konspekt, ona ale po chvíli vysvětlování obrací a žádá mne o telefon na vysokou školu knihovnickou, protože hodlá požádat nějakého profesora, aby se svými žáky přišel k nim domů, aby jim to v rámci nějakého praktika všechno zpracovali! Ztratila jsem řeč... a potom jsem se zeptala, kolik že těch knížek vlastně mají. Čekala jsem číslo v řádu tisíců a ona pyšně, že tři sta... to nevymyslíš...


Přišlo nešťastné dívčí mládě, a se slzami v očích si postěžovalo, že nemůže nic najít, naštěstí jsem u všech tří požadovaných titulů znala správně autora i název a mohla jsem jí to objednat. Na průkazce měla jméno Kunešová. Mám kamarádku se stejným jménem, tak jsem se jí při děkování a loučení zeptala:
„A neříká vám někdo náhodou ávošenuk?“,
Ona vytřeštila oči a téměř s bázní se mě zeptala:
„A jak i tohle, proboha, víte???“


Přes Mariánské náměstí kráčela k Městské knihovně skupinka slečen, něco pod dvacet, nevím o čem se bavily předtím, ale jedna vyjela na druhou:
"Vždyť ti říkám, že je to Městská knihovna! Národní knihovna, ta se teprv bude stavět..."


Telefonuju našemu ajťákovi :
- Prosím, nejdou mi odesílat maily.
- Tak mi přepošlete chybovou hlášku.
- ??? A jak asi…?


Telefon zvenčí:
- Našla jsem si ve vaší databázi knížku, ale nemůžu se přihlásit, abych si ji mohla zarezervovat.
- To je jednoduché - do horního řádku to, co máte na průkazu v horním řádku, dolní do dolního.
- Já tu mám jenom jedno číslo.
- A jakou máte průkazku - tu dvoubarevnou?
- Je červená.
- A není z Městské knihovny?
- Myslíte, že mám zavolat raději tam?
- Prosím vás, podívejte se, co na té kartičce máte napsáno.
- Univerzita Karlova.
- uuuuuuuuuuuuhh!


Další telefonát:
- Národní knihovna, informace, dobrý den.
- Dobrý den, právě jsem mluvil s Národní knihovnou a ti mi dali číslo na vás...


A ještě jeden:
- Prosímvás, můžete mi prodloužit knížky?
- Jistě, jak se jmenujete?
- Budu vám to hláskovat…
Následovala smršť lékařských termínů, kde nechybělo „A“ jako anemie, „O“ jako onkologie, „V“ jako varixy a „R“ jako rakovina... měl to slušně natrénované, ale ani jedna z těch jeho knížek nebyla z medicíny.


„rudejvzteky@******.cz“
byla e-mailová adresa čtenáře, který si stěžoval na nevyřízenou objednávku - jestlipak tu adresu používá i jinak než ke stížnostem?


Přišel naštvaný mladík, že v počítači je jenom archivní exemplář a co s tím budu dělat:
Já: Rok?
Čtenář: Co rok?
J: Rok vydání
Č: 1966
J: Tak to se podíváte - za Váma - do katalogu číslo jedna, támhle začíná Áčko a kolem dokola to pokračuje až tááámhle k Zet, najdete podle autora a názvu a objednáte.
Č: A JAK TO FUNGUJE ?
J: To nefunguje, to musíte ručně najít a ručně objednat.
Č: To se na to můžu víte co?
J: Jo, já vím.
Šel, našel, objednal, donesl mi lístek a já ho pochválila


Přišel další a soptil vzteky, že nemůže najít 11 manželských hříchů, manželskou komunikaci ani manželskou etiku – no jo, ale když ono to nebylo manželské, ale manažerské...!


Vzkaz expedienta na objednávce, kde chyběla signatura:
„Řekněte tomu čtenářovi, že nemáme věšteckou koli!“
(bez „u“)


Elektronické čtečky se za chvíli zabydlí snad už i u nás, jedna netrpělivá slečna mi však dala najevo svoji nedočkavost, mávajíc mi před očima dvěma malými brožurkami: „a to se s těma knížkama musím tahat domů, místo abych si je mohla stáhnout?“


Telefony a maily od mojí šéfové Vlasty:
"Děkuji za váš pomoc. To mi bude stačnout."
"Teda, jak ráda bych mluvila tak roztomile anglicky, jako tento pan Coleman česky! Ale to já ne. To já se ve své pinguinštině musím dopouštět takových zhovadilostí jako "Objednávky vyhoďte támhle" a "Koukejte z knihovny vypadnout hlavní bránou." Nebo "U registrace začněte s prezentací svých vlastních karet".
Let myšlenek se prostě někdy se slovníkem v hlavě míjí. Od neustálé praxe sice ještě očekávám jisté zlepšení, ale k samožernému opojení zřejmě už nedojde.


S prosbičkou se na nás obracejí většinou uživatelé latentní, tj. osoby bez registrace a bez představ. Znenadání jsou zaskočeni nějakým úkolem, který vyžaduje pořádnou rešerši z katalogů všech úrovní a následnou excerpci hromady dokumentů včetně těch archivních. A oni jsou pevně odhodláni vše vyřídit zdarma a po telefonu. Ale zajdou sem i světlé výjimky, jež je hodno zaznamenat:
„Mám manželku narozenou v r. 1945. Asi v r. 1947 nebo tak nějak (ale už chodila!) vyšla na obálce časopisu Květy její fotka v růžových šatičkách, v modrých botičkách. Mohl bych si vás najmout, abyste mi ho vyhledala?”
P.S. Neměla by se nakonec TDKIV ještě obohatit o nájemného knihovníka?
P.P.S.: Dodneška nevíme, v čem se ty růžové šatičky konaly, protože první ročník Květů vyšel až v roce 1951.


- Prosím vás, máte od Weisse - psáno německy - knihu "Já, topol"?
- Moment... Jednu knihu od Tomáše Weisse máme, ale její titul zní "Jáchym Topol".
- Takže "Já jsem topol?"
- Ne! Je to o člověku, který se jmenuje Jáchym Topol. Jako Jáchyme, hoď ho do stroje!
- Víte, ona to čte jedna moje známá a doporučila mi to takto...
Doufám, že si paní od toho neslibuje další senzační odhalení ze života někdejšího premiéra.


To: posta@nkp.cz
Subject: prostory s piánem

Dobrý den,
doslechl jsem se, že některé knihovny mají svá piána (klavíry) a lidé v knihovně registrovaní mají možnost si na něj zahrát. Chci se zeptat, zda něco takového nabízíte i vy. Pokud ne, ale máte tušení, kde by člověk mohl hrát na klavír, aniž by si jej musel koupit, budu rád, když poradíte. Díky za jakoukoli odpověď, přeji Vám zajímavý den, M.M.

(Tazateli registrace už skončila. Piáno je zřejmě motivace k obnovení. Prosím Vás, nevíte o nějaké instituci, která by fungovala jako veřejná písárna ale s klavírama?)


Nový čtenář byl zděšen, že bude muset počkat 2 hodiny, než mu přivezou objednané knihy a zeptal se, kde tedy máme nějakou P O H O V K U, na které by mohl spočinout. Po zjištění, že i bufet je již zavřený, znechuceně odešel.


Nadílka z e-mailů jednoho odpoledne :

„Dobry den mam prozbycku kdy si davno jsem byl vyfocen na tytulni strance sedmicky pionyru. Melo by to byt foceno v Zacleri. Tenkrat nas vybrali aslai sme fotit na sstran jak uklizime prirodu ale nevim kterej rok to byl presne asi rozmezi 1979 az 1986 tak jsem se chtel jen zeptat kde nebo na ktere internetove strance bych si mohl prohlednout titulni obali casopisu sedmicka pionyru predem dekuji za odpoved.“

 „Dobrý den prave proto jsem chtěl naký seznam knih který jse daj pučit domu“ (doslovný e-mail od dvacetiletého kluka)

Potom chtěl jeden pán vědět, jak máme otevřeno v Letňanech a paní stáhnout ty pohádky do mobilu.
Kde se, krucinál, toulá náš cílový uživatel?


Jeden soukromý učenec, co vydrží celý den sedět u počítače a vkládat do něj své lapené myšlenky, a kterému vůbec nevadí, že nemá k dispozici žádný textový editor, žádný outlook, a že se nám zbortil server a čtenářské terminály jsou mimo provoz, sedí stále celý den u klávesnice a píše a píše. Po prázdninách si pořídil tlustý blok a přejíždí po jednotlivých listech pomalu myší – asi skenuje?


„Chtěl bych si přečíst Otokara Březinu v cizích jazycích, ale neznám autora“ oznámil mi čtenář a čekal, co s tím udělám.


Od ledna 2010 do prosince 2011 prožila, odposlechla a sebrala Věra Tafatová z Haly služeb Národní knihovny ČR.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
TAFATOVÁ, Věra. Klementýnum - Dementýnum 2010 & 2011. Ikaros [online]. 2011, ročník 15, číslo 13 [cit. 2020-05-25]. urn:nbn:cz:ik-13800. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13800

automaticky generované reklamy

Máme tu 4 komentářů

Jo, usmál jsem se. Ale v podstatě dvě kategorie vtípků: nepříčetní uživatelé a "nepříčetné" dotazy. Přičemž ty "nepříčetné" dotazy jsou kolikrát tou pravou rešeršní výzvou a lahůdkou ("kdy si davno jsem byl vyfocen na tytulni strance sedmicky pionyrů"). Docela by mě zajímalo, jak byly takové dotazy zodpovězeny... Tydlitát.

Dotaz "kdysi davno jsem byl vyfocen na tytulni strance sedmicky pionyrů" nemůže být za současného stavu poznání zodpovězen, protože je jednak neurčitý (nevíme, jak kdysi dávno tazatel vypadal), jednak neexistuje taková databáze, bibliografie apod., ve které by bylo možno zadáním nějakých kritérií, třeba i komplikovaných, najít odpověď.
Horší je, že zrušením doplňování databáze ANL v Národní knihovně není možno získat odpověď na jednoduchý dotaz, týkající se článků v českých periodikách roku 2011.

Ano, najdou se tu i vtipné hlášky, ale zrovna ta s tou pohovkou spíš poukazuje na to, čím si knihovna ty lidi odpuzuje - dlouhé čekací doby, absence míst pro relaxaci a setkávání s přáteli (ten bufet jsem zažila před x lety, byl dost příšernej, snad už alespoň tam je nějaká změna).. takové reakce potenciálního uživatele se vůbec nelze divit.. v tomto má Národní knihovna bohužel co dohánět... Jaký rozdíl je vejít třeba do krajské knihovny v Liberci a složit se tam na červenou pohovku :)

Jako knihovník se vždycky u zábavných historek "z natáčení" pobavím, jako knihovníkovi a uživateli českých knihoven je mi smutno... Většina národa nerozlišuje mezi knihovnami a jejich různými funkcemi a je právě na profesionálech na informačních bodech a za klávesnicemi, aby čtenáři pomohli najít nejen správný dokument, ale i tu správnou knihovnu. Protože jsou to oni, kteří se mají vyznat. A příjemné prostředí v knihovnách, ke kterému pohovky určitě patří, by se i u nás mělo stát standardem, nikoli zvláštností.

Co se týče některých těch "zvláštních" služeb, o kterých se článek zmiňuje, tak například digitální piana, na kterých si může uživatel přehrát své skladby i skladby z našich fondů hudebnin, máme v Městské knihovně v Praze hned dvě - jedno v Ústřední knihovně na Mariánském, druhé pak v pobočce v Bohnicích. Sestříhat si svojí muziku pak můžou lidé v Ústředí u iMaců...

Dotaz na pohádky ke stažení zdarma byl taky asi na nás. Ale službu určitě využijí i jiné knihovny - pohádky i jiné e-knihy jsou zdarma ke stažení v různých formátech z www.e-knihovna.cz. A že se někdo doptává po otvíračce místní knihovny v Letňanech v Národní knihovně? No, knihovna jako knihovna, důležité je, že se dovolal někam, kde mu poradí... :)

V rámci možností pohodový rok 2012
Lenka Hanzlíková
Městská knihovna v Praze

registration login password