Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Když se knihovníkovi na zahraniční dovolené zasteskne po knihovně

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Když se knihovníkovi na zahraniční dovolené zasteskne po knihovně

0 comments
Autoři: 

V knihovně yorského konventu

Do britského Yorku jsem v červenci nejel kvůli knihovnám, ale abych se zúčastnil 19. mezinárodního vexilologického kongresu. Nemohu tvrdit, že by mne nelákalo znovu se po letech podívat, jak nyní fungují britské knihovny. Program kongresu však byl velmi bohatý a kromě množství přednášek o vlajkách zahrnoval návštěvu četných výstav vlajek, takže od rána do večera stále bylo co vidět a slyšet.

Abych ušetřil aspoň náklady za ubytování, využil jsem nabídky organizátorů, že mi zajistí laciné ubytování v konventu. Když jsem do něho v neděli odpoledne dorazil, zmožený mnohahodinovou cestou autobusem, mé první kroky mířily do postele. Před usnutím jsem si všiml poměrně velkých desek s instrukcemi pro ubytované a začetl se do nich. Po chvíli jsem si uvědomil, že obyvatelé Yorku se nejvíce obávají požárů, takže nejvíce místa bylo v instrukcích věnováno evakuačním plánům. Je to docela pochopitelné, protože historické město má stále ještě mnoho budov ze dřeva a ty zde v minulých stoletích často hořely.

Když jsem začal studovat, kterými chodbami se v případě požáru dostanu nejrychleji na dvorek konventu, všiml jsem si, že musím utíkat i kolem dveří označených nápisem library. Z odpočinku v tu chvíli nic nebylo a vypravil jsem se k nim. Byly pochopitelně zavřené a tento stav se neměnil pokaždé, když jsem ráno odcházel na kongres a k večeru se z něho vracel.

Poslední den jsem se rozhodl, že dám přednost návštěvě knihovny yorského konventu před kongresem a v recepci vyčkal, až do práce dorazila sestra Gregory. Tato starší jeptiška se o knihovnu stará a je taky jediná v celém konventu, kdo mi může vstup povolit.

Měl jsem štěstí, sestra Gregory neměla dlouhé spaní, takže se objevila v práci neobvykle brzo. Na můj dotaz, zda by knihovníkovi z České republiky mohla ukázat knihovnu, odpověděla kladně a vyzvala mne, abych ji následoval.

Cestou jsme konverzovali o neobvykle horkém yorském létě a upřesňoval jsem, z kterého to českého města jsem přijel. Poněkud byla překvapena, že nejsem z Vídně, což nasvědčovalo tomu, že tato ostrovanka často na kontinent nejezdí.

Fond knihovny yorského konventu podle slov sestry Gregory čítá 4 000 svazků, přičemž asi polovina pochází ze 17. a 18. století. Ta byla umístěna v zasklených policích v zadní ze dvou místností určených pro knihovnu. Další místnost, kam jsme již nešli, pak sloužila jako archív konventu.

První místnost byla vybavena jedním větším stolem, čtyřmi židlemi, novějšími regály a rekvizitářem s křížem. Druhá pak stolem menším, historickým, stejně tak i starobylými regály a hodinami. Na otázku, která kniha je nejstarší, po chvilce váhání vyňala sestra Gregory latinsky psané dopisy a modlitby sv. Bernarda z r. 1508 a upozornila mne na vpisky jeptišek na krajích listů. Ukázala mi i nejstarší knihu v angličtině. Byl to Nový zákon z r. 1582 tištěný Elsevierem. Na latinském katechismu z r. 1585 mi pak demonstrovala, že jej jeptišky hodně používaly, protože první listy byly hodně poničené. S trochou škodolibosti zdůraznila, že asi celý katechismus nepřečetly do konce, protože listy v druhé polovině knihy vypadaly velmi zachovale. Nezapomněla mi ani ukázat knihu podepsanou Dorothy Bedingfieldovou, která byla před staletími vězněna pro svou víru v Oreshidge Gall.

Jak jsem po chvíli poznal, většina knih je v latině, řečtině, angličtině, franštině a italštině. Převážně se jedná o bible, modlitební knížky, kázání a katechismy. V poslední době se kupuje také literatura věnovaná církevní a částečně i místní historii. Sestra Gregory dostává na nákup jen 500 liber ročně, přičemž z této sumy hradí i publikace do archivu a opravy knih. Přitom oprava hřbetu kozinkou přijde i na 25 liber. V přírůstkovém seznamu jsme proto napočítali jen 28 letos zakoupených knih v cenách pět až čtyřicet liber.

Na závěr jsem požádal o dovolení vyfotografovat interiér místnosti. Nejprve jsem zacílil objektiv na regály se hřbety knih. Poté jsem prohlásil, že záběr bez postavy vypadá mrtvě, a poprosil jsem sestru Gregory, aby se postavila před objektiv. Po chvilce váhání souhlasila. Jen tvář naklonila stranou, aby čtenáři Ikara neměli snadnou její identifikaci.


V jihoitalské knihovně

Po třech dnech jsem měl již plné zuby slunění na pláži a luštění osmisměrek, přerušované plaváním v moři. Začalo se mi stýskat po práci v knihovně, a tak jsem se rozhodl, že vyhledám místní bibliotéku, abych se nabil chybějící atmosférou.

Pod záminkou nákupu levnějšího ovoce jsem opustil rodinu a vydal se do informačního centra pro plánek města Vieste. V tomto správním středisku poloostrova Gargano jsem totiž trávil letošní dovolenou.

I když jsem v informačním centru kromě anglického výrazu library použil pro jistotu i italské slovo biblioteca, můj slovanský přízvuk zřejmě způsobil, že tamní zaměstnanec mi podal plánek a vyznačil v něm knihkupectví. To jsem však zjistil, až když jsem se ocitl před vchodem do prodejny knih. Zklamaně jsem se vrátil na pláž, cestou koupil předražené broskve a vyčkal na další příležitost.

Ta se objevila hned další den, kdy mne napadlo oslovit vedoucí kempu, v němž jsme byli ubytováni. Na výraz biblioteca zareagovala s úsměvem a bez zaváhání výrazem municipio, takže jsem ji otypoval za pravidelnou uživatelku knihovny. Usoudil jsem, že zřejmě rozumní radní podobně jako v některých českých obcích umístili půjčovnu knih do budovy svého úřadu a vydal se tam.

Na radnici mne čekalo další zklamání. I když jsem prošel celou budovu, místo knihovních místností jsem objevil jen několik školních tříd. Všechny byly zavřené, jen v jedné z nich sympatický učitel chystal na lavice učební pomůcky. Teprve ten mne poslal na správné místo. Na plánku mi vyznačil budovu hudební školy, v níž je knihovna umístěna, a poradil mi, abych tam zašel k večeru.

Po večeři jsem vzal s sebou manželku, starší dceru a fotoaparát, aby byla knihovna zdokumentována i pro čtenáře Ikara. Vstoupili jsme do ní ze školního dvora přízemním vchodem, nad nímž byl vyryt jednoznačný nápis Biblioteca comunale. I kdyby nápis chyběl, nevzhledné kovové šestipolicové regály plné knih v chodbě signalizovaly, že jsme na správném místě.

Knihovník měl svůj stůl v zadní místnosti a viditelně ho naše návštěva potěšila. Protože italsky neumím, zeptal jsem se ho, zda mluví německy, anglicky, francouzsky či španělsky. Vybral si franštinu, přesto jsem své otázky musel v tomto jazyce pokládat vícekrát, než jim porozuměl. Poté odpovídal italsky, snažil se však vyslovovat zřetelně a mluvit pomalu.

Dozvěděli jsme se, že knihovna je otevřena každý den od 15.30 až do 21.30 hodin, služby poskytuje zdarma, využívají ji všichni obyvatelé tohoto třináctitisícového městečka, fond tvoří 5 000 svazků knih a najednou lze půjčit dva až tři svazky. Počítače v knihovně dosud nejsou, ba i nábytek je zapůjčený z hudební školy. Přírůstkový seznam píší od r. 1970 ručně do sešitu, katalogizační lístky vkládají do kovových lístkovnic, odborné knihy staví podle Deweyho třídění.

Mezitím ke knihovníkovi přistoupil kromě nás jediný návštěvník s vybranými knihami. Zřejmě patřil k prominentům, protože počet svazků zdaleka překračoval povolenou trojici. Mohli jsme tak sledovat, jak je veden výpůjční protokol. Knihovník vyňal z každé knihy malý lístek, který čtenář na druhé straně podepsal. Nerovné okraje lístků naznačovaly, že knihovník nemá k dispozici ani nůžky, takže je musí překládat a natrhávat. Po těchto úkonech knihovník vložil lístky do velkého sešitu, do něhož napsal datum, jméno čtenáře a počet půjčených svazků, rozloučil se se čtenářem a nám se věnoval dále.

Ochotně nás zavedl k regálům a ukázal nám publikace, jejichž nabytí ho naplňovalo hrdostí. Mezi ně patřilo mnohasvazkové dílo o historii Itálie vydané státem a vícedílná italská encyklopedie. Na dotaz, zda tu najdeme i knihy v jiných jazycích kromě italštiny, odpověděl záporně. Stejná odpověď platila i na otázku, zda jsou zde knihy českých autorů Čapka, Seiferta či Kundery. Uspěli jsme však s požadavkem na prohlédnutí knih o historii a současnosti poloostrova Gargano. Bez zaváhání nám knihovník začal klást na stůl jednu knihu za druhou. Za chvíli se na stole objevila hromada asi dvaceti titulů. Bylo vidět, že Italové s nimi nezacházejí příliš opatrně, protože některé byly zašpiněné, promaštěné a opatřené vpisky.

Chvíli jsme si je prohlíželi a žasli nad fotografiemi ukazujícími pestrý vzhled jihoitalských pokrmů i pusté pláže, než zde byl před několika lety odstartován turistický boom a začaly tu růst hotely a kempy jako houby po dešti. Nakonec jsme se rozloučili a zapsali se do knihy návštěv. Ta nenasvědčovala tomu, že by knihovnu navštěvovalo ročně deset tisíc čtenářů, jak se nám knihovník snažil namluvit. Tuto malou lež jsme však knihovníkovi odpustili pro jeho neobyčejnou ochotu a srdečnost a s nevšedním zážitkem jsme vyšli do ztemnělých, ale sluncem stále rozpálených italských ulic.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
BROŽEK, Aleš. Když se knihovníkovi na zahraniční dovolené zasteskne po knihovně. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 10 [cit. 2021-03-01]. urn:nbn:cz:ik-10802. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10802

automaticky generované reklamy
registration login password