Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Katalog tepelských rukopisů a otázky kodikologie

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Katalog tepelských rukopisů a otázky kodikologie

0 comments
Před několika dny vyšel soupis tepelských rukopisů z pera Františka Hoffmanna1/. Jde o významný počin nejen z hlediska historického knihovnictví a kodikologie, ale také v aspektu širším: toto dílo přesahuje svými důsledky a svým duchem úzce vymezenou oblast odborného zpřístupnění a předpracování historického dokumentálního materiálu a zasahuje do oblasti celkového přístupu k dějepisné práci. A to už je jistě důvodem k tomu, abych se jím zabýval na tomto místě, neboť tu vidím souvislosti s tvorbou, poskytováním a zprostředkováním informací a znalostí vůbec. Jsou však ještě další důvody, které vedou k tomuto mému zvýšenému zájmu o Hoffmannovo dílo: jednak skutečnost, že představení knihy doprovodil autor sám svým vlastním výkladem a vlastně vyznáním2/, jednak to, že před časem provedl zásadní shrnutí kodikologické praxe a pokusil se i o výhled do budoucnosti3/. Referát o Hoffmannově tepelském soupisu tedy nutně musí překročit striktně vymezené hranice svého předmětu a postoupit k zájmu o sám smysl kodikologické práce, neboť o ten tu jde především a je také skutečným cílem veškerého autorova úsilí4/.

Při svém pokusu o komplexní pohled na význam a smysl kodikologické, potažmo rukopisného studia vyjdu nejprve ze samotného soupisu a teprve na tomto základě se budu snažit postihnout problematiku v celé její šíři. Bez okolků a výmluv se přiznám, že vlastně nevím, co bych o Hoffmannově tepelském soupisu měl napsat: říci cokoli o dokonalosti je nejenom nesnadné, ale je to docela i zbytečné. Dílo je důkazem důvěrné znalosti materiálu, výsledkem nesmírné trpělivosti při práci, jakož i projevem neomylného zvládnutí metodiky a dosavadních pravidel. Může sloužit jako vzor naplnění metodických zásad české kodikologické školy5/, jež je aplikací pojetí pomocných věd historických jakožto zcela samostatných disciplín, jako "sdružených základních věd historických"6/. Pro autora nemůže být větší odborné a vědecké satisfakce než dosáhnout dokonalosti v tomto smyslu. Může to však být a je to problémem pro jiné. Ne nadarmo se totiž říká: Uvidět Řím a zemřít. Dokonalost je jen jedna, nedá se k ní přidat, nedá se z ní ubrat, když už tu jednou je. Jestliže někdo dosáhl takové dokonalosti, znamená to zároveň konec cesty; nikdo jiný v ní už nemůže pokračovat, protože není kam jít - vždyť cíle bylo dosaženo. Pokud někdo řekne, že "takto", "tímto způsobem" nebyly dosud zpracovány "všechny" fondy či sbírky, musí si uvědomit dvě věci, které z toho plynou. Jednak bude poměřován dokonalým vzorem, který tu je, zároveň však jej nedosáhne - naplnění nelze dojít dvakrát. Jednak bude následovat již dané zásady v jejich praktické realizaci, ale pouze jako prázdnou formu - nic nového jej nenapadne. Evidentně tedy stojíme před trýznivou dvojznačností: pokračovat nelze ani tak, ani onak. A přece musíme něco udělat.

Znamená to, že se musíme obrátit k hlubší reflexi celé kodikologické problematiky a rukopisného knihovnictví. Řečeno jinak, musíme se soustředit na cestu ad origines metodologie oboru a na návrat ad fontes poznání, informací a znalostí. Myslím, že vhodným výchozím bodem tu bude oblast rejstříků ke katalogům, jak je předpokládají tzv. platné zásady a jak je příkladně realizuje František Hoffmann. Rejstřík totiž není pouhou mechanickou pomůckou sloužící k formálnímu vyhledávání, je jakýmsi informačně znalostním ústředím celého katalogu, skrze které autor vede uživatele k tomu, co je podle něj vůbec hodno poznání, i k tomu, jakou cestou je podle něj poznávaný objekt intelektualizován či racionalizován. Vlastní text katalogu, jeho jednotlivé záznamy a jejich obsah, tedy zprostředkovává uživateli faktografickou úroveň celé pomůcky, rejstřík je pomůcka v pomůcce představující úroveň metodickou a metodologickou. Začít zde je tedy pro můj účel vskutku náležité, protože to vede k odhalení konstrukce předmětu poznání a tak k nejhlubším, základům celého oboru. To je nepochybně vhodný protějšek k dokonalosti provedení.

Uvedu příklad, který je ve své markantnosti znepokojivý. V rejstříku datovaných rukopisů Hoffmannova tepelského katalogu nacházíme tři údaje:

  1. "kolem 1259" = "425j" odkazující na toto: "Na pag. 57 připsán F. Klimešem německý titul: »Original-Legende von dem seligen Stifter Hroznata, auf 15 [puv. perem 16, opraveno tužkou na 15] Pergament-Blättern geschrieben, von Jahre 1248 bis 1259.«"
  2. "kolem 1500" = "79" odkazující na toto: "Papír, filigrány: 1. Briquet 4921 (1500), 2. Briquet 11808 (1490-1501)."
  3. "1376" = "221d" odkazující na toto: "»Anno Domini millesimo trecentesimo LXXVIo comparavit hanc agendam honorabilis vir Ulricus, prepositus monasterii Chotiessowicensis, ad laudem Virginis beate, quam scripsit Helyas, scriptor eiusdem domini supradicti, et finivit ante festum sanctorum Philippi et Jacobi apostolorum« [30.IV.1376]."
To znamená dvojí věc:
  1. Rejstřík odkazuje k záznamům katalogu, nikoli k materiálu samotnému, orientuje nás tedy v knize, kterou držíme v ruce, a teprve skrze ni v předmětu, o němž ta kniha pojednává. Rejstřík tedy není pomůckou samostatnou, nýbrž odvozenou. Jako takový je rejstříkem stejným, jako je rejstřík ke kterékoli monografii. Z toho plyne, že katalog pojatý podle tzv. platných zásad uživatele vlastně klame: tváří se, že je pomůckou, ve skutečnosti však je monografií, i když to neříká. Úhrnem to znamená, že česká kodikologická škola odvozená od pomocných věd historických jakožto samostatných disciplín něco jiného chce navenek aněco jiného uvnitř, zkrátka něco jiného říká a něco jiného dělá. To je jistě povážlivý rozpor.
  2. Ze tří rukopisů, k záznamům o nichž směřují odkazy rejstříku, které jsem uvedl, je ovšem datovaný primárně, v pravém smyslu pouze jeden (3). Další je datován autorem katalogu na základě některých fyzických znaků, tedy je datován sekundárně ab intra (2). Konečně poslední rukopis je datován jinou osobou, jejíž údaj autor katalogu přebírá, je tedy datován sekundárně ab extra (1). Je vidět, že "datovanosti" se rozumí ve velice širokém smyslu jako jakési objektivní vlastnosti příslušné věci, a to bez ohledu na to, jak je zprostředkována, bez zřetele k tomu, na čem se "datování" zakládá. Nerozlišuje se primární datování, jež je samo o sobě pozůstatkem minulosti, a datování sekundární, které je konstrukcí zaplňující dějiny "datovatelnými" předměty. Zcela podstatné rozlišení mezi primárním a sekundárním datováním je zakryto. Tím se ovšem zakrývá i to, že tento tzv. objektivní popis je pouhou konstrukcí, jež má smysl pouze vzhledem k subjektu autora a uživatele, v žádném případě sám o sobě. Naopak, zakrytím tohoto rozdílu se "datum" jaksi osamostatňuje a stává se čímsi svébytným, jaksi subsistentním. Jako by tu byl "prázdný čas" zaplňovaný nějakými věcmi či předměty zcela indiferentně. Úhrnem, v tomto pojetí se vůbec neřeší otázka inherentního věcného významu a významu z vnějšku přiloženého, třebaže všechny metodické kroky v této dichotomii postupují, jakoby přirozeně, tedy nereflektovaně.

Co z tohoto rozpoznání plyne? Řekl bych jediné: celá tato dokonalost platných zásad je jen krásnou iluzí, jakousi odbornickou hrou se striktními pravidly, tato hra má však se skutečností samou jen málo společného. Celý tento tzv. objektivní popis skutečnosti je jen vůlí k představě o této skutečnosti, nic více, nic méně. Není to prostá evidence, že to, co je, opravdu je, nýbrž víra, že základní povaha toho, co je, je předmětná, že to, co je, má samostatný význam, který stačí pouze registrovat. Je tu nereflektovaná představa jakéhosi abstraktního absolutního subjektu, v tom však je kámen úrazu: tímto subjektem samozřejmě není žádný jednotlivý autor ani uživatel, nejsou jím ani všichni dohromady, ba ani tzv. věda, protože ta vůbec není subjektem v tomto smyslu. Jinak řečeno, odstraníme-li onu jinak neprokázanou základní víru, nezbude nic a vyjeví se iluzívní povaha tohoto pojetí.

Toto zjištění je tedy přinejmenším krajně nepříjemné. Musíme se ptát, zda je také konečné, čili zda má v sobě pouze tento negativní falzifikační smysl. Tu je ovšem třeba celou problematiku nahlédnout odjinud a v nějakém širším kontextu. Zeptejme se znovu, tentokrát výslovně, jaký je cíl takto zaměřené kodikologické školy a co od svých výsledků vlastně očekává. Odpověď bude poměrně prostá a jednoduchá: soustřeďuje se na co nejminucióznější popis rukopisu a domnívá se, že tím zpřístupňuje tzv. pramen. Kámen úrazu je právě zde, v samých základech: domnívá se zpřístupňovat pramen dějin, avšak ukazuje pouze pozůstatek minulosti. Jí konstruované dějiny jsou tedy už předem mrtvé. Viděli jsme, že to zcela jasně platí v oblasti tzv. vnějších znaků. Ale právě tak to platí i pro oblast tzv. znaků vnitřních, kde dominuje soustředění na text jakožto dílo či památku a na tzv. individuální autorství7/. Soustředěním na detailní akribii tak české kodikologické škole uniká, že její popis minulých skutečností je podstatně ovlivněn přítomným pojetím, současným nazíráním. Ačkoli to naše rukopisné studium zaznamenává 8/, nepřiznává si, že pozdější cenzorsko-právnický pohled na spisování přenáší do období dřívějších, kdy nejenom nebyl platný, ale ještě ani nevznikl. Je projevem školometství (třebaže tuto "praktickou" kodikologii odlišuje od "akademické"), protože neuvědomělou realizací pouze vzdělavatelsky zaměřeného dokumentalistického knihovnictví a protože pouze skrytě opakuje model úřednického fondového archivnictví a protože si otázky na této úrovni netoliko neklade, ale klást vůbec odmítá.

Stojí tu tedy otázka, co s tímto druhem akribie, co s takovým sofistikovaným popisnictvím, kterému nelze upřít dokonalost naplnění hlediska. Zdá se, že před námi nyní stojí řešení dvojího problému: jednak popisu jako celku, jednak jeho jednotlivých aspektů, jak se vyjadřují v těch kterých vnějších a vnitřních znacích. Vidíme, že hlavní potíží tu je jakési substancialistické nazírání, které je důsledkem jednostranného dokumentalistického přístupu k rukopisnému materiálu. Podstatným tedy bude rozrušit pochopení rukopisu jako substance, která je dána kumulací vnějších a vnitřních znaků, neboť toto pochopení z něj činí pouze fyzickou věc, quasidokument bez zřetele k jeho informační a znalostní úrovni. Jinými slovy, znamená to pochopit, že pomocné vědy historické nemají být redukcionisticky zaměřené samostatné disciplíny, nýbrž "pouhé" souhrny metodických postupů nevydělujících se ze širšího historického rámce. Tím, že bylo jejich pojetí jako samostatných disciplín dovedeno k dokonalosti, se ovšem zároveň vyčerpalo. To musíme konečně vzít na vědomí a zařídit se podle toho.

Pokus o změnu náhledu přirozeně nemůže znamenat naprosté odhlížení od fyzické povahy pozůstatků minulosti, neřku-li její odmítání. Zajisté to ovšem znamení její přehodnocení a oslabení. To jest, fyzická stránka rukopisných quasidokumentů by měla být předmětem pouhé evidence, nikoli však sofistikovaného popisu toho druhu, který by petrifikoval jednotlivé v podstatě abstraktní aspekty, jak to dosud provozuje česká kodikologická škola, a pak se je pokoušel kumulovat v jakýsi domněle jednotný a sourodý celek. Vždyť všechny tyto aspekty, vyjádřené ve vnějších a vnitřních znacích, jsou jen interpretačními pohledy, nikoli reprodukcí tzv. objektivního faktického stavu. Bude tedy nezbytné tuto jejich povahu nějakým způsobem reflektovat. Řekl bych, že postup by nyní měl být právě opačný: jestliže se dosud jednotlivé aspekty kumulovaly a vytvářely fakticistní fikci, půjde o to, abychom prostě evidovanou jednotku do těchto aspektů rozložili, či spíše rozkládali, protože jejich počet není předem jednoznačně dán, jsou to pouze jakési sekundární názorové formy, nic skutečně jsoucího. Prakticky to znamená, že v katalozích podle tzv. platných zásad zařazené rejstříky jakožto pomůcky v pomůcce je záhodno osamostatnit, vztáhnout je nikoli k záznamům katalogu, ale k materiálu samotnému, tzn. přebudovat je v svébytné speciální katalogy. Základní kodikologický katalog v pojetí české kodikologické školy tak ovšem ztratí svou funkci a stane se pouhým inventářem, tedy právě tím, co tato škola zásadně odmítá.

Na tomto základě pak vzniká další otázka, kterou zde mohu toliko naznačit, neboť v plné konkrétnosti se může projevit teprve při praktické realizaci navrženého přístupu. Je to otázka vztahu nově budovaných speciálních katalogů a k nim se vztahujících pomocných indexů. Zatím ji mohu řešit pouze teoretickou úvahou, která nezbytně vyžaduje ověření. Z předchozího plyne, že speciální katalog vzniká rozložením jednoduché fyzické jednotky do vějíře aspektů jejích vnějších a vnitřních znaků a že je v jistém smyslu adaptací a transformací rejstříku nynějšího kodikologického katalogu. Je tedy rozložením na aspekty, jak se jeví na prvním, nejbližším horizontu. Odtud vyplývá, jak pojmout pomocný index k takovému speciálnímu katalogu: je to další rozložení, jak se jeví na dalším horizontu. Ne tedy už rozložení prvotní jednotky-rukopisu, ale právě jen jednoho z jejích rysů či znaků. Jisté je, že tento postup lze jen málo metodicky reglementovat nějakými pravidly či zásadami, alespoň pokud bychom jim rozuměli v takovém smyslu, jak jich užívá dnes dominující kodikologická škola. Dospíváme tak přinejmenším k jednomu výsledku: namísto dokonalosti, jež zatarasuje pokračování, se tímto způsobem vytváří možnost pro další cestu. Teď půjde jenom o to, zda se této možnosti odvážíme využít.

Dostáváme se tak k tomu, co je poněkud matoucí a možná poněkud šokující: k jakési podobě dekonstrukce stávajícího pojetí, která se vymyká metodě. To je ovšem kruciální moment: kodikologie jako jedna z pomocných věd historických je podstatně charakterizována právě svou objektivistickou, fakticistní a kumulativní metodou. Znamená tudíž můj návrh zrušení či zánik kodikologie vůbec, anebo jen kodikologie v tomto provedení? Myslím, že ani tuto otázku nelze zodpovědět obecně - záleží na víře, o které jsem mluvil, a také na vůli. Hic Rhodus, hic salta.

Poznámky

1/ Hoffmann, František: Soupis rukopisů knihovny Kláštera premonstrátů Teplá, I-II, Praha, Archiv AV ČR - Klášter premonstrátů Teplá - Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 1999, LI+1024 s. Zpět do textu

2/ "Seznámení s dílem Františka Hoffmanna Soupis rukopisů knihovny Kláštera premonstrátů Teplá", konané v AV ČR dne 23.2.2000. Zpět do textu

3/ Hoffmann, František: Zásady popisu rukopisů z roku 1983 a zkušenosti z jejich využívání: Soupis rukopisů knihovny Kláštera premonstrátů v Teplé, v: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1998. Středověké rukopisy a jejich prezentace. Sborník ze 7. Odborné konference, Olomouc 14.-15. října 1998, red. Jitka Sládková, Brno, Sdružení knihoven ČR - SVKOL, 1999, s. 118-126. Zpět do textu

4/ Hoffmann, František: (rec.) Zdeněk Uhlíř, Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku, v: Český časopis historický, 96, 1998, s. 156-161. Zpět do textu

5/ Ústřední archiv ČSAV - Komise pro soupis a studium rukopisů: Zásady popisu rukopisů, v: Sborník Národního muzea v Praze, řada C - Literární historie, XXVIII, 1983, č. 2, s. 49-96. Zpět do textu

6/ Vojtíšek, Václav: O vývoji methody diplomatické a jejích potřebách, v: Sborník historický, 2, 1954, s. 5-38. Zpět do textu

7/ Uhlíř, Zdeněk: K významu a souvislostem přípravy dat pro digitalizaci rukopisů, v: Národní knihovna, 10, 1999, s. 117-129. Zpět do textu

8/ Vidmanová, Anežka: Zitationsprobleme zur Zeit des Konstanzer Konzils, v: Communio viatorum, 40, 1998, s. 16-32; Krchňák, Alois: Čechové na basilejském sněmu, Svitavy, Trinitas, 1997, passim. Zpět do textu

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Katalog tepelských rukopisů a otázky kodikologie. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 4 [cit. 2020-08-04]. urn:nbn:cz:ik-10526. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10526

automaticky generované reklamy
registration login password