Na posledním setkání knihovníků seniorů v Lipníku nad Bečvou jsem při posledním večerním posezení slíbila, že jednou napíšu vzpomínky na můj společný život s Jiřím Cejpkem, který trval déle než půl století.

Nadešel smutný a obávaný čas našeho definitivního rozloučení. Chtěla bych vzpomenout na to, co bylo v našem životě pěkné, a zároveň připomenout, že to nebylo vždy lehké.

Krásné byly začátky, setkávání při společném studiu tehdejšího oboru lidovýchova a knihovnictví na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvovali jsme přednášky z obecné pedagogiky slovutného profesora Otokara Chlupa, známého též pod přezdívkou "uspavač hadů", přednášky ze sociologie a politické ekonomie galantního řečníka Karla Gally, vyslechli jsme lektory Josefa Ziku, Jaroslava Lipovského, Jaroslava Freye a Josefa Vinárka, Bedřicha Pšíra a jeho náznak teorie lidové výchovy a vzdělávání. Jako zástupci studentů jsme se zúčastnili 1. knihovnického sjezdu v Brně. Takto připraveni do života jsme nastoupili do práce. Krásné byly začátky, tvrdá realita. To jsme poznali hned po svatbě. Po krátké manželově praxi v knihovně Masarykova lidovýchovného ústavu následovala dvouletá vojenská prezenční služba. Psal se rok 1951, pětiměsíční mimino na světě, táta na vojně v drsných šumavských podmínkách. Během dvouleté vojenské služby byl jedenkrát doma, když nepočítám účast na slavnostní vojenské přehlídce, která se konala v Praze. Dítě se po návštěvě táty-vojáka domnívalo, že všichni vojáci v uniformě jsou jeho tátové a taky tak na ně z kočárku volalo. Fungovala jsem jako matka samoživitelka, příspěvek na dítě od vojenských pánů tehdy nebyl.

Po návratu z tvrdých podmínek Šumavy (včetně dvou letních výcvikových táborů v bažinatém terénu krásné říčky Křemelné) - dnes už snad mohu vyzradit vojenské tajemství, že to bylo v oblasti Dobré Vody - nastoupil zocelený otec jako aspirant na katedru knihovnictví Filologické, později Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zde pracoval pod vedením dr. Jaroslava Drtiny. Plat byl chatrný, pro uživení rodiny minimální. Pracovala jsem tehdy v Ústředním vědeckometodickém kabinetu knihovnictví u dr. Kamila Groha. Dodnes vzpomínám, jak jsem po práci rychlým krokem přes Karlův most spěchala vyzvednout děti. Také se nám stalo, že jsme se jednou špatně dohodli a jako rodiče pracovně velmi vytížení jsme zapomněli vyzvednout dítě ze školky. Dodnes nezapomenu na ten vyčítavý pohled dětských očí a důkaz na prstících ruky o tom, že tam bylo poslední. Paní školnice nám je přivedla domů. Pracovali jsme oba dosti a intenzivně, na mém pracovišti se vyžadovalo hodně služebních cest. Děti byly samostatné, občas vypomáhala babička nebo další paní.

Po manželově působení na Filozofické fakultě ve funkci odborného asistenta a později docenta následoval v roce 1973 nucený odchod, zákaz přednášek a publikační činnosti. Jeho další působení ve Slovenské technické knihovně v Bratislavě trvalo 11 let. Dvě školní děti a jedno předškolní se těšily na tatínka dojíždějícího jedenkrát týdně nebo jednou za 14 dní domů. Tatínkem na neděli byl až do roku 1985, kdy došlo k šťastnému návratu do Prahy. Následoval poměrně klidný čas a práce v Československém středisku výstavby a architektury na Novotného lávce, tam také oslavil své 60. narozeniny. Pomalu začal pomýšlet na důchod. Ale všechno bylo jinak. Přišel rok 1989 a v roce 1990 opět návrat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako vedoucí katedry knihovnictví a později Ústavu vědeckých informací a knihovnictví se věnoval plnění svých úkolů na více než 100 %. Rodina byla pohromadě a tatínkovy výlety do Opavy a později do Brna jsme brali jako známý folklor. Říkala jsem mu, že je "moravský vlastenec". On zase chválil moravská pracoviště, zaměření jejich studia a kvalitu studentů Slezské univerzity v Opavě a Masarykovy univerzity v Brně.

V posledním období svého života v pokročilém důchodovém věku působil jako emeritní profesor FF UK a v Ústavu informačních studií a knihovnictví vedl několik seminářů, diplomových a doktorských prací a přispíval svými radami a zkušenostmi k práci Ústavu. Do Brna, kde působil na FF Masarykovy univerzity na poloviční úvazek, dojížděl do 30. 6. 2005. Po rozloučení se studenty a jeho poslední přednášce jsme v červnu odjížděli s kyticí a s pocitem, že zde zanechal správnou stopu.

Když jsme byli na promoci našeho nejstaršího vnuka, který vystudoval rovněž náš obor, a děda byl v taláru, ptala se naše nejmladší vnučka, jestli tam má každý promující student svého dědečka. Děti mívají konkrétní dotazy.

Nepíši o manželově publikační činnosti, o jeho práci v redakčních radách a v různých komisích, ve Svazu knihovníků a informačních pracovníků atp. Zapomněla jsem ale podotknout, že při slavnostním předávání profesury v Karolinu nebyl, protože byl na dlouho již dříve plánovaném zahraničním zájezdu se studenty. Tak jsem ho tam ráda zastoupila.

Mívali jsme spolu časté a dlouhé debaty, týkající se našeho oboru a jeho směřování. Někdy jsem oponovala, zvláště, když se to týkalo priorit knihovních a informačních služeb, což bylo dáno mou praxí a zkušenostmi z veřejných knihoven, v poslední době zvláště z práce s dětskými čtenáři. Předávala jsem mu podněty, nosila zajímavé publikace. Ctila jsem jeho názory, humanitní a ekologické zakotvení jeho životních postojů i tímto směrem orientované studium. Naše poslední spolupráce byla na korektuře druhého rozšířeného vydání publikace Informace, komunikace a myšlení, které se připravovalo do tisku. Jejího uvedení na knižní trh v lednu t. r. se už bohužel nedočkal.

Byla by chyba, kdybych se nezmínila o jeho přednáškách v Rozhlasové akademii třetího věku. Byla to řada cyklů po dobu více než 10 let. Přednášky se týkaly dějin a osobností knižní kultury a otázek informační vědy. Vyjdou-li v upraveném vydání v Karolinu pod názvem Od informace k poznání, doporučuji zvláštní pozornosti medailonek věnovaný Jiřímu Mahenovi. Zde se projevilo jeho nadání a v genech zděděný talent popularizace. Původ z kantorské rodiny se nezapřel. Dojemné byly ohlasy posluchačů, jejich písemné práce, které posílali na zadané otázky. Setkávání těchto "dálkových posluchačů" pokračovalo v Praze a jedenkrát v roce v Sedmihorkách.

Další studenti, účastníci doškolovacích kurzů v Národní knihovně, si budou pamatovat na jeho přísný, náročný a zároveň laskavý přístup ke studentům. Rovněž posluchači Ústavu informačních studií a knihovnictví mají v paměti jeho semináře k orwellismu. Přednášel také na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze.

Pracovní stůl je opuštěn, zůstává mnoho materiálů a plánů, které už nemohl dokončit. Materiál bude předán do archivu Národní knihovny a bude tak k dispozici pro další zájemce a jeho pokračovatele.

Při posledním rozloučení v krematoriu v Motole 3. 1. 2006 byl na závěr přečten dopis našeho vnuka, který v současné době pracuje v knihovně v Hamiltonu na Novém Zélandě. Vyznal se v něm z úcty a lásky k dědovi a promluvil tak za nás za všechny.

Se zákeřnou nemocí bojoval manžel 7 let. Statečně a vytrvale, s otužilostí skauta. Do poslední chvíle pracoval, přednášel, psal a komentoval. Splnil se jeho životní sen, těsně před jejím slavnostním otevřením navštívil Alexandrijskou knihovnu. Měl radost ze tří dětí a pěti vnoučat. Byl milujícím manželem.

Manželé Cejpkovi

(Foto: Martin Kunc - Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně)