Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Jak ne(utopit) knihovnu

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Jak ne(utopit) knihovnu

0 comments
Když nám na katedře knihovnictví dr. Kalkus přednášel o živelních katastrofách v knihovně a o tom, že pro knihy je voda mnohem horší než oheň, přijímali jsme to s rozverností mládí jako příjemné zpestření výuky. To, že si to poměrně brzy vyzkouším ve skutečnosti, mě nenapadlo ani ve snu.

Nenapadlo mě to ani v onom červencovém týdnu, kdy už severní Moravu ničily přívaly vod a řeka Morava se u nás, v Uherském Hradišti, naplnila až po samý okraj. Rituálem toho týdne se stalo korzování podél Moravy a úvahy na téma, zda se vylije nebo ne. Obecný hlas lidu říkal, že ne, vždyť to taky nikdo nepamatoval. A nikdo tomu ani nevěřil. Po několika dnech vyhlašované a zase odvolávané pohotovosti všichni nabyli dojmu, že to nejhorší už máme za sebou a očekávaná vlna vůbec nepřijde. I u nás v knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana jsme půjčovali dál a byli pyšní na to, že občasné výpadky elektřiny, které ochromovaly celé město, nás nemohly zaskočit. Počítač vždy v takové situaci nahradil náš promyšlený záložní systém hlava-ruka-tužka.

A pak přišel pátek 11. července. Když jsem ráno před sedmou vyrazila do práce, celé město bylo podivně tiché a zmrtvělé. Přišla jsem až k nároží budovy a rozhlédla se kolem. Šokem jsem téměř zkameněla. Po silnici, jindy plné aut, se pomalu blížil jazyk kalné vody. Autobusové nádraží už připomínalo brouzdaliště, voda olizovala zdi gymnázia a blížila se k nám. V setině vteřiny mě bylo jasné to, co jsem celý týden neviděla, že skutečně budeme zaplavení a že se tomu nedá nijak zabránit. V budově jsme se sešli jenom čtyři, ostatní se už nedokázali dostat z jednoho břehu Moravy na druhý. Zbytečné řeči šly stranou, bylo nutné okamžitě jednat. Nejdůležitější byla data, začaly se tedy odpojovat počítače, zdvíhat do bezpečných výšek, vynášet do prvního patra. Poté přišly na řadu nejcennější knihy z příruční knihovny, přírůstkový seznam a jiné "životně důležité" papírové dokumenty. To vše se odehrávalo téměř mlčky ve zběsilém tempu, které bylo přerušováno jen krátkými pohledy z oken na přibližující se vodu. Proud vody vytrvale postupoval a mohutněl, už zabíral celou šířku silnice a začal se přelévat na naši stranu. Každým okamžikem byl o několik decimetrů delší, širší a hlubší. Byl klidný, tichý a majestátní. A nikde ani živáčka. Tiché, šokované ranní město působilo děsivým dojmem. Voda pomalu vítězila. Každý z nás v knihovně se zoufale snažil vynést do prvního patra co se dalo a zároveň uvnitř sebe bojoval s myšlenkami na to, co se asi děje doma, jestli mu voda neodřízne zpáteční cestu, kam vlastně půjde, bude-li mít svůj dům pod vodou.

Po hodině usilovné, ale zoufale marné práce jsme se zastavili a rozhlédli se kolem. Ještě bychom stihli vynést nahoru nějaké knihy. Ale které? Je důležitější lékařství, umění nebo poezie? Nebo snad knihy o astronomii, nebo fond anglické beletrie, tak těžce budovaný? A kolik tady vůbec bude vody? Půl metru, metr? Stačilo by vynést jen spodní polici, nebo radši dvě? Nebo tři? Je těžké si přiznat, že se nedá nic dělat, je strašně těžké nechat věci svému osudu. Ale museli jsme to udělat. Paní ředitelka zavelela k ústupu. Zázrakem ještě fungující telefon mi přinesl zprávu, že se mám okamžitě vrátit domů, protože naše sídliště se evakuuje. Pohledem jsem se rozloučila, bolestně si vědomá toho, že až tuto místnost uvidím znovu, bude zřejmě v příšerném stavu.

Doma následovalo bleskové balení základních věcí a rychlý přesun, stále ještě suchou nohou přes jedinou zbývající cestu na druhou stranu řeky. Železniční most postavili pevně a vyvýšený násep s kolejemi byl jako stuha pevné země uprostřed širé vodní pláně. Babiččin dům na kopečku naší rodině poskytl azyl.

Knihovnu jsem znovu uviděla až v neděli večer. Probrodila jsem se zaplaveným městem naboso, boty svázané na rameni, palce do krve okopané od dlaždic na vodou rozbitých chodnících. Voda už trochu opadla, knihovna zvenku vypadala nedotčeně. Vevnitř připomínala skleník, v teplém počasí se voda vypařovala a srážela na oknech i zdech. Podlahu pokrývala hladká souvislá vrstva bahna, které později vyschlo v jemňoučký prach. Měli jsme štěstí v neštěstí, protože těžká vrata vzdorovala vodě úspěšněji než jsme čekali a snížila tím množství vody, které se dostalo dovnitř. I tak oněch třicet centimetrů vody napáchalo obrovské škody. Zničené byly všechny knihy na nejspodnějších policích, rozmáčené regály se začaly bortit, vodou nacucané knížky roztrhly některé regály obrovskou silou. Také terén kolem budovy začal pracovat a my jsme první dny s obavami sledovali dlouhé praskliny, které se objevovaly na zdech.

Ironií osudu byla ze všech knihoven v okrese zaplavená jenom ta hradišťská, takže nám všechny knihovnice mohly přijít na pomoc. A bylo s čím pomáhat. Museli jsme vyřadit více než 3 tisíce knih, které už po pár dnech začaly plesnivět a páchnout. Bylo nutné vystěhovat celé přízemí budovy, což znamenalo odvézt a uskladnit asi 60 tisíc svazků, rozmáčené regály zkrátit nebo nahradit novými, osekat omítku do výšky jednoho metru, v části prostoru vytrhat podlahu, prověřit elektroinstalaci, budovu alespoň částečně vysušit. Poté knihy znovu navézt a seřadit. Snažili jsme se všechno brát s humorem, i když někdy spíše černým. Navrhli jsme nové uspořádání regálů, které prostor prosvětlilo, odkryli jsme krásné ozdobné litinové nosné sloupy, které patřily k interiéru židovské synagogy a dříve byly schovány v obložení. Netrpělivým čtenářům jsme mohli otevřít dveře ve druhém zářijovém týdnu. Nebýt omítky osekané na cihly, nepříjemného zápachu a vysoké vlhkosti vzduchu by dnes už nikdo nepoznal, že u nás řádily živly. Prořídlý fond jsme doplnili duplikáty ze skladiště a poboček, za finanční dary od čtenářů a solidárních knihoven jsme dokoupili knihy z oborů, které nám úplně uplavaly. Se slávou jsme přivezli domů i uměnovědné knihy, které nám zdarma (!!!) vysušil klimatotechnolog pan Ludvík Kučera. Všem, kteří nám pomohli, bychom rádi moc a moc poděkovali. Rozhodně jim to nezapomeneme, neboť po pravdě řečeno, zážitek, jaký jsme prožili, se zapomenout prostě nedá.

A tak už vím, že zlehčovat školní poznatky se nevyplácí. Pane doktore Kalkusi, omlouvám se Vám. Už vím, že je skutečně možné zažít povodeň v knihovně. Nedej bože, abych ale musela potřebovat i poznatky z druhé části Vaší přednášky, z té o požáru.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PAVLICOVÁ, Libuše. Jak ne(utopit) knihovnu. Ikaros [online]. 1998, ročník 2, číslo 2 [cit. 2019-11-14]. urn:nbn:cz:ik-10144. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10144

automaticky generované reklamy
registration login password