Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační technologie – nástroj vysokoškolského studia

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

Informační technologie – nástroj vysokoškolského studia

0 comments
Každý člověk dnešní doby je ze všech stran přímo zaplavován informacemi, které plynou z nejrůznějších zdrojů. Umožňuje to i prudký rozvoj techniky, která poskytuje nezměrné možnosti v šíření zpráv všemi směry, a to nejen v rychlosti, ale i v množství. Je jasné, že v této propletené síti není snadná orientace ani usměrnění toku, výběr a třídění také nejsou snadné.

A nyní si představme situaci dnešního vysokoškolského studenta, který se má stát základem budoucí inteligence a potřebuje proto co nejvíce informací z oboru, který je předmětem jeho zájmu. Vrátíme-li se jen o dvě či tři desetiletí nazpět, byly pro studenty informační zdroje omezené pouze na písemné dokumenty – učebnice s dlouhodobou platností, které vycházely v novém vydání zhruba po deseti letech, pak skripta jako podrobnější a pohotovější materiál vydávaný vysokou školou přibližně po 3 až 5 letech a konečně i vlastní záznamy z přednášek. K tomu se přidaly aktuálně vycházející články v některých odborných časopisech. Stačilo tedy vypůjčit si učebnici a skriptum, které vyučující na svých přednáškách doporučil, vzít pár vlastních poznámek z přednášek a seminářů, které si student sám pořídil, pokud se jich zúčastnil, nebo si je opsal, okopíroval nebo převzal od kolegy, který mu je zaznamenal přes kopírák. A skutečně to pro přípravu na zkoušku stačilo. Výběr a uspořádání informací byl jednoduchý. Základem byly učební osnovy a podle nich postupoval vyučující a přednášel problematiku zpravidla od obecných poznatků ke zvláštním, někdy tam přidal informaci o nových poznatcích a tím byla dána i struktura vyučovaného předmětu i třídění informací.

Současná situace je již odlišná.

Ke klasickým informačním zdrojům se přidaly další možnosti. Rozvoj výpočetní a audiovizuální techniky otevřel přístup k novým informačním technologiím. Proto také dochází k transformaci vysokoškolské výuky, která nemůže být postavena pouze na klasických informačních zdrojích a relativně starých informacích. Audiovizuální výukové programy rozšiřují studijní možnosti a využívají přitom vhodné kombinace optického a akustického vstupu informací do lidské paměti. K tomu přistupují i pohybové efekty a animace, které usnadňují pochopit určité studované jevy. Nezanedbatelnou je též skutečnost, že v audiovizuálních dokumentech je možno zachytit průběh takových dějů, kterých se studenti nemohou přímo zúčastnit z důvodu bezpečnosti, hygieny, dlouhodobosti probíhajícího děje, nebo jejich sezónnosti závislé na ročním období, finanční náročnosti apod. Jako příklad můžeme uvést stahování dřeva helikoptérou, růst rostlin, chirurgické zákroky, mikroskopická a makroskopická pozorovaní, a také technologické postupy rozsáhlých činností.

Využití počítačů při vysokoškolském studiu není jen při výpočtech zadaných úloh a psaní různých zpráv, seminárních a diplomových prací – to je v oblasti informačních výstupů. Především je nutno vidět vstupy, kde a jak student nachází další informační prameny ke svému studiu a tvorbě na něm požadovaných výstupů. Těmito zdroji jsou databáze, jako metainformační systémy – tedy informace o informacích, které jsou v klasických nebo elektronických podobách k dispozici. Forma uložení databází může být na magnetických mediích používaného počítače, nyní převážně na CD ROM, výhledově na DVD, nebo vystavení v počítačových sítích, ke kterým se vysokoškolští studenti mohou dostat ze svých počítačů nebo studijních center. Spolupráci při výběru informací tvoří rešeršní oddělení, která z dostupných zdrojů vypracovávají literární rešerše v rozsahu zadaných let a zadaných klíčových slov. Počítačová síť internet však umožňuje mnohem širší výběr informací prakticky z celého světa k danému tématu, které si student může specifikovat.

Jak se tedy má vysokoškolský student orientovat v tom neuspořádaném víru informací, v němž se nachází? Naše úvahy povedeme ve dvou rovinách kde a od koho se naučí, jak získávat informace jak se naučit získávané informace zpracovávat – tedy vybírat, třídit, a využívat při vysokoškolském studiu

Odpověď na první otázku je velmi snadná – student po absolvování střední školy . kde byl zvyklý na systém výuky, který mu všechny informace předkládal, dostává se najednou do situace, kdy se musí i po stránce informační, o sebe sám postarat. A nikdo ho to na střední škole nenaučil. Je tedy na vysoké škole, aby ho co nejdříve po zahájení vysokoškolského studia s celým systémem přístupu k  informacím seznámila. U nás je k tomu určen předmět "Úvod do studia", který je zařazen do prvního semestru. Záleží vždy na příslušné vysoké škole, jak tento předmět pojme a jak studenty vybaví potřebnými vědomostmi, které potřebuje k úspěšnému průběhu vysokoškolského studia.

Tomu musí být přizpůsoben potřebný obsah a zaměření předmětu. Také rozsah by měl být úměrný přípravě nejen na pětileté studium, ale i na případné další doktorandské studium a v neposlední řádě i pro praktický život, kdy neskončí potřeba získávat informace, ale naopak se ještě dále rozšíří. Tedy – vysoká škola musí studenta naučit pracovat v přednášených odborných předmětech s informacemi, které se k dané oblasti vztahují – v praxi se pak tyto činnosti musí stát každodenními, samozřejmými a nepřetržitými, jelikož rozvoj a šíření informací neustále narůstá a nikdo se dnes již neobejde bez informací, které se vztahují k jeho oboru činnosti. Dá se tedy konstatovat, že naučit se získávat informace je obecným základem vysokoškolského studia bez ohledu na obor a je nutno mu věnovat náležitou pozornost.

Učit tento předmět by měli informační pracovníci, praktici, kteří jsou sami absolventy vysokoškolského studia a jsou profesními odborníky v informatice a mohou tak na základě praktických zkušeností podávat studentům rady.

Tímto předmětem by však neměla informační výuka skončit. Je třeba v průběhu celého studia dát studentům možnost seznamovat se s novinkami a také rozšiřovat poznatky, tak jak to průběh studia vyžaduje. Zejména by to bylo vhodné před zpracováním diplomové práce. Pokud student pokračuje ve vyšších formách, například při doktorandském studiu nebo zpracování habilitačních prací v docentském řízení, je nezbytné, aby veškeré studijní postupy byly založeny na řádné informační základně.

Druhý, ještě závažnější problém, se kterým se setkává vysokoškolský student – stejně tak jako každý z nás – je dokázat se orientovat v obrovských zdrojích informací. Úkol zde zní – naučit se znát INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE, a to nejen teoreticky, ale hlavně prakticky. Myšlenku začnu rozvíjet obecně. Každý z nás víme, jak je obtížné vytvořit si vlastní informační systém – systém pro uspořádání informací takovým způsobem, abychom se k nim v době, kdy je potřebujeme, mohli vrátit a hlavně, abychom je snadno našli. K tomu přistupuje další problém, že se neustále rozšiřuje okruh informačních zdrojů a jejich nosičů. Není sice příliš vzdálená doba, kdy informačním zdrojem bylo písmo – ručně psané nebo klasicky tištěné, dnes však i písemná forma je vyjadřována s použitím různých medií. Nepíšeme si poznámky již jen rukou, ale na počítačích, snímáme písmo pomocí optických čteček písma, pomocí skenerů a transformujeme do dále zpracovatelné podoby. Vysokoškolští studenti využívají v maximální míře těch nejmodernějších dostupných prostředků a je to jistě správné. Problém však nespočívá v technologii přístupu k informacím a jejich záznamu – problém se nalézá až v dalších krocích – výběru, tj. ve využití nebo odstranění redundance a zbavení se "balastu" - třídění, spočívajícím ve vytvoření vhodných kriterií pro zařazování, v nutné systematičnosti, tedy ve vytvoření  osobního informačního systému, s jistou dávkou jednoznačnosti, ale také variabilnosti a možnostech vývoje a rozvoje v postupujícím čase - a pak ve zpracování a využití těchto informací ve vhodnou dobu a začlenění do kontextu řešené a popisované problematiky.

Základním úkolem vysoké školy je tedy nejen, aby naučila studenty samostatně se učit, ale také sbírat si samostatně potřebné informace, vytvářet si vlastní metainformační systém (informace o informacích) a dokázat informace uspořádat, zpracovat do seminárních a diplomových prací a vytvořit si základnu pro další použití v praktickém životě po ukončení studia. K tomu by na vysoké škole mělo být vytvořeno i informační zázemí, které studentům informační služby poskytuje a postupně je vede během studia, aby jim informační zdroje zpřístupňovalo a vedlo je ke správnému využívání technologických možností, ukazovalo a současně i poskytovalo způsoby a formy zpracování.

Vycházíme-li z klasické a také nejjednodušší formy sběru a třídění informací jednotlivými osobami – je nejvhodnější formou kartotéka. Představu kartotéky si však nemůžeme omezovat pouze na lístečkový katalog, ale patří sem i elektronická forma záznamu. Předmětové uspořádání záznamů je pak jednou z forem, jak potřebné informace k určitému tématu můžeme získat. Vyšší formou kartotéky je databáze, jejíž vytvoření je nyní dáno rozvojem výpočetní techniky a především kapacit paměťových medií. Také vzrůstající operační rychlost je základním parametrem, který je pro záznam a vyhledávání zaznamenaných údajů bezpodmínečně nutný.

A zde se dostáváme k dalšímu závažnému bodu, kterým je specifikace problému, k němuž informace vyhledáváme. Je velmi obtížné heslem nebo několika klíčovými slovy vystihnout podstatu. Navíc stejným myšlenkovým postupem musí postupovat autor, potom ten, kdo provádí záznam o publikaci (tzn. například i knihovnický popis) a konečně ten, kdo vyhledává potřebné informace. I když si každý sám provádí vlastní záznam, není ještě jasné, zda bude opět pod stejným heslem hledat. Zkušenost nám říká, že se snažíme výstižně pojmenovat soubor, který jsme napsali na počítači a ukládáme si ho do nějakého adresáře – a když ho po nějaké, i relativně krátké době potřebujeme vyhledat – dosti často si nemůžeme vzpomenout na vymyšlený název.

Částečným východiskem z této situace jsou tezaury klíčových slov nebo hesel, které umožňují sjednocovat názvy. Jiným usnadněním jsou klíčová slova, která uvádí sám autor ve své publikaci a tato klíčová slova se pak použijí v popisu a následně při vyhledávání. Žádné řešení však není stoprocentně dokonalé, Vysokoškolák , který chce úspěšně studovat a zůstávat na požadované odborné úrovni, musí vytvořit vlastní osobní informační databázi – a musíme ho k tomuto cíli vést a učit ho bázi budovat.

Jaké jsou tedy rady a doporučení.

Od počátku studia by si student měl vést průběžně záznamy o pramenech informací, které získal
-z klasických tištěných primárních zdrojů (knih, novin, časopisů, sborníků, ročenek, tabulek a zpráv, patentů, norem, firemní literatury, adresářů)
- sekundárních zdrojů (referenčních, rešerší, statistik, SIGLE)
- z mikrografických zdrojů (mikrofilmů,mikrofiší)
- z mluveného slova (přednášek, konferencí,seminářů, diskusních zasedání, brainstormingu, rozhlasu, televize)
- z audiovizuálních dokumentů (audiokazet, výukových filmů, filmů, videoprogramů, multimediálních programů)
- z elektronických zdrojů – databází na mediích (disketách,CDROM, DVD), z počítačových sítí (internetu)

Forma záznamu není závazná, ale měla by být vhodně zvolena tak, aby umožňovala vývoj po stránce obsahové i technické – mohou být použity kartotéční lístky nebo elektronický záznam v databázi – obojí má své výhody i nevýhody v přehlednosti, dostupnosti, pohotovosti a možnostech i schopnostech vyhledávacího systému.

Řazení záznamů je v klasické papírové formě nejlépe provádět předmětově a pak abecedně, v elektronických databázích na řazení nezáleží, musí být však umožněn výběr podle autora, názvu, příp.podřetězce z názvu, hesla a klíčových slov v různých kombinacích a s využitím booleovské algebry při zadávání výběrových kriterií. Je věcí praktických zkušeností a strategie zadávání požadavků na výběr informací tak, aby se získávaly takové, které do zadaného rozsahu zapadají a nejsou nadbytečné.

Co zaznamenávat obsahově – měl by to být zkrácený bibliografický záznam, ale doplněný o určité poznámky a anotace a také případnými odkazy na vztahující se další dokumenty. Existuje-li přístup k plně textovému dokumentu, je nutné i tento záznam uvést – např. ve které knihovně a pod jakou signaturou lze dokument nalézt, je-li k dispozici fotokopie, kde je uložena apod.

Uložení dokumentů je také jedním ze závažných problémů, které je třeba řešit vhodnou organizací vlastních dokumentů. Nestačí k tomu jen knihovna, ale také různé šanony, přihrádky a police, které by měly být označeny a uspořádány. Opět je množství variant podle prostoru, který student má doma nebo na kolejích a ubytovnách. Bývá to obvykle právě nemožnost nebo jistá nepořádnost, která způsobuje mnoho časových ztrát při hledání toho, co právě potřebujeme. Všeobecně platí, že se vyplácí vést dobrou evidenci a vlastní informační systém, kdy čas, který tomu věnujeme se nám mnohonásobně vrátí v době, kdy informace vyhledáváme a zpracováváme.

Jestliže si vysokoškolský student vytvoří návyky sledování a zaznamenávání pramenů informací, stane se to pro něho později samozřejmostí, kterou bude moci využívat i v praktickém životě. Je tedy na nás, informaticích, abychom je k tomu vedli, vysvětlovali a trpělivě se snažili, aby se informační technologie staly základem celého vysokoškolského studia a také prvním krokem v praktickém životě.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
POTÁČEK, Jiří. Informační technologie – nástroj vysokoškolského studia. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 1 [cit. 2020-05-31]. urn:nbn:cz:ik-11075. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11075

automaticky generované reklamy
registration login password