Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 8. část

Čas nutný k přečtení
20 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 8. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
Reflections of author's professional life, especially from the time when started the implementations of computers in the Czech information scene. The author mentions leading personalities he met, the development of the first automated information systems or research activities in the field of scientific and technical information organized by UVTEI. Impact of the experiences from western countries on the development in Czechoslovakia plays an important role in this summary, as well as the first bibliographic databases on magnetic tapes and SDI services.
Autoři: 

MARC versus nová generace IBM

Tak jako naše výsledky do roku 1970, také projekty jednotlivých výzkumných úkolů v rámci připravovaného programu SIP P 18, které jsme ve výzkumném úseku UVTEI připravili ještě pod vedením Augustina Merty, musely projít oponenturou na FMTIR. Předtím byl dokonce uspořádán výjezdní seminář, kde nás jedna soudružka ze zdravého jádra ze stranických prověrek v UVTEI dokonce seznámila s tehdy novou metodou brainstormingu a hned ji s námi zorganizovala v praxi. Byla to velká legrace. Nicméně pak jsme se museli vrátit k obhajobám na ministerstvo. Přes někdy dosti kritické posudky z řad našich kolegů třeba z Akademie věd, odvětvových i oborových středisek VTEI i z vysokých škol v Praze a v Bratislavě (kde byly katedry orientované na vědecké informace a knihovnictví) jsme pak naši úvodní zprávu k příslušnému rozsáhlému státnímu úkolu, členěnému na několik úkolů dílčích, obhájili, a od ledna roku 1971 jsme mohli své práce zahájit. Než k tomu však došlo, změnilo se dosti zásadně vedení výzkumného úseku UVTEI. Jeho ředitel a skutečná vůdčí osobnost, všemi odborně jednoznačně respektovaný Augustin Merta, se vzhledem k tehdy všeobecné tendenci do čela větších organizačních útvarů stavět prověřené členy KSČ, vzdal vedení ve prospěch dosavadního šéfa odboru automatizace Jiřího Fogla (kterého jsem dosud v jeho nemoci zastupoval a který po nemoci už dodatečnými prověrkami šťastně jako straník prošel). Merta se pak jako spřátelený rodák ústředního ředitele UVTEI Jaroslava Volného z Ostravska stal jeho vědeckým poradcem a mne díky přimhouření oka místní buňky strany pověřili vedením Foglova odboru automatizace VTEI. Nebylo to samozřejmě jmenování, ale tak nějak se předpokládalo (jak se ukázalo, dosti naivně), že až se politická situace uklidní, zůstanu na svém místě třeba definitivně.

Samozřejmě jsem se s chutí pustil do práce na zpřesnění už obhájeného plánu dalšího výzkumu, jehož jádrem měl být Jiřím Budilem koncipovaný, jaksi univerzálně orientovaný aplikační programový systém. Šlo především už o co nejpřesnější zadání funkcí, které by měl takový software pro účely všech standardních agend našich středisek VTEI plnit. Pochopitelně jsme se už jednoznačně orientovali, jak už bylo minule zmíněno, na počítače rodiny počítačů IBM 360 až 370 a od nich odvozených vyšších typů výhledové série JSEP z produkce zemí sovětského bloku. Tím ovšem nastal problém s původně mnou "objevenou" komunikativní strukturou záznamu MARC. Ta totiž, vzhledem k datu svého vzniku a i na americké poměry poněkud ještě zastaralému počítačovému vybavení Kongresové knihovny, neodpovídala už nové "bytové filozofii" techniky, na kterou jsme se u nás už po roce 1970 orientovali. Můj kamarád Jirka Budil to samozřejmě dobře věděl a zejména náš tehdejší hlavní konzultant v těch věcech Martin Bloch, jako zanícený příznivec této "filozofie", markovský nebytový formát prohlásil za totálně zastaralý a neodpovídající standardům, na nichž pracovaly nové operační systémy IBM DOS a OS. Nám to s Jirkou přesto vrtalo hlavou. Přece jen jsme nechápali, proč naši američtí a britští kolegové už dříve nepřešli na bytovou reprezentaci strojových katalogizačních, respektive bibliografických záznamů. V té době už se přece nejen po Americe, i když na magnetických páskách, šířily pro další zpracování vesměs na bytově orientované vyspělé výpočetní technice, která na Západě byla (na rozdíl od našich podmínek) běžně dostupná, další databáze. Byl to především jak už dříve zmíněný INSPEC, tak i stále populárnější, všechny strojírenské obory sledující COMPENDEX, v jaderné problematice dokonce mezinárodně kooperativně tvořený INIS a další, které jsme sledovali jako potenciální zdroje informací pro československé uživatele. Nepřevzaly sice do důsledků strukturu MARC Kongresové knihovny, protože dokumentovaly nikoli hlavně monografie, ale na rozdíl od katalogu či národní bibliografie časopisecké články, statě z konferenčních sborníků a zpravidla hodně šedé literatury. Nicméně bytově – a tudíž na novou výpočetní techniku – jakoby orientované nebyly. My jsme však z hlediska dostupnosti právě této techniky měli výjimečné štěstí, protože Jirka Budil měl kromě Martina Blocha ještě dalšího spřízněného spolužáka – jak se dále ukázalo, pro náš výzkum a vývoj velmi významného – Ivana Slezáka. Ten pracoval jako Američany vyškolený systémový programátor na počítači IBM 370 ve významném pražském Výzkumném ústavu technologie chemického průmyslu (VUTECHP). Zde jsme mohli počítat dokonce s předběžným využitím této techniky při prvních krocích ve vlastním programování budoucího software pro VTEI, což nakonec získalo (opět díky šťastné shodě okolností, o níž bude pojednáno později) v tomto ústavu silnou podporu.

Protože se Jiří Budil, který měl v povaze důslednou snahu přicházet věcem skutečně na kloub, jen tak s odklonem od strojového formátu tehdy už světově vládnoucího systému MARC nesmířil, odhodlali jsme se přímo hlavní tvůrkyni tohoto fenoménu, Henriettě Avramové, do Kongresové knihovny napsat. Krátce a zdvořile jsme se zeptali, proč se MARC dosud nepřeměnil do bytové verze, která by odpovídala už převažujícímu způsobu práce výpočetní techniky. K našemu překvapení nám ta tehdy už v celém moderním knihovnickém světě uznávaná osobnost velmi brzy osobně odpověděla. Ujistila nás, že zpracování i nikoli bytově uložených záznamů nečiní na soudobé výpočetní technice žádný problém, protože ta si s tím snadno poradí. Proto se už o přeformátování MARC neuvažuje. A musím dodat, že při čtení jejího sice také zdvořilého a také stručného dopisu jsem se nemohl zbavit představy, jak si při zhlédnutí názvu a adresy instituce pisatelů doručeného dopisu naše milá slavná kolegyně s podivením snaží představit mapu Evropy s Prahou někde za "železnou oponou". Martina Blocha, kovaného programátora už v tehdy nejmodernějším operačním systému OS na IBM, to nepřesvědčilo. Myslím, že ani Jirku Budila, a tudíž ani mně, který jsem na něj ve věcech týkajících se počítačů vždycky dal.

Co týče zadání onoho budoucího, v podstatě univerzálního aplikovaného softwarového systému made in UVTEI, jsme se shodli jen na několika zásadních funkcích. Ty sice znamenaly pokrytí podstaty zpracovatelských úloh a z nich vyplývajících informačních služeb, které naši partneři především v odvětvových informačních střediscích požadovali, ale zdaleka to nebylo všechno, co se už tehdy ve vyspělém informačním světě realizovalo. Musím přiznat, že to všechno byly jen úlohy v dávkovém režimu, které odpovídaly realitě počítačového vybavení pro nás tehdy na několik budoucích let. Technika on-line byla exportem ze Západu embargována a počítače z Východu, a to ani z té nejvyspělejší provenience, východoněmecké firmy Robotron, on-line nesvedly. A to ještě ani do konce první pětiletky 70. let 20. století. Navíc se zde ještě v pozdních 80. letech katastrofálně nedostávalo přístupu k digitálním telekomunikacím, které jsou samozřejmě pro systémy pracující on-line nezbytné. Byla tu však i další technika, u nás tehdy docela dostupná.

Mikrografie, reprografie a OCR

Spolu s výpočetní technikou v těch letech přinášely pro aplikace v informačních, zejména knihovnických a archívních službách, významný pokrok nové formy mikrografie. Zejména to byla technika označovaná zkratkou COM (Computer Output on Microfilm), která namísto objemných stohů papíru s tištěnými výstupy obsáhlých počítačových "sjetin" umožnila obrovskou úsporou místa tím, že počítače rovnou produkovaly kotouče mikrofilmové a zejména mikrofišové reprezentace stránek objemných utříděných datových sestav. Znamenalo to také značnou úsporu papíru. Samozřejmě to fungovalo až do doby, kdy počítače mohly nabídnout tyto sestavy a postupně i digitalizované primární dokumenty v režimu on-line, navíc umožňující v nich také on-line vyhledávat. Dnes nám ta mikrografická technika, jak se tehdy také používala, připadá jako poněkud absurdní, ale ve své době měla úspěch i jako uživatelské katalogy ve studovnách. Ty se z periodicky aktualizovaných soborů minimálně jmenného a předmětového katalogu vždycky po týdnu počítačem v celém rozsahu "vytiskly" do nových mikrofiší, kterými se nahradily jejich týden staré verze, zasazované do přihrádek otočných karuselů. Ty pak byly k dispozici nejen personálu, ale hlavně čtenářům knihovny ve studovně. K tomu tam byly samozřejmě instalovány příslušné mikrofišové čtečky, které umožňovaly dokonce přímé vyhledání příslušné stránky katalogové sestavy podle zadaného písmene abecedy.

Kdybych tato obskurní zařízení s ochotným výkladem kolegy, místního knihovníka v jedné západoněmecké knihovně na vlastní oči neuviděl, snad bych tomu ani nevěřil. Veškerý tento dočasný technický pokrok byl samozřejmě především výrazem inovátorské nálady v našem oboru, která tenkrát všeobecně panovala. Konec konců i první automatizované systémy i bez mikrografie přinášely hlavně vyšší náklady a větší nepohodlí, než tradiční způsoby knihovnicko-informačních služeb. Vzpomínám si na článek rozezleného kritika nápadu tvorby katalogu Kongresové knihovny na počítači v časopisu Americké asociace knihovníků někdy ke konci 60. let minulého století, kdy ještě nebylo možno využít uživatelského přístupu v režimu on-line. Vcelku tehdy rozumně stavěl proti sobě možnost současného přístupu desítek čtenářů i knihovníků k volně přístupným, tehdy nejrozsáhlejším lístkovnicím na světě, oproti zcela ojedinělým možnostem, a to jen personálu s pomocí programátora a děrnoštítkového vstupu dotazu formulovaného v jakémsi nesrozumitelném kódovém jazyce, který uměli používat právě jen programátoři, chtěl-li by někdo něco v katalogu vyhledat. Jak daleko ještě tenkrát bylo do katalogů typu OPAC! Nemohu si ale při této příležitosti vzpomenout na poněkud specifické současné snahy některých našich knihoven chopit se elektronických knih cestou půjčování celých čteček s jejich nahrávkami. Možná se nad tím nápadem za pár let, když ne už dnes, usmějeme. Jako nad těmi karusely s mikrofišovými katalogy.  

Také v reprografii a mikrografii se přes všechny "nemoci mládí" těchto technik některé smysluplné postupy informační a knihovnické práce uplatnily a především podmínily pokrok, jehož skutečné a neoddiskutovatelné přínosy jsme začali konzumovat zhruba od poloviny 70. let minulého století.  U nás se o to zasloužil především výborný manažer a můj spřátelený kolega, po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Ředitel Základní knihovny – Ústředí vědeckých informací (ZK-ÚVI) ČSAV Jiří Zahradil, pro něhož se tato technika a její uplatňování v knihovnách a vědecko-informačních střediscích stala možno říci koníčkem. Své manažerské schopnosti projevil mimo jiné už v kritickém údobí po politických prověrkách. Když se mu podařilo "projít", zachraňoval přijetím ve své knihovně existenci řady kolegyň a kolegů, kteří byli v důsledku prověrek vyhozeni ze zaměstnání. Dodnes se tomu divím, jak to – v ústřední knihovně tak významné instituce, jakou byla ČSAV – vlastně dokázal. V neknihovnickém prostředí se expertízami v repro- a mikrografii už na konci 60. let prosazoval, a to i na mezinárodním poli, Stanislav Konečný. O jeho přínosu v oblasti vědecko-informačních systémů a knihovnictví, když se stal později naším kolegou v zaměstnání, bude ještě pojednáno.    

Podstatně déle, vlastně až do současnosti, kdy je "totální digitalizace" jedním z nejvýznamnějších trendů vývoje civilizace, prosazuje se technika, která se tehdy začala ujímat jako "optické čtení dokumentů" a jejich následná digitalizace, ve svých začátcích samozřejmě pouze počítačové čtení a ukládání textových stránek. Už v první polovině 70. let se i u nás začalo s experimenty na několika místech, přičemž pro nás ve výzkumu UVTEI se nabízela příležitost se s tím seznámit na základě mé náhodné známosti s programátorem Jaroslavem Jechem, působícím ve výpočetním středisku kdysi slavných čokoládoven ORION v pražských Modřanech. Tato metoda, označovaná zkratkou OCR (Optical Character Recognition), se jevila jako východisko z velmi nákladné a zdlouhavé práce při vstupním zpracování dat, k němuž se používalo velmi hlučných děrovačů děrných štítků, nebo děrných pásek. I když se nám tato děrovací technika dnes jeví jako velmi archaická, přežívala mimo jiné i díky rozvinutému průmyslu výroby právě štítků pro následné naděrování a využívání jako vstupní médium, podporované firmou IBM. V našich zemích se udržovala ještě dlouho, tuším, že až do začátku 80. let 20. století. 

Koncepce výzkumu na prahu 70. let

Když se, spolu s výpočetní technikou na úrovni 3. generace, všechny tyto technické prostředky a na nich založené nové technologie začaly v informačních a knihovnických systémech nejen na Západě skutečně prosazovat, bylo nasnadě chopit se i v našem výzkumu a vývoji příležitosti a rozvinout pro nové podmínky také nosný program. Nabízelo se pojetí centrálně soustředěného intenzivního výzkumu a vývoje, samozřejmě v kontaktu s praxí celé řady především odvětvových informačních center, ale také reprezentativního okruhu vědeckých knihoven. Z hlediska uplatnění počítačů a jejich přídavných zařízení proti sobě stály hned dva koncepční pohledy. Zaprvé: nejen v odvětvových, ale i oborových střediscích VTEI a výjimečně i v některých knihovnách se už velmi rozšířila praxe vytvářet na počítačích (tehdy však ještě vesměs tzv. druhé generace, např. DATA SAAB D21, ICL, TESLA a také sovětského počítače vyššího typu – MINSK 32) rotovanými rejstříky (KWIC, KWOC aj.) vybavené tištěné informační zpravodaje. Anotovanými záznamy v základní sestavě vždy každý měsíc informovaly o nové československé i zahraniční literární produkci v příslušných odvětvích a oborech. Pokud šlo o zahraničí, byla v té době samozřejmě obtížně dostupná literatura ze Západu, a tudíž se našim uživatelům dostávalo informací jen o článcích z nevelkého okruhu časopisů, které byly dokumentovány pracovníky našich středisek. Totéž platilo o knihách a také o sbornících ze zahraničních konferencí. Protože však samozřejmě nešlo až na výjimky o politickou či jinak humanitně orientovanou literaturu, nebyl její dovoz kromě limitovaných devizových rozpočtů omezován navíc ještě z ideologických důvodů. Naopak výhodou těchto informačních zpravodajů byla všem srozumitelná čeština či slovenština, do níž se vždycky překládal v záznamech název, předmětová indexace (často už deskriptorů podle nově tvořených tezaurů) a hlavně v domácích jazycích byly zapsány také anotace či abstrakty obsahu dokumentovaných primárních zdrojů.

Druhým koncepčním směrem, který se už vlivem pokroku techniky a také na něm postaveného nového způsobu realizace informačních služeb na Západě začal mohutně prosazovat, bylo využití magnetopáskových verzí celosvětově působících abstraktových či bibliografických zpravodajů v některých významných odvětvích či oborech. Tak například ze slavného tištěného Engineering Indexu, vydávaného už z počátku 20. století, vznikla neméně slavná databáze COMPENDEX. O několik dalších v té době takto vzniklých databází, jsme, jak jsem už napsal dříve, s kolegou Ladislavem Kofnovcem zavčas publikovali základní informace v našem odborném tisku. Bylo stále zřejmější, že tyto databáze jednou plně nahradí své tištěné verze a stanou se hlavním sekundárním informačním zdrojem, odkazujícím k obrovským objemům primárních literárních pramenů, především odborných periodik, které už žádná knihovna nemohla ve svých fondech obsáhnout. Zejména u nás se ukazovala přímo nesouměřitelnost v možnostech pracovníků ve výzkumu či vývoji na jedné straně u nás a na druhé straně na Západě dozvědět se o nové, pro ně relevantní literatuře, tuto literaturu nalézt a zejména si ji také vypůjčit v dostupné knihovně. Především šlo o tituly vědeckých a odborných periodik. Zatímco v těchto nových databázích byly sledovány v jednotlivých oborech téměř všechny významnější časopisy, což šlo často do mnoha tisíců titulů, navíc nové monografie i sborníky z konferencí v celosvětovém měřítku, v našich podmínkách šlo spíše o několik desítek jen těch nejprestižnějších, často ale jen těch levnějších titulů západní literatury. Bylo však možné počítat s mezinárodní meziknihovní výpůjční službou, kterou naše největší státní knihovny docela zdárně praktikovaly. Navíc se k mému překvapení jevilo z hlediska našeho ministerstva (už dříve zmíněného FMTIR) docela představitelné, že by se po dohodě s příslušnými odvětvími, v první řadě průmyslovými, dalo o dovozu těchto bibliografických či abstraktových databází v několika případech možná uvažovat. A my jsme byli připraveni pro jejich využívání začít vyvíjet jak software, tak způsoby tvorby rešeršních dotazů pro služby typu SDI. Ty se právě na Západě spolu s prudkým nárůstem počtu takto produkovaných databází rychle rozvíjely. Problémem tehdy u nás ovšem bylo přesvědčit všechny zainteresované, že k dokumentaci zahraniční literatury (a navíc k tvorbě strojových záznamů v dostatečné kvalitě i množství aby to pokrylo třeba jen základní uživatelské potřeby výzkumu a vývoje v základních, hospodářsky nejvýznamnějších odvětvích) u nás nikdy nebude dost sil. A pak ještě tam, kde by se taková služby chtěla uplatnit, nalézt vždycky odpovídající výpočetní středisko, kde by se náš plánovaný software mohl aplikovat.

Bylo to ale nejen naše ministerstvo (FMTIR) a tam především díky se světovými trendy výborně obeznámená Anna Vejsová, kde se ve prospěch koncepce, založené v dokumentaci na dovozu už hotových, na magnetických páskách uložených a na počítači přímo zpracovatelných databázích. Najednou se tu objevila podpora zásadní. Stála za ní jedna z nejvýznamnějších osobností předlistopadového vývoje československé soustavy VTEI – Josef Koníček v čele Ústřední informační služby chemie. Toto odvětvové informační středisko bylo navíc součástí výše zmíněného chemického výzkumného ústavu, v jehož skvěle vybaveném výpočetním středisku pracoval s mými kolegy programátory spřátelený "systémák" Ivan Slezák. Koníček už tehdy uvažoval o dovozu a samozřejmě smysluplném využívání jednak nového produktu American Petroleum Institute – databáze API – a jednak taktéž novinky z produkce už tehdy celosvětově proslulé chemické informační služby Chemical Abstract Services (CAS) Americké chemické společnosti – databáze CA –Condensates, resp. CA Search, dnes CHEMBASE. Samozřejmě jsme se s panem inženýrem Koníčkem spojili a začali se s jeho plánem seznamovat. Také jsme kontaktovali odvětvové informační středisko jaderného průmyslu na Zbraslavi, kterému se z vídeňské Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) nabízela nám už teoreticky dobře známá databáze INIS. Ředitel tohoto ODIS, Jiří Hybner, byl v té době ale právě z politických důvodů vyhozen a s jeho nástupcem, jakýmsi kovaným soudruhem, ovšem bez jiné kvalifikace, se ještě odborně ani vlastně jinak jednat nedalo.

Kromě těchto případů a našeho povědomí o možných dalších zahraničních databázích, jak se tehdy jako nové nabídky pro už vyspělejší informační služby objevovaly, u nás přece jen převažovala nejen odvětví, ale především specializované informační systémy typu ústředních evidencí překladů, cestovních zpráv, výzkumných zpráv a také souborných katalogů, které vyžadovaly domácí produkci počítačových databází. Bylo zřejmé, že zadání našeho centrálně vyvíjeného software bylo co do jeho požadovaných funkcí dosti široké. Také vlastní sémantika záznamů jako základních jednotek všech těch možných databází musela být alespoň do určité míry formulována široce. Pro některé druhy údajů, které se vyskytovaly ve většině "domácích" databází, se nabízelo centrálně vytvářet jednotná pravidla. A ta samozřejmě musela být přizpůsobena mezinárodním standardům, pokud už, ať jako normy ISO, nebo jako sémantika "markovských" záznamů, existovaly. Hlavně nic, co už někde vymysleli, pro "specifické" československé podmínky znovu nevynalézat, to bylo mé pevné krédo, kterému jsem se vždycky snažil zachovat věrnost. Také mi, jako už přece jen poněkud zkušenějšímu projektantovi po realizaci systému KOMPAS, bylo jasné, že projektovat sice vše umějící, nicméně stěží realizovatelný systém, by bylo proti všem základním projektantským zásadám. Například na tehdy rozvíjenou tvorbu českých tezaurů a dokonce oborových klasifikací jsem se díval s podezřením, že to v nedaleké budoucnosti bude nahrazováno i u nás využitelnými, ale podstatně dokonalejšími prostředky, vytvořenými prestižními institucemi v zahraničí. Přece jen se mi ale jeden tezaurus či heslář v češtině, který by mělo pro všechny naše "domácí" systémy zpracovat UVTEI, jevil jako potřebný, a to úřední názvosloví zemí, resp. států. Pustil jsem se do toho spolu s už dříve zmíněnou kolegyní Helenou Hubáčkovou, a musím přiznat, že jsem do té doby netušil, jak složitý to bude úkol a co nám to dá za práci, než se k alespoň poněkud uspokojivému výsledku přiblížíme.

V této souvislosti si vzpomínám na jedno z překvapení, které mi poskytovala akademická sféra, když jsem se do ní na stará kolena na začátku devadesátých let mohl (už bez "kádrového stropu") uchýlit. Ta překvapení byla z neuvěřitelné zaostalosti povědomí knihovnické, ale i učitelské obce o možnostech moderního informačního zabezpečení technických a přírodních věd. Jako příklad mohu uvést debatu s docentem na Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, který, jako fakultou pověřený vědecký poradce fakultní knihovny, prosazoval tvorbu tezauru pro automatizaci místního katalogu. O databázi INSPEC se skvělým tezaurem pro celou jeho odbornou obec totiž nic nevěděl a spolu s převažující knihovnickou obcí, a to i na pražském ČVUT, jak jsem postupně zjišťoval, předpokládal, že automatizace katalogů bude to pravé ořechové, co na akademické půdě nově umožní zavedení strojových rešerší.

Na začátku roku 1971 se výzkum v UVTEI rozvíjel v třech základních větvích. V teoretické rovině bylo zkoumáno uplatnění nástrojů systémové vědy na modelování vztahů v rámci československé informační soustavy. Toto pojetí bylo ve výzkumu založeno na pracích, vedených pozdější profesorkou, velmi oblíbenou učitelkou studentstva našeho oboru na Karlově univerzitě, Marií Kőnigovou, spolupracující tehdy zejména s Petrem Lukavcem a Jindřichem Hermannem. Další výzkum byl orientován na vývoj se zahraničím provázanou soustavu selekčních jazyků. Byl veden už vícekrát zde zmíněném Ladislavem Kofnovcem, nově také, pokud šlo o tezaury, Josefem Mojžíškem, a později také významným průkopníkem automatizované sémantické analýzy textů Vladimírem Smetáčkem. Hlavní vývojový směr – automatizaci – jsme zakládali na blízké perspektivě zavedení služeb SDI ze zahraničních, ale i z domácích bibliografických databází, s návazným tiskem i repro- a mikrografickými technologiemi pro využití v knihovnách, např. pro výměnu zahraničních časopisů na mikrofiších. Pokud jde o automatizaci knihovnických systémů, předpokládali jsme zatím alespoň počítačové ukládání katalogů, než bude běžně k dispozici technika on-line. Ukázalo se, že ta přišla do našich knihoven až v devadesátých letech s revolucí způsobenou tzv. pécéčky a na nich implementovanými už hotovými firemními aplikačními knihovnickými softwary. Kromě toho se jako dílčí problémy, a to díky jednotlivým odborníkům, kteří zde pracovali, sledovaly např. telekomunikace Karlem Syrovým, tehdy ještě tzv. malá mechanizace (průhledovky, ruční děrnoštítkové selektory apod.) Jiřím Hylmarem a soustředila se zde také práce na nových normách, kterou pod vedením Ladislava Kofnovce vykonával Karel Pech. A všechny ty naše výzkumy mohly být podloženy na tehdejší dobu výbornou dostupností západní odborné literatury, když se díky mému kamarádovi Josefu Vondrovi podařilo konsolidovat pak až do konce 80. let stále lépe fungující a v naší odborné veřejnosti prestižní informační středisko "OBIS pro informatiku" (to jsme se ještě jako potomci "dokumentalistů" představovali jako informatici a nejvýznamnější naše odborné periodikum neslo název Československá informatika).

Díky Augustinu Mertovi, který byl ještě před svým odchodem z vedení výzkumu hlavním projektantem tohoto programu, a také díky relativně velmi štědré ruce tehdejšího vedení nadřízeného ministerstva, se nejen náš výzkum v UVTEI mohl rozkošatit do poměrně širokého spektra sledovaných problémů, souvisících s rozvojem informační základny pro technické, přírodní a medicínské obory. Začal se totiž uplatňovat jaksi technokratický směr uvažování části vedení KSČ, reprezentovaný tehdy novým ministerským předsedou Lubomírem Štrougalem (v dobře skrývané opozici k husákovsko-biĺakovskému křídlu, upevňujícímu po okupaci tuhý represivní politický režim). Objevil se termín "vědeckotechnická revoluce", který se zkostnatělým komunistickým ideologům nedařilo vymýtit.

Na začátku roku 1971, na prahu naplánovaného programu Státní informační politiky na celých pět let, jsme byli ve výzkumu a vývoji i přes panující politické dusno a několik citelných personálních ztrát odhodláni bez zbytečných politických aktivit učinit vše, co bylo v daných podmínkách možné ve prospěch pokroku informačních služeb našemu národnímu hospodářství. To jsem ale ještě netušil, jak zásadním způsobem se mé koncepční úvahy a celý směr působení v UVTEI i v automatizaci československé soustavy VTEI už v příštích měsících změní, a to vlivem ještě doznívajícího procesu kádrových "opatření" po v předchozím roce uzavřených politických prověrkách. Ale o tom až příště...

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 8. část. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 2 [cit. 2019-12-14]. urn:nbn:cz:ik-17694. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17694

automaticky generované reklamy