Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 3. část

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 3. část

0 comments
Anglicky
English abstract: 
Some reflectios of author's past professional life, especially from the time when started the implementations of the computers in the Czech information scene. Leading personalities which he met. Establishment of the Czechoslovac information centers hierarchical network. Development of the first automated information systems using the computers working in this time only in off-line regime. Research activities in the field of scientific and technical information organized by UVTEI from 1966.
Autoři: 

V minulé části tohoto memoáru jsem už poněkud předběhl sled událostí v politicky nadějných šedesátých letech, když jsem zmínil vstup vojsk a současně s nimi premiéru výstupů z našeho systému KOMPAS na konci léta v pověstném roce šedesátém osmém. Ten byl ovšem i v oboru vědecko-technických informací, resp. VTEI, jak se pojmenování té oblasti pionýrských aktivit na "velkých kybernetických strojích" v těch letech už běžně ujalo, předznamenán řadou významných počinů.

Tajemné písmeno E

Mimochodem: to písmeno E se do zkratky, jejíž standardní obdobou v angličtině je STI a značí Scientific and Technical Information, vloudilo výjimečně pouze u nás, a to díky působení skvělého manažera a mimořádně vtipného, v odborných kruzích u nás i v zahraničí (např. společenství odborníků v tehdy kvetoucí světové organizaci FID) uznávaného a oblíbeného společníka, už v minulé části zmíněného spoluzakladatele UVTEI – Karla Havlíčka. Ještě do nastolení stalinistického režimu u nás po roce 1948 se stal nejbližším spolupracovníkem slavného Sávy Medonose, tvůrce první koncepce čs. informační soustavy (vítězným návrhem řešení poválečného rozvoje informačních služeb především v technických oborech, které u nás tradičně tvořily základ rozvoje ekonomiky, v rámci soutěže Masarykovy akademie práce už v roce 1944). S ním zakládal ústřední dokumentační služby v tehdejší Knihovně vysokých škol technických a po ideologickém odsudku dokumentalistiky stalinistickým režimem u nás na začátku 50. let se zasloužil o alespoň částečnou záchranu oboru, likvidovaného pod tehdy všeobecně zavládnuvším heslem "Sovětský svaz náš vzor". Tam se tehdy jakési dokumentační hnutí teprve rodilo, a to v hloubi akademického sektoru. Rusům šlo velmi o technický pokrok, včetně vývoje kosmických raket a atomových zbraní a v tomto případě šla jakákoli ideologie stranou. Nakonec to prospělo i naší dokumentalistice a ta zase našemu rozvoji techniky, částečně přírodních věd a medicíny, ale o tom později…

Ta záchrana oboru vědecko-technických informací už v první polovině 50. let, kdy u nás nad vědou převládlo komunistické osvětářství, spočívala v Havlíčkově geniálním nápadu a následném projektu, jak naše čelné komunistické činovníky přesvědčit o nezbytnosti zachování sledovanosti západní odborné literatury. Na tom byla československá dokumentalistika od počátku samozřejmě založena, a tak byla také našimi stalinismem nadšenými komunisty v části české odborné veřejnosti tehdy rázně zatracena jako zlý kosmopolitismus a podléhání nepřátelským západním vzorům. V té době přišel Karel Havlíček, sám člen KSČ, ale také bývalý vězeň nacistických koncentráků a pak také vysokoškolsky vystudovaný ekonom, se zajímavým návrhem. Ten spočíval ve vytvoření zvláštního ústavu, který by pro nejvyšší vrstvy řízení ve státě připravoval souhrnné materiály, které by je informovaly o aktuálních vývojových trendech vědy a techniky na Západě. To pod srozumitelnou poučkou: "Abys nepřítele porazil, musíš jej dobře poznat." Vznikla z toho tehdy už na Západě běžná agenda studií typu "state of art", kterou úspěšně komerčně vydávala např. společnost Frost and Sullivan, ale u nás se rozvinula do skutečně obdivuhodné edice studijně rozborových prací, postupně transformovaných i pro širší odbornou řídící vrstvu.

Na počátku bylo třeba tento způsob informační služby nějak šikovně podpořit, a tak, mimo jiné proto, aby se naši vedoucí komunisté cítili jako kvalifikovaní uživatelé těchto informačních zdrojů, zvolil Karel Havlíček pro tuto novinku název "Speciální informace pro vedoucí odborníky", neboli SIVO. K realizaci projektu pak vznikl se souhlasem politických špiček u nás odborně vyspělý (přitom politicky dokonce nikterak silný – šlo o specialisty, kteří ovšem kromě svého oboru uměli navíc dobře západní jazyky) kádr pracovníků, byly získány devizy na nákup západní literatury a jako významný doplněk edice SIVO začaly být vydávány obsáhlé ročenky obsahující statistické tabulkové přehledy významných parametrů vývoje ekonomiky pro naše sledování významných zahraničních zemí. Karel Havlíček, původní profesí ekonom, kladl v oblasti vědecko-technických informací pochopitelně důraz i na informace ekonomické, a proto už v době vzniku projektu v roce 1953 vložil to "E" také do názvu takto vzniklého institutu, jehož ředitelem zůstal po dobu dalších více než 40 let – UTEIN. Právě tímto činem vznikla specifická tradice pojmenování jak činností, tak institucí v oblasti informačních služeb ve vědě a technice v Československu – VTEI.

Československý výzkum a vývoj ve VTEI

A nyní se vraťme k těm významným počinům, které i v našem oboru inspirovalo politické tání šedesátých let minulého století, o nichž byla na začátku této stati řeč. Už v roce 1962 vzniklo usnesení vlády č. 147/1962 "o zvýšení úlohy vědy a techniky v rozvoji výrobních sil v ČSSR" (jako by to usnesla kterákoli polistopadová vláda, ovšem ty už bez tehdy podstatného dokumentu, "Směrnice o organizaci a řízení soustavy VTEI"). Z ní pak u nás až do začátku 90. let vycházel rozvoj informačního zabezpečení vědy a techniky. Tehdy také vznikla koncepce celé hierarchie informační soustavy o třech typech středisek: základních (ZIS), oborových (OBIS) a odvětvových (ODIS). Logicky pak se vznikem UVTEI jako ústředního článku té soustavy nemohla být opomenuta ani úloha vědy a techniky v samotném informačním oboru. Úsek výzkumu a racionalizace (ÚVR), pověřený hned od počátku svého působení vedením už zmíněného státního vědeckovýzkumného úkolu L-1-09, sehrával významnou iniciační a koordinační roli ve prospěch rychle se rozvíjejícího výzkumu a vývoje v celé problémové oblasti VTEI – od otázek organizace přes metody zpracování a šíření informací, selekční jazyky, až po otázky aplikace moderních technických prostředků a technologií. Ve druhé polovině šedesátých let už se samozřejmě i u nás hlavní výzkumný proud soustředil okolo způsobů využívání počítačů, samozřejmě těch typů, které tehdy byly u nás k dispozici, ale teoretický výzkum se samozřejmě orientoval i na techniku, která se rozvíjela na Západě. Byla k dispozici příslušná literatura, okolo roku 1968 už i první vyspělé počítače ze Západu a dokonce se výjimečně někteří pracovníci mohli na Západ služebně podívat.

Vznikla tak postupně relativně silná skupina odborníků nejen v samotném UVTEI, ale také na Karlově univerzitě (zde kromě knihovnicko-informační Drtinovy katedry i na lingvistice, kde působil pozdější významný profesor Filozofické fakulty UK Bohumil Palek, kamarád už v prvním díle tohoto memoáru zmíněného specialisty na selekční jazyky Otty Sechsera), ve Státní knihovně (významnou roli tam v šedesátých letech začal sehrávat později bohužel zase spíše osvětově a ideologicky zaměřený Vědecko-metodický kabinet knihovnictví pod vedením Kamila Groha (po "vstupu vojsk" v roce 68 vyhozeného, ale následně velmi zasloužilého tvůrce apolitického Technického ústředí knihoven, které vybavovalo naše knihovny neuvěřitelným množstvím nejrůznějších technických pomůcek a zařízení), samozřejmě na Československé akademii věd (zde mimo knihovnu pod vedením už zmíněných významných osobností Jiřího Tomana a Augustina Merty, kteří řešili kromě grafiky počítačových výstupů zejména způsob organizace vědecko-informačních služeb v akademii). Na Slovensku se obor pěstoval jednak na bratislavské univerzitě, ale pokud jde o VTEI, zejména na odvětvích, byli to v první řadě Štefan Kimlička (o tom bude později ještě pojednáno jako o klíčové osobnosti VTEI a knihovnictví v předlistopadovém Československu a pak profesoru informační vědy na bratislavské univerzitě) a Boris Procházka, autor studií o racionalizaci práce ve VTEI, dále Michal Bako, zejména pak v 70. a 80. letech snad nejaktivnější slovenský autor knih, článků a referátů na konferencích s velmi širokým tematickým záběrem v celé oblasti knihovnicko-informačních aktivit, v průmyslu Marek Cigánik, opět velice plodný autor, především v oblasti indexace a selekce informací, a mohl bych jmenovat další a další osobnosti, které se tehdy etablovaly a o nichž ještě bude řeč.

Jádrem profesionálního výzkumu, nutno zdůraznit, že aplikovaného, se ale stal přece jen výzkumný útvar v UVTEI. Zde se soustředily týmy výzkumníků původem z různých profesí, které navázaly na jedné straně kontakt s praktiky z našich ODIS a OBIS, a na druhé straně s kolegy v zahraničí, a to jak na Východě, tak na Západě. O západní orientaci jsem již napsal. Na Východě to byla především sovětská škola "vědecké informatiky" (rusky "naučnaja informatika"), kterou představovala trojice významných akademiků A. S. Michajlov, A. I. Čornyj a R. S. Giljarevskij, mimo jiné už v 50. letech také spoluzakladatelů možno říci monumentálního celostátního vědecko-informačního centra VINITI (které bude ještě z našeho pohledu jako významná kooperační instituce představeno později). Ten termín "informatika" se tehdy zdál pro náš obor, jako původně knihovnictví, později rozšířený o bibliografii, pak díky už zmíněnému Paulu Otletovi dále obohacený o dokumentaci a nakonec ještě o vědecko-technické informace, nejpříhodnější. Konec konců pak na začátku 70. let vznikl právě v UVTEI reprezentativní oborový měsíčník Československá informatika, excerpovaný v prestižních světových bibliografických databázích, jako byly např. INSPEC a ERIC.

Už od roku 1966 se ve výzkumném úseku UVTEI konstituoval tým, soustřeďující se zejména na otázky tvorby tezaurů, jehož jádrem se stali Otto Sechser spolu s Josefem Mojžíškem, a také tým, zabývající se aplikací obecné systémové teorie např. na řešení organizačních problémů jak soustavy VTEI, jehož čelnou představitelkou se stala Marie Kőnigová, později profesorka informační vědy a v 90. letech i proděkanka na Filozofické fakultě UK, původem matematička. V tehdy už progresivně řízené Státní technické knihovně, která se stala od roku 1966 významnou součástí UVTEI, se výzkumu nových metod informační práce věnovala Anna Vejsová, která nás inspirovala publikováním informací o nejnovějších trendech vývoje oboru na Západě. Se všemi uvedenými československými osobnostmi jsem už od druhé polovině 60. let měl štěstí postupně navazovat kolegiální, často i kamarádské kontakty a spolu s Jiřím Budilem, který, opět k mému štěstí, po ukončení jednoroční presenční vojenské služby zůstal se mnou ve VPA KG u rozdělané práce na systému KOMPAS, jsme se účastnili aktivně téměř všech seminářů či jiných setkání, které byly kolegy z UVTEI v té době pořádány. Přitom jsem díky Jirkovi Budilovi pochopil, co je to "digitální svět", co "hexadecimální" soustava a také názorně, jak se tenkrát programovalo. Nikdy jsem se to bohužel nenaučil, ale věděl jsem, jaké úlohy lze a jaké nelze naprogramovat, jinými slovy jak "myslí" počítač. Měli jsme prostornou, světlou kancelář v reprezentativní budově dnešního Ministerstva obrany, kde jsem ho někdy nacházel, jak si maluje po na zemi rozložených velkoformátových arších (z tehdy používaných "širokořádkových" počítačových tiskáren) složitá bloková schémata algoritmizovaných kroků průběhu budoucích programů.

V předvečer okupace 1968

Jak už jsem uvedl, zdaleka jsme už v té době v Československu nebyli sami. Na konci řešení L-1-09 v roce 1970 se v souhrnných materiálech objevily zprávy o téměř dvaceti různých experimentech s využitím počítače při tvorbě kombinovaně utříděných tištěných sestav bibliografií, dokumentačních zpravodajů i katalogů. Až na výjimky se tyto experimenty neuplatnily jako plně provozní systémy, ale v každém případě se jimi naše profesní sféra stala jednou z nejpokročilejší, co se "počítačové gramotnosti" týká, v Evropě, o zemích tehdejšího sovětského bloku nemluvě. Samozřejmě k tomu zásadním způsobem přispěla doba zrání a pak propuknutí "Pražského jara 68". Ten památný rok se také bezprostředně projevil svým duchem a možno říci étosem i v tak ideologicky strnulé instituci, jakou byla původně Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda (už ten název evokuje skalní stalinismus). Ovšem, jak se často správně říká "pod svícnem bývá největší tma". Akademie byla sice školou armádních "politruků", ale na druhé straně prostřednictvím řady výzkumných pracovišť platformou kvalitního vědeckého působení i několika našich špičkových odborníků ve společenských vědách (obdobně jako např. ve Vojenské nemocnici sloužili a slouží někteří špičkoví lékaři). Ne náhodou se náčelníkem VPA v těch letech stal profesor Mencl, významný český historik a pak jeden z předních disidentů.

Jako vedoucí dokumentace jsem byl přizván do týmu výzkumného pracoviště, sledujícího zejména vojenskou politiku NATO. Spřátelil jsem se tak například s plukovníkem Františkem Dobiášem, který to pracoviště vedl k objektivním analýzám, samozřejmě vzdáleným ideologickému rámci, panujícímu ve Varšavské smlouvě, vojensko-politickém uskupení vedeném Sovětským svazem. Dokumentovali jsme pro tyto i jiné vědecké pracovníky, musím říci, že s chutí a pracovním zaujetím, prestižní západní politické časopisy a knihy významných západních autorů, jejichž sortiment se díky novému vedení akademie zdárně rozrůstal už před rokem 68. Významným podporovatelem této tendence se stal náčelník Hlavní politické správy, kterému Akademie přímo podléhala, generál Václav Prchlík, nakonec jeden z protagonistů úvah o neutralizaci republiky, což bylo v jeho případě samozřejmě po srpnovém "vstupu vojsk" náležitě "oceněno", a to v tomto případě dokonce vězením.

Ale to už jsme v revolučním roce 1968 a také v srpnových a posrpnových dějích, které vyvolaly značné posuny zejména v personálním obsazení vedoucích složek jak ve VTEI, tak zejména v českém knihovnictví. A o tom zase příště…

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 3. část. Ikaros [online]. 2015, ročník 19, číslo 4 [cit. 2019-11-13]. urn:nbn:cz:ik-17482. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17482

automaticky generované reklamy
registration login password