Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 18. část

Čas nutný k přečtení
20 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 18. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
This article presents author's remembrances of his professional life, especially from the time when the implementation of computers on the Czech information scene began. Leading personalities and development of the first automated information systems are mentioned as well as new perspectives in development of the Czechoslovak state information system for engineers, medicals and nature scientists. Furthermore, the text mentions obstacles in construction process of the ÚTZ building, which was then in preparation of the place for installation of the new computer EC 1040 from Eastern Germany. In addition, the memories also include first contacts in preparation of the automated union catalogue of the serials, which was imported from the West countries to the Czechoslovak libraries. Attention is also given to political consequences following the new ÚTZ staff development.
Autoři: 

Kontrolní dny

V souladu s ve stavebnictví už tradičně zavedeným kánonem, předepisujícím investorovi a zhotoviteli stavby ve stanovených intervalech společně pořádat akce sloužící k revizi aktuálně probíhajícího procesu výstavby, jsme takový institut zavedli i pro kontrolu průběhu řešení našeho státního výzkumného úkolu. Pro tyto akce se vžil název "kontrolní den" a daný institut se ujal i v jiných oblastech mimo stavebnictví, kde se něco budovalo či vyvíjelo. Jak jsem dříve napsal, šlo tehdy v našem případě už o desítky milionů korun, zejména na nákup techniky a také stále na nákup strojového času na "ajbíemce" ve Výzkumném ústavu technologie chemického průmyslu, a to díky průkopníku skutečně moderních vědecko-informačních služeb v Československu, šéfu odvětvového střediska pro chemii, také už několikrát zmíněnému Josefu Koníčkovi. Kromě kontrolních dnů na naší stavbě, kterých se účastnil ředitel Nešický beze mne, jsme pořádali takzvané Kontrolní dny ÚTZ, vztahující se k vývoji našeho systému projektových, softwarových i technických služeb. Vždycky to bylo v romantickém prostředí českých hradů a zámků, nebo i horských chat (vzpomínám si namátkou na Křivoklát, Konopiště nebo Malou Úpu v Krkonoších) a zvali jsme na ně i představitele některých informačních odvětví, která už využívala nebo se v té době teprve připravovala k využití našich služeb.

Jednání těchto dnů a také dlouhých večerů byla neformální, a i když se důkladně probralo všechno, co se v dané etapě řešení nejen povedlo, ale také nepovedlo, atmosféra byla možno říci až kamarádská. Díky Oldovi Mlezivovi, který šéfoval už dříve založenému samostatnému oddělení pro vedení hospodářských a organizačních záležitostí, jsme měli vždycky dobře zajištěn zpravidla dvoudenní pobyt se stravou a pohodlným noclehem, i když jsme toho po jednání obvykle moc nenaspali. Zde se samozřejmě v manažerské funkci skvěle osvědčoval ředitel a hlavní řešitel obsáhlého státního výzkumného úkolu Nešický, na začátku pro většinu z nás i pozvaných vedoucích odvětví – a ke konci už všemi účastníky oslovovaný jako Honza, který řídil jak odborná, tak i další neformální přátelská posezení, při nichž se často vyřešilo víc než ve dne nad dokumenty z výzkumu.

Kontrolní dny postupně nabývaly jednak na počtu účastníků, jednak také na pestrosti jejich profesního složení. Byli to převážně inženýři, jednak z většinou technicky orientovaných odvětví VTEI, kteří jim šéfovali či alespoň vedli projekty automatizace jejich informačních systémů a jednak také naši programátoři i technici. Protože jsem zde zpravidla na začátku uváděl poslední "výdobytky" naší aktuální projektové i technologické připravenosti a musel jsem se k tomu něco z počítačové a také reprografické techniky naučit, stávalo se mi, že mě nově zapojovaní do našeho podnikání k mému potěšení oslovovali "pane inženýre". Stalo se pak zvykem nenásilně zasvěcovat i další pracovníky ÚTZ, absolventy (resp. spíše absolventky) knihovnicko-informační katedry na Karlově univerzitě, jejichž počet jsem se snažil pokud možno co nejvíce navyšovat, do praktických znalostí počítačového světa. Teoretické základy jim už, také díky progresivnímu myšlení šéfa té katedry Jiřího Kábrta, jemuž za to musím touto cestou dodatečně vzdát hold, předával od samých začátků 70. let také zde už dříve zmíněný skvělý učitel a na slovo vzatý počítačový specialista, hlavním povoláním odborný asistent pro tento obor na dejvickém Českém vysokém učení technickém, Jiří Mikuláš. Z hlediska organizace a vůbec smyslu a poslání byly ony absolventky dobře vzdělávány díky Kábrtově progresivnímu pojetí oboru, tehdy na poměry husákovského režimu a hlavně "duchu" pražské Filozofické fakulty pro mne až překvapivému. Bylo to do značné míry také zásluhou Gustava Merty, o němž už jsem zde v souvislosti se samotnými začátky automatizace VTEI a západně orientovanému výzkumu v této oblasti několikrát napsal. Ten se o tehdy moderní směrování katedry jako její kmenový člen zasloužil nejvíce.

Postupně se na těch "útézeťáckých" kontrolních dnech i neformálně, přátelsky potkávala pestrá společnost techniků, knihovníků, rešeršérů, ale v osobnostech šéfů odvětví také příslušníků různých oborů podle toho, v čem ta jejich střediska VTEI působila – chemie, hutnictví, stavebnictví, potravinářství, zemědělství, spotřební průmysl, sklářství, vnitřní či zahraniční obchod atd. Později se účastnili i kolegové ze Státní knihovny ČSR – už dříve zmínění Marie Sedláčková se Slávkem Závadou, kteří se snažili držet s námi, jistě nikoli řediteli té knihovny Kozelkovi příliš vítaný, alespoň jakýsi teoretický kontakt. A zvlášť musím v této souvislosti zmínit naše přátele ze Slovenska, především zde už také dříve zmíněného – tehdy už kamaráda Štefana Kimličku. Ten v té době přecházel na knihovnicko-informační katedru bratislavské Filozofické fakulty a zároveň začal organizovat už od druhé poloviny 70. let až po dnešní dny možná nejvýznamnější československou konferenci v našem oboru, slavný INFOS. Ještě se k němu určitě v některém z příštích pokračováních vrátím. Samozřejmými účastníky našich kontrolních dnů pak byli naši přátelé z výzkumného úseku UVTEI v čele s mým kamarádem Josefem Vondrou, který v čele už dříve uvedeného OBIS pro informatiku s námi připravoval automatizaci velmi kvalitně připravovaného anotovaného dokumentačního zpravodaje o novinkách světové knihovnické a informační literatury.

Krizové dny

Píšu o fenoménu kontrolních dnů v této etapě vývoje našeho projektu vlastně proto, že ke konci první poloviny 70. let, do kterého ta etapa spadá, v kontrastu s nimi už nastávaly v našem budovatelském úsilí také větší krizové dny, a to jak při zavádění prvních služeb pro odvětví, tak ve stavbě, a tím i v plnění plánovaného postupu v instalaci naší hlavní – výpočetní techniky. Bylo třeba se alespoň na dva tři dny odpoutat od stále narůstajících starostí jak s neočekávanými potížemi, a tím i opožďováním náběhu realizace odvětvových systémů s databázemi vytvářenými vlastními silami ODIS, tak s pomalým postupem stavby. Navíc jsme byli vypovězeni z provizorních baráků na Podbělohorské ulici, kde už pracovalo docela dobře se rozrůstající oddělení software (a také část postupně budovaného odboru výpočetního střediska), zatím ovšem bez počítače. Téměř zázrakem Nešický s Mlezivou sehnali povolení nastěhovat naše "podbělohorská" pracoviště do dalšího, dnes už neuvěřitelného provizoria. Byly to staré, právě k demolici určené, a tudíž už vyklizené domky, patřící už kdysi za Rakouska proslavené na svahu naproti Ringhoferově vagónce na Smíchově pro ubytovávání rodin jejích zaměstnanců. Musím dodatečně ocenit, jak se s nastávající situací vypořádalo díky už tehdy výrazně projeveným manažerským schopnostem šéfa našeho aplikačního software Jirky Budila, nejen jeho oddělení. Šlo také, jestli se nemýlím, i o lidi projekčního oddělení, a také už zmíněného rodícího se odboru budoucího výpočetního střediska. Náš výměr byl na něco přes jeden rok. To ovšem zdaleka nebyla dostačující lhůta, do níž tehdy už zcela jistě nemohla získat nově koncipovaná šestipodlažní budova ÚTZ na Žižkově status obyvatelnosti a provozuschopnosti. A to šlo "jen" o kancelářské prostory. Ještě daleko horší situace nastávala s dosud pouze očekávanou počítačovou technikou.

Pomalu se už totiž naplňovala součást kontraktu s východoněmeckým Robotronem, umožňující plné vyškolení našich techniků, systémových a aplikačních programátorů v Lipsku. Jejich někdy i víceměsíční kursy v tehdejší východní části Německa (NDR) poněkud ulevovaly v obsazení našich provizorních kanceláří, kde se navíc zpravidla dva a někdy i tři pracovníci museli dělit o jeden kancelářský stůl. Jinak jsme měli, a to už postupně s více než třiceti postupně přijímanými a také nutně zaškolovanými pracovníky k dispozici v budově UVTEI jen dvě malé tmavé místnosti, které jsme sdíleli s ředitelem Nešickým a našimi dvěma sekretářkami, a relativně rozlehlou kancelář, kde se o asi osm stolů dělilo postupně už téměř dvacet lidí. A když už jsem zmínil sekretářky, zčista jasna, aby těch trampot nebylo dost, byla na odchodu nejen naše svědomitá a organizačně neobyčejně nadaná šéfka sekretariátu Jana, dnes Šimková, ale také následně za ní i jí vedená mladá kolegyně Věruška, která skvěle zastávala přímý přepis mých diktátů různých úředních i odborných materiálů z magnetofonu.

V tomto případě jsme ale měli opět štěstí, protože – už si nedokážu vybavit, zda to byl osvědčený Olda Mleziva, nebo přímo šéf Nešický, nebo někdo jiný, kdo se o to zasloužil – získali jsme postupně hned dvě, a jak se ukázalo, na řadu příštích, pro realizaci našeho projektu rozhodujících let nepostradatelné kolegyně. Nejprve za Janu k Nešickému přišla Vlasta Vejdělková, a ta zanedlouho za sebou ze svého bývalého pracoviště (snad Podniku zahraničního obchodu) přivedla pro mne Marii Libešovou. Obě, tehdy sice ještě mladé, ale už dobře vyškolené v náročné administrativě z minulého zaměstnání. Rychle zapadly do velmi tvrdých pracovních poměrů v ředitelské kanceláři, řešící při výstavbě baráku a současně rozsáhlého systému agend budoucí "Útézetky" jednu krizovou situaci za druhou.

Další z krizových dnů v onom údobí na přelomu let 1974 a 1975 nastal, když přišla z Robotronu, prostřednictvím příslušné "pézetky", jak se podnikům zahraničního obchodu říkalo, zpráva, že základní konfigurace počítače EC 1040 je pro nás připravena a bude v nejbližších týdnech dovezena. O instalaci takového rozsahu techniky, který už si dnes nedovedeme v souvislosti s počítači představit, nemohlo být vzhledem ke stavu rozestavěnosti naší budovy ani řeči! Nezbylo než rychle sehnat poměrně rozsáhlé a samozřejmě suché a alespoň trochu klimatizované prostory pro její dočasné uskladnění. I tuto svízelnou situaci jsme díky přátelství s už dříve zmíněným polistopadovým poslancem Pepou Wagnerem, tehdy ovšem ekonomem JZD Zvole, vyřešili. Přístřeší pro budoucí rozhodující techniku ÚTZ nám sice neposkytlo toto družstvo, ale díky Wagnerovým známostem s obdobnými zemědělskými podniky v okolí Prahy jsme nakonec uspěli, i když si už dnes nevybavuji, zda to bylo JZD Zdiby, nebo Klecany. Jak se později ukázalo, hlavním nebezpečím pro naši vyspělou techniku se nestaly klimatické podmínky ve skladech družstva, ale, jak tomu obvykle v takových prostorách sloužících zemědělcům bývá, měkké součásti počítače začaly být po čase ohrožovány drobnými hlodavci…

Souborná katalogizace v Bratislavě

Malým či větším krizovým dnům, týdnům a někdy měsícům jsme v průběhu následujících let čelili docela často. O těch nejvýznamnějších samozřejmě ještě budu v příštích pokračováních psát. V době, o níž se právě jedná, jsme ale dosáhli kromě úspěšného spojení s předsednictvem federální vlády a spolu s tím především také podstatné změny v pojetí stavby ÚTZ, o němž jsem psal v 16. dílu. Také docházelo k několika dalším pokrokům v rozvoji automatizovaných, a to nejen informačních, ale v jednom případě i specificky knihovnických agend. Bylo mi už na samém počátku koncipování celostátně založeného systému informačních služeb, založených na jednom centrálním servisním centru (ÚTZ) jasno, že jejich společným základem musí být služba, která uživatele na základě bibliografické informace přivede k primárnímu dokumentu. Konec konců jsem se v západní knihovnické literatuře dočítal, jakou obrovskou vlnu zájmu o odborná periodika po zavedení služeb SDI z dokumentačních a bibliografických databází všude vědecké knihovny zaznamenávají. S velikým zájmem jsem sledoval všechny zprávy o vývoji průkopnických počinů ředitele univerzitní knihovny v americkém Ohiu, Fredericka F. Kilgoura, v budování vedle projektu MARC určitě největšího světového knihovnického projektu – systému světového souborného katalogu OCLC. V našem případě to znamenalo ještě větší potřebu, než měly neporovnatelně lépe vybavené knihovny na Západě vědět, ve které – často jediné československé knihovně – může být k vypůjčení dokument, o kterém se najednou vědělo díky námi zavedeným adresným průběžným rešerším ze západních databází. Meziknihovní výpůjční služby tehdy u nás fungovaly docela dobře. O našem online přístupu k OCLC, jak musí souborné katalogy fungovat, tehdy nemohlo být ani řeči. Došlo k tomu nakonec až po dlouhých dvaceti letech, vlastně až po více než deseti letech po našem prvním "průniku", ještě za tuhé normalizace, do západních online databázových center při rešerších ve VTEI. Budu o tom, jako o jednom z našich dalších velkých dobrodružství, ještě psát...

K tomu, abychom pomohli těmto našim uživatelům a také jejich knihovnám, které se ocitaly ve svízelné situaci, když náhle čelily zvýšené poptávce po časopisech, které zpravidla neodebíraly, jsme se samozřejmě museli orientovat na československý souborný katalog. Vzhledem ke skutečnosti, že záznamy v databázích, které jsme službou SDI adresovali jednotlivým vědcům a technikům, odkazovaly ve velké většině k časopiseckým článkům a jen v nepatrné menšině k monografiím, museli jsme se orientovat na souborný katalog periodik. Naštěstí ten (na rozdíl od katalogu monografií, jehož garancí byla pověřena tehdy nikterak na spolupráci s námi připravená Státní knihovna ČSR) zpracovávala pro celou federaci Univerzitní knižnica v Bratislavě. Zmínil jsem se o tom už v devátém pokračování tohoto seriálu a nyní je čas, abych uvedl, jak se naši přátelé z této knihovny zasloužili o celkový úspěch služeb ÚTZ. Jako převážně bibliografické služby mohly být nakonec vyváženy i službami vlastně celé československé soustavy knihoven. Píši nakonec, protože k finálnímu stavu skutečně moderních služeb na bázi souborného katalogu u nás došlo až o téměř deset let později poté, co jsme k tomu v Bratislavě první kontakt vytvořili.

S ředitelem Vincentem Kútikem a jeho náměstkyní Kristínou Kolárovou, odpovědnou mimo jiné i za zavádění automatizace v bratislavské UK, jsme se už dříve poznali. Nyní nastal čas, abychom je oficiálně navštívili a nabídli jim reálnou spolupráci. Dostalo se nám skvělého, mimořádně přátelského přijetí a hlavně od Kristínky, od té doby naší kamarádky, odborného pochopení, o jak důležitý projekt se jedná. Její zásluhou bylo už lístkové a kumulované svazkové zpracovávání souborného katalogu zahraničních periodik z devizových oblastí v ČSSR v dobrém provozním stavu, který znamenal relativní úplnost hlášení výskytu titulů v československých knihovnách. Navíc knihovna také už zakoupila malý počítač s úmyslem ukládat záznamy na magnetické pásky a kumulace na něm už třídit, doplňovat rejstříky a tisknout. Ty kumulace se ale ukázaly pro tehdy v knihovně dostupnou techniku i software jako stěží dosažitelné, zatímco my jsme mohli už nabídnout nejen naše software USS, dostatečnou kapacitu výpočetní techniky IBM zatím na VUTECHP a později i EC 1040 v ÚTZ, ale i přípravu pro mikrofišové vydání relativně objemného svazkového vydání vždy roční kumulace katalogu. Jak už jsem psal, pro mne překvapivě brzy se spolu s výkonnou výpočetní technikou objevila technika COM, neboli Computer Output on Microfilm.

Tehdy v Bratislavě začala nečekaně dlouhá pouť k pozdější chloubě celého našeho projektu velkého komplexu automatizovaných informačních služeb, nazývaných v té době už "Systém ÚTZ", resp. SÚTZ. Ten svými inženýrskými službami postupně v následujících letech pokrýval prakticky všechna naše národohospodářská odvětví. S tím samozřejmě celou škálu technických a přírodovědných oborů, jejichž výzkumným a vývojovým pracovníkům jsme poskytovali (nejprve jen průběžně, později ale také retrospektivně) informace o světové literární produkci. Ukázalo se ale, do jaké míry jsou pro výzkum a vývoj nezbytné přímé vazby mezi bibliografickou informací a zprostředkovatelskou cestou k primárním dokumentům ve vědeckých knihovnách. Z dnešního pohledu postupné, ale stále rychleji postupující totální digitalizace i primárních informačních zdrojů, se samozřejmě mění i toto odvěké paradigma. Vyhledáváme už vesměs přímo v textech časopisů, knih, sborníků z konferencí, disertací a jiných forem výsledků výzkumu a výuky v akademické sféře i na druhé straně v dokumentech provázejících produkty spadající do sféry průmyslového vlastnictví, standardizace a dalších oblastí zdrojů informací v moderní společnosti.

Politické konsekvence

V souvislosti s daným vývojem našeho projektu nemohu nezmínit významné okolnosti, které jej vlivem politické situace v sedmdesátých a osmdesátých letech, poznamenaných husákovskou "normalizací", doprovázely. Psal jsem už o stálém tlaku vedení UVTEI, které bylo opět pod dohledem vůdčích komunistických orgánů města, na kádrové složení rychle se rozrůstajícího personálního vybavení ÚTZ. Tlak na obsazení vedoucích míst členy KSČ postupně zesiloval. Do roku 1975 jsme ještě stále odolávali s bezpartijním ředitelem, jeho zástupcem a vedoucím dosud nejvýznamnějšího odboru (výpočetní centrum ještě konstituováno z pochopitelných důvodů nebylo) v kategorii "vyškrtnutý ze strany" s odděleními v čele s dalším vyškrtnutým a dvěma dalšími bezpartijními šéfy. Ani v odboru rodícího se výpočetního střediska, ani v třetím odboru – reprografie – ani v samostatném administrativně finančním oddělení nebylo možno straníka v jejich vedení vykázat. Nicméně i vedení UVTEI v čele s rozeným manažerem Volným bylo jasné, že právě díky kvalifikaci a schopnostem těch vedoucích nestraníků a v neposlední řadě také jejich nadšení pro rodící se "podnik" zatím o jejich náhradě nelze uvažovat. Platilo mimo jiné také komunistickými funkcionáři často opakované rčení nejsou lidi.

Jistou ochranou disponoval náš neúnavný šéf Honza Nešický. Díky svým kontaktům s řadou západních počítačových firem na dřívějším pracovišti v ÚAVT, o čemž jsem už v souvislosti s jeho nástupem v UVTEI v roce 1971 napsal, si do naší společné kanceláře v rodící se Útézetce odnesl i kontakt, který jej jako bytostného antikomunistu čas od času sužoval. To když zazvonil telefon a Honza, poté co se volající představil, skryl mluvítko a pošeptal mi "Ferda". Už jsem věděl, že jde o jeho "sponzorujícího" agenta STB, který si zase po čase žádá informativní schůzku. A můj spřátelený šéf pak chvíli nahlas uvažoval, co mu má zase vyprávět. Jako smýšlením antikomunistu ho nejvíce zlobili v UVTEI komunisté, kteří mu moc nepřáli. Například kádrovák, nově to tehdy byl po mně nakloněném, bohužel už zemřelém Toníkovi Peřinovi kovaný soudruh, blízký ústřednímu řediteli Volnému a samozřejmě také, jak jsme říkali, "V-nitru dobrý člověk", Miroslav Vydra. Bude o něm samozřejmě ještě řeč. Také to byl náměstek Guth, jehož jsem ovšem, jak jsem už dříve napsal, před Honzou spíše jako velmi rozumného komunistu a šéfa obhajoval. Myslím, že jsem tehdy o tomto kontaktu věděl, kromě hlavního "sponzora" z STB na UVTEI, kterého jsme pochopitelně neznali, v našem ústavu a možná i včetně rodiny Nešických, jako jediný. Samozřejmě nevím, co všechno Honza tomu Ferdovi ve skutečnosti navyprávěl, respektive, co všechno z něj ten agent "dostal". Nicméně ani mne, ani nikoho z našich kolegů a mezi nimi už docela hodně kamarádů, s nimiž jsme se bavili politicky vždycky zcela otevřeně, za to nikdo nikdy k zodpovědnosti nevolal. Byl to prostě jeden z paradoxů té doby.

Zvláštním paradoxem pak byla úporná snaha Nešického stát se řádným členem KSČ. Byl si jako mimořádně ctižádostivý člověk vědom faktu, že takové členství by ho rázem povzneslo na úroveň pracovních kontaktů, kam měl zatím dveře zavřeny. To když se, jak bylo nepsaným řádem dáno, mimo pracovní poradu vedení (které se účastnili i nestraničtí šéfové) sešla příslušná "stranická buňka", a na ní se teprve rozhodovalo, komu z nestraníků se dá skutečně za pravdu a dá stranická podpora, a komu naopak budou plány a požadavky přibrzděny. Prostě jako nestraník byl každý šéf jen vedoucím druhé kategorie, a to si Honza musel často trpce přiznávat. Proto se snažil dokonce obejít stranickou organizaci v UVTEI. Byl to nám už díky navázané spolupráci s projektanty informačního systému pro předsednictvo federální vlády přátelsky nakloněný vládní úředník a také, jak jsem už zdůraznil, s vnitrem a stranou úzce spřízněný doktor Šlancar. Ten, jak se Honzovi prý pochlubil, záležitost projednal s místními vedoucími komunisty, a svitla prý tudíž nová naděje. Marně jsem tehdy svému spřátelenému šéfovi jako člověk znalý vnitřních stranických pochodů tuto naději, když dokonce na Šlancarův podnět podal do strany jakousi osobní přihlášku, vymlouval. Platilo totiž železné pravidlo, že strana si své budoucí členy vybírá, a to velmi pečlivě, sama. Sama rozhoduje, kdo dostane přihlášku, a ten, kdo se iniciativně hlásí, naopak k přijetí šanci automaticky nezíská.

Nemůžu si přece jen k této epizodě odpustit ještě malou doušku, která dokládá tehdejší, nejen naše myšlení: Když se mému nejbližšímu šéfovi a současně důvěrnému kamarádu jevilo (mylně) jeho přijetí do strany blízko, svěřil se mi s obavou, jestli vstupem moc neriskuje, protože – co když „to“ tu jednou, jak jsme tak trochu stále doufali, nakonec praskne? Protože jsem si spíše jeho přijetí přál, neboť by to celému našemu projektu i mně konkrétně docela prospělo (slušní straníci působili často jako deštníky, pod nimiž na nás ostatní, zejména těm s kádrovými škraloupy, tolik "nepršelo"), ujistil jsem ho, že pokud to praskne, bude demokracie, a tudíž svoboda politického působení, takže komunista nekomunista, všichni si budou v práci rovni. Jak se, když to v listopadu 1989 skutečně prasklo, ukázalo, viděl jsem to docela správně. Až na to, jaké důsledky bude mít jeho kontakt s tím Ferdou. Ale k tomu možná ještě někdy v zatím dalekém budoucnu v tomto memoáru dospěji...

V souvislosti s řešením naší neblahé politické situace v době, do které jsem dospěl nyní, vysvitla nám přece jen naděje. Stalo se tak díky mé ženě Blance, s níž mám to štěstí žít už od začátku našeho společného studia v roce 1956 na tehdejší, zde už několikrát zmíněné knihovnické Drtinově katedře Filologické fakulty UK. Koncem politicky příznivých 60. let minulého století vypracovala v útvaru Mezinárodní výměny publikací dnešní Národní knihovny, vedeném už zmíněnou významnou osobnosti českého knihovnictví Jarmilou Burgetovou, smlouvu o výměně oficiálních publikací s Kongresovou knihovnou USA. Díky tomu se ve "zvláštním režimu" dostávaly například na mé první pracovní angažmá jako civilního šéfa dokumentace ve Vojenské politické akademii velmi zajímavé dokumenty, především tzv. hearingy, neboli zápisy ze slyšení významných amerických činitelů před Kongresem. Vzpomínám si, jak jsem si na jaře v roce 1968 se zatajeným dechem četl přepis výslechu vojenského přidělence USA v Budapešti, svědčícího o skutečném průběhu "maďarských událostí" v roce 1956, které, označeny Sověty jako kontrarevoluce, byly krvavě potlačeny Chruščevovými vojsky. U nás jsme tehdy o tom moc nevěděli a v obdobné "řešení" našeho tehdejšího obrodného procesu jsme ještě nevěřili.

Také má manželka po roce 68 doplatila na vzniklou politickou situaci a po střetu s už zmíněným novým kádrem v čele knihovny Státní knihovny Kozelkem se díky mým, už v UVTEI na začátku 70. let získaným známostem, uchýlila na nové, shodou okolností personálně velmi zajímavé pracoviště. Bylo to ve významném odvětvovém informačním ústavu pro strojírenství UTRIN. To pracoviště vedla se mnou už spřátelená další významná osobnost v tehdejší soustavě VTEI, už také zde dříve zmíněná Marie Mikešová. Mimo jiné zde působil například z UVTEI z politických důvodů "odešlý", Jiří Wanke, o němž jsem už také napsal, ale pak třeba výborný český literární kritik, tehdy vlastně už v začínajícím disentu, Jan Lopatka, zejména po Listopadu 89 významný český historik Milan Churaň (šéfredaktor časopisu Dějiny a současnost) a zase naopak stranickým prověrkami s kolegyní Mikešovou úspěšně prošlý komunista Ladislav Műhlstein. A kvůli němu jsem vlastně na tomto místě o UTRIN a tehdejším osudu své ženy napsal, protože byl to právě on, který nám v Útézetce ke konci roku 1974 jako nejen politická, ale i odborná posila, významným způsobem vylepšila "kádrový profil" pracoviště.

Láďu už jsem díky svým novým osobním kontaktům s UTRIN poznal jako kamarádského, nikoli příliš politicky se prosazujícího odborníka v reprografii i tiskařských záležitostech. Říkal o sobě, že chce působit nikoli jako rudý komisař, ale jako "růžový kavalír". Nebyl u kolegyně Mikešové právě z hlediska své odbornosti dost dobře využíván, a tak nastal čas, abych ho představil také svému šéfu Nešickému. Netrvalo dlouho a mohl se ujmout vedení celého odboru reprografie. Získal si přízeň i dosud prozatímně vedoucího tohoto útvaru, uznávaného specialisty Standy Konečného, a na druhé straně, jak se brzy ukázalo, dobře zapadl také do stranické organizace celého UVTEI. Byl to pro nás částečný úspěch: najednou jsme mohli vykázat komunistu v čele jednoho ze tří nejvýznamnějších útvarů ÚTZ, ale přesto jsme zůstali po politické stránce stále pod tlakem a museli jsme se ohlížet po dalších "kádrových posilách", jak se tomu tenkrát říkalo. V tom jsme tedy pokračovali a dá se říci, že jsme v tom v dalších měsících a letech měli, v jednom případě zase s pomocí už několikrát zmíněného našeho příznivce, Nešického kamaráda a všeobecně uznávaného guru v oboru telekomunikací, Honzy Leitla, až nečekaný úspěch. K tomu ale došlo, až když už nastal čas a také stavební připravenost k započetí realizace jádra Útézetky, i na tehdejší poměry skutečně velkého výpočetního střediska. K tomu v tomto memoáru také samozřejmě dospěji, ale předtím ještě musím zmínit několik událostí, které tomuto "vylepšení" naší situace po politické stránce předcházely. O tom ale zase až příště...

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 18. část. Ikaros [online]. 2018, ročník 22, číslo 2 [cit. 2018-07-16]. urn:nbn:cz:ik-18231. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18231

automaticky generované reklamy
registration login password