Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 16. část

Čas nutný k přečtení
17 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 16. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Autoři: 

Standardizujeme a personálně posilujeme projekci odvětvových systémů VTEI

Do roku 1974 jsme v ÚTZ vstoupili s relativně dobře vyvinutým software a také se systémovou metodikou pro zavádění dalších služeb SDI ze zahraničních magnetopáskových bibliografických a dokumentačních databází. Bylo už ale nutné věnovat se odpovídajícím způsobem také těm našim odvětvím, která si databáze z různých důvodů vytvářela svépomocí.  Vyvíjely se nové složky, z nichž se automatizované vědecko-informační systémy skládaly v podstatě jako stavby z jednotlivých panelů. Byla tu ještě norma pro skladbu údajů v tradičním bibliografickém záznamu, ale už i jeho strojový formát, technologie vstupního ukládání dat, tištěné výstupy, navíc otázky nových předmětových selekčních jazyků j(ako byly tezaury deskriptorů nebo klíčová slova), nové typy rejstříků (jako byly tehdy KWIC nebo KWOC pro snadnější vyhledávání ve vytištěných, zpravidla systematicky utříděných sestavách celých záznamů) a další vymoženosti, které s sebou především pokrok v hardware a na něj navazující software počítačů přinášel. Někdy jsem měl pocit, jakoby se tento technický rozvoj řídil právě požadavky naší informační branže. Tak jim vycházel (a dosud vychází) zcela přirozenou cestou vstříc a tak celou oblast také stále rozvíjí.

Nebylo už pro nás nadále myslitelné, abychom tento vývoj ponechali na relativně neprofesionálním, a zejména personálně nezajištěném procesu projektové přípravy konkrétních odvětvových systémů VTEI, jejichž manažeři na nás jako na metodické a do velké části i řídící centrum spoléhali. A jako obvykle, i zde jsme měli v pravý čas a jakýmsi řízením osudu štěstí. Zmínil jsem se už dříve několikrát o našich kontaktech s Mezinárodním centrem vědeckých a technických informací v Moskvě. Pracovalo zde i několik "vyslanců" UVTEI – vesměs náhodně vybraných z náborů, které pro tuto práci proběhly v prvních letech sedmé dekády minulého století. Tehdy se do Ruska po agresi jeho vojsk v srpnu 1968 nikomu moc nechtělo, ale nabídka byla docela lukrativní. Slušný plat v rublech, které se daly u nás výhodně měnit na tuzexové bony, práce v relativně příjemném prostředí nové budovy centra a hlavně v mezinárodních, vysoce kvalifikovanými, elitními Rusy vedených týmech. Přednost při konkurzním řízení u nás samozřejmě dostali členové KSČ, tehdy ale ještě před pověstnými stranickými prověrkami. A to se nakonec stalo příčinou nástupu další rozhodující osobnosti pro vývoj aktivit ÚTZ jako centra, které dokáže profesionálně metodicky řídit proces projekce tvorby automatizovaných systémů vědecko-technických informací.

V průběhu jednání v MCVTI (a také ve VINITI) o možnostech spolupráce, která jsme tehdy v Moskvě na dvou až třech služebních cestách vedli, jsem se začal přátelit zejména s jedním z velmi aktivních a systematicky inženýrsky myslících Čechů. Navíc mi po práci nezištně pomáhal poznávat tehdy pro mne velmi zajímavé velkoměsto s širokými bulváry a náměstími, s výborně fungující hromadnou dopravou, zejména díky na tehdejší poměry až neuvěřitelně rozvinutou sítí metra, které se v Praze teprve začalo kopat. Když se mi jednou přiznal, že bude muset "z kádrových důvodů" v Moskvě končit a nastoupit v UVTEI ve výzkumu, okamžitě jsem ho začal přemlouvat, aby se přihlásil do ÚTZ. Jmenoval se Miloslav Jančařík a před nástupem v MCVTI pracoval jako systémový inženýr na ústředním výboru KSČ, což byl ještě prestižnější zaměstnavatel než by byla třeba federální vláda. Po nástupu Husáka a následně velkém "zemětřesení" i v zaměstnanecké sféře tohoto mocného orgánu se ještě jako straník snadno do Moskvy dostal. Nicméně ony pověstné, někdy docela pomalu meloucí mlýny stranických prověrek semlely nakonec i jeho. Jako vyškrtnutého ze strany jej museli v MCVTI, i když velmi neradi (jak mi později soukromě řekl jeho ředitel Sumarokov, o němž jsem už napsal jako také o zeti jednoho z nejvyšších stranických vůdců SSSR Suslova), na žádost Prahy propustit. 

Milan byl na vahách, ale když k nám přijel na konečná jednání, spolu s Nešickým jsme ho přesvědčili, že jeho budoucností v UVTEI je vedení nově koncipovaného oddělení projekce v mém odboru. Zde už úspěšně pracovalo pod vedením Jirky Budila oddělení software a také, i když zatím bez vedoucího, vznikalo oddělení realizace systémů, to dosud hlavně s už dříve zmiňovaným Martinem Caisem a také s nastupujícími dalšími absolventy či spíše absolventkami Kábrtovy knihovnicko-informační katedry. Jejich jména už nedávám dohromady až na výjimky, jako je například o rok později nastoupivší Eva Přerovská, po dalších letech jako manželka už zmíněného Jirky – Weichetová, Helena Bezděková, dnes Fidlerová, nebo třeba až po letech do projekce nastoupivší Lenka Ptáčková. A tak se dalším a dalším tímto omlouvám; jak jsem už dříve uvedl, vystřídalo se jich v celé ÚTZ od počátku až do jejího konce ve druhé polovině 90. let minulého století určitě více než dvě stovky. Některá jména však, nikoli pro mělčí brázdu, kterou by jejich nositelky a nositelé v historii ÚTZ a tím také v počátcích velké automatizační dějinné etapy u nás vyryli, v tomto memoáru zůstanou bohužel vinou mé paměti nezmíněna. Nemůžu ale při této příležitosti nezmínit v té době výborné personální posílení naší ředitelské kanceláře, když jsme ji poprvé – a pak už to tak zůstalo opět až do konce ÚTZ – vybavili dvěma sekretářkami. Byla to, po odchodu Magdy Leitlové, kterou jsem už zmínil, dnes provdaná Jana Šimková a spolu s ní asi sedmnáctiletá dívka, čerstvá absolventka dvouleté hospodářské střední školy, jejíž celé jméno mi k mé lítosti také už vypadlo. Říkali jsme jí Věruška a nebyla u nás dlouho. Ta uměla ovládat diktafon tak, že si podle mého diktátu na základě poslechu ze sluchátek nohou posunovala nahrávku a oběma rukama na psacím stroji zručně měnila můj hlas v různé služební dopisy a dokumenty,studie a články... prostě dále použitelné strojopisy.    

S příchodem Milana Jančaříka však došlo k založení později v celé soustavě VTEI velmi populárního procesu řízené tvorby projektů jednotlivých odvětvových systémů, a to na základě nové projektové metodiky. Tu on brzy po svém příchodu částečně přejal z už tehdy prestižního oboru, označovaného zkratkou ASŘ, neboli "automatizovaný systém řízení". Pěstoval se zejména na Vysoké škole ekonomické, kde vznikla dokonce Fakulta řízení, a čile rozvíjela teorii řízení systémů. Šlo samozřejmě o ekonomiku, přičemž uplatnění tohoto teoretického směru se nacházelo hlavně na ministerstvech a také ve velkých státních podnicích i bankách. S Milanem a také s Jirkou Webrem (který až dosud tvořil pilíř projekčního oddělení a se svým novým šéfem se rychle skamarádil) jsem tehdy dohodl, že se v rámci této metodiky soustředí na konkrétní prostředky, které byly a hlavně ještě budou muset být vyvinuty v ÚTZ pro jejich následnou realizační aplikaci v odvětvových i některých knihovnických systémech. Tak se, a to právě jeho přičiněním, poměrně rychle ujal standardizovaný postup vytváření projektů od projektového úkolu přes technický projekt až k prováděcímu projektu a závěrečnému zavádění systému do rutinního provozu. Ty projektové etapy s těmito názvy jsem kupodivu znal. Byly zavedené už dávno ve stavebnictví, kde jsem shodou okolností asi sedm měsíců před nástupem na Drtinovu katedru v roce 1956 pracoval v podniku Hydroprojekt jako začínající projektant na tehdy se rodící přehradě Orlík. Navíc jsem se s tímto sledem projektových stupňů opět setkal při spolupráci s našimi přáteli architekty Kociánem a Vavřinou na první verzi naší žižkovské stavby. A tím se dostávám k jejímu významnému předělu, který zcela změnil původní projekt dvoupatrového baráku na jeho konečnou, dnešní podobu...

Stavba budovy ÚTZ - všechno bude jinak

V době, o které právě vyprávím, vše nezůstalo jen u významných změn v personální struktuře Útézetky. Ta se začala vyvíjet rychleji i na úseku přípravy budoucí instalace už zakoupeného počítače EC 1040, který měl být zhruba do dvou let dodán. Bylo třeba konstituovat kromě už založeného oddělení techniků také oddělení operátorů, resp. spíše operátorek, kam se nám podařilo získat jako vedoucího mladého technika Petra Slapničku, jak se ukázalo dalšího kmenového člena rozrůstajícího se kolektivu "Útezeťáků". Stavba se zatím vlekla přes velké manažerské úsilí Honzy Nešického, který vlastně za zhotovitele stavby musel shánět jeho kooperanty prakticky na všechny práce kromě konstrukce a souvisejících prvků stavby. A to neskončilo až do finálních stadií našeho stavebního dobrodružství. Navíc naše budoucí spolubydlící ve společném baráku – VŠE – o stavbu jakoby zcela ztrácela zájem, protože jí už zdárně, hned za původní hlavní budovou, vyrůstala nová, moderní stavba s relativně velkou kapacitou učeben, kabinetů i kanceláří pro vedení a kantorský sbor.  

Náhle však do tohoto vývoje zasáhla, ostatně jako několikrát dosud i potom, zvláštní osudová náhoda. Nešický někde potkal z dřívější své bohaté kariéry spřáteleného kolegu, takto specialisty na telekomunikace, Michaela Chrzanowského. Ten momentálně vedl na předsednickém úřadu federální vlády oddělení zabývající se přípravou automatizovaného vládního informačního systému. Takový systém v té době existoval pouze v hrubých představách vedení úřadu a měl se, jak jsme ale později zjistili proti vůli většiny vládního úřednictva, projektovat. Slovo dalo slovo a oba přátelé pojali velkorysý plán. Vládní informační systém, pro který zatím nebyly v dohledu ani kancelářské, ani provozní místnosti (natož počítač!), by mohl využít technické i odborné kapacity ÚTZ jako vlastně vládního federálního projektu dokonce s vysokou mírou pravděpodobnosti poměrně brzké realizace. Musel by se ale současně vyřešit problém umístění předpokládaných speciálních útvarů analytiků, projektantů a pravděpodobně i programátorů, samozřejmě dobře politicky prověřených, pro vládní informační systém. Na to by však objem naší už rozestavěné budovy nestačil. Nebyl by to však geniální Honza, aby to nezačal odvážně řešit. V Michalovi našel spřízněnou duši. Pokud šlo o rozestavěnost Útézetky, byly položeny solidní základy a připravovala se konstrukce ocelových nosníků pro vztyčení vlastní budovy. Bylo třeba rychle jednat.

V čele úřadu předsednictva federální vlády ČSSR stál tehdy František Štafa, v 80. letech pak pražský primátor. Toho Chrzanowský pro ten nápad kupodivu rychle získal a vzhledem k podpoře i na tehdejší dobu relativně velmi moderně technokraticky smýšlejícímu samotnému premiéru Štrougalovi se otevřely pomyslné dveře k přímo revolučnímu počinu: celý projekt naší budovy se musí rychle předělat s cílem postavit na už položených základech zhruba dvojnásobně vysoký objekt. Po expertíze nad skutečnou nosností základů a zjištění, že dvojice našich původních architektů už v daném složení nepracuje a do nového projektu musí vstoupit nějaký významnější ateliér, bylo dílo, to už s podporou vládního úřadu, zadáno Pražskému projektovému ústavu. Jméno hlavního architekta a autora dnešní podoby domu mezi Viktorkou Žižkov a VŠE nad prvorepublikovým prvním pražským mrakodrapem, patřícím dnes českým odborových svazům, si už bohužel také nevybavím. A také už nedovedu vysvětlit, jak se stalo, že jsem se s Nešickým a zástupcem ze Štafovy kanceláře bezprostředně po vzniku konečného projektu ocitl v kanceláři pražského hlavního architekta na Hradčanech, který měl dílo schválit. Byl jsem u toho proto, abych vysvětlil věcný záměr a význam systémů, které měly být nově pojatou budovou na Žižkově, coby sídlem jejich provozovatelů, zabezpečeny.

Nebylo to dlouhé jednání. Hlavní pražský architekt se s námi rozloučil s tím, že mu musíme kromě plánů a celkového obrazu budovy dodat ještě fotografické snímky pohledů na východní pražské panoráma z "exponovaných" vyhlídkových míst, a to z Hradu a známé vyhlídkové cesty na Petříně. V těchto snímcích se zakreslila do příslušného místa na Žižkově silueta námi plánovaného baráku. Ke schválení nakonec došlo, ale s jednou významnou změnou celkového vzhledu budovy. Původní téměř bílý plášť z eloxovaného hliníku jsme museli co do barvy "znevýraznit", aby se prý z oněch vyhlídek na druhé straně Vltavy na východní půlku jedno z nejkrásnějších měst na světě v místech staré žižkovské zástavby nerozšířil už dost výrazný bílý blok prvního pražského mrakodrapu, který už tak poněkud tyto pohledy narušuje. Útézetka totiž, viděná z Petřína nebo z Hradu, jakoby přímo navazovala na dosud ojedinělou, dnes už památkově chráněnou budovu původně Všeobecného penzijního ústavu z první poloviny třicátých let minulého století. Tak jsme prošli s barvou khaki trochu do zelena, a dům, v němž už Útézetka dvacet let nebydlí, jako moderní architektonický objekt určitě svým tvůrcům ostudu nedělá. Mimochodem, na naší stavbě jako už vysloužilý důchodce pracoval bývalý zedník, který se na budování "Penzáku", jak se mu mezi pamětníky ještě dnes někdy říká, podílel, a ten nám připomínal, že se ta obdivuhodná prvorepubliková stavba geniálního architekta Josefa Havlíčka od projektu do kolaudace vyklubala během dvou a půl roku. Pro nás, stavitele daleko menší a jednodušší budovy čtyřicet let poté, to tehdy bylo naprosto nepochopitelné. Nám to nakonec, a to jen díky genialitě a hlavně nezměrné aktivitě "investičáka" Honzy Nešického od projektu k takzvané předkolaudaci, která do ještě zcela nedokončené stavby povolovala alespoň částečné nastěhování, trvalo přes 5 let...

Modernizujeme vstupní ukládání dat

Přihodilo se ale, že v roce 1974, teprve ve druhém roce našeho stavebního dobrodružství (jak to jinak nazvat), jsme získali příležitost zakoupit od tehdy renomované počítačové britské firmy ICL na svou dobu už velmi vyspělý systém. Byla to skupina osmi obrazovkových terminálů, řízená jako počítačová síť řídící počítačovou jednotkou, na které bylo možné ukládat vstupní data z klávesnic rovnou na magnetické pásky. Namísto pomalého a hlučného děrování štítků či pásek, nebo už alespoň o něco tiššího psaní záznamů na elektrických psacích strojích pro pozdější snímání technikou OCR, jsme mohli našim uživatelům z odvětví, která si data pořizovala sama bez možnosti je nakupovat ze zahraničí, nabídnout přímo revoluční možnost. Rukopisy záznamů, které dokumentátoři v informačních odvětvích vytvářeli, jsme jim mohli v ÚTZ silami našich operátorek, které jsme už začali najímat jako budoucí obsluhu našeho velkého počítače, ukládat a následně tisknout jako informační bulletiny a současně také zajišťovat služby SDI, jako z už zavedené databáze z produkce Chemical Abstracts.

Píšu "přihodilo se" proto, že se nám tato možnost nabídla opět díky jakési osudové náhodě. Nešický, který měl ještě z dob svého působení v oblasti dovozu výpočetní techniky zejména ze Západu v příznivé době "Pražského jara 1968" řadu přátel z té branže, potkal po letech jednoho z jemu tehdy spřátelených agentů zahraničních počítačových firem. Tuším, že se jmenoval Landau a zastupoval onu firmu ICL. Navíc se u nás při té příležitosti také oženil (to v těch dobách nebylo právě výjimkou) a Honza tehdy pomáhal mladému páru sehnat byt v Praze, což se tehdy pokládalo za neocenitelnou službu. Tedy podstatně cennější, než pomoc při prodeji techniky, kterou zde agent firmy nabízel. Slovo dalo slovo a vzhledem k tomuto přátelství a také přátelství Nešického s už dříve zmíněným mocným šéfem odboru na nám nadřízeném ministerstvu FMTIR Zdeňkem Baslem mohl být v několika měsících uzavřen první obchod mezi ÚTZ a západní počítačovou firmou. Výsledkem byl dovoz zařízení, které jsem výše charakterizoval, konkrétně ICL Key-Edit 50/II. Navíc si tehdy můj skvělý šéf vymínil týdenní cestu do Anglie se mnou – k osobním jednáním a samozřejmě také k exkurzím na pracoviště, kde se nabízený systém prakticky uplatňuje. Po letech jsem si zase užil milovaného Londýna, tentokrát ale poprvé jako reprezentant české instituce, která tam od nějaké solidní firmy nakupuje trochu dražší techniku. Bylo to s doprovodem dvou mladých agentů ICL, kteří nás všude vozili, zajišťovali stravu a mimo služební jednání také trochu turistických zážitků v okolí Londýna (jednou na krátkém výletě i venkovského sídla ICL uprostřed krásné, tradičně věčně zelené krajiny Wellsu).

Jak jsem už napsal, skvělý systém Key-Edit byl k mání od ICL v relativně krátkém termínu, jenomže naše budova, kam byl určen, se teprve přeprojektovávala na více než dvojnásobnou kapacitu hlavně kancelářských prostor. Měl jsem samozřejmě v souvislosti s přípravou případných služeb ÚTZ kontakt i na Státní knihovnu ČSR, jak se tehdy dnešní Národní knihovna ČR nazývala, a tak jsem věděl, že této co do personálu i úřadoven velice rozsáhlé ústřední instituce patří nejen Klementinum, ale i několik domů v Liliové ulici na Starém Městě. Zde se mimo jiné nacházely zatím ještě neobsazené přízemní prostory – spíše katakomby, určené asi spíše pro skladování knihovních fondů, než jako kanceláře. Bylo pak už na řediteli ÚTZ, aby s ředitelem Státní knihovny vyřídil prozatímní instalaci naší nové techniky včetně obsluhy právě v oněch katakombách. To se mu samozřejmě, jako už několikrát osvědčenému jednateli podařilo, i když to nebylo lehké. Měl proti sobě prověřeného soudruha, který byl, jak jsem už psal, dosazen vládnoucí stranou do čela knihovny jako sice neknihovník, ale za zásluhy; hned při začátku Husákovy "normalizace". Copak nám to asi dnes u Národní knihovny připomíná? - Já jsem u toho, jako už pochopitelně ani dnes, samozřejmě nebyl.              

V souvislosti s implementací nového, na tehdejší dobu u nás velice progresivního způsobu vstupního zpracování dat, vyvstal nový a zásadní problém. Bylo třeba pro celou naši domácí sféru automatizace katalogů, bibliografií a vědecko-technické dokumentace standardizovat to, co se díky Henriettě Avramové v Kongresové knihovně v souvislosti s jejím projektem MARC rozvíjelo ve vyspělém světě. Museli jsme postupovat podle klasického rozčlenění úrovní této standardizace na tehdy (na rozdíl od pozdějšího sedmivrstvého modelu standardizace digitálních sítí) tři vrstvy, a to na fyzickou, syntaktickou a sémantickou. Fyzická, respektive hardwarová, která zajímala techniky a jen do určité míry programátory, byla tehdy pro nás dána například půl palcovou šíří magnetické pásky, hustotu zápisu dat a jeho fyzickým blokováním. Ta hustota, když jsme v roce 1973 už začali zpracovávat magnetopáskové soubory dokumentačních záznamů americké databáze Chemical Abstracts v rešerších SDI, byla 800 bitů (nikoli Bytů) na délku jednoho palce, neboli bpi, v pozdějších mnoha letech pak celých 1600! Chápu, že dnešní mladí kolegové, majitelky a majitelé flešek o kapacitě gigabytů, si asi nedovedou vysvětlit, proč jsem ty naše tehdejší počiny chápal jako vstup do moderního informačního průmyslu.

Náš tehdejší hlavní problém ovšem spočíval v tom, jak vyřešit propojení námi vyvinuté, nové digitální syntaxe záznamů s několika různými modely sémantiky, jak ji řešily různé databáze, které jsme jednak postupně začínali dovážet ze zahraničí a jednak se začaly vytvářet v našich odvětvích a také například v institucích, jako byla Univerzitná knižnica v Bratislavě, v rámci souborného katalogu zahraničních periodik. O tom ale bude řeč ještě později. Ta naše syntax, neboli už bytová obdoba syntaxe MARC, nazvaná „Věta L“, jak jsem o tom už dříve psal, měla především na hexadeximálním principu založenou číselnou identifikací polí a údajů, neboli tagování. A to, bohužel jen pro potřeby katalogizace, vyřešila kolegyně Avramová trojmístnými dekadickými čísly tagů, dvojmístnými, opět dekadickými čísly indikátorů a konečně jednopísmennými identifikátory. Znamenalo to pustit se do v podstatě nekonečného procesu tvorby, respektive aktualizace systému identifikace a definování údajů v záznamech různých dokumentografických systémů, které jsme postupně v ÚTZ námi vyvinutými prostředky v průběhu dalších let zaváděli jako nové a nové provozní agendy. Na unifikovanou syntax Věty L se postupně v následujících více než deseti letech ukládaly druhově různorodé struktury údajů, odpovídající jak různým druhům dokumentů, tak i různým pojetím jejich zaznamenávání v různých informačních databázích různých producentů.

Takový úkol ovšem vyžadoval na jedné straně kvalifikaci danou studiem knihovnicko-informační katedry na tehdejší Filologické, nyní Filozofické fakultě a na druhé straně inženýrský, systémový manažerský přístup s pochopením záludností teorie identifikačního popisu dokumentů (což je dosud jedna z nejvýznamnějších disciplin informační vědy). Vracím se tím vlastně na začátek tohoto dílu svých memoárů, kdy jsem poprvé v souvislosti s budováním Útézetky představil náš významný personální přírůstek, Milana Jančaříka. Tomu jsem totiž tento úkol jako novému vedoucímu oddělení projekce v už konsolidujícím se odboru projekce a řízení agend svěřil – a nikdy jsem toho nelitoval. Spolu s absolventy či spíše absolventkami Kábrtovy Katedry knihovnictví a vědeckých informací, a dokonce i s tam danou disciplínu tehdy vyučující Hanou Vodičkovou, vytvořil časem jakousi národní komisi, která dala naší práci nad sémantikou dat pro software USS punc vysoké profesionality. Umožnila tak v podstatě unifikovanost všech databází, kterých jsme se v ÚTZ „zmocnili“. A nezůstalo jen u standardizace doma, ale začali jsme se prosazovat také na mezinárodní úrovni, alespoň v tehdy nám nejbližším okruhu zemí RVHP. Šli jsme v tomto směru vlastně do boje, a to jak s naší Větou L, tak i se sémantikou, která z ní – a samozřejmě také už z mezinárodních normativů vyvíjejícího se ISBD – vycházela. O tom ale zase až příště...

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 6)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 16. část. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 6 [cit. 2017-10-18]. urn:nbn:cz:ik-18070. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18070

automaticky generované reklamy