Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 14. část

Čas nutný k přečtení
17 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 14. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Autoři: 

Do rozhodujících let

Jak jsem minule napsal, už na začátku roku 1973 pro nás nastala kritická časová tíseň. Náš projekt centralizace počítačového zpracovávání vědeckých a technických informací a s ním také z centra vyvíjená metodika a technologie vstupního zpracovávání dat, nabídnutý všem odvětvím národního hospodářství, se stal východiskem koncepčního uvažování v několika významných resortech. A začal mít ohlas i v zahraničí – díky našim cestám na pozvání do Moskvy – nejprve do "sovětského UVTEI" VINITI a hned poté také do Mezinárodního centra vědeckých a technických informací, rychle se prosadivšího pod česky znějící zkratkou MCVTI neboli také jakéhosi UVTEI pro všechny země sovětského bloku. Vznikla poněkud předčasně velká očekávání, a musím přiznat, že do značné míry i mojí vinou, protože jsem ty naše plány tehdy rád a kde se dalo publikoval. Často ovšem i s podpisem, a tím i jakoby spoluautorstvím hlavního strůjce realizace našeho projektu, Jana Nešického.

Na jednu stranu to věci prospívalo, protože jsme si tím otevírali cestu k možnostem náboru nových, velmi už potřebných odborných pracovníků. Najednou jsme se už jako reálně konstituovaný úsek UVTEI začali personálně prudce rozvíjet tak, že dnes už jsem schopen jmenovat jen vedoucí a skutečně klíčové osobnosti. Musím se tedy předem omluvit mnoha svým bližším či pracovně v ÚTZ vzdálenějším kolegyním a kolegům, které nemůžu v následujících letech a tedy pokračováních tohoto seriálu zmínit. Prostě se mi už většinou vybavují jen svým tehdejším vzhledem beze jména, nebo výjimečně i příjmením, ale ta křestní jména už pletu. To se mi stalo poprvé právě v minulém pokračování, když jsem si spletl křestní jméno i významného našeho kolegy Miroslava Amlera. Mirku, promiň! Je to z dnešního pohledu, jak se náš obor vyvinul, stěží pochopitelné, ale "Útézetkou" v průběhu necelých pětadvaceti let jejího trvání prošlo o hodně více než 200 zaměstnanců. Také už nastal průběžný proces výstavby, v němž je už dnes pro mne obtížné vymezovat jeho dílčí etapy a mezníky tak, jak to bylo možné v počátcích daného vývoje. Myslím, že to už ani nebude tak důležité. Konec konců zde musí jít o dnešní čtenáře a o jejich informování o tom, "jak informační systémy a služby v Čechách vstoupily do počítačového věku..." – jak zní název celého memoáru.

Zatímco se na začátku roku 1973 zdál být vysněný počítač Robotron EC 1040 ještě jakoby v nedohlednu, už se pomalu muselo personálně konstituovat budoucí výpočetní středisko. Šlo také o postupné vyškolování jeho různých odborností, zejména techniků, kteří tu byli zmíněni, ale také systémových a aplikačních programátorů. A to se ukázalo jako podstatně obtížnější, než akvizice pracovníků pro projektování vlastních informačních agend. Zde se osvědčily mimo jiné mé kontakty s knihovnicko-informační katedrou Jiřího Kábrta na Filozofické fakultě UK. Velmi pomohl se mnou už spřátelený Gusta Merta, můj první šéf v UVTEI, později vědecký poradce ústředního ředitele Volného a současně také externí učitel katedry. S Volným si nakonec moc nerozuměli a Merta se postupně z UVTEI vyvázal a na pozvání Kábrta se stal posléze řádným a pro celý český informační svět pak velice významným kantorem na jeho katedře. Mimo jiné tam v dalších letech občas zadával diplomové práce, vztahující se k projektu ÚTZ, takže za námi ke konzultacím a později, po absolutoriu studia, v průběhu první poloviny 70. let do zaměstnání přišlo několik dívek už docela seznámených i s naší problematikou. Hodila se tehdy klasická bibliografická průprava a také už základní povědomí o tom, co je a jak pracuje počítač, což jim vštěpoval se střídavými úspěchy skvělý kantor, na  katedře externista z Českého vysokého učení technického, Jiří Mikuláš.

Knihovnicko-informační směr v ÚTZ a MCVTI

Hned na začátku líčení, jak vlastně vznikla celá knihovnicko-informačně orientovaná projektová větev, bez níž nebylo možné ani v tak silně inženýrsky orientovaném institutu, jako byla "Útézetka", realizovat smysl jeho existence, nemohu nevzpomenout na jednu kolegyni, tehdy čerstvou absolventku Kábrtovy katedry. U nás začala později významná kariéry v Národní knihovně, shodou okolností dcery člena katedry a už v souvislosti s prvními pokusy automatizace České národní bibliografie zmíněného Slávka Kováře, Bohdany Stoklasové. Velmi mi pomohla při zahájení a pak v důsledném propracovávání později velmi významného dílčího výzkumného úkolu: museli jsme totiž vytvořit jakousi univerzální specifikaci údajů pro potřeby integrace popisu celé široké škály druhů dokumentů, o které na rozdíl od katalogů a bibliografií typu MARC šlo. Jen namátkou to byla celá tzv. šedá literatura.

Byla tu už dříve zmíněná ČSN 01 0195, ale byl tu už také celosvětově uznávaný produkt silného amerického knihovnictví AACR2. Přiznám se, že jsme o něčem takovém, jako ISBD, jen tušili, a o pozdějším FRBR jsme samozřejmě, jako ostatně tehdy i celý knihovnický svět, neměli ani tušení. Vytvářeli jsme jednotný software USS s jednotnou strojovou syntaxí záznamů – "Větou L", a do ní se pro účely rešerší i tištění československých dokumentačních bulletinů musely "vejít" všechny varianty identifikačního i věcného popisu všech druhů dokumentů, které se tehdy vyskytovaly jak v zahraničních informačních databázích, tak v domácí dokumentační produkci. Podařilo se mi tehdy založit Odbor projekce a řízení agend a v něm kromě Budilova útvaru tvorby aplikačního software konstituovat ještě dva další útvary. Jeden se orientoval na vytváření metodiky tvorby projektů pro odvětvové informační systémy, a to jednak s orientací na využívání zahraničních databází a jednak na tvorbu a využívání databází vlastních, a druhý na praktickou aplikaci USS v reálných agendách, samozřejmě s využitím také výsledků metodického útvaru. A byli tu už dříve jmenovaní Martin Cais, Jirka Webr, Mirek Amler a jednali jsme s dalšími adepty.

V té době jsme už byli častěji zváni do MCVTI, protože tam skutečně špičkoví absolventi vyhlášených ruských vysokých škol dobře chápali, co se to u nás vlastně rodí. Navíc stál v jeho čele zeť tehdy mocného člena nejvyššího mocenského orgánu SSSR, předsednictva jeho Komunistické strany, odpovědného za ideologické otázky, Michaila Suslova, a to Leonid Sumarokov. A pod vedením tohoto mladého a moderně už smýšlejícího manažera zde panovala (na rozdíl od ostatních sovětských institucí, s nimiž jsme se tehdy mohli seznámit) do relativně značné míry jakási přátelsky neformální atmosféra. Tak jsme se s několika klíčovými osobnostmi tohoto centra postupně spřátelili – a toto přátelství trvalo až do konce 80. let, kdy jsme vlivem revolučních událostí v celém sovětském bloku postupně na sebe ztratili kontakt. Nešlo o politiku, nebylo zde jakkoli vnímáno naše kádrové postavení doma, ani o jakékoli poručníkování, na které si většinou museli reprezentanti naší země při jednání v rámci RVHP zvyknout. My jsme s Rusy odborně jednali vždycky na platformě "já pán – ty pán". Bude to ještě později alespoň částečně rozvedeno.

Brzy, ještě v první polovině 70. let, nám pomohli uspořádat konferenci s mezinárodní účastí o problémech automatizace vědecko-informačních systémů které se měly vytvářet v rámci jednotlivých odvětví ve spolupráci mezi členskými zeměmi MCVTI. Za toto centrum spolu s námi jednání řídil tehdy poprvé se významně prezentující a pak až do konce 80. let se mnou i osobně spřátelený, Vladimir Skripkin. Tento tehdy mladý, velmi inteligentní a  diplomaticky vystupující absolvent jakési prestižní technicky orientované moskevské vysoké školy byl v Praze evidentně poprvé na "Západě" a zdál se mi být až plachý, i když se pouze jednodenní konference konala v prostředí, které mu muselo to jeho domácí dost připomínat – hostil nás totiž známý, moskevsky vypadající hotel Internacional v pražské Podbabě. Tu konferenci zde připomínám zejména proto, že jsme se zde poprvé mezinárodně (samozřejmě ovšem pouze v rámci sovětského bloku) prezentovali jako průkopníci nového pojetí informačních služeb, a to široce zaváděných individuálně adresovaných rešerší  typu SDI, založených na přeshraničním přejímání databází ve strojem čitelné formě.

Rusky jsem to zkusmo ve svém referátu pojmenoval jako "magnitolentočnyje služby" – prostým překladem z už v češtině zavedeného termínu "magnetopáskové služby", který jsme si vymysleli s Ladislavem Kofnovcem, když jsme, jak už jsem o tom v dříve psal, publikovali u nás první informace o systémech MARC, INIS, nebo INSPEC. Kupodivu se to pak v práci MCVTI docela ujalo. Myslím, že hlavně díky Skripkonovi, který jednání mezinárodních odvětvových vědecko-technických informačních systémů, takzvaných MOSVTI, v mnoha následujících letech řídil. A ta jednání se zprvu točila především okolo standardizace popisu dokumentů, čímž se vlastně vracíme ke "specifikaci dat", kterou se u nás s námi začala zabývat výše zmíněná Bohdanka Stoklasová. Ta mezinárodní jednání s velmi významnou naší účastí se pak odvíjela od našeho pojetí komunikativního formátu, a díky osobnímu propojení nejen přes Vladimira Skripkina, ale potom i československému zastoupení v MCVTI, z něhož nakonec zanedlouho shodou okolností přišlo významné posílení našich řad doma. Ale o tom později...

ÚTZ pod tlakem příštích uživatelů

Podpořeni teď už i z Moskvy jsme kromě orientace na západní databáze museli projektové práce organizovat intenzívně také ve směru přípravy agend spočívajících v tvorbě u nás zpracovávané dokumentace v odvětvích. A ta se soustředila na tvorbu vlastní dokumentace. Za tato odvětví s námi jednaly významné osobnosti předlistopadové československé soustavy VTEI, z nichž některé jsem už sice zmínil, ale zasloužily by si často zvláštní kapitoly (snad se toho ještě někdy nějaký, historií se zabývající absolvent informačních studií, ať už v Praze, Brně nebo Opavě, ujme...). A kromě těchto tzv. "Odysseů", jak jsme tehdy – díky zálibě ve slovních hříčkách mého kamaráda z UVTEI, už dříve zmíněného Josefa Vondry – žertem tyto šéfy tehdejších odvětvových informačních středisek, neboli ODIS, nazývali, to byli i vedoucí dalších velkých informačních institucí či nejvýznamnějších knihoven. Rozhodující roli ale mezi teď už vlastně žadateli o konkrétní spolupráci na projektech nově koncipovaných odvětvových informačních systémů začaly hrát kromě Josefa Koníčka z chemického průmyslu už dříve zmíněné a ještě další výrazné osobnosti. Ty pak spolu s námi a také s významným přispíváním Odboru pro řízení informační soustavy na ministerské úrovni v následujících necelých dvaceti letech vytvořily vědecko-informační soustavu fungující na bázi systému technických, technologických i metodických prostředků, který nám ostatní země sovětského bloku mohly jen závidět.

S požadavkem na spolupráci na přípravě projektů pro zpracovávání vlastní automatizované dokumentace a tištění odvětvových informačních bulletinů se na nás už velmi urgentně obrátila odvětví stavebnictví, hutnictví a spotřebního, respektive lehkého průmyslu. Stavaře vůči nám reprezentoval nikoli sám ředitel jejich ODIS, ale byla to už dříve zmíněná, skutečně významná osobnost – Slavoš Kadečka. Ten velmi dobře pochopil význam moderního pojetí dokumentace a protože se nemohl spolehnout na odpovídající zahraniční bibliografickou databázi, zahájil velmi ctižádostivý projekt sběru a vstupního zpracovávání záznamů odborné české i světové literatury z celého spektra stavařských oborů. Obdobně se začalo projektovat také v odvětví hutnictví, kde vedla velmi dobře situované ODIS v Praze také významná a z mnoha hledisek výrazná postava celé soustavy VTEI – také už dříve zmíněný Luboš Cipl. Vynutil si umístění svého ústavu v Praze, ačkoli ředitelství výzkumného hutnického ústavu a také hlavní uživatelská základna tohoto odvětví byla na Ostravsku, konkrétně ve Frýdku Místku. A zaměstnával zprvu ještě další, nikoli nevýznamné osobnosti, jako například pozdějšího vedoucího pracovníka univerzitní knihovny v arizonském Phoenixu a od 90. let často na naší pražské katedře a na konferencích pořádaných Albertinou působícího – Vladimíra Borovanského. A nemůžu v této souvislosti nezmínit dalšího dávného zaměstnance Luboše Cipla, sice nikoli přímo kariérního dokumentalisty, ale zato už zanedlouho umělecky proslaveného Jaroslava Dřevikovského, mého gymnazijního spolužáka, pod jehož aranžmá a posléze, po smrti hlavního dirigenta, pod jehož vedením hrál donedávna orchestr Karla Vlacha!

Několik velkých odvětví nás kontaktovala zatím jen orientačně. Mezi ně patřila například doprava nebo energetika, ta v čele s významnou a dříve už zmíněnou osobností, Jiřím Kadlečkem, a také geologie, reprezentovaná nejprve už od konce 60 let v zahraničních stážích zkušeným geologem Jiřím Hruškou, ale uplynulo pak ještě několik let, než k reálné spolupráci došlo. Elektrotechnika, z dnešního pohledu tak významné odvětví, tehdy ještě neměla své ministerstvo a ani ODIS. VTEI se v ní pěstovalo jen v několika oborových informačních střediscích, do jisté míry koordinovaných strojírenským odvětvím. Naopak některé resorty zastřešovaly celou skupinu různých menších průmyslových oborů, jako například sklářství, textil, obrábění, keramika nebo třeba celý spotřební průmysl. Zde bylo zřízeno jedno jakési koordinační centrum VTEI, které se k nám přihlásilo v osobě nikoli jeho šéfa, ale zato mimořádně vzdělaného a přátelského kolegy Karla Janoše. Ten se pak zasloužil nejen o projekty těchto odvětví s cílem automatizovat své služby prostředky ÚTZ, ale zejména uplatňováním etických kritérií na knihovnicko-informační pod pojmem "informační etika". Už zmíněná geologie včetně geofyziky se však na nás brzy obrátila s požadavky na expertízy k automatizaci jiných než bibliografických či dokumentačních systémů. Od počátku se zde zpracovávala především faktická data o zemi, zejména o tom, co je pod jejím povrchem. Šlo zejména o dokumentaci desítek tisíců vrtů, které musely být pečlivě zachyceny v územních mapách a s tím současně také údaje o tom, co v hlubinách, kam až dospěly, objevily. ODIS pro toto zajímavé informační odvětví zde reprezentoval Geofond, sídlící tehdy v jednom z paláců na Malostranském náměstí. Ten s námi sice také navázal kontakt, ale "faktografické" systémy VTEI jsme tehdy ještě ani v cizině nebyly vnímány jako nezbytná (a jak se pak ukázalo, velmi lukrativní) součást oboru. I zde zprvu jako hlavní styčný kolega vystupoval kolega Hruška, ale v následujících letech, a to pak až do začátku 90. let minulého století, Geofondu šéfovala velmi výrazná osobnost – Jitka Bradáčová.

Zajímavou oblastí zájmu se ale pro nás už v té době, a to vlastně v souvislosti s perspektivními službami pro různá odvětví, kde šlo třeba jen částečně také o průmysl, stalo "průmyslové vlastnictví". I tato profese měla, jako "jaderníci", své mezinárodní informační centrum ve Vídni, ale tam budovaná databáze INPADOC vzhledem k počítačové "gramotnosti" vedení našeho "patenťáku" tehdy u nás ještě nebyla aktuální. Daleko zajímavější, a to díky už několikrát zde zaslouženě vyzdviženým zásluhám šéfa ODIS chemického průmyslu, Josefa Koníčka, se stala skvělá databázová produkce firmy Derwent s názvem World Patent Index. Přesto jsme se obrátili i na oficiální československé centrum pro patenty, a tak jsme se například na krátký čas spřátelili třeba s ředitelem tehdejšího "patenťáku" Robertem Motyčkou. Tem byl ještě (na rozdíl od svého - už "normalizačního" následovníka) stykům s vídeňskou patentovou centrálou (International Patent Office) velmi nakloněn. Bohužel krátký čas naší známosti ukončila jeho smrt jako řidiče těžce havarovaného auta.

Konečně, jak jsem už náš celý záběr různých oblastí informačních služeb alespoň v kostce uvedl, byly tu i vědecké knihovny, a to nejen jako součásti velkých vědecko-informačních ústavů (např. už zmíněná Národní lékařská knihovna v rámci tehdy právě vznikajícího Ústavu vědecký lékařských informací nebo Národní zemědělská knihovna tvořící významnou součást Ústavu vědeckých zemědělských informací). Za ně nás oslovovali šéfové těchto ODIS. Už jsem také vysvětlil, že z ryze technických příčin, a to nedosažitelností tehdy ze Západu embargovaných počítačových systémů umožňující práci on-line, jsme se nemohli věnovat práci na automatizaci knihovnických systémů. A knihovny ani o spolupráci s námi v tomto směru zájem (kromě  našeho sesterského úseku v UVTEI – Státní technické knihovny) neprojevovaly. Ale byla tu Slovenská technická knižnica se zájmem o službu SDI na bázi systému INSPEC, jak jsem už o tom psal, a pak, také už zde zmíněná Univerzitná knižnica v Bratislavě v čele s významnou osobností Vincenta Kútika a nově i s jeho náměstkyní Kristinou Kollárovou, která se začala zasazovat o automatizaci československého souborného katalogu zahraničních periodik. A konečně i česká Státní knihovna, neboli, jak byla spíše známa – "Univerzitka" v pražském Klementinu, se tak trochu nesměle hlásila, nově ústy později velmi významné osobnosti českého knihovnictví – a na konci 80. let dokonce na tehdejším českém Ministerstvu školství a kultury odpovědné za celou oblast knihoven – Marie Sedláčkové. Podporovala nás a hlavně autora už dříve zmíněného velkého projektu SOKRATUS, Slávka Závadu, ale z projektu se nám nakonec nepodařilo realizovat ani souborný katalog zahraničních monografií. Jak jsem si to tenkrát vysvětlil – nade vším v té obrovské knihovně vládl "Duch Klementina", který technice nepřál. Řediteloval tomu konec konců prověřený stranický kádr, kterého jsem už dříve zmínil.  

Kádrová hlediska personálního rozvoje ÚTZ

Rozhodující roli ale mezi teď už vlastně žadateli o konkrétní spolupráci na projektech nově koncipovaných odvětvových informačních systémů ale na začátku roku 1973 přece jen představoval úkol co nejdříve rozběhnout první, skutečně moderní in formační službu – SDI z americké databáze (dnes CASEARCH, dříve ale nazývané CA Search či CA Condensates) pro Koníčkovo odvětví. V tom hráli rozhodující úlohu nikoli ještě naši projektanti, ale aplikační programátoři. A jejich řady bylo nutné rozšířit.

Musím se ale opět zmínit o "Damoklově meči", který nad námi stále visel v problému kádrového složení vznikajícího pracovního obsazení nového úseku UVTEI. Na ÚTZ se začala soustřeďovat pozornost ústavní stranické organizace. Ta i když sama o sobě se k nám chovala spíše s porozuměním a už na ni měl také sílící vliv ústřední ředitel Volný, který nám přál, byla pod přísnou kontrolou nadřízeného obvodního stranického orgánu Prahy 1. A ten komunisty v našich řadách tvrdě požadoval. Alespoň právě v software jsme měli štěstí a oddělení Jirky Budila se i v tomto směru podařilo rozšířit. V této souvislosti musím vzpomenout na šťastnou náhodu, která k nám přivedla programátorku Hanu Chalupeckou. Čas od času jsem se potkával a s porozuměním hodnotil situaci s tehdy už disidentsky orientovaným, ze studií spřáteleným Janem Nedvědem. Byl to bohemista a také začínající literát a po studiích se stal nejprve redaktorským elévem ve slavných Literárkách a pak od začátku až do hořkého konce po srpnové okupaci 1968 šéfredaktorem také proslulého časopisu pro spíše začínající, mladé autory, Tváře. V té době, kdy jsem už pracoval v UVTEI, Honza spolu s neméně významnými literáty a později disidenty, například i dnes známými jmény, jako Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler, vyráběli v rámci malého výrobního družstva pružné a hezky zbarvené zvířecí figurky z pro mne záhadné umělé hmoty. Postupně se ale současně také naučili trochu programovat a hned to také začali učit v počítačově zaměřeném podniku, tuším že v Kancelářských strojích, kde se moc přísně nekádrovalo. Při jednom setkání jsem se Honzovi Nedvědovi svěřil se starostmi, které nám při rozvoji ÚTZ působí naše politická "nedostatečnost" – stále jsme nemohli vykázat přijetí nějakého člena KSČ. Honza s Hankou v programování spolupracoval a doporučil mi ji jako slušnou mladou paní, která shodou náhod prověrkami prošla, ale politikou se příliš nezabývá. Byl to tehdy tedy dvojnásobně vítaný přírůstek a ukázalo se, že svým komunikačně sociálním nadáním velmi příznivý pro celou následující dobu existence "Útézetky".

Dvojici Budil, Bloch bylo třeba postupně doplňovat i dále. A jako v té době docela často, díky nevyzpytatelným osudovým hrátkám, které nás provázely, náhle se vyskytla skvělá příležitost. Už jsme se spolu s Nešickým spřátelili s naším asi jediným příznivcem mezi šéfy ostatních úseků UVTEI, ředitelem UTEIN, Karlem Havlíčkem. V minulých dílech tohoto memoáru jsem ho už představil jako mimořádně významnou osobnost celých dějin vzniku a rozkvětu soustavy VTEI od konce 40. do poloviny 80. let. Karlův syn, také Karel,  právě dokončoval pražskou techniku s orientací na výpočetní techniku. Otec se s námi přišel poradit, jakou by v rámci ÚTZ jeho nadějný syn nalezl budoucnost. Mě bohužel napadlo, že bychom se ho při té příležitosti mohli pozeptat na možnosti zapůjčit nějakou kancelář Havlíčkova UTEIN pro naše nové zaměstnance. Nejen Havlíček, ale i Nešický to pojali jako náznak vydírání a ještě ke všemu když jde o děti a hned jsem byl tvrdě usměrněn. Já jsem to tak nemyslel a hájil jsem se, takže mě nakonec vzali na milost. To nejdůležitější, co z tohoto rozhovoru nakonec vzešlo (a proč o tom píšu), je skutečnost, že s Karlem Havlíčkem juniorem do ÚTZ na podzim přišli ještě jeho dva další spolužáci. Ti u nás nejprve strávili krátké angažmá s využitím mimo jiné třeba pro děrování děrných štítků, jimiž byly ukládány do počítače IBM ve VÚTECHP nové programové instrukce systému USS. Po roce vojenské služby, k níž byli záhy povoláni, vytvořili pro ÚTZ v mnoha dalších letech po Budilovi, Blochovi a ještě jejich dalším spolužáku z techniky a kamarádovi, o němž bude řeč později, mladší kmenovou skupinu programátorů. Byli to Pavel Zídek a Zdeněk Kalina. Bude o nich ještě dále pojednáváno, mimo jiné také jako o "třech Gráciích", jak tuto trojici "bažantů" v programátorském oddělení pojmenovali tehdy jejich "mazáci" Budil s Blochem. Ti už zatím v roce 1973 "nastartovali" první velkou aplikaci USS, ale o tom až příště... 

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 14. část. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 2 [cit. 2017-05-28]. urn:nbn:cz:ik-17975. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17975

automaticky generované reklamy