Několik absolventů Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK) FF UK otevřelo svým příspěvkem "Vzdělávání informačních pracovníků v Čechách" velice zajímavé téma: dělení informačních profesí na jednotlivé studijní směry a souvztažnost mezi tímto rozdělením a reálnými potřebami praxe. Na tuto výzvu částečně reagoval ředitel ÚISK doc. Rudolf Vlasák ve svém textu, který nazval "S Ikarem do nového tisíciletí". Jako absolventka ÚISK, redaktorka Ikara a především člověk pohybující se v knihovnicko-informační praxi se zájmem o propojení vzdělávání právě s potřebami současného pracovního trhu na tuto výzvu také nemohu nereagovat. Dříve než se však pustím do prezentování svého názoru, ráda bych vyjádřila svoje uznání oběma stranám, které již do této diskuse přispěly: líbí se mi jejich osobní zaujetí a upřímný zájem o věc, odvaha vyjádřit vlastní názor i podpora diskuse na toto téma. Zdá se, že se Ikaros skutečně stává diskusní platformou oboru, na které se nedostává místa suchým "vědeckým" článkům, které nikoho neurazily, neprovokovaly a ani nezajímaly. Doufám, že můj příspěvek rovněž nebude patřit do této kategorie a pokud by čtenáři chtěli reagovat stručněji než formou článku, mohou tak učinit v naší diskusní skupině na adrese: http://www.ikaros.cz/diskuze.htm.

Především je nutno zdůraznit, že potřeba přizpůsobování struktury a obsahu vzdělávání potřebám pracovního trhu je obecnou podmínkou platící pro většinu oborů. Otázka, zda struktura studia a především výsledné znalosti a dovednosti jeho absolventů odpovídají stávajícím potřebám na pracovním trhu by tedy měla být kladena pravidelně, především pak u tak dynamických oborů jakým bezpochyby je i knihovnictví a informační věda. Proto se domnívám, že propojení studia s praxí je právě pro takové obory naprosto nezbytné. Toto propojení by však bylo účelné realizovat v těsné spolupráci katedry a jejích pedagogů s odborníky z praxe. Myslím si, že ne každá praxe opravdu přinese hodnotné zkušenosti, na druhou stranu by pedagog neměl být od procesu získávání zkušeností, práce na projektech či zapojení studentů do pracovních týmů oddělen.

Samotná praxe však není zárukou kvalitního pozměňování kurikula a získávání potřebných znalostí studentů. Naopak, bez profesionálního pedagogického vedení se mnohé ze zkušeností získaných na konkrétních pracovištích mohou zjednodušit, ztratit širší kontext i hloubku. Bez teoretického zázemí, které odpozorované jevy z praxe zasadí do souvislostí, se může lehce stát, že se studium naprosto oddělí od teorie. Potom nebude mít studium knihovnických i informačních teorií žádný efekt na praxi studenta a zkušenosti z praxe zase povedou k povrchním znalostem bez schopnosti flexibility a pochopení příčin některých jevů (zvládání rizik apod.). Proto je potřeba propojit studium na katedře nejen z kvalitní praxí studentů, ale také s vědecko-výzkumnou činností jak pedagogů tak studentů.

Trh práce totiž podléhá jisté setrvačnosti a změny na něm vyvolávají jevy, které provází jisté zpoždění. Ještě účinnější než reagování na tyto změny úpravou kurikula by tedy byla predikce vývoje knihovnické a informační profese a vědy, na jejímž základě by docházelo k modifikaci obsahu studia. Vzhledem k tomu, že vývoj je v této oblasti poměrně dynamický, stálo by za uvážení zavedení tohoto předvídání a sledování nejmodernějších trendů včetně jejich kritického zhodnocení právě do vědecko-výzkumné sekce při katedře.

Velmi polemickou je samotná otázka obsahu studia a jeho vnitřního členění. Teď mám především na mysli diskuse o účelnosti dělení oboru na zmíněné tři větve: knihovědnou, knihovnickou a informační. Proti teoretické představě rozdílných znalostí a uplatnění absolventů takového studia bych neměla námitek, pokud by tak častým jevem nebyla právě situace, kdy vystudovaný knihovědec prodává software, knihovník odchází pracovat do banky a informační specialista řídí regionální knihovnu. Tento jev je na jednu stranu důkazem toho, že vysoká informační gramotnost je deviza, se kterou není tak náročné nalézt zajímavé uplatnění kdekoli na pracovním trhu. Ale právě ono slůvko "kdekoli" ukazuje, že studium zejména některých předmětů by mohlo být součástí nástavbového nebo postgraduálního studia, které by k těmto dovednostem vychovávalo odborníky z různých oborů či manažery.

Nemyslím si, že by obor měl vychovávat univerzální vojáky schopné pracovat v archívu, knihovně či informačním centru, na druhou stranu je celá řada předmětů společná a nakonec mnohé studenty by jistě zajímala i problematika související. Tedy například knihovědci budou používat digitalizace dokumentů a možná tak upotřebí znalosti tvorby databází a elektronických archívů, knihovník by jistě měl umět pracovat s databázemi, vždyť moderní knihovny všude ve světě zakládají své "elektronické" sbírky, a nakonec budoucímu informačnímu specialistovi se v praxi bude hodit znalost základních knihovnických služeb. Jako příklad univerzálních předmětů, které by mohly být pro každé ze zaměření modifikovány, bych uvedla řízení, řízení lidských zdrojů a finanční řízení. U knihoven by se právě tento předmět měl modifikovat ve smyslu zaměření na vyhledávání a administraci grantových zdrojů a zdrojů z rozpočtu státní správy, u informačních center pak například na vnitropodnikové řízení, neboť informační centra bývají častěji součástí větší instituce.

Během studia by se tedy student jistě měl umět rozhodnout, pro jakou profesi se chce připravovat a podle toho profilovat svůj studijní program. K tomu by mu měl pomoci pedagog, v současné době ho k tomu nutí rozdělení na zmíněné tři větve. Toto dělení však neumožňuje jemnější profilace (například zaměření na informační služby ve státní správě), ale spíše vytváří dojem, že knihovědci, knihovníci a informační pracovníci jsou naprosto oddělené profese.