Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informace, identita a imaginace: Znalostní technologie a budoucnost univerzitního vzdělání

Čas nutný k přečtení
12 minut
Již přečteno

Informace, identita a imaginace: Znalostní technologie a budoucnost univerzitního vzdělání

0 comments

4. 6. 2008 se v rámci Jinonických informačních pondělků (byť netradičně ve středu) uskutečnila přednáška prof. Andrewa Lasse (Mount Holyoke College, South Hadley, MA, USA) nazvaná Informace, identita a imaginace: Znalostní technologie a budoucnost univerzitního vzdělání. Akce se konala ve Školicím středisku Státní technické knihovny v pražském Klementinu a uspořádaly ji Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze, Česká informační společnost, o.s., a Státní technická knihovna.

Přednáška byla rozsáhlejší a obsáhlejší verzí přednášky pronesené pod názvem CASLIN@15: Reflexe jedné impozantní historie a role znalostních technologií pro budoucnost vysokoškolského vzdělávání na semináři CASLIN 2008. Stručné shrnutí obsahu přednášky ze semináře najdete ve zprávě ze semináře v červencovém Ikarovi.

Nyní se již blíže věnujme přednášce pronesené v Klementinu.

Seminář jako úspěšný vedlejší produkt projektu CASLIN

A. Lass se po úvodním shrnutí základních myšlenek, jimž se v přednášce dále podrobněji zabýval, věnoval dějinám CASLINu, tj. projektu, který byl zahájen na počátku 90. let. Z dnešního pohledu lze konstatovat, že byl složen z několika aktivit – jednalo se zejména o projektování automatizace knihovnických procesů (o nákup zboží a licencí) a o organizační plán (návrhy na management projektu). Smyslem projektu CASLIN bylo vytvořit asociaci, resp. konsorcium knihoven (ostatně CASLIN znamená Czech and Slovak Library and Information Network). K jeho utvoření měla napomoci automatizace jednotlivých knihoven. Ta se sice uskutečnila, konsorcium však neexistuje. Doplňkovou aktivitou pak bylo pořádání semináře; ta však nebyla zpočátku ani hrazena z prostředků Mellonovy nadace, ale byla financována neziskovou organizací Pew Charitable Trusts. Seminář měl původně stanoven rozpočet na tři roky, v letošním roce se však uskutečnil již jeho patnáctý ročník. Je tedy zřejmé, že zatímco spolupráce mezi organizacemi, která byla iniciována (nařízena) shora, se nepovedla, asociace lidí z různých knihoven, která se vytváří v rámci seminářů CASLIN, funguje skvěle. I CASLIN tedy povrzuje existenci výrazného rozdílu mezi tím, co lidé vědí, a tím, co dělají, resp. co dělají s tím, co vědí. Dokládá také skutečnost, že lidé zjevně touží po komunitě typu face-to-face; ta se mimochodem vytváří i v knihovnách. Seminář CASLIN také nabízí intimní prostředí, v němž je možné si vyměňovat znalosti (knowledge). Je zajímavé, že zatímco zkušenost ze semináře nám říká, že se lidé chtějí sejít, povídat si, být spolu a mluvit o budoucnosti, v jiném kontextu účastníci projektu CASLIN o budoucnosti mluvit nejsou ochotni. Podle A. Lasse stojí za to mluvit o budoucnosti, vyžaduje to však imaginaci, předpokládá to existenci informaci, závisí to na možnostech poznání a vede to k vytváření společenství – vzniká komunita lidí, kteří se účastní semináře CASLIN a těší se na jeho další ročník. Potřeba být dohromady v osobním (face-to-face) intimním podání je pro nás životně důležitá a zůstane i nadále. Podobně knihovna poskytuje informace a možnost vědění; budova knihovny by se měla proměňovat na intimní komunitu lidí, kteří se učí, a poskytovat jim možnost osobního setkávání.

Informace versus poznání/vědění, vědecký výzkum versus vysokoškolské vzdělávání

Je důležité rozlišovat mezi informacemi a poznáním nebo věděním. Informace je podle A. Lasse vždy pasivní, potažmo potenicální – informace je to, co je v knize, která je zavřená, co je zavřené v depozitáři či co je v počítači. Sama o sobě nemá žádný obsah, neobsahuje žádné vědění. K tomu je nutné, aby byl přítomen uživatel – knihu je potřeba otevřít. Subjekt, který informaci používá, z ní v momentě, kdy ji používá, vytváří vědění, to je pak již aktivní. Aby však mohl vědět, musí vědět jak – měl by se to naučit doma či ve škole, nejlépe na vysoké škole, kde by se měl odnaučit kritizovat a naučit se kriticky myslet. Zatímco kritizování je jednoduché a slouží psychosociálním funkcím, kritické myšlení je obtížnější – jedná se o schopnost přijímat informace a schopnost je číst. Vrcholem kritického myšlení je vyšší vzdělávání. V současné době však dochází k dramatickým změnám – studenti jsou zároveň na přednášce a zároveň připojeni, zabývají se více činnostmi zároveň. Realita se však výrazně proměňuje i pro pedagogy, kteří již nejsou jediným zdrojem informací. Musejí studenty učit umět poznávat.

Dále je podstatné rozlišovat mezi vědeckým výzkumem a vysokoškolským vzděláváním. Rozdíl názorně ilustruje evropské prostředí, kde se výzkum odehrává v ústavech (historicky se jednalo o Královskou českou společnost nauk, nyní o Akademii věd ČR), zatímco výuka na vysokých školách. To se však začíná měnit i v důsledku změny „putování“ informací. V USA se prakticky veškerý vědecký výzkum realizuje na vysokých školách, 90 % vědců jsou profesoři. Není tedy divu, že americký profesor má průměrně šedesátihodinový pracovní týden, věnuje se stoprocentně jak vědě (výzkumu), tak pedagogické činnosti. Studentům je k dispozici tak dlouho, jak oni potřebují. V komunitě typu face-to-face existuje intimita, v níž se nejlépe učí, jak se učit. Technologii poznání (včetně filozofie kritického myšlení) si lze nejlépe osvojit v mentorské interakci. A. Lass také podtrhl, že role knihovníků, pedagogů a studentů jsou odlišné, avšak odlišnosti se pomalu začínají vytrácet. Sám vede seminář nazvaný Manufacturing Knowledge – From Printing Press to Blog. Poslední dva týdny na semináři učí sami studenti; ve výuce navíc pomáhají knihovníci, kteří o novém světě hovoří z hlediska své knihovnické praxe.

Trocha historie aneb představované komunity a jejich rozvoj

V další části přednášky se A. Lass věnoval tématu z historického hlediska. Nejprve začal charakteristikou pravděpodobné podoby české či moravské vesnice v 15. a 16. století. Můžeme předpokládat, že se jednalo o komunitu typu face-to-face. To, co lidé věděli, věděli víceméně společně. Svět se shodoval s jejich rozhledem (svět, jak ho znám, je svět, jak ho mám); v uvedeném kontextu existovaly dvě možnosti jiných světů – první je návrat ze za humny, druhou pak církev.

V dalším výkladu A. Lass navazoval na dílo B. Andersona Imagined Communities, tj. Představované komunity (zároveň upozornil, že moderní historický výzkum ukázal, že Andersonův model má určité meze). Ten poukazuje mj. na důležitost vynálezu knihtisku, jenž umožnil, aby se dokumenty začaly vyrábět téměř jako na běžícím páse. Setkáváme se zde s opožděním či prodlevou (delay), a to mezi vynálezem knihtisku a tiskem v latině a tiskem v místním jazyce. Ten se pak stal jazykem národním; musel být upraven tak, aby byl schopný tisku. Byl vybrán jeden dialekt, došlo k vytvoření gramatiky a vznikl „správný“ jazyk. Lze tedy konstatovat, že existuje vazba mezi diseminací informací a národním povědomím. Ostatně přechodem na místní (lidové, nelatinské) jazyky se maximálně zvětšil trh pro knihtisk. K tomu jsou však potřeba čtenáři – s tím souvisí vznik konceptu vzdělanosti, který sehrál významnou roli při sjednocování velké skupiny lidé do jednoho společenství sdílejícího jazyk. Člověk musí projít vzdělávacím procesem, aby se naučil konzumovat informace jako vědění. Pokud se týká média, největší roli sehrály noviny. Vycházely nejdříve týdně, pak denně, byly distribuovány na velkém území, byly to každodenní „bestsellery“. V ideálním modelu maximální množství lidí umí číst v jednom jazyce tytéž noviny, získává tutéž informaci, ví totéž, aniž se ti lidé navzájem znají, setkají. Vzniká povědomí lidí o tom, že patří do určité skupiny, vznikají přesné národnostní hranice. Lze říci, že znalostní technologie, v tomto případě knihtisk, má vliv na vytváření komunity, není to již komunita typu face-to-face. Čech koncem 19. století žije ve dvou komunitách – má svou komunitu, žije na vsi, ale je také Čechem, pozná jiného Čecha jako člena své komunity – mluví tímtéž jazykem a má tytéž znalosti.

Již zmiňovaný B. Andreson rovněž poukazuje na druhý vliv této technologie – dochází ke změně pojetí místa a času. Vzniká pojem in the meantime (zároveň) – v novinách se lze dočíst o různých událostech, které se děly paralelně. Odráží se to i v literatuře – zatímco v klasické pohádce se s pojmem in the meantime nesetkáme, v novelách z konce 18. a z 19. století již ano, jsou v nich obsaženy paralelní příběhy. Je důležité si uvědomit, že paralelní čas není časem vertikálním, nýbrž horizontálním. Dochází i k rozvoji technologií fyzického pohybu (od povozů po letadla); díky nim je možné se rychle přemisťovat z jednoho místa na druhé.

Přednášející také upozornil na odlišnosti vývoje na evropském a americkém kontinentě – v Americe je dvacet národních států a je používáno šest jazyků (jedná se o koloniální jazyky), v Evropě až na výjimky platí co jazyk, co národ, to stát. V USA není angličtina obsažena v ústavě, nikde není psáno, že by se jednalo o národní jazyk. Národní identita není výrazně rozlišována – například Conrad či Nabokov jsou pokládání za součást anglo-americké literatury, protože psali v angličtině. A. Lass dodal, že v Indii existoval pokus zavést hindštinu jako národní jazyk, avšak vzhledem k vysokému počtu různých skupin a jazyků selhal; nejlépe se tedy prosadila koloniální angličtina.

Režimy důvěry aneb jednotlivé výtisky knih nebyly vždy identické

A. Lass se dále věnoval opět knihtisku – upozornil, že není pravda, že první knihy vytvářené s využitím knihtisku byly stejné. Až za přibližně 150 let od vynálezu knihtisku došlo k tomu, že kopie (exempláře) jedné knihy byly identické. První tisky však byly různorodé, nekonzistentní. Uplatnil se zde mechanismus opoždění, než se vytvořil režim důvěry – došlo k rozdělení profesí, tiskaři již jenom tiskli, dalšími činnostmi se zabývali nakladatelé, vydavatelé, autoři či knihkupci, později začaly vznikat různé profesní sdružení. Knihy tak získaly potvrzení o své věrohodnosti či důvěryhodnosti (odtud pramení „co je psáno, to je dáno“), tzv. seal of approval. První univerzitní nakladatelství – Oxford University Press – získalo licenci k publikování přímo od krále.

V současné době jsme vzhledem k informačním a komunikačním technologiím (zejména internetu) stále na začátku – nejsou nastaveny režimy důvěry. Věrohodnost dokumentu není vlastností samotného dokumentu, je dána celospolečenskou domluvou. Při vzniku knihtisku neexistovaly instituce copyrightu, autorství atd. A. Lass uvedl pro ilustraci případ Tychona Braheho, velmi slavného astronoma a knihtiskaře. Ten si na svém zámku v Dánsku sám tiskl astronomické mapy, aby měl záruku, že jsou věrohodné (na rozdíl od nevěrohodných kopií putujících tehdy po Evropě). Již cca 150 let se o věrohodnost tisku opírá experimentální věda, oporou je možnost replikace popsaného experimentu.

V současné době sice tedy nejsou v digitálním prostředí nastaveny režimy důvěryhodnosti, věrohodnosti, ještě nedošlo k vytříbení vztahů a dohod; existuje však snaha vztahy určitým způsobem ukotvit – přednášející uvedl jako příklad JSTOR, jemuž důvěřujeme. A. Lass taktéž poznamenal, že technologie nám umožňují pořád komunikovat, pracovat, aniž jsme na místě – využíváním mobilních telefonů a notebooků je tak narušován problém místa, dochází k dislokalizaci. Navíc digitalizací dokumentu je poprvé od vynálezu knihtisku oddělován obsah od nositele. Můžeme mít kopie, aniž je k dispozici originál. Blogy, podcasty a digitální kamery umožňují, aby se kdokoliv stal nakladatelem. Díky elektronické poště si lze neustále vyměňovat informace, vzniká dokonce e-mailový jazyk (angličtina, čeština atd.), prodleva však již nebývá tolerována.

Medializace světa na postupu

Dále se přednášející věnoval otázce vlivu audiovizuálních technologií na představované komunity. Všichni jsme členy komunity typu face-to-face, dále představované komunity, popř. dalších komunit (např. fanoušků Rolling Stones). Ty ze začátku neruší národní povědomí, ale zvláštním způsobem je ze strany ohrožují. Sémantický rozsah pojmu češství má jiný rozsah u mladých a jiný u jejich rodičů. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že medializace světa (od Hollywoodu po YouTube) je významným jevem. A. Lass zdůraznil i klíčovou úlohu videorekordéru – jeho vlivem dochází ke změně zmiňovaného pojmu in the meantime. Mění se i pojem prostoru, dochází k ještě větší radikalizaci paralelních časů.

A. Lass zdůraznil také rozdíl mezi audiovizuální a psanou komunikací. Např. filozofii není možné vysvětlovat audiovizuálně, pravdivostní výroky jsou verbální, nelze něco tvrdit vizuálně. Naproti tomu např. u hudby je podstatná expresivita, její vyjadřovací síla. Je-li kladen důraz na audiovizuální aspekty pedagogiky, nejedná se pouze o problém technologie, ale i o problém sémantický, kdy ne vše lze komunikovat audiovizuálně.

Berme SecondLife vážně

Přednášející se blíže věnoval také virtuální realitě, zejména prostředí SecondLife. Jemu by měli knihovníci věnovat zvýšenou pozornost, v něm se totiž může rozvíjet (a rozvíjí se) i vzdělávání, je možné, aby tam byly knihovny atd. A. Lass jako zajímavost uvedl, že dokonce bylo již upuštěno od stíhání lidí, kteří si v SecondLife ve svých domech a galeriích vystavují umělecká díla (a nejen to, dokonce je směňují), čímž podle některých porušují autorská práva, resp. copyright. Virtuální realita umožňuje kombinovat fiktivnost a aktuálnost; má velmi reálné dimenze, přesto je virtuální. Přednášející si položil otázku, proč je tolik lidí závislých na tzv. multiplayer games, tj. hrách s více hráči – v nich jde sice o zprostředkovanou komunikaci, ale zároveň o komunikaci face-to-face – pro hráče je právě tato nabídka velmi uspokojivá. Lidé obecně touží po fatičnosti (psychosociálním aspektu komunikace) - SecondLife jim nabízí náhražkovou společenskost.

Podle A. Lasse bychom si měli všimnout toho, že „nás tlačí boty“ – mnohé z toho, co děláme, vychází z pojetí světa, které začíná být passé. Umíme si představovat budoucnost – ostatně to děláme i na semináři CASLIN. Budovy knihoven budou stále potřeba, protože všichni toužíme po aktuálním světu face-to-face, jejich hodnota a funkce se však posouvá.

V diskusi se mj. objevila otázka, zda SecondLife představuje také hrozby. A. Lass přiznal, že v tomto virtuálním světě ještě nebyl; dodal však, že před svým odjezdem z USA do České republiky však dostal knížku od antropologa, který se právě vrátil z výzkumu v prostředí SecondLife, kde strávil rok ve svém avataru a zkoumal SecondLife z etnografického hlediska. Uvedl také, že ve významných právnických časopisech se již objevují otázky týkající se aplikovatelnosti zákonů v SecondLife – vzhledem k tomu, že právníci nebývají hraví, lze i toto vnímat jako signál vzrůstající důležitosti virtuálních světů. Zajímavostí může být, že někteří lidé tvrdí, že v SecondLife se lidé chovají slušněji než v reálném světě.

Dále se hovořilo o možné pomíjivosti úspěchu SecondLife. A. Lass podtrhl, že budeme-li se k virtuální realitě stavět pasivně a čekat, zda se experiment zvaný SecondLife vydaří či nikoliv, je to něco jiného, než když si řekneme, že se SecondLife budeme účastnit a měnit ho.

Závěrečné body diskuse

V diskusi se také A. Lass znovu vyjádřil k otázce budov knihoven – zdůraznil, že fyzických prostor bude vlastně třeba čím dál více; otázkou však je, co jimi chápeme; vycházíme-li z představy tradiční knihovny, jsou budovy možná stavěny spíše do minulosti. Nejprve je potřeba provést analýzu vlastní identity knihovny – univerzitní knihovna umístěná v rámci kampusu se nalézá v jiné situaci než např. vědecká knihovna ve městě. Podle přednášejícího například je budova BNF, tj. Národní knihovny Francie, poddimenzovaná a její provoz se bude v budoucnu prodražovat; naopak například Britská knihovna představuje komplex, který hovoří k místu, k městu.

V závěru diskuse se A. Lass znovu vrátil k problematice vysokoškolského vzdělávání – jedná se stále více o odstředivé světy, ne o světy dostředivé (s jedním profesorem a skripty v knihovně). On jako pedagog studentům pomáhá jako mentor, aby mohli odstředivě získané texty číst tak, aby se v nich orientovali jako v možnosti vědění. Studenti by si také měli umět klást správné otázky, což pochopitelně souvisí s rozvojem kritického myšlení.

Pozornost byla věnována také roli knihoven ve zmateném novém superdigitalizovaném světě – A. Lass konstatoval, že odpověď je různá pro různé knihovny; je nutné projít procesem tázání se po vlastní identitě.

Prof. Andrew Lass

Prof. Andrew Lass

Prof. Andrew Lass

Prof. Andrew Lass

Prof. Andrew Lass

Účastníci přednášky

Účastníci přednášky

Autorkou fotografií je Linda Skolková.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
SKOLKOVÁ, Linda. Informace, identita a imaginace: Znalostní technologie a budoucnost univerzitního vzdělání. Ikaros [online]. 2008, ročník 12, číslo 9 [cit. 2019-12-14]. urn:nbn:cz:ik-12927. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12927

automaticky generované reklamy
registration login password