M. Matějka zahájil svou přednášku prohlášením, že česká vláda našla 10 miliard Kč na vědu a výzkum (VaV) a od této chvíle se již nemusí o prostředky žádat, ale všichni je dostanou automaticky. Samozřejmě, šlo pouze o vtip.

M. Matějka nastínil záměry vlády v této oblasti - jde především o podporu excelence a efektivní využití zdrojů na VaV. Pro účely rozdělování peněz na VaV je třeba sektor VaV hodnotit. Co však chceme, musíme, můžeme hodnotit? Základní problém v ČR je v tom, že máme zcela specifický systém financování: 100% institucionální podporu. Systém se tak dostal do slepé uličky, neboť většina prostředků je vázána jako mandatorní výdaje a zůstávají tak takřka nulové disponibilní prostředky - nezbývá tak např. na dofinancování strukturálních fondů. Objem prostředků na VaV v ČR vzrůstá, oproti roku 2000 je dnes takřka dvojnásobný.

Historicky fungoval v ČR nejprve normativní systém, ve kterém finanční prostředky každoročně rostly; později přišel systém výzkumných záměrů, které byly postupně navyšovány a prodlužovány, přičemž nebyl pozorován nárůst vědeckých výstupů. I proto bylo v této oblasti politicky rozhodnuto o provedení reformy. Reforma vycházela z čtyřletých analýz hodnotící sekce vlády. Nový systém financování je postaven na třech pilířích. První je hodnocení VaV, založené na metodice, informačním systému a světových publikačních databázích. Druhým pilířem je Národní politika VaV, která vznikla a je v připomínkovém řízení. Do budoucna by měl být rozvinut třetí pilíř Odborného auditu. Součástí hodnocení nebude recenzní řízení, protože vlády dávají přednost jednoduchým a kvantitativním metrikám. Zkušenosti z Velké Británie hovoří o nesmírné složitosti RAE, na univerzitách vznikla armáda manažerů vědy a z univerzit se stali lovci bodů, narostla byrokracie. Výsledky navíc nejsou jednoznačně interpretovatelné a srovnatelné. V tuto chvíli tedy neexistuje spolehlivý a osvědčený zahraniční vzor hodnocení vědy a jeho využití, neexistuje univerzální indikátor kvality.

V současné době tedy máme v ČR metodiku založenou na scientometrii i s vědomím, že citační ohlas publikací je chabé měřítko kvality výzkumu. M. Matějka se na problematiku podíval z jiného pohledu - vláda pracuje s nejvyšší úrovní subjektů, tj. s ministerstvy. Pro rozdělení velkého balíku peněz v kontextu velkého množství výsledků je počítání impaktů levné, rychlé a pohodlné. Zapojení citací je sice přesnější, ale výrazně dražší. Výsledky se však na úrovni poskytovatelů příliš ani zapojením těchto metrik nezmění. Hodnocení VaV v ČR sestává z:

1. informačního systému, který aktuálně zahrnuje asi 640 000 záznamů (převažují články v periodicích a statě ze sborníků). V tomto směru je ČR unikátní, takřka v žádném jiném státě nemají takto systematický a rozsáhlý archiv výsledků vědy;
2. metodiky, která je věnována především problému jednotné metriky, tedy vyřešení různých charakteristik jednotlivých oborů. Dalším problémem je cílová skupina - metodika svádí k tomu, aby byla aplikována plošně v celé hiearchii systému VaV, resp. institucí. Daná metodika je však určena pouze pro nejvyšší úroveň, není vhodná k aplikaci na úroveň nižší. Posledním zásadním problémem je zpětná vazba - má metodika měřit, nebo řídit? Metodika se totiž nutně odráží do systému, ale jak se tam má odrážet? Jako taková má hlavně podpořit excelenci, což je bohužel velmi vágní zadání. Co vyjadřuje hodnota jednoho bodu a co všechno by měla vyjadřovat, je velmi těžké určit. Metodika tak čelí problému, aby nebyly vykazovány falešné výsledky, resp. aby nedocházelo ke strategickému manévrování mezi typy výsledků. M. Matějka doložil příkladem, jak se za rok metodiky změnily typy výsledků - výrazně narostlo množství uplatněných výstupů a softwaru. Klíčovou otázkou metodiky je její bodová tabulka, neboť přímo ukazuje na peníze. Bodová tabulka je založena na koncensu, nikoliv na rozsáhlé analýze. Bodová tabulka na rok 2009 ještě dosud není schválena, neboť vyvolala bouřlivé reakce. M. Matějka krátce uvedl, jaké jsou systémy v zahraničí; všude prozatím běží víceméně pilotní studie, nikde nejde o masivní nasazení přímo na státní rozpočet. Realita v ČR je však taková, že reforma je schválena a bude zaváděna do praxe.

M. Matějka shrnul teze svého příspěvku: chceme mít excelentní vědu, ta však vychází z dobrého průměru. Klíčovým bodem je finanční hledisko - prostředky se nějak rozdělovat musí. Hodnocení se musí především týkat kvality, a proto potřebujeme systém kontrol. V tuto chvíli není řešením rezignovat na proces hodnocení. M. Matějka následně vyslovil svá přání a názory: cesta hodnocení VaV není slepou uličkou, proces ještě nevyčerpal svoje možnosti. Přeje si, aby se do procesu hodnocení zapojily jednotlivé výzkumné instituce - prozatím neregistruje aktivní přístup, ale spíše kritiku na metodiku "seslanou shora". Na závěr apeloval, že je třeba přestat lobovat a začít budovat. Petr Ráb v diskuzi poznamenal, že jedním ze základních neřešených problémů je zejména typologické rozdělení institucí: není jasné, co je to vlastně výzkumná organizace, výzkumná fakulta apod., což M. Matějka potvrdil.

(text konferenčního příspěvku)

(lv)