Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Historické knihovní fondy

Čas nutný k přečtení
26 minut
Již přečteno

Historické knihovní fondy

0 comments
Historické knihovní fondy tvoří součást velkých tradičních knihoven, jakož i některých typů knihoven speciálních. Je ovšem otázka, zda o nich lze hovořit také jako o jejich součásti nedílné. Kdybychom vycházeli jen z proklamativních výpovědí či prohlášení, snad by tomu tak opravdu mohlo být. Ovšem knihovnická činnost se naprostou většinou neodehrává na této proklamativní úrovni, nýbrž v poněkud méně úchvatném praktickém působení. Tomu se obvykle (s notnou dávkou optimismu i nemalou měrou idealizace) rozumí ve smyslu "drobné každodenní práce s ohledem na věčnost". Jelikož však na základě zkušenosti můžeme úspěšně pochybovat, že tomu tak opravdu je, nelze než uznat, že v této oblasti více než co jiného vládne prakticismus založený na tradicionalismu.

Historické knihovní fondy tedy jsou součástí knihoven, ale právě jenom fakticky. Jsou ovšem používány a využívány jinak než fondy řekněme moderní či současné, takže mluvíce o nich jako o součásti, říkáme málo nebo nic. A poněvadž při nynější sociální transformaci je hlavní otázka života knihoven vklad do jejich fyzické a intelektuální infrastruktury, je tato naše základní neznalost více než na pováženou; nechává totiž historické knihovní fondy trčet ve vzduchoprázdnu. Nadto se zmíněná transformace přirozeně nedotýká jen knihoven a knihovnictví, nýbrž všech intelektuálních a kulturních institucí i oborů. Za této situace však historické knihovní fondy nenacházejí kontext ani tam, v okruhu řekněme vnějším. Úhrnným výsledkem toho potom je, že se práce s historickými knihovními fondy ne tak osamostatňuje, nýbrž zrovna uzavírá sama do sebe. Ale to také znamená, že pro značnou (možná rozhodující?) část společnosti ztrácí jakýkoli smysluplný obsah, poněvadž v ní není k nalezení žádný jasný a věrohodný cíl. Jelikož sám jsem pracovníkem v tomto oboru, říkám si, že je nejvyšší čas s tím něco dělat.

Avšak abychom vůbec mohli začít, je nutno se nejprve kriticky vyrovnat s nynější praxí, s panujícím poněkud prostomyslným prakticismem, který vychází z faktičnosti jako ze samozřejmosti a vůbec nepočítá s tím, že by mohla být výsledkem lidské konstruktivistické činnosti. Jestliže se totiž porozhlédneme pozorněji, rychle uvidíme, že tato předběžně předpokládaná samozřejmost je vlastně nesamozřejmá, protože v ní splývá několik různých vrstev. Říkáme-li totiž, že úkolem příslušeného oboru, jeho institucí a pracovníků je uchovávat a zpřístupňovat historické knihovní fondy, je to, jako kdybychom neřekli nic: vždyť je to pouhé specifické vyjádření obecné povahy jakékoli lidské práce a činnosti, ale - a to je třeba si dobře uvědomit - pouze pokud jde o její formální strukturu. Taková charakteristika tudíž o povaze práce s historickými knihovními fondy, jejím obsahu a smyslu nevypovídá vůbec nic a ani si to neuvědomuje. Tu nám jistě vytane na mysli otázka, proč asi tomu tak je.

Řekl bych, že tu vystupuje tak různorodý amalgam, až se to zdá být neuvěřitelné, vysvětlitelný jen úporným odmítáním jakékoli reflexe. Jednak alibismus: o obsahu přece rozhodují uživatelé a jejich zájmy, nikoli správce a zpřístupňovatel fondu, a to i přes to, že správce a zpřístupňovatel je sám sebou také uživatelem. Jednak strach před rozhodnutím: akcentováním jednoho obsahového aspektu dochází k potlačení jiného, ale to nemusí vyvolat souhlas a někdy to může vyprovokovat i kritiku, které, ať už je oprávněná, či neoprávněná, je obvykle v kruzích historických knihovníků snaha se vyhnout. Jednak naivní nekritické myšlení: to, co máme bezprostředně před sebou, to také opravdu je, takže stačí knihu formálně popsat, zkatalogizovat a půjčit, vše ostatní by bylo tlachání netýkající se věci samé. Je to tudíž nadvláda věcí, která vede k tomuto neuvěřitelnému a jaksi bezzásadovému prakticismu. Dlouhá léta to fungovalo, nyní to však stačit přestává - a v tom je kámen úrazu: bylo to dobré, dokud to vyjadřovalo ducha společnosti žijící industriálními produkty a z industriálních produktů; tato éra však dnes již je u svého konce a nastupuje jiná. Výsledkem je neradostná patová situace: zpřístupňovatelé i uživatelé se vzájemně předhánějí v čekání, kdo poskytne impuls k naplnění obsahem - a dokonce si v tom čekání galantně dávají přednost. To je také jeden z důvodů, proč vůbec může vzniknout představa společnosti bez historie: právě tímto galantním čekáním se historie jakoby ruší. Tím, že nechceme změnu tradičních způsobů, mizí historie jako aktivita a nastupuje jen nějaké fatální dění přicházející zvnějšku. Kdo setrvává v takových postojích, může se obávat, aby nebyl překvapen, může se bát, že překvapen bude. A tak se nám ukládá úkol této nepříjemnosti předejít.

Abychom dokázali správu a zpřístupňování historických knihovních fondů naplnit obsahem, musíme se soustředit na hlubší diferenciaci - a hlavně na otázku, co historické knihovní fondy vlastně jsou. A jelikož vůbec něčím jsou jen v naší konstrukci skutečnosti, znamená to tedy také, že se ptáme, čím mají být pro nás, kteří vidíme jeden model společnosti zanikat a druhý vznikat, kteří zažíváme konec industriální i počátek digitální éry, mám-li tak říci. Na tomto základě pak musíme vytvořit svou představu historické knihovny jakožto správkyně a zpřístupňovatelky historických knihovních fondů a dát si pozor, abychom ji předčasně nekoncipovali v pojem s příliš přesnými hranicemi, které by byly nepřístupné adaptacím.

Jinak řečeno to znamená, že prvním krokem musí být rozlišení sémantických rovin, na nichž senám jeví historické knihovní fondy, druhým krokem určení funkčních vrstev, na nichž historická knihovna komunikuje se společností jako celkem a jimiž se do celku společnosti zapojuje. Nemá tudíž mnoho smyslu stále znovu opakovat dříve uznávané odbornické floskule, zato je třeba pokusit se najít vyjádření pro jiné významy. Před prací s historickými knihovními fondy stojí nyní především hledání nových významů a jim odpovídajících metodických a organizačních forem, v žádném případě nejde a nemůže jít a retrokonverzi tradičních postupů do nových technik, o jejich, neváhám říci, propašování do prostředí nových technologií.

Pokud se ptáme, co to jsou historické knihovní fondy, resp. historické knihy jakožto jejich jednotky, musíme si být vědomi toho, že sémantické rozvrstvení náhledu na ně se nám jeví ve dvojím, užším a širším kontextu; je možno také říci, v aspektu vnitřním a vnějším. Posouzení, zda korelace mezi oběma těmito sémantickými rozvrstveními je přesná, nebo jen přibližná, musíme v tuto chvíli ponechat stranou, protože zatím nemáme dostatek prostředků a znalostí k tomu, abychom mohli provést podrobnější rozbor či srovnání. Bude však dobré, když budeme mít na paměti jeho potřebnost alespoň tak, že je v pozadí stále budeme pociťovat jako otázku.

Jde-li nám tedy nejprve o užší kontext či vnitřní aspekt, historický knižní fond, resp. historická kniha jakožto jeho jednotka se nám jeví na trojí způsob: jako věc, jako prostředník, jako znak. V širším kontextu či vnějším aspektu se to zase jeví v jiné trojici sémantických úrovní: jako pozůstatek minulosti, jako pramen dějin, jako historická památka. Právě v této rozmanité vrstevnatosti je jádro celého problému. Je sice snad možno jednu každou z těchto vrstev symbolicky vnímat jako pars pro toto celého tohoto řádu jevů, na druhou stranu ji však zásadně nelze chápat redukcionisticky jako podstatný, prvořadý rys, který je ostatními jen druhořadě reprezentován, anebo naopak jako jeden ze souřadných rysů, jejichž kumulací vznikne domnělý úplný celek.

Když toto říkám, je jasné, že se tím dosti ostře stavím proti dosavadním tradičním přístupům, pohybujícím se se právě buď na poli redukcionismu, nebo kumulativnismu a domnívajícím se, že je tu možná jakási konsilience. Sice tím možná vzniká dojem exaktnosti, každopádně však právě toto je příčinou oné obsahové vyprázdněnosti, jež je zdrojem dnešních problémů na tomto poli, o nichž již byla řeč. Je prostě nutno přijmout základní předpoklad diferencovanosti a různotvárnosti.

Pojetí historické knihy jako věci a historického knihovního fondu jako souboru věcí nebude nejspíše v nikom vzbuzovat pochybnosti, protože se jednak nabízí samo sebou, jednak z toho důvodu, že je dodnes lze považovat nejenom za standardní, ale také za jediné. Zdůrazněním tohoto aspektu se však vyjadřuje pouze to, že svět je skutečný. V tomto ohledu by dále nebylo o čem mluvit. Jenže, jak se zdá, tak jednoduché to není. Povšimli jsme si již výrazného rysu redukcionismu, kumulativismu a konsilience v dosavadních přístupech. Pojetí historické knihy v tomto smyslu pak ovšem takto prostě evidentní není, neboť do sebe přijímá další skrytý význam.

Jednotlivosti takto nazíraného a pojímaného světa jsou fakta, která tak představují jedinou skutečnost: mimo to, co tímto způsobem je, nic není. Už méně záleží na tom, zda to není vůbec, anebo zda to není v pouhé abstrakci, a tedy to v jiném pohledu přece jenom je nebo být může, protože v obou těchto případech je výsledkem něco velmi povážlivého: buď vulgarizující primitivismus, nebo izolace mezi hledisky, bariéry mezi obory. Pak také snadno chápeme, proč se tento přístup důsledně brání jakýmkoli teoretickým a metodologickým úvahám: v takto úzce vymezené skutečnosti nemají žádný smysl, protože nelze rozlišit smysluplný diskurs nesoucí význam od blábolení a planého tlachání a protože nebezprostřední významy pozbývají smyslu, a tak se stávají nesmyslem. Jako výsledek sem vstupuje opravdový horror vacui. Jednotlivá takováto fakta nic neznamenají, za nimi zeje nicota a prázdnota. Neúnosnost této situace se řeší zdůrazňováním zásad a pravidel. Historická kniha se v tomto pojetí redukuje na předmět manipulace katalogizačními pravidly, jež jsou v podstatě jen zásadami fakticistního popisu. Tak vypadají až dosud bibliologie a kodikologie: katalogizací vše začíná a končí. Takže to, co se pro správce a zpřístupňovatele historického knihovního fondu stává vším, začíná se pro ostatní nebezpečně blížit ničemu,takže není divu, že je to ani příliš nezajímá. To je právě situace, kdy je třeba urychleně začít něco dělat, protože případné sociokulturní důsledky pokračování tímto směrem jsou zjevně neradostné, o co méně žádoucí, o to více skutečné. Bludný kruh sebeutvrzování v minulých pravdách není řešením.

Avšak nemusíme hned věšet hlavu, nezapomínejme, že historická kniha chápaná jako věc je jen jednou z více sémantických rovin, které vyjadřují její obsah a význam. Na druhé sémantické rovině se jeví historická kniha jako prostředník. Je ovšem radno se hned zeptat: jaký prostředník čeho mezi kým? Pokud navážeme na redukcionistické atd. pojetí předchozí sémantické roviny, bude se všechno zdát jednoduše jasné: historická kniha jako věc je zároveň nosičem sdělení směřujícího ke čtenáři, či lépe k recipientovi. Jenže vidíme, že se hned vnucuje několik dalších otázek. Je recipient opravdu čtenář? A je uživatel, jak mu rozumí historické knihovnictví, vskutku takový čtenář jako původní recipient? A kdo je odesilatelem sdělení? Autor? Redaktor? Písař? Anebo dokonce novodobý editor?

Aniž se na tomto místě odhodlám k odpovědi na kteroukoli z těchto otázek, zjevné je jedno: historická kniha ve své fyzické povaze, jako věc, jako předmět katalogizace, a tím i kodikologie a bibliologie, není nosičem, který by byl jakousi substancí pod sdělením, představovaným textem v sémiotickém smyslu. Už jenom to, že se mohou vynořit otázky stran charakteru a způsobu prostřednictví či zprostředkování, znamená, že fyzická kniha není masivní a že sémiotický text není transparentní k nějakým původcem z obecného rezervoáru vybraným obsahům, nýbrž docela naopak. Kniha jako věc je pouhým pojetím, pouhým formálním předmětem transparentním směrem k tradiční knihovědě a tradičnímu knihovnictví, zatímco text je masivně neprůhledný. Svědčí o tom problémy, jak teoreticky koncipovat a prakticky konstituovat tzv. kanonický text nebo tzv. archetyp, pokud jde o jiný způsob komunikace, než jaký představuje dobře známá tradiční tištěná kniha.

Shrnutím těchto pochybností a u vědomí možných úvah, které z nich plynou, dospíváme k jedinému: prostředník v žádném případě není totéž co nosič, není podkladem, na němž by spočívaly nějaké jakoby druhotné vlastnosti; prostředník není charakterizován pouze dvěma nutnými póly vztahu a právě tak nutným jednosměrným spojením mezi nimi. To, že historická kniha je prostředníkem, znamená, že je průsečnicí různých sémantických rovin, že je bodem průniku různých linií komunikace v sociokulturním smyslu. To, že je historická kniha takovýmto prostředníkem, ovšem ve svém důsledku také znamená, že domněnka, jako by byla nejenom dostatečně, ale dokonce plně zpřístupněna tradičním kodikologickým nebo bibliologickým katalogem, je naprosto lichá. Znamená to však také, že není třeba zoufat, protože v tomto množství kontextů se nepochybně rýsuje celá řada možností a kombinací mezi nimi, jak historickou knihu zpřístupnit, ovšem s jednou závažnou výhradou: jakékoli tzv. plné zpřístupnění v tom smyslu, jak si je nárokoval a stále ještě nárokuje tradiční kodikologický a bibliologický katalog, je pouhou naivní iluzí. Ale ovšem sofistikovaná informační společnost naivitu neodpouští.

Je jistě chvalitebné hovořit o řadě možností a jejich kombinací, ale jenom potud, pokud to není pouhý flatus vocis. A tak přistupujeme ke třetí sémantické rovině historické knihy, kterou je znak. Musíme se tedy ptát: znakem čeho je historická kniha? Je jasné, že znak není sám sebou, nýbrž je odkazem k nějaké jiné sféře. Zdá se však také, že pro dosavadní, nynější kodikologii a bibliologii je to jen málo pochopitelné nebo vůbec nepochopitelné. Ne snad, že by to, čeho je historická kniha znakem, bylo naprosto mimo: ale je to pouze v mysli, nikoli v projektovaných předmětech racionalizované odbornosti, nikoli ve strukturách světa, které tato odbornost konstruuje či vytváří.

Budeme-li totiž historickou knihu chápat jako znak, přestane být historický knihovní fond pouhým součtem svých jednotlivých historických knih, které jej fakticky fyzicky vytvářejí. Vždyť historický knihovní fond, jak jej spravuje ta která historická knihovna, je pouhou organizační a administrativní jednotkou, tedy v jistém smyslu jakýmsi paradoxem: ačkoli jej tvoří konkrétní věci, sám je vlastně čiře abstraktní, jeho význam k němu přistupuje spíše z vnějšku, kontextuální sociální interpretací. Od této interpretace však kodikologie a bibliologie i historické knihovnictví abstrahují, poněvadž ji nepovažují za vědeckou, a tedy ani za správnou, ani za pravdivou. Tím, že tedy nechápou historickou knihu jako znak, nýbrž považují ji povýtce za věc správy, péče a popisu, dostávají se mimo rozumný smysl, protože nakonec nedokáží z vlastních zdrojů uvést jediný rozumný důvod pro onu svou správu a péči, pro onen svůj popis.

Pojetí znaku nám tedy klade otázku historického knihovního fondu jinak, než jak jsme byli dosud zvyklí; přinejmenším ztratí mnoho ze své bezproblematické jasnosti. A hlavně: historický knihovní fond právě tak, jak je organizačně a administrativně spravován, ztratí svůj zásadní význam, který dnes stále ještě má. Naopak, významu začnou nabývat jednotlivé historické stupně, které k současnému stavu vedly, a to, že současný stav není než jedním z těchto historických stupňů. A s tím se přirozeně objeví otázka hodnotové diferenciace, ba hierarchizace mezi nimi. Důsledek tohoto přístupu je ovšem závažný: místo dosavadního kodikologického či bibliologického katalogu tu získá místo materiálová studie nebo rovnou speciální monografie, tedy: zruší se rovnítko mezi historickým knihovníkem a katalogizátorem. Dosavadní organizace katalogů tak v tomto ohledu ztrácí smysl, neboť se ukazuje jejich hluboká vnitřní rozpornost a neujasněnost. Spojují v sobě totiž dvojí zcela rozdílné a nesouvislé zaměření: na jedné straně jsou administrativní evidencí, na druhé straně skrytou monografií, která za této situace ovšem nemá možnost rozvinutí.

A pojetí historické knihy jako znaku nás arci vede ještě dál, neboť sdružování jednotlivostí ve větší celky nemusí nutně mít jen povahu faktické fyzické sbírky, nýbrž také virtuálního tematického shluku na organizační a administrativní sféře zcela nezávislého. Klade se tu tedy otázka tematických soupisů různého druhu, které mají mezifondový a nadfondový charakter a které směřují k tomu, aby se vymaňovaly z nerozhodnosti nepřiměřeně pokládané za skromnost a stávaly se explicitními monografiemi. Důsledkem takovéhoto přístupu je zásadní změna zvyklostí, vzniklých v devatenáctém a dobudovaných počátkem dvacátého století. Zdá se, že lpění na těchto zvyklostech se stává hlavní překážkou potřebného postupu vpřed a vede k prohlubující se izolaci historického knihovnictví a k jeho zjevnému uzavírání do ghetta.

Pohled na historickou knihu a historické knihovní fondy z užšího kontextu či vnitřního aspektu nás vede k jednoznačnému závěru: práce historického knihovníka, pokud si má uchovat věrohodný smysl a význam na sociální úrovni, se musí radikálně a od základů transformovat. Hovořit o pouhé reorganizaci a změně profesionáního profilu je málo, proměna musí být mnohem hlubší a zásadnější.

O směru, kterým by se měla ubírat, jsme však zatím mohli hovořit jen zčásti. Zjištění hrozící izolace a uzavírání do ghetta nás od užšího kontextu či vnitřního aspektu vede ke kontextu širšímu či aspektu vnějšímu, protože jen odtud může přijít věcný podnět a myšlenkové obohacení tak, aby nové formy, které jsem se tu pokusil představit, mohly také být naplněny novým, s nimi sourodým obsahem. Od toho, jak se historická kniha a historické knihovní fondy jeví z hlediska svého zpřístupňování, musíme postoupit k tomu, jak se jeví z hlediska svého zapojení do konstituce reprezentované skutečnosti. Tedy řečeno tradičnějším jazykem: od toho, jak je zpřístupňujeme, pokročíme k tomu, co jsou pro nás.

První sémantickou rovinou v tomto kontextu je pozůstatek minulosti. Vyjadřuje se tak prostá skutečnost, že historická kniha vznikla v minulosti a dochovala se, přetrvala dodnes. Je tedy i jednou ze součástí přítomnosti, jako kdysi byla součástí minulosti. Je tudíž vyjevováním nějakého druhu kontinuity mezi přítomností a minulostí. Tradiční historické knihovnictví, kodikologie i bibliologie vycházejí právě z tohoto pohledu. Nijak jej ovšem neexplikují, spokojují se v podstatě jen s tím, co bylo řečeno. Ale tak jim uniká problematičnost, která se tu skrývá, a to i přes to, že tento přístup umožňuje dvojí výklad. Nezáleží totiž vcelku na tom, je-li důraz položen na kontinuitu, a tedy na vývoj (nebo dokonce pokrok), anebo akcentuje-li se rozdílnost mezi historickou knihou jako součástí minulosti a touž knihou jako součástí přítomnosti, neboť oběma případům je společné to, že vidí jen časovou linii objektivní, faktické, fyzické existence historické knihy, čímž splývá minulost s dějinami. Řečeno obrazně, důrazem na tuto sémantickou rovinu se historická kniha "antikvarizuje", "muzealizuje".

Dochází tu ke zpřítomnění jedné vytržené částečky minulosti v její izolovanosti. Minulost se stává součástí přítomnosti tak, že její jinakost je reflektována pouze nedostatečně, pouze na základě odlišnosti vnější podoby či formy. Historická kniha v tomto nazření nemá příliš daleko ke kuriozitě či turistické atrakci. Vyžaduje zvláštní péči, ale ta se děje hlavně jen na rovině fyzické. To není jen důraz na konzervování a restaurování, ale třeba i to, že se v ní listuje pouze v rukavicích a další podobné odlišnosti od zacházení s moderními knihami. Vypadá to sice úctyhodně a zodpovědně, ale důvody a motivy, jež by přesahovaly pouhý zvyk, tu chybějí. Vždyť přece pozůstatkem minulosti obecně může být a je cokoli, být tedy historickou knihou v tomto smyslu ještě nic zvláštního neznamená. Tento přístup vede k vytváření samoúčelného odbornictví, které se domnívá nějaký význam dodávat, ale už se netáže po tom, jak se to má s jeho sociokulturní ozvučností. Tato tendence se samovolně objevuje vždy, když se význam vkládá do fyzické věci samé.

Jestliže jsme však viděli, že věc sama není nadána žádným významem, dospíváme k tomu, že být pozůstatkem minulosti samo o sobě nevzbuzuje žádný zájem a neopravňuje žádné zvláštní zacházení. Aby historická kniha vypovídala směrem do oblasti ji přesahující, nestačí ten prostý fakt, že vypovídá o minulosti; ona musí začít vypovídat o dějinách. Zdá se, že toto prosté a vlastně elementární poznání je nyní historickému knihovnictví, kodikologii a bibliologii cizí. Není potom divu, že ve společenském rámci začínají pozbývat své identity. A tak je třeba odlišit zvláštní sémantickou úroveň, v níž historická knihy vypovídá jako pramen dějin. Před tím, aby na ni pokročilo, stojí dnes historické knihovnictví společně se všemi dalšími historickými disciplínami, a to zcela nezbytně: ve společnosti bez dějin by jich přece vůbec nebylo zapotřebí. Jestliže jsou dějiny mj. konstrukcí jinakosti a jejích možností, vystupuje před nás výrazný problém. Vždyť jinakost znamená především diskontinuitu, která je mezi stejným (přítomným měnícím se v současné) a jiným (minulým měnícím se v dějinné). Historická kniha jakožto pozůstatek minulosti se však vyznačuje kontinuitou své fyzické existence. Znamená to, že táž kniha je pramenem dějin v jiné oblasti, než je její přímá fyzičnost.

Fyzičnost je tu podmínka nutná, ale nedostačující. To, co bychom mohli nazvat trvalou dokumentární hodnotou, jak s tímto pojmem pracuje archivnictví, je evidentně sourodé s informační hodnotou povahy ideální. Problém se tak přenáší z oblasti fyzického trvání do oblasti kontinuity idejí. Jak ovšem v rámci této další, vyšší kontinuity porozumět diskontinuitě, jež je základem jinakosti dějin? Zdá se, že jenom tak, že historické knize jakožto prameni dějin existujícímu v ideální rovině upřeme objektivnost. Ani v této ideální poloze nepřináší totiž sama sebou žádné významy. Jakýkoli význam je dán pouze vzájemným zrcadlením dvojí jinakosti, dvou jinakostí, jež jsou jinakostmi právě jen ve svém vztahu: té přítomné a té minulé. Teprve tímto postupným odrážením se z minulosti stávají dějiny a z pozůstatku minulosti pramen dějin. Teprve v tomto zrcadlení mohou mít historické knihovní fondy nějaký význam, který by přesahoval samovolně vznikající izolované odbornictví. Znovu a znovu tedy narážíme na to, že nynější z tradice vyplývající soustředění na kodikologický či bibliologický katalog, jež se chápe jako výhradní úkol historického knihovnictví, naprosto nesplňuje požadavky, které na práci s historickými knihovními fondy plynou ze samé povahy věci. Historické knihovnictví prostě musí dosáhnout toho, aby bylo více historické, abych tak řekl, anebo bude pouze skomírat v izolovanosti svého ghetta.

Pokud v naznačeném smyslu hledíme na historickou knihu, resp. na historické knihovní fondy vůbec, jako na pramen dějin, vidíme, že se stále pohybujeme na úrovni jakési drobnohledné detailnosti, která předpokládá nejen všeobecnou kultivaci mysli, ale také řadu speciálních znalostí a schopností. Dějiny, jejich vytváření a vnímání však nejsou jen věcí některých vybraných speciálně způsobilých osob, nýbrž v dějinné společnosti mají směřovat a směřují k tomu, aby byly obecným statkem, alespoň v reálné možnosti. Drobnohlednost tedy přerůstá ve výraznější a masivnější kontury, takže se jeví ještě další sémantická úroveň, a sice historická kniha jako historická, resp. kulturní památka.

Jestliže pramen dějin vzniká výběrem z pozůstatků minulosti, historická památka je výsledkem a následkem výběru z pramenů dějin, arci nikoli následkem automatickým. K jejímu vzniku je nutno širšího než jen odborného souhlasu. Historická památka není ani tak zjednodušením a exemplarizací historického poznání, jak se to zdá pozitivisticky zaměřeným vědcům, nýbrž spíše, ba především, sebe-vědomým aktem, výrazem vůle společnosti k sebeidentifikaci, a to jak z hlediska dosažení vnitřní soudržnosti, tak z hlediska vnějšího vymezení. Není podstatné, zda následuje ještě právní úprava, či nikoli. Historická památka je prostě reprezentantem kulturního bohatství v jeho specifické podobě kulturního dědictví. Historické knihy tohoto typu u nás zajisté také jsou, či spíše chtějí být. Zdá se však, že spíše než jako sebeidentifikátory fungují v celospolečenském rámci jako kuriozity a turistické atrakce. S největší pravděpodobností je to dáno tím, že odbornou obcí předkládané pojetí dějin, jejich výklad, přestává odpovídat na otázky, které si klade společnost jako celek, přestává být způsobilé reagovat na problémy nynější transformace. Možná je to nejenom u nás, ale my to v souvislosti s diskusemi posledních měsíců pociťujeme zvláště tíživě. Znamená to, že obor historického knihovnictví stojí před úkolem začít poskytovat nějakou nabídku schopnou být podkladem pro výběr, protože katalogizace, tzv. nálezové zprývy apod. jsou naprosto nedostačující.

Poskytovat tuto nabídku především znamená učit se diferencovat mezi jednotlivostmi v rámci historických knihovních fondů, znamená to přestat ponechávat tento výběr na jiných. A to znamená zbavit se oné neblahé nerozhodnosti v hodnocení, o níž už nejednou byla řeč. Historické památky nevznikají samy sebou, ony vznikají vůlí nutnou k dosažení obecného souhlasu. Alibisticky přenechávat tuto vůli a její prosazení na jiných znamená odsuzovat se k čekání na Godota.

Pohled na historické knihovní fondy, jak se jeví ve svých sémantických vrstvách, nám ukázal, že přístup, kterým se vyznačuje tradiční historické knihovnictví, je neúnosně jednoduchý (až primitivní) a v této jednoduchosti také značně rigidní. Ukázal nám také to, že právě v tom lze spatřovat příčiny neutěšeného stavu historického knihovnictví v nynější chvíli. Ukázal nám však i to, že se rýsují reálné možnosti, jak se z této, neváhám říci, krize vymanit. Nebude to sice jistě úplně snadné, protože jsme se dosud těmito možnostmi neprobrali detailněji a poněvadž k tomu zatím chybí potřebný konsensus, nicméně můžeme se při tom opřít o obecnou společenskou situaci a hledat v ní inspiraci, a to zejména tam, kde se hovoří o digitální ekonomice, resp. informační společnosti.

I v českém historickém knihovnictví můžeme využít zkušeností, které jsme získali při budování digitální či virtuální knihovny, a v návaznosti na ně se pokusit formulovat koncepci hybridní knihovny, která představuje velmi nadějné řešení. Spojení kritického přístupu k tradičnímu knihovnictví, který zvažuje jeho záporné, ale i kladné stránky, se zkušenostmi nabytými při elektronicko-digitálním zpracování historických dokumentů i fondů můžeme dnes již docela jasně vidět vrstvení funkcí hybridní knihovny, jakož i přikročit jak k důslednému budování její infrastruktury, tak k obsahovému naplňování. Praktická realizace funkcí hybridní knihovny by zároveň měla být onou tolik potřebnou transformací historického knihovnictví, na niž jsem až dosud nejednou upozornil. Aby splňovala tyto transformační požadavky, musí historická hybridní knihovna zároveň naplňovat trojí funkci, a sice: být kulturním muzeem, být zprostředkovatelem informace, být producentem informace. Tyto funkce hybridní knihovny jsou zároveň jejím rozvojovým modelem, takže nejsou jen teoretickým vyjádřením, ale i praktickým návodem.

První funkcí historické hybridní knihovny je být kulturním muzeem. V tom je evidentní návaznost na tradiční historickou knihovnu, je to rozvinutí jejích možností. Ale aby k tomuto rozvinutí vůbec mohlo dojít, je nutná její více méně výrazná modifikace či adaptace. Správa historické knihy v kulturním muzeu se soustřeďuje na tuto knihu jakožto fyzickou věc. Třebaže zjišťujeme, že smysl historické knihy v její fyzické povaze nespočívá, neboť se kumuluje téměř výhradně do její roviny ideální, přece jen je tu jisté omezení: nějaká úplnost smyslu je možná pouze jako abstraktní koncept, který je prázdný, nikdy není realizovatelný, protože nemá konkrétní obsah a ani jej nemůže nabýt postupem času. Každý smysl v ideální rovině je tedy parciální vzhledem k inherentním pomyslným abstraktním možnostem a relativní vzhledem ke konceptuálnímu aparátu a k vůli vůbec nějaký smysl vytvářet. S ohledem na to je historická kniha ve své fyzické povaze opravdu a skutečně nenahraditelná, protože jenom ona může být zárukou všech dalších možných smyslů. Má tedy samostatný smysl ji uchovávat a ochraňovat.

Proto také hraje významnou roli reformátování, ačkoli není jednoduše neproblematické. Přece jenom však vytváří možnost odstínit uživatele od bezprostřední práce s originálem. Na této úrovni se sice vyskytuje řada praktických a organizačních otázek, nicméně žádnou z nich nelze považovat za podstatnou vzhledem k zaměření a cílům oboru historického knihovnictví. Jako podstatná se však jeví otázka jiná. Je to otázka související s evidencí a popisem tohoto originálního materiálu. Vzhledem k tomu, že tato funkční úroveň má za cíl především uchování a ochranu, ukazuje se, že přiměřenější je inventarizace než katalogizace. To je zásadní rys, v němž musí být tradiční knihovna vstupující do hybridní knihovny modifikována a adaptována: tradiční kodikologická a bibliologická katalogizace ztrácí knihovnické oprávnění, přestává být vytvářením základní pomůcky a stává se budováním pomůcky speciální.

To ovšem znamená, že u jeho základů musí stát speciální, specifický účel, který není dán sám sebou; nevyplývá totiž z bezprostřední povahy knihovnických procesů. Specifický účel může být dán pouze monografickým záměrem. To však zpětně působí na formu kodikologického či bibliologického katalogu: v tomto prostředí přestává dostačovat pouhá sekvence, byť sebesofistikovanějších záznamů a vystupuje nutnost přidané hodnoty, dodatečné informace, nejspíše v podobě rozpravy či pojednání. Téma této rozpravy či tohoto pojednání pak je oním specifickým účelem, za nímž v tomto prostředí kodikologický či bibliologický katalog vůbec vzniká. Toto je zásadní věc: na straně jedné, totiž při tvorbě inventáře, zůstává pouhé řemeslo, na druhé straně, totiž při tvorbě katalogu, mizí rozdíl mezi odbornou a vědeckou prací. Na jednu stranu je to možno chápat jako industrializaci historické knihovny, na druhou stranu však to lze chápat i jako intelektuální kultivaci historicko-knihovnické práce.

Problém je v tom, že dělící čára nejde mezi historickou knihovnou a uživatelským či spíše badatelským prostředím, nýbrž prochází historickou knihovnou samotnou; je tam, kde se individuální intelektuální práce vyděluje z týmové práce industriální. Zdá se, že právě zde tkví kámen úrazu transformace, že odtud vychází odpor proti ní: rozhodujícím přestává být postavení v hierarchické systemizaci, rozhodujícím se stává konkrétní individuální podíl na práci distribuovaného týmu.

Druhou funkcí historické hybridní knihovny je být zprostředkovatelem informace. Naplňování této funkce lze chápat z dvojího hlediska: jednak ve vytváření tzv. access catalogue, jež v podstatě splývá s budováním inventáře v rámci funkce kulturního muzea, jednak v poskytování komplementárních informačních zdrojů v návaznosti na příručku tradiční knihovny. Je to tedy datová služba pohybující se v rámci vlastních i cizích zdrojů. Naplňování této funkce je bez masivní elektronizace, digitalizace a virtualizace nemyslitelné. Zdá se, že tato funkce je mezi funkcemi historické hybridní knihovny ta nejprekérnější, protože je na tradiční základ kulturního muzea vázána jen více méně volně; zprostředkování informace jakožto datová služba by bylo docela dobře myslitelné a zajistitelné i odjinud.

Ačkoli tuto funkci není možno posouvat do nějakých fantastických rozměrů, jak se o to před časem vyskytovaly pokusy v severoamerické oblasti, přece jenom ji nelze pominout a zcela zásadně není možno se jí vzdát. Jestliže transformace tradiční knihovny v knihovnu hybridní vede i k rozvolňování hranic mezi odbornou a vědeckou prací, k částečnému splývání obou těchto oblastí, je zprostředkování informace nezbytnou podpůrnou složkou tohoto procesu. Někdy se v souvislosti s naplňováním této funkce hovoří o vznikání hranice mezi knihovníkem a informačním pracovníkem. Zdá se však, že to je příliš úzce profesně vymezený pohled na věc, že podstata problému spočívá někde jinde.

Problémem je tu odklon od fondového pojetí na jedné a od striktního vymezení disciplín na druhé straně. A v tom je další kámen úrazu historické hybridní knihovny: nejen že se v ní má prolínat odborná a vědecká práce, ale také mizí profesionální specifikace vědeckých oborů samotných. Dominantní pozitivistická tradice, jež vytvořila současnou podobu tradiční knihovny a jež si tolik libovala v taxonomii věd, se tak chýlí ke svému konci. A většině zúčastněných přijde neúnosné, že nemohou stát pod praporem nějakého oboru a nějaké specializace, ale že musejí hledat a volit. Ovšem jenom hledáním a volbou lze vytvořit nějaký nový pevný základ.

Třetí funkcí historické hybridní knihovny je být producentem informace, čímž se míní informace dodatečná, přesahující vlastní originální fondy i prostředkované cizí zdroje. Jde tu o kombinaci práce ve dvou rozsáhlých oblastech, totiž práce na tvorbě integrovaných informačních systémů a práce na digitalizaci originálních dokumentů i elektronickém publikování v celé šíři komplementárních témat. Teprve tím se jednotlivá historická hybridní knihovna posouvá na vpravdě globální úroveň. Při naplňování této funkce přestává být pouhým vypůjčovatelem dokumentů, ať originálních, ať subsidiárních, jakož i není toliko poskytovatelem komplementární informace podporující práci s těmito dokumenty a stává se centrem práce s historickými knihovními fondy ve všech jejích aspektech.

Teprve na tomto funkčním stupni lze uvažovat o završení procesu transformace, který napořád musíme mít na paměti při těchto úvahách. Zde musí přijít ta vůbec nejpodstatnější změna: základem týmu historické hybridní knihovny bude tým distribuovaný, prostupující a překračující institucionální hranice. Rozvolňování hranic s sebou přirozeně přináší různé nejasnosti a nejistoty, ať už organizační, anebo věcné. Zdá se však, že je to následování celkového společenského trendu, že principy řízení a organizační postupy směřují k tomuto způsobu ve všech sférách. Neměly by tedy být nemyslitelné a neproveditelné ani v historickém knihovnictví.

Jinak je to s rozvolňováním hranic ve smyslu věcném, to znamená ve vymezení jednotlivých oborů a specializací. Za této situace vzniká nezbytnost toho, aby ta která historická hybridní knihovna profilovala svůj program tematicky, aby specifikovala jeho jednotlivé větve a kroky. To je zřejmé novum, protože profilace v tomto prostředí nejspíše nemůže spočívat na dobře známých, leč málo účinných systemizacích. Myslím, že někde na tomto místě musí historická knihovna hledat svou novou roli a nalézat svůj v tradičním prostředí se již vytrácející význam.

Doufám, že tento závěr je při vší kritičnosti dostatečně optimistický, přinejmenším v tom, že se snaží nalézt cestu, že nehodlá setrvat na překonaných hlediscích tradiční historické knihovny, tradičního vymezení a pojetí historických knihovních fondů. Zároveň si ovšem nelze dělat iluze, jako by tento tolik potřebný přerod užuž nastával. Zatím je to možná spíše proroctví než skutečnost, protože rigidně strnulý obor klade a ještě nějakou dobu bude klást odpor jakémukoli rozhýbání. Avšak doufám, že alespoň dojde k zahájení diskuse. Ostatně Kaarolina Jonáková se již do ní přihlásila. Věřím tedy, že to neskončí jen u toho.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Historické knihovní fondy. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 3 [cit. 2019-11-13]. urn:nbn:cz:ik-10542. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10542

automaticky generované reklamy
registration login password