„Za každým drobným kopcem a skálou nalézáme nová místa. Tato krajina se jenom výjimečně sjednocuje, aby vytvořila prostý a jednohlasný prostor, setkáváme se v ní proto se spoustou přírodních „sil“; obecný jednotící řád v ní však chybí, což se projevuje v pověstech o gnómech, trollech, trpaslících a skřítcích“. Takto popsal slavný norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz (1926–2000) severskou krajinu. O tom, jak vypadá norská literární krajina, chtěla návštěvníky poučit letošní expozice Norska na Frankfurtském knižním veletrhu, jehož byla tato země ve dnech 16.-20. října 2019 hlavním hostem.

Frankfurtský knižní veletrh 2019 (veletržní "agora" a úvodní tisková konference) (zdroj: Frankfurter Buchmesse)

Vůně slz a severští trollové

Hlavní norský pavilon tvořil volný, vzdušný prostor, který opticky zvětšovala boční zrcadla. Expozici vévodily dvě velkoformátové fotografie severské přírody, které ji rámovaly ze zadní strany. Jinak se jí dalo volně procházet od jednoho „zastavení“ k dalšímu. Ta byla věnována roztodivným motivům: kromě norské literatury například Sámům, polárnímu výzkumu, ochraně přírody a změnám klimatu, zakázaným a cenzurovaným knihám nebo tématu „čich: neviditelné ticho“. Tam si mohli návštěvníci například vyzkoušet, jak voní slzy.

Kdo se odvážil putovat za tyto kulisy, mohl ještě najít skrytá překvapení. Jako starý polorozpadlý člun, který údajně patříval filozofovi Ludwigu Wittgensteinovi. Ten do Norska v letech 1913 až 1950 opakovaně jezdil a zvláště svůj první tamní pobyt později považoval za jedno z nejproduktivnějších období svého života.

Expozici doplňovaly černobílé fotografie norské přírody

Severští trollové v norské expozici sice k vidění nebyli, a to ani v sádrové či dřevěné podobě, ale zato ji slavnostně otvíral Haakon, korunní princ norský, a jeho žena, korunní princezna Mette-Marit (uváděná někdy také jako Mette-Marit Norská). Ta je dcerou novináře a vydavatele Svena Høibyho, takže má zřejmě nefalšovaný vztah k literatuře. Před veletrhem cestovala se skupinou norských spisovatelů speciálním „literárním vlakem“ napříč Německem. V literární příloze deníku Welt mimo jiné uvedla, že „literatura činí život skutečnější“, a vyjmenovala 22 knižních titulů, které pro ni byly v průběhu jejího života důležité: od Bratrů Lví srdce Astrid Lindgrenové přes Shakespeara a Kristinu Vavřincovu Sigrid Undsetové („fascinující příběh ženy, který našla svoji cestu“) až ke Karlu Ovemu Knausgårdovi. Když četla první díl jeho velmi otevřené autobiografie Můj boj, měla prý pocit, jako by jí dírou v hrudi skrz naskrz pronikal vítr.

Celospolečenské změny a vnímání imigrantů

Zmíněný Knausgård byl na veletrhu osobně přítomný a vedle něj se dostavily i další norské literární hvězdy jako Jo Nesbø nebo Maja Lunde (nar. 1975), mimo jiné autorka knihy Historie včel, jež se odehrává v postapokalyptickém světě (zdánlivě) bez včel, v němž se chlapec – bodnutý právě tímto živočichem a umírající na anafylaktický šok – stává kultovní postavou, symbolem celospolečenské změny směřující k navracení včel a znovuoživení zemědělství. Součástí nového paradigmatu je přitom i požadavek, aby se lidstvo nadále zřeklo včelího medu, protože jim bereme něco, „co nám nepatří“.

Korunní princezna také ocenila: „Naši spisovatelé se nebojí vyzdvihovat těžká témata a zároveň své čtenáře bavit.“ To první jistě splňuje novinářka Åsne Seierstadová, další ze zúčastněných. Její dvě knihy, popisující skutečné události i za pomoci postupů připomínajících beletrii, ukazují problematickou část norské reality. Kniha Dvě sestry, líčící příběh dvou mladých somálských dívek, které se rozhodly odejít z Norska a přidat se k Islámskému státu, například názorně předvádí, jak Norsko vnímají někteří radikální imigranti. Totiž jako společnost nemorální a dekadentní, složenou z lidí, kteří se přes týden nudí a víkend věnují alkoholu a nevázanému sexu.

Od tragédie k odpovědnosti

Strašlivou a přehnanou odpovědí na přítomnost muslimů v Evropě, kam většina muslimů před teroristy a válkou sama utíká a nepřidává se k nim, představovala masová vražda, již 22. července 2011 spáchal pravicový politický aktivista Anders Behring Breivik. Seierstadová jeho osud zpracovala v dokumentárním románu Jeden z nás: Příběh o Norsku. Aniž by hlavního antihrdinu zbavovala viny, líčí jeho dětství bez otce a s matkou, která nejen že nestačila na plnění jeho základních potřeb, ale dokonce se už ve chlapcově velmi raném věku obrátila na sociální službu, protože ji obtěžovalo, že na ni její dvouleté dítě sahá.

Příběh Breivika ovšem v širším kontextu doříkává německo-norská překladatelka Ebba D. Drolshagen, autorka knihy Gebrauchsanweisung für Norwegen (Návod k použití Norska), letošní novinky, o níž také na veletrhu debatovala. Ocenila v ní, s jakým chladným klidem vedení země na atentát zareagovalo, takže například zmíněný korunní princ Haakon prohlásil, že sice onu tragédii nemůžeme odčinit, ale můžeme si zvolit, co s námi udělá.

V tomto smyslu se Norsko celkově prezentovalo jako země, kde „se vede dobře nejen lidem“, ale díky finanční podpoře státu i knihám (jak napsala Barbora Grečnerová v publikaci Současná norská literatura [Skandinávský dům, z.s., 2019]). A v níž sice už možná nestraší trollové, ale stále má svoje démony, jako ostatně každá jiná země. I díky svým literátům a zodpovědným vrcholným politikům se ale Norové snaží reflektovat je a poctivě se s nimi vyrovnávat.

Od Pána Prstenů k ekologii

Obecně se dá konstatovat, že se Frankfurtský knižní veletrh mění před očima: postupně jej doplňuje literární festival, knihy jsou stále více nabízeny i se svými audiovizuálními a interaktivními rozšířeními (nebo přímo náhradami), v čemž se projevuje touha po osobním zapojení a silných i jedinečných tělesných prožitků. Literatura se stává součástí akcí připomínající wagnerovský Gesamtkunstwerk, jako když slavní němečtí herci Timmo Niesner a Manuel Straube, kteří ve filmové verzi Pána prstenů propůjčili svoje hlasy hobitům Frodovi a Bilbovi, četli za doprovodu živého orchestru ukázky z Tolkiena.

Záběry z norského festivalu

Vzrůstá důraz na ekologii, takže návštěvníci se například mohli osobně projít tunelem představujícím model oceánu zamořeného plasty nebo v jedné z hal navštívit centrum pro politiku, literaturu a překládání Weltempfang (Přijetí světa). To bylo letos zaměřeno na otázku, zda je doba antropocénu tou poslední pro život na zemi: „S našimi vědeckými a technickými prostředky posouváme evoluci stále dále: ale k jakému konci, když neustále ničíme náš biotop?“ Probírány byly i možnosti, jak prostřednictvím digitálních prostředků přiblížit a umožnit hlouběji prožít tíživost situace: například ve virtuální realitě nasimulovat a umožnit pobyt ve světě, jak bude vypadat za třicet let, pokud budeme přírodu ničit stejným způsobem jako dosud.

Pouto s přírodou i fake news

Za jednu z hlavních hvězd, která veletrh navštívila, organizátoři označili lesníka a autora řady úspěšných knih Petera Wohllebena, který prezentoval svoji novou knihu s barokně rozkošatělým titulem Das geheime Band zwischen Mensch und Natur: Erstaunliche Erkenntnisse über die 7 Sinne des Menschen, den Herzschlag der Bäume und die Frage, ob Pflanzen ein Bewusstsein haben (Tajné pouto mezi člověkem a přírodou: ohromující zjištění o sedmi lidských smyslech, tlukotu srdce stromů a o otázce, jestli mají rostliny vědomí, Ludwig Buchverlag, 2019).

Několika spektakulárními akcemi se na veletrhu projevily snahy bojovat proti fake news a iracionalitě. Od dámy v oděvu zdravotní sestry bylo možné zakoupit balíček s lékem zvaným Antiidiotikum a knihami zaměřenými proti hlouposti a ignoranci. Vydání knihy Welt, bleib wach. Das große Buch vom Lesen - eine Anstiftung (Herder 2019), s názvem nechtěně upomínajícím na Reportáž psanou na oprátce, provázela vtipná kampaň, při níž se bylo možné vyfotit s nápisy jako „Buď kouzelník, ne troll“ nebo „2,7 milionů let evoluce. A ty se teď díváš na videa s kočičkami“.

Česká expozice ve znamení Václava Havla

Česká expozice a účast na Frankfurtském knižním veletrhu se opět soustředila na Václava Havla a na památné výročí: 15. října 1989 mu Svaz německých knihkupců (Börsenverein des Deutschen Buchhandels) udělil Mírovou cenu německých knihkupců. Cenu udílenou při příležitosti Frankfurtského veletrhu si nemohl převzít osobně, neboť nesměl vycestovat ze země. Tenkrát se tak konaly dvě slavnostní ceremonie – jedna oficiální během Frankfurtského veletrhu za přítomnosti prezidenta R. von Weizsäckera a kancléře H. Kohla a jedna neformální v pražském knihkupectví Karla Čapka za přítomnosti laureáta a jeho přátel.

Česká účast připomínala Václava Havla

Ve Frankfurtu přečetl herec Maximilian Schnell Havlovu laureátskou řeč Slovo o slovu. Na udělení ceny letos vzpomínal Michael Žantovský a zpřítomňovala jej malá výstavka, Radka Denemarková se zamýšlela nad tím, co zůstalo ze Sametové revoluce. (Prezident Havel byl těžištěm české prezentace už poněkolikáté, což nepůsobí příliš invenčně. Otázka ale je, jaké nosné téma vybrat pro příště. Nedostatek inspirativních lidí u nás jistě není, i když nejde vždy o beletristy, viz případ výtvarnice Kateřiny Šedé.) Kromě Denemarkové české literáty reprezentovaly spisovatelky Dora Kaprálová a Viktorie Hanišová.

Lidská práva a gamifikace historie

Vloni se na veletrhu slavnostně připomínalo 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Letos se tam slavilo, že uplynul stejný počet let od přijetí ústavy Spolkové republiky Německo (tzv. Grundgesetz). Tento základní zákon byl schválen 8. května 1949 v Bonnu, následně podepsán západními okupačními mocnostmi a 23. května 1949 nabyl účinnosti. Nejdříve platil jen v Západním Německu, sjednocením Německa 3. října 1990 se jeho působnost rozšířila na území bývalé NDR.

Jistě nejde o lákavý text, který by sliboval napínavou či zábavnou četbu. Jde ale o dokument významný. Aby se zvýšila jeho atraktivita pro současnou generaci, byla vydána speciální verze tohoto díla, v níž jsou jednotlivé zákony vyjádřeny formou piktogramů a schematických ilustrací (ovšem méně uměleckých než v obdobné Ilustrované Ústavě České republiky, 82 s.r.o., Take Take Take, 2018). Německá kniha navíc stručně shrnuje dějiny Německa po roce 1949. V předmluvě k ní konstatuje kancléřka Merkelová, že kniha zachycuje příběh politické stability, hospodářského úspěchu a sociálního smíru.

V rámci zatraktivnění látky pak organizátoři přistoupili ke stále oblíbenější gamifikaci: studenti si mohli svoje znalosti ústavy a dějin po dobu veletrhu na centrální dvoraně areálu ověřit v soutěži. Ke Všeobecné deklaraci lidských práv se vztahovaly také akce Amnesty International. Pro ni byla tato charta zvětšena a vystavena na dvou obřích deskách ve formě jakéhosi novodobého desatera.

Symbolickými pomníčky u ní byli zastoupeni někteří literáti a novináři z celého světa, kteří byli v poslední době zatčeni, uvězněni, mučeni, či dokonce zabiti. Jedním z lidí, o jejichž propuštění se organizace zasazovala, byl i ukrajinský režisér ruské národnosti a občanský aktivista Oleh Hennadijovyč Sencov, který se 7. září skutečně dostal na svobodu a veletrh ve Frankfurtu osobně navštívil.

Svazování (nejen) literaturou

Paradoxem ale je, že jen kousek od Amnesty International stál stánek nakladatelství, které se specializuje na příběhy postav, jež se nechávají bičovat a svazovat dobrovolně dokonce rády, ovšem nikoli policií. A když se u něj uskutečnila – v asi nejnavštěvovanější hale a uprostřed tisíců lidí – speciální akce, na níž se čtenáři nechali také svázat a na vlastním těle zakusili, co asi prožívají jejich oblíbení hrdinové, zájem byl velký a nestačily provazy. (Podmínkou toho bylo zřejmě to, že tak činili ve státě, v němž se cítí relativně bezpečně a v němž není BDSM ilegální. Jinak erotická literatura měla svoje vlastní stánky, například nakladatelství Goliath).

Na Frankfurtském knižním festivalu došlo i na (drobné) svazování

Na Frankfurtském knižním veletrhu je prostě možné skoro všechno a ani realizaci takovýchto skrytých a nekonvenčních tužeb se tam meze nekladou. Nebo jen ty, které si stavíme každý sám sobě.