Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Foucaultovské kolokvium

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

Foucaultovské kolokvium

0 comments
Autoři: 

Ve čtvrtek 29. června 2006 proběhlo v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na náměstí Jana Palacha pásmo přednášek s názvem Foucaultovské kolokvium. Akce se konala při příležitosti 80. výročí narození francouzského filozofa Michela Foucaulta a pořádal ji Ústav politologie FF UK.

Možná nebude od věci začít tento skromný článek stručným pojednáním o životě a díle tohoto významného filozofa. Michel Foucault se narodil 15. října 1926 v Poitiers ve Francii a zemřel 25. června 1984 v Paříži na nemoc související s AIDS. Kromě filozofie se také zabýval kupříkladu psychiatrií, medicínou a historií. Jeho práce se také týkají tématu moci, dějin sexuality či reforem vězeňského systému. Počátkem 50. let byl členem komunistické strany, ale posléze se z něj stal vášnivý antikomunista. Byl politickým aktivistou, často cestoval a zasazoval se o práva homosexuálů (mezi něž sám patřil). Jako filozof se dá Foucault jen obtížně zařadit a i on sám se jakémukoliv zařazení bránil. Přesto bývá považován za postmodernistu a post-strukturalistu. Mezi jeho nejznámější díla lze řadit například tituly Dějiny šílenství, Zrození kliniky, Slova a věci, Archeologie vědění, Dohlížet a trestat či nedokončené dílo Dějiny sexuality, z něhož byly dokončeny tři svazky (Vůle k vědění, Užívání slastí, Péče o sebe).

První příspěvek v rámci Foucaultova kolokvia si připravil Petr Horák, jeho název zněl „Michel Foucault a válka“. V tomto referátu se dotkl dvou témat, která byla pro Foucaulta významná: tématem disciplinarizace a otázkou bezpečí. P. Horák se zaměřil zejména na téma druhé, přičemž zdůraznil, že Foucault upozorňuje na dvojí problém, a to zajištění bezpečí versus zajištění svobody (ať už jednotlivce nebo celé společnosti). Na celý problém je třeba se dívat určitou foucaultovskou optikou, která závisí na otázce „Jak poznáme pravdu?“. Toto poznání pravdy vychází z vnějšího vztahu k historii. A právě historickým pohledem na otázku svobody a bezpečí se zabývá Foucaultova kniha Dohlížet a trestat. Tato kniha popisuje zejména dva klíčové jevy: proměnu bojovníka ve vojáka, tedy de facto v odlidštěného tvora slepě plnícího rozkazy, a přesah vojenské disciplíny do společnosti, ve které se vojenský dril začíná svým způsobem prosazovat. P. Horák také pohovořil o otázce tzv. státní rezóny (zájmu), zdůraznil význam rovnováhy sil v dnešní společnosti a dotkl se i Foucaultova známého termínu biomoc. Tu lze definovat jako moc nad životem, jako soustředění se na tělo jako na stroj, přičemž hlavní je snaha o co nejvyšší efektivitu (člověk je tedy svým způsobem jen výkonná výrobní jednotka, kontrolovaná mocenským aparátem). Ostatně tématu moci se věnovaly i další příspěvky.

Pavel Barša následně vystoupil s přednáškou „Konec filosofie věčného míru“, ve které se zabýval vztahem Foucaulta k teorii moci. P. Barša začal hovořit o knize Vůle k vědění – v tomto díle Foucault nedefinuje teorii moci, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale popisuje pouze její mechanismy a poukazuje na nástroje k její detekci. To je ostatně pro Foucaulta typické, neboť se přímo vyžíval v různém popisování situací a dějů, ale vyhýbal se doporučování konkrétních návodů, jak se mají lidé chovat (koneckonců Foucault sám se nechal slyšet, že „nepíše pro čtenáře, ale pro uživatele“). Ale co je to vůbec moc? Definice podstaty moci je sama o sobě mocenskou operací. Moc není nějaká idea, poučka či definice; moc existuje ve svých aktualizacích, tedy ve vztahu zápasících sil. P. Barša následně zmínil dva směry: filozoficko-právní diskurz (který slouží panovníkům a existujícímu statu quo) versus historicko-politický (který slouží revoltě proti prvnímu jmenovanému). A co se týče onoho "věčného míru", P. Barša říká: „Tradiční západní pojetí politického myšlení mělo sklon soudit mocenské zápasy z hlediska pomyslného konce historie, v němž boj o moc bude nahrazen věčným mírem.“ Dále pak pokračuje, že s příchodem Nietzscheho a Foucaulta došlo ke změně myšlení a filozofové už nejsou jen nezúčastněnými pozorovateli. „Politické myšlení nemá již teoreticky formulovat podmínky míru, ale má se stát praktickým průvodcem ve světě nikdy nekončícího boje.“

Na P. Baršu reagoval Karel Thein svým příspěvkem „Hlediště a jeviště: Foucault, teorie a praxe“. Hned zpočátku zdůraznil, že jeho reakce je součástí delší polemiky, která v nedávné době proběhla i v Lidových novinách (viz článek Pavla Baršy a článek Karla Theina) Jakmile vzduchem prolétla slova jako „šašek“, bylo všem přítomným jasné, že tato část rozhodně nebude nudná – a také nebyla. K. Thein následně přečetl některé citáty Pavla Baršy a vzápětí je začal komentovat a oponovat jim (a velmi často také přidal nejednu sarkastickou poznámku). Zaměřil se zejména na Baršou zmiňované dělení na teoretické a praktické vědění a také na otázku, zdali je tedy filozof přímým aktérem, nebo jen nezaujatým divákem? Podle Theina se Foucault v drtivé většině svého díla zaměřuje pouze na teoretické vědění a jakékoliv případné praktické aplikaci se vyhýbá (byť i zde existují výjimky, například Foucaltem navrhovaná reforma vězeňského systému). Foucault tedy zůstává usazen v pomyslném hledišti a nic na tom nemění ani fakt, že my ho pozorujeme zase z našeho hlediště.

Jak se dalo očekávat, P. Barša chtěl na tato slova odpovědět; mimo jiné zdůraznil, že existuje řada textů, ve kterých se Foucault vyjadřuje k tomu, jak může být jeho dílo aplikováno. Na to reagoval opět K. Thein, a tak se zamýšlená diskuse záhy změnila na duel obou jmenovaných účastníků. Přestávka, která byla po chvíli vyhlášena, byla přímo nezbytná, protože jinak by se pánové patrně "propolemizovali" prakticky celým kolokviem.

„Policie a sebezachování“, tak zněl název přednášky Tomáše Havlína, který se – jak již název napovídá – zabýval konceptem policie. Účelem policie je podle ekonoma a sociologa von Justiho zachování a posílení státu, ale také zachování obecního blaha. Foucault v této věci tvrdí, že policie je politickým merkantilismem. Existuje totiž určitý "strach z prázdna", tedy oblastí bez kontroly – policie se snaží kontrolovat všechno a to v důsledku vede k vytváření policejního státu. Policie ovšem také může omezovat sebe sama, aby tím zefektivnila dosažení svých cílů (tedy ponechá jisté oblasti se sníženou kontrolou, čímž posílí aspekt "obecního blaha"). T. Havlín se také dále zabýval dílem Dějiny guvernmentality, ve kterém Foucault rozlišuje policejní stát a neoliberální stát. Překvapivě však dochází ke zjištění, že fungují na téměř stejných principech. Existují prakticky pouze dva významnější rozdíly: 1 – zatímco policejní stát reguluje trh, neoliberální stát reguluje společnost a podřizuje ji působení trhu; 2 – zatímco výkon policejní moci se zaměřuje přímo na jedince, působení neoliberálního státu ovlivňuje spíše okolí tohoto subjektu (vytyčení mantinelů, hrozba sankcemi a podobně). Foucault tak tedy píše dějiny liberalismu, ale zároveň poukazuje na jeho meze.

Poté vystoupila Denisa Kera se svojí prezentací „Biopolitika a kosmopolitka: Foucault versus Latour“. Tito dva myslitelé měli totiž opačné názory na technologickou společnost. Biopolitika i kosmopolitka pohlíží na společnost rozdílně – z pohledu biopolitiky je společnost jednotným celkem, jednotnou populační masou, zatímco z pohledu kosmopolitiky je společnost heterogenním celkem, kolektivem, asambláží, kosmogramem. Na závěr byl promítnut i - řekněme "umělecký" - příklad, který tyto odlišné přístupy ilustroval: obraz Leviathana, postavy zobrazené na přebalu stejnojmenné knihy Thomase Hobbse, byl příkladem biopolitiky, neboť zmíněná postava vládce je zde tvořena masou lidí, kteří jsou jeden vedle druhého (a jeden jako druhý). Kosmopolitiku pak může reprezentovat malíř Giuseppe Arcimboldo svým obrazem Vertemnus, na kterém je podobizna Rudolfa II  sestavena z ovoce a zeleniny, což zdůrazňuje právě rozmanitost jednotlivých prvků a také kritiku antropocentrické představy, že společnost tvoří pouze lidé.

Martin Škabraha následně přednesl příspěvek na téma „Proč nejsem technooptimistou“. Technooptimismus je víra, že technologie umožní vytvořit a zajistit takové životní podmínky, které budou přesně podle našich představ. Přidáme-li ještě předponu bio-, získáme tím biotechnooptimismus, který věří, že výše zmíněné příznivé budoucnosti dosáhneme pomocí přímé změny lidské přirozenosti – ať už se jedná o genetické zásahy, implantáty, využití nanotechnologie, umělé inteligence apod. Podrobné informace o tomto tzv. transhumanistickém hnutí je možno nalézt například na stránkách České asociace transhumanistů. A kde zde figuruje Foucault? Inu, Michel Foucault rozlišuje ve svém díle čtyři druhy technologií: technologii výroby věcí a zacházení s nimi, technologii znakových systémů, technologii moci a konečně technologii "sebe samého". A právě této poslední technologie se týká biotechnooptimismus, který "zabývání se sebou samým" chápe obvykle ve smyslu zásahů a vylepšování rozličnými, výše uvedenými způsoby. K tomu ovšem M. Škabraha podotkl, že takovým optimistou není. Obtížnost „vy-nalézání“ (nalézání sebe sama pomocí vynálezů) je totiž přímo úměrná množství možností, které nám tyto technologie nabízejí. Jinými slovy, čím více máme možností upravovat svoji přirozenost, tím jsme ve finále svázanější, neboť místo abychom za sebe přijali zodpovědnost, hledáme berličky ve formě techniky a spoléháme, že napraví naše vlastní chyby.

Po krátké přestávce vystoupil Miroslav Petříček s úvahou s názvem „Foucault nezúčastněný“. Hned na úvod zazněla řečnická otázka „Jak se vůbec s Foucaultem vyrovnat?“. Foucault totiž vznáší plno otázek, ale nedává téměř žádné odpovědi. Zabývá se mnoha tématy (od šílenství přes teorii moci až třeba po sexualitu), používá celou řadu metod (genealogie, archeologie, problematizace) a celkově vzato se prakticky nedá zařadit. Ostatně další otázkou je: „Je to vůbec filozof?“ Odpověď je obtížná, ale dá se říci, že ano – a to z toho důvodu, že ho prostě za filozofa nemůžeme nepovažovat. K filozofii má ovšem nezúčastněný vztah (nikoliv však distancovaný). Pohybuje se na samotné hranici filozofického diskurzu. Má jeho dílo vůbec nějakou jednotu? Inu, asi ano, ale tou jednotou není téma, metoda ani teze. Charakteristická je pro něho jeho perspektiva, tedy řekněme místo, ze kterého k nám hovoří. Ale jaká je tato perspektiva, jaké je to místo? Odpověď lze opět najít jen těžko. Například jeho kniha Zrození kliniky – myslel ji jako ironii? Myslel ji vážně? Kritizoval jí něco? Těžko říci, neboť Foucault je eluzivní, píše v narážkách a metaforách; je také nezaujatý a zkrátka: nezúčastněný.

„Dvojí pojetí pravdy u Michela Foucaulta“ bylo téma, kterým se zabýval Josef Fulka. Foucault se tématu pravdy věnuje kupříkladu v knize Vědění a moc, kde mimo jiné říká: „Pravda je něco z tohoto světa; je to produkt mnohočetných forem omezení a vyvolává běžné účinky moci. Každá společnost disponuje režimem pravdy, svou všeobecnou politikou pravdy; mechanismy a instancemi, které umožňují rozlišit pravdivé a nepravdivé výroky…“ Pravda tedy není něco, co by bylo a priori dáno; jednotlivá tvrzení nejsou sama o sobě pravdivá či nepravdivá. Pravda je "produkována" a záleží na tom, kdo ji produkuje – dostává se tak do sféry moci. Z toho také plyne Foucaultem mnohokrát zmiňované spojení moc/vědění/pravda, přičemž všechny tři aspekty jsou vzájemně propojené.

Ladislav Šerý si připravil přednášku s označením „Teatrum mundi“. Termín teatrum mundi pochází z latiny a znamená divadlo světa. S tímto tématem se pojí ještě jeden termín: panoptikon. Jedná se o typ vězeňské budovy, kterou navrhl filozof Jeremy Bentham. Díky specifickému designu bylo dosaženo toho, že vězni byli jednak vzájemně izolováni, a navíc si nebyli jisti, kdy a jestli vůbec jsou pozorováni. A právě tento koncept převzal Michel Foucault a rozšířil ho na metaforu celé společnosti. Svět je jedno veliké divadlo plné diváků – nebo spíše "spoluobčanů dohlížitelů" (kteří jsou ve své podstatě efektivnější autoregulačním mechanismem než již zmiňovaná policie). Diváci se řídí heslem „zírej a mlč“ a obvykle se snaží (jako dozorci v panoptikonu) "vidět a zůstat neviděni". Stranou není ani otázka identity, neboť co je nakonec "stádnějšího" než divák? Stanovisko samotného Foucaulta by se dalo asi shrnout zvoláním „Divákem ano, ale hercem ne“, což koneckonců koresponduje s jeho již zmíněným typickým postojem "nezúčastněného pozorovatele".

Posledním účastníkem akce byl Ondřej Váša, jehož příspěvek nesl název „Foucault a Velásquezův obraz Las Meninas“. Tomuto obrazu se totiž Foucault věnuje na začátku své knihy Slova a věci, kde ho popisuje a interpretuje a spatřuje v něm kritiku vizuální reprezentace a počátek nové epistémy v evropském umění [epistéma znamená poznání; způsob chápání světa v určité době – pozn. autora]. Las Meninas je veliký, několikametrový obraz (plátno má 318 × 276 cm), který obsahuje celou řadu podnětných prvků. Zobrazené postavy jakoby sledovaly případného pozorovatele, což v kombinaci se značnými rozměry umocňuje vtažení návštěvníka do obrazu (my se díváme na obraz a on se zase dívá na nás). Jednou z namalovaných postav je dokonce i sám Diego Velásquez, který pracuje na velikém plátně (což na diváka opět působí, jakoby umělec maloval jeho). Na stěně také visí zrcadlo, které odráží svět mimo obraz (konkrétně postavy krále a královny, které patrně tvoří skutečný středobod, na který ostatní postavy hledí) – a to je prvek, který se v malířství používá velice zřídka. Všechny tyto aspekty a celková součinnost všech elementů mají za následek, že je tento obraz skutečně výjimečným uměleckým dílem.

Opět následovala krátká diskuse a poté již Foucaultovské kolokvium skončilo. Musím říci, že tento způsob – tedy pásmo přednášek, ve kterých je na významnou osobnost nahlíženo z různých úhlů – je velice přínosný a jistě "stravitelnější" a poučnější, než klasické přečtení životopisu či odborných článků. Osobně tedy doufám, že se brzy bude konat opět něco podobného a že i další významné osobnosti se časem dočkají "svého" kolokvia.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
RYLICH, Jan. Foucaultovské kolokvium. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 8 [cit. 2019-02-24]. urn:nbn:cz:ik-12206. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12206

automaticky generované reklamy
registration login password