Úvod

Text přináší seznámení s novými zobrazovacími technikami ve filmu, přehled nejnovějších trendů, které byly využity v současných celovečerních filmech (zejm. „Avatar“, „Hobit“, „Alenka v říši divů“, aj.) a které budou dále zdokonalovány v dalších nových filmech. Text ovšem také uvádí důležité body ve vývoji filmového média.

Pojednání obsahuje mnoho technických a cizích výrazů, jež se sice běžně používají v praxi filmové produkce a postprodukce, většina z nich však nemá ustálený odborný výraz v českém jazyce. Proto se za textem nachází stručný slovníček pojmů, který se určité technické pojmy snaží čtenáři co nejvíce přiblížit. Nicméně vzhledem k faktu, že se technologie obecně vyvíjí rychleji než jazyk, je pro některé z uvedených výrazů obtížné najít výstižný český ekvivalent. Běžně se například pojem „flickering“ překládá jako „flikrování“, namísto „třepotání“, což je přibližný překlad tohoto výrazu; nebo se pojem „strobing“ používá jako „strobování“, místo výrazu „blikání“, apod.[1] U většiny číselných údajů spojených s projekcí pro dané kinosály se zase jedná o dohodu mezi distributory a konkrétním nastavením v daném kinosále pro určitou projekci filmu, nebo o interní testování, které podává výsledek v hrubých číslech. Například režisér a scenárista James Cameron provádí vlastní testování nových zobrazovacích technik, jež využije pro další nová pokračování plánované trilogie „Avatar“. Text se tak snaží o přínos aktuálních informací k problematice nových technik zobrazování, jež jsou doprovázeny konkrétními příklady a odkazy k technickým termínům.

Film a zobrazení

Film je především technikou zobrazení, zobrazovacím, kulturním a informačním systémem. Zobrazování se odehrává především formou pohybu[2]. Od 19. století se rozvíjí vnímání pohybu, ale také emocí u lidí i zvířat, a formy zobrazování pohybu[3]. Podle Bergsona znamená pohyb „skutečnost“, kdežto forma je nehybný momentní snímek[4]. Historicky se nejprve objevoval fenomén zdánlivého pohybu, první pohyblivé obrazy vznikly díky stroboskopu[5], jehož efekty jsou v dnešní době ve filmu kvůli vjemovým specifikům spíše nežádoucí. Vzhledem k tomu, že se filmové médium vyvíjelo z fotografie, se věda nejprve zaměřovala na zobrazení formy obrázků. Fotografický obraz přinesl proměnu nahlížení na předměty, lidi, zvířata, sloužil jako nástroj společenské změny a obecně usnadnil proces pozorování, dokumentace a distribuce. Přinesl však také potřebu obrazových reprodukcí a tudíž rozvoj a zdokonalování reprodukčních technik. Na základě zdokonalování dalších aparátů a zobrazování pohybu vznikl ještě během 19. století film[6].

Film se stal dynamickým médiem, které přináší stále nové trendy z hlediska technik zobrazování. Dominantní a fenomenální postavení si filmové médium vybudovalo díky své schopnosti působit na proměnu civilizačního procesu. Společnost je reflektována skrze pohyblivé obrazy. Médium filmu jako nejvyšší stupeň abstrakce působí na člověka, společnost a diváky v kinosále. Zpětně se také dokáže vztahovat k sobě samotnému, neboť jednou z jeho charakteristických vlastností je sebereflexe. Z pohledu sociálního fenoménu a filmu jako kulturního systému se stalo filmové médium technikou zobrazování. K vývoji zobrazovacích technik přispěla zejména technologie zvaná stereoskopie[7]. Stereoskopická metoda zobrazování umožňuje prostorový zrakový vjem. Využívá se pro zobrazování filmů ve formátu 3D. Jedná se o poskytnutí samostatných obrazů každému oku zvlášť. Stereoskopickou metodou byl natočen také první díl filmu „Avatar“[8]. Jde o točení filmu za pomoci speciálně navržených kamer. Stereoskopická kamera se stala novou vizuální kamerou.

Vývoj zobrazovacích technik ovlivnili ve velké míře videoumělci v devadesátých letech 20. století. Zasadili o rozšíření obrazových technologií a společenského vědomí, navázali tak na rozvoj v letech šedesátých. Videoumělci vycházeli ze zájmu o vícenásobné projekce a s tím spojené nové přístupy. Vícenásobné jsou vedle promítacího plátna také monitory, projekce, narace a dějové linie[9]. Tyto projevy posunuly do popředí vícenásobné úhly pohledu. Tím docházelo k propojení textových a obrazových prvků a postupnému vývoji počítačových filmů. Dnešní video a digitální technologie se vyznačují technickým vylepšením, technickou stabilitou a také možností nových narativních technik. Tyto techniky se rozvinuly z vícenásobných velkoplošných projekcí, které jsou považovány za nejvýraznější znak současného videoumění. Film tak získal možnost realizovat se ve veřejném prostoru – v kině – a filmové obrazy se mohly promítat na plátno. Otázkou zůstává moc takových obrazů a kontrola člověka nad pohyblivými obrazy.

Nové filmové trendy

Film jako technika zobrazení přináší hned několik technologických novinek. Mezi nové techniky zobrazování patří například typ stereoskopické 3D kamery zvané „fusion camera“[10] a technika „motion capture“, respektive „motion capturing“[11] nebo metoda „Computer-Generated Imagery“ (dále jen CGI)[12], jež byly použité např. ve snímku „Avatar“[13]. Technika motion capture znamená snímání a přenos obrazu z herce jedna ku jedné přímo do počítačové podoby filmové postavy. Mohli bychom tak říci, že se jedná o „bezeztrátový“ a plynulý způsob zobrazování, protože figury avatarů jsou předem umístěny do počítačové animace podle reálného fyzického zjevu herců. Filmová postava tak přebírá veškeré mimické projevy, linie těla, gesta a pohyb od postavy herce či herečky. Takzvaná slučovací kamera neboli fusion camera přináší technologii dvoukamerového stereoskopického systému. Sestává ze systému dvou kamer, přičemž druhá kamera představuje minikameru. Druhá minikamera současně zaznamenává přímo skrze obličej herce pohyby obličeje. Pohyby a mimika virtuálních figur tak zcela odpovídají skutečným hercům. Slučovací kamera umožňuje tvorbu stereoskopických obrazů již během natáčecích dní, aniž by obrazy musely být nutně dotvářeny. Metoda CGI představuje aplikaci pole 3D počítačové grafiky. Spočívá ve využití moderního softwaru „Computer-Generated Imagery“ a zvýšené počítačové rychlosti. Obecně je založena na 3D počítačovém grafickém softwaru. V praxi se využívá pro různé typy simulací. Efekty vytvořené počítačově usnadňují celý proces zobrazování. Metoda zobrazování CGI poskytuje takovou grafiku pro tvorbu obsahu, aniž by bylo nutné použít rekvizit nebo samotných herců. K zachycení obrazu se využívá speciální kamery, která umožňuje náhled ze dvou perspektiv.

Text se dále podrobněji věnuje zobrazovací technologii typu High Frame Rates – technice HFR 3D. Vzhledem k tomu, že filmové médium je audiovizuální povahy, neopomíjí autorka tohoto textu také souvislost s novou zvukovou technologií 3D od Dolby ATMOS[14], jež společně s HFR 3D obrazem představuje nový rozměr ve filmovém světě. Nová technologie zobrazení High Frame Rate a HFR 3D se stává tím, co utváří novou budoucnost a novou tvář kina. Ta je charakterizována třemi příznaky – plynulost, jemnost a úžas. Sám divák má možnost posoudit, zda jej takový typ kina nadchne, jak se tvůrci domnívají[15]. S nástupem digitálního kina se filmový průmysl posouvá od produkce a technologií reprodukce ke zkušenostem, které jsou zobrazovány více realisticky. Trhaný způsob zobrazení, jenž se stal konvenčním při rané výrobě filmu, je ve formátu 3D vizuálně zvýrazněn. Pozorující oko samo pracuje jako médium, když se zaměřuje na pohybující se objekty. Prostřednictvím speciálních brýlí je umožněn přenos obrazu, přičemž pro kvalitní projekci 3D filmů se nejčastěji využívá stříbrné plátno[16], které je nejkvalitnější a přináší nejčistší zobrazení, protože obraz je rozprostřen po celém plátně a nezpůsobuje například soustředění do jednoho bodu uprostřed s tím, že by divák po stranách viděl „šum“. V České republice bylo stříbrné plátno implementováno opět pouze v 1–2 kinosálech, jelikož se jedná o finančně velmi nákladný prostředek. Existují dva typy speciálních brýlí pro 3D projekce. Základní dělení je na „aktivní“ a „pasivní“ brýle[17]. Aktivní brýle znamenají brýle se závěrkou a je pro ně typický střídavý pohyb, řekněme „cik-cak“, pro levé a pravé oko zvlášť. Naopak pasivní brýle mají polarizační filtr a zachytávají barevnost obrazu jakoby pro obě oči najednou. Typ pasivních brýlí využívá zejména projekce od společnosti „Dolby“. Polarizační filtry 3D korespondují právě se stříbrným projekčním plátnem.

Projektory současné generace[18] zobrazují filmy ve 3D na 24 FPS[19]. Ve skutečnosti ale bliká každý snímek[20] obrazu třikrát. Takzvané „trojité snímkování“[21] znamená, že pozorovatelé vidí ve skutečnosti 144 snímků za sekundu[22]. Jedná se o speciální typ zobrazovací projekce u digitálního 3D promítání. Snímkování tohoto typu může na vnímání člověka působit tak, že rozptýlí pozornost sekvenčního vývoje snímku. Trojité snímkování představuje třikrát promítnutí snímku pro jedno oko, například pro pravé oko, a mezi tím vždy krátký úsek černé barvy. Zatímco filmy produkované s 60 FPS[23] a „dvojitým snímkováním“[24] se dostávají do podoby 3D filmů s 240 FPS[25]. Dvojité snímkování znamená znásobení rychlosti snímkování, protože při rychlosti 24FPS by se promítalo 24 snímků pro levé a 24 pro pravé oko, což není dostatečné. Systém dvojitého snímkování se používá při 3D projekci a dokáže redukovat strobo efekt. Pro médium televize je využívána vyšší hodnota frekvence, a to 50–60 FPS[26]. Formát HD (neboli standard high-definition) a TV-HD tak nabízí obvykle extrémní křehkou, živou a jemnou škálu detailů. Filmový záběr dodaný ve 24 FPS se však neustále potýká s problémem vizuálního stroboskopického blikání, chvění či vibrování obrazu. Takový obraz má sklon být rozmazaný a neostrý. Pokud je pro zobrazení obrazu použit formát 3D, nedostatky jsou ještě zřejmější z důvodu technického posunu a zpracování velkého objemu vizuálních dat. Cílem a přínosem formátu HFR je minimalizovat nebo zcela odstranit rozmazaný, blikající a chvějící se obraz. Pro formát HFR stačí dvojnásobné využití zobrazení „double-flashed“ (tj. 48FPS), jež bylo použito v prvním díle nové trilogie „Hobit“. Formát HFR s dvojitým snímkováním dokáže odfiltrovat pro film nežádoucí strobo efekt.

Film a obraz: 3D HFR

Zkratka HFR znamená technologii High Frame Rate. Jde o záznam ve vyšším počtu obrázků za sekundu, konkrétně je to 48 FPS. Technologie HFR je určena pouze pro stereoskopický 3D záznam. Nabízí velmi čisté zobrazení ve 3D a napomáhá plynulejšímu projevu. Obraz ve formátu 3D HFR je tak oproti klasickému 3D formátu[27] plynulejší a má vyšší obnovovací frekvenci. Filmové zobrazení působí velice realisticky, to znamená, že postavy vypadají jako živý člověk, jejich pohyblivost nicméně stále připomíná spíše počítačovou hru, celkový dojem zase reklamní spoty nebo televizní inscenaci. Technologie HFR poskytuje režisérům a kameramanům nový způsob vyprávění[28] prostřednictvím filmového média. Zvýrazňuje se tak kreativní svoboda za pomoci široké škály pohybů kamery. HFR má zvláště silný potenciál k zachycení a zobrazení tance, divadelních či sportovních aktivit.

Filmový záznam ve formátu 3D HFR je méně roztřesený. Pro lidské oko je optimální vnímání frekvence v hrubém číselném odhadu 120 megapixelů, přibližně nad 120 snímků za sekundu by to bylo pro člověka již neúnosné. Kamera může projevit dynamičtější pozici, a k divákovi se tak dostává prostřednictvím 3D kamery více efektů bez nepříznivého či rušivého „strobo“ projevu[29], které doprovází filmy ve starším formátu 3D (tj. v 24 FPS). Traduje se, že u diváka může nastat v extrémních případech i nevolnost, bolest hlavy nebo dokonce epileptický záchvat[30]. Celkový vzhled však pro diváka není zcela přirozený. Odborníci[31] jednak vidí již pouhým okem změnu v barevnosti obrazu, jednak se v obraze objevují místy určité chyby v zobrazení pohybu: v případě celovečerního snímku „Hobit“[32], kdy se jedná vlastně o první pokus natočení filmu tímto typem této nové zobrazovací technologie, například vidíme u jednotlivých postav a v některých scénách při pohybech do stran posun textury, tedy jako by se maska herců shrnovala z jejich tváří. Může to být způsobeno samotným procesem maskérských prací, ale tím, že film ve formátu HFR je pro oko diváka surový, vše působí tak, jakoby se jednalo vždy o chyby technické. Film potom nepůsobí příliš animovaně, tak jak ho z 3D formátu známe a považujeme jej za esteticky příjemný, bezchybný, téměř dokonalý. Tuto malebnost dokládá především první díl „Avatar“. U Hobita se setkáváme s jeho spíše syrovou formou.

Tento 3D HFR formát využije pro své další pokračování snímku „Avatar“[33] také režisér James Cameron, který se bude jistě opět snažit jej propracovat a dovést k dokonalosti. Na ten si však ještě diváci počkají do roku 2015. Natáčení ve formátu HFR vyžaduje mnohem více času než je tomu u klasického 3D a hovoříme také zhruba o dvojnásobném objemu pořízených dat. Forma kinosálu s HFR technologií představuje obrovský řetězec dat. Kdybychom vypočítali hodnotu datového toku a zajímali se o to, kolik získáme surových dat jedné minuty filmu v gigabytech, dostali bychom v postprodukci jako číselný údaj hodnotu 52 gigabytů[34].

První díl filmu „Avatar“ se stal originálním a nevšedním především díky zobrazení hloubky prostoru, média očí, barevných motivů[35] a symbolů. Avatár[36] jako vizuální reprezentace uživatele ve virtuální realitě předkládá kombinaci živých herců a počítačových animací. Tento původně hinduistický pojem „avatár“ znamená specifické vtělení: "Je to inkarnace jednoho z hinduistických bohů do těla z masa a kostí. V případě tohoto filmu to znamená, že budoucí technologie lidstva je schopna vpravení lidské inteligence do těla vzdáleného od místa takového vpravení.” (Theuner 2010: 20). Specifikum spočívá v tom, že k tomuto ztělesnění nemusí dojít pouze při narození, může k němu dojít i v průběhu života, tehdy, když se někdo na vtělení připravuje. Režisér a scenárista James Cameron učinil s filmem „Avatar“ zásadní krok vpřed. Především ukazuje, jak je filmová tvorba různorodá. Přináší tak zejména reálnější barevnost obrazu, propracování techniky 3D a nových 3D technologií. Předně to byla slučovací kamera, která představuje technologický posun. Dosavadní systémy 3D kamer byly jednak příliš velké, jednak jejich ovládání bylo obtížné už jen kvůli vysoké hmotnosti. Cameronovi se podařilo vyvinout slučovací kameru jako digitální alternativu k systému stereoskopické kamery. Slučovací kamera umožňuje flexibilnější pohyb tohoto dvoukamerového systému.

Film a zvuk: 3D Dolby ATMOS

Označení 3D Dolby a ATMOS nesou dva typy rozložení prostorového zvuku s reproduktory nejen za plátnem a podél stran stěn kina, rovněž ve dvou řadách také na stropech. Tento prostorový zvuk představuje implementaci standardu 11.1. Pro použití v domácnosti se nabízejí přehrávače s pětikanálovým zvukem (standard 5.1), je možné se setkat se i se standardem 7.1. Mix zvuku ve 3D od společnosti Dolby ATMOS nakonec nahradil původně zamýšlenou technologii pod názvem „Barco Auro 11.1“, kdy se společnosti Premiera Cinemas podařilo domluvit s distributorem výrobu českého mixu v Dolby ATMOS, přestože zvukový mix od Dolby ATMOS je finančně náročnější a vyžaduje také speciálního operátora pro zajištění celého procesu. Zvuk Dolby ATMOS je nicméně oproti konkurenci „Auro“ kvalitnější, resp. nabízí větší rozlišení[37]. Revoluční zvukový systém Dolby ATMOS sestává z několika reproduktorů, přičemž každý z nich je napájen vlastním zvukovým kanálem a vybaven vlastním koncovým zesilovačem. Systém pracuje se záznamem ve 128 kanálech[38]. Zvuk je v prostoru lokalizován s maximální přesností a kooperace s obrazovou akcí na plátně je také přesnější.

Obecně se zvuk 3D a jeho kombinace s obrazem HFR, respektive HFR 3D hodí spíše pro akční a sci-fi tvorbu, která je pestrá na zvukové efekty a strhující děj – doplnění o takto technologicky zvukovou stopu přináší komplexní zážitek. Tímto se však nesnažím tvrdit, že je zvuk vždy výraznější než obraz a jeho hloubka prostoru, obojí se totiž odehrává v těsné souvislosti. V případě snímku „Hobit“ nedosahuje efekt 3D zvuku až tak výrazného efektu[39]. Nicméně 3D efekt je z hlediska zvuku znatelný i zejména ve spojení s obrazem HFR 3D při scénách, kde se vyjímá příroda – hovoříme o hloubce prostoru a také o hloubce vidění, jenž zvuk podporuje a znásobuje. Příroda dokáže i v reprodukované podobě působit na myšlení u diváka v kinosále velmi věrohodně.

Vznik postav ve formátu 3D

Pro zajímavost jen krátká poznámka ke vzniku postav pro počítačové hry. Tento tzv. „second life“ neboli druhý či jiný svět sestává z reálné postavy člověka, jež je převedena do počítačové formy alternativního světa. Tělo člověka je za využití stovek senzorů pohybu rozmístěných po těle nasnímáno v různých požadovaných pózách – tj. kupříkladu u pozice bojovníka – se herec, lépe řečeno model, musí co nejlépe nastavit do bojovné pozice, tak, aby výsledná postava v počítačové hře vykazovala co největší a reálnou pohyblivost. Poté je toto lidské tělo transformováno takřka jedna ku jedné do příslušné počítačové hry. Obdobným způsobem je realizována technologie přenosu 3D s postavami ve snímku „Avatar“. Zde je využívána 3D stereoskopická slučovací kamera[40] a herec je zaznamenáván a přenášen do filmové podoby v reálném čase – jedná se o přenos takřka jedna ku jedné – prostřednictvím techniky motion capture (viz obr. č. 1).[41] Filmová realita proto působí jako reálná. Tak jako ve filmu, je i v počítačových hrách kladen důraz na pohyb a dynamiku pohybu, prostor a čas, filmovou a reálnou realitu, kterou je zapotřebí rozlišovat.

Obr. č.1: Srovnání grimas herce a animované postavy, založené na snímání hercova pohybu (Fitzpatrick, Duncan 2010: 243)

Závěr

Film vzniká jako fotografická reprodukce, ale filmové médium přináší nová působení, nové formy vyjádření a nové způsoby zobrazování. To „nové“, co film jakožto umělecký, kulturní a informační systém přináší, se nám ukazuje prostřednictvím pohybu a pohyblivosti kamery. Film odkrývá zcela nový svět a novou dimenzi, s tím také novou dynamiku prostoru a času. Díky filmu se nám dokonce ukazuje něco, co v prostoru není. Vidíme tak pocity, myšlenky, představy, asociace. Toto vše má symbolický charakter. Film vlastně vytváří novou formu, to znamená nový celek a nový vztah.

Vůbec poprvé se tedy v České republice setkáváme od konce minulého roku s jedinečnou technologickou kombinací a novinkou představenou ve filmu „Hobit“ – obrazem ve formátu 3D HFR a zvukem v Dolby ATMOS zároveň. Vzhledem k aktuálnosti tématu, avšak původně odlišným, dnes již zastaralým informacím, kdy v pražských kinech tato nová kombinace neměla být představena a počítalo se s jiným distributorem zvuku nebo pouze s variantou prezentace obrazu v HFR 3D, existuje velmi omezený počet dostupné odborné literatury a věrohodných či odborných zdrojů k problematice nejnovějších technik zobrazování obecně. Existuje pouze několik málo odborných příspěvků, například ke konkrétním projektům a technologickým výstavám[42], přičemž skoro vše v cizím jazyce. To platí také pro případ série „Avatar“ režiséra Jamese Camerona, k jejímuž prvnímu dílu se však doposud vztahují alespoň tři plnohodnotné a detailně propracované knižní tituly zahrnující technologické posuny[43] a také prvky sémiotické analýzy symbolů použitých zatím v prvním díle ze série „Avatar“[44].

Podle režiséra a scenáristy k filmu „Avatar“, Jamese Camerona, skýtá technologie HFR více způsobů filmového zobrazení a designu filmového média oproti pouhé frekvenci či rychlosti obrazu[45]. Ústředním problémem se stává způsob, jakým jsou scény osvětleny a jaký je úhel pohledu. V budoucnu využijí nové zobrazovací technologie HFR a 3D HFR, potažmo kombinace s 3D zvukem některé z velkých filmů, respektive to vypadá na pokračování trilogie „Hobit“ a trilogie „Avatar“[46]. Formát HFR obecně podporuje kreativní myšlení a vylepšuje produkci filmů. Přináší nový ohromující filmový realismus založený na jemných záběrech a křehkosti zobrazení, které divák neprožije prostřednictvím média televize, ani hazardních her nebo při jiné formě zábavy.