Je fascinující, že jedním z nevyřešených problémů informační společnosti je vůbec pochopení samotného pojmu informace. Porozumění tomuto klíčovému pojmu naší doby přitom není jen otázkou intelektuálských debat: nesprávné porozumění obecného pojmu informace může vést k následkům pro celou tzv. informační společnost fatálním, stejně jako nesprávné porozumění konkrétní informaci nám může způsobit, že nám třeba ujede vlak. V následující úvaze se pokusím kriticky vyjít z pojetí informace u českého kulturologa a filosofa Josefa Šmajse.

Pro porozumění toho, co je to informace, používají fyzikové někdy pojmu negentropie. Entropie je veličina, udávající míru neuspořádanosti systému. Bylo vypozorováno, že v celém vesmíru entropie roste: vesmír se vyvíjí od organizovanějších a uspořádanějších struktur směrem ke strukturám neuspořádaným, chaotickým. Z tohoto pravidla existuje jedna výjimka: evoluce života na Zemi dává vzniknout systémům stále složitějším, organizovanějším, uspořádanějším. Jestliže informace je obvykle chápána jako negentropie (záporná entropie), můžeme evoluci mj. charakterizovat i jako svébytný informační proces.

Jak poukazuje Josef Šmajs¹, informace je často chápána pouze jako obsah komunikace v lidské společnosti, tedy Šmajsovou terminologií jako informace sémantická. Je ale zjevné, že informace existují i nezávisle na lidské komunikaci, a to jako struktura, uspořádanost systému (strukturní informace). Jan Patočka² chápal informace jako universale: "Informace jakožto universale, je-li předávána, nefunguje však jako universale, nýbrž jako jednotlivý příklad, model universale."³ Na základě chápání informace jako universale je možné rozdíl mezi sémantickou a strukturní informací ilustruvat na rozdílu mezi universaliemi existujícími v nominalistickém a realistickém smyslu, totiž zda "informace" existuje pouze jako obecný pojem v lidském myšlení, či zda informace jsou součástí světa, který se snažíme objevovat, pojmenovávat a převádět tak do "sémantických informací". Sémantické informace jsou proto nemyslitelné bez informací strukturních a lidské aktivity v přenosu informací jsou jen jednou z forem evolučního informačního procesu. Evoluční informační proces má charakter jednak akumulace informací (vznikají stále složitější, strukturovanější informační komplexy - např. lidský mozek představuje složitější informační komplex, než například samostatná buňka), jednak hledání účinnějších metod jejich přenosu. Protože lepší schopnost rozpoznávat a vyhodnocovat strukturu bytí představuje pro každý organismus výhodu v každodenním obstarávání se a snaze o přežití a reprodukci, stávaly se nahromaděné poznatky součástí vnitřní struktury samotných organismů a byly předávány dál - dělením, sexuální reprodukcí, později "učením" mláďat rodiči.

Právě proces "učení" mláďat rodiči představuje významné vylepšení technologie přenosu informací, informace již nejsou předávány jen "vnitřní cestou", nýbrž vykročují z těl ven a začínají vytvářet svébytný "vnější informační systém".

Josef Šmajs navrhuje rozlišovat mezi informací kulturní a přirozenou, kterou dále dělí na genetickou a epigenetickou.⁴ Přirozená informace genetická je informace biologicky vestavěná do genotypové či fenotypové struktury organismů. Je výtvorem přirozené evoluce a představuje jakousi druhovou paměť, do struktury organismů vepsanou mezigenerační snahu o pochopení a adaptaci na strukturu bytí. Přirozená epigenetická informace je tvořena poznatky o struktuře světa získávané jedincem v průběhu života. Podle Šmajse nehrají v mimolidském světě příliš významnou roli, mohou být sice částečně předávány učením, ale protože nejsou dostatečným způsobem uchovávány v umělých paměťových strukturách, zanikají spolu s jedincem či populací.⁵ Kulturní informace je podle Šmajse vázána na člověka a lze jí rozdělit na informaci sémantickou (reflexe struktury světa, vázaná na jazyk) a strukturní (struktura světa lidských výtvorů, kultury). Protože kultura vzniká zpředmětněním své kulturní informace⁶ a ta nikdy zcela neodpovídá struktuře bytí takové, jaká je (svět je pro nás nepoznatelný, informace pro nás nejsou totožné s informacemi o sobě, poznání je zkreslováno symbolickou podstatou jazyka, úhlem pohledu diktovaným účelností, atd.), rostla lidská kultura "podle vlastní, přírodě neadekvátní informace, rostla na úkor složitějších a jemných struktur ekosystémů, na úkor nenahraditelné rozmanitosti biosféry."⁷ Podle Šmajse představuje tedy lidská schopnost komunikovat informace prostřednictvím zástupných pojmů (jazyk) a uchovávat je v umělých paměťových strukturách kvalitativně nový vývojový skok v evolučním procesu komunikace a uchovávání informací. Nejsem si jistý, je-li tento skok opravdu tak radikálně převratný: I jiné druhy, než člověk, používají vlastní, více či méně propracovaný systém komunikace informací, kterému v mnoha případech ještě ne zcela rozumíme. I jiné druhy vytvářejí svou vlastní materiální kulturu (termitiště, bobří hráze, atd.), která představuje určitou formu uchovávání informací a vzniká jako výsledek určitého čtení struktury světa, ovšem také nepřesného a deformovaného - jen jiným způsobem. I jiné druhy jsou schopny si na základě svého čtení světa ničit životní prostředí - vzhledem k dynamické rovnováze sil v přírodním ekosystému je ale toto počínání zpravidla vyvažováno aktivitami jiných druhů. Lidská kultura se od obdobných projevů ostatních druhů liší především svým rozsahem a komplexností. Dvojsečnost evolučního informačního procesu je paradoxní: na jedné straně představuje lepší schopnost akumulace a předávání informací výhodu pro jedince i druh, na straně druhé roste s vyspělostí používaných "informačních technologií" i riziko neúměrného vzdálení "kulturních informací" od "přirozených", propast, která se pro vývoj druhu může stát reálným nebezpečím. Pojmová komunikace představuje nejdokonalejší systém přenosu informací, který v rámci evoluce vznikl. Díky ní bylo možné informace předávat v čase mnohem účinněji, než pouhou genetickou reprodukcí či jednoduchým učením. Objev pojmové komunikace dal vzniknout složitým systémům jazyka, umožnil zachycovat myšlenky pomocí písma, umožnil vývoj akumulace zapsaných poznatků do komplexů knih, knihoven, databází, Internetu… Evoluční úspěch lidského druhu (měřitelný prodloužením života, nárůstem populace, rozšířením po planetě, atd.) stojí na nejdokonalejší formě informační komunikace, která se v dějinách evoluce objevila. Současně nás problémy, kterým ve vztahu k životnímu prostředí čelíme, upozorňují na nebezpečí, které je v celém systému skryto: sémantické informace nejsou totožné s informacemi strukturními, obraz světa, který si předáváme ve svých databázích, webovských stránkách, knihách, není totožný se světem takovým, jaký je. Úspěšnost našich informačních technologií nás paradoxně může přivést k největšímu neúspěchu lidského druhu v jeho vlastních dějinách.