Ve dnech od 4. do 12. dubna 2013 se v Národní technické knihovně v Praze konal již šestý ročník mezinárodního bienále umění, vědy a technologií ENTER. Festival s podtitulem "BIOPOLIS" se tentokrát tematicky zaměřil na biologii, genetiku a biotechnologie, a představil tvorbu nejvýznamnějších tvůrců z oblasti nových médií a digitálního umění. Hlavním organizátorem festivalu bylo občanské sdružení CIANT ve spolupráci právě s Národní technickou knihovnou.

Součástí festivalu ENTER 6: BIOPOLIS byly také dvě odborné konference, které se konaly taktéž v NTK, konkrétně v prostorách Ballingova sálu. V pátek 5. dubna proběhlo sympozium ArtistTalk, kde jednotliví umělci představili svá vystavovaná díla, a v sobotu 6. dubna se konalo CATCH FORUM 2013 zaměřené na využití nových technologií pro lidi s nejrůznějšími formami zdravotního postižení.

Vernisáž výstavy a přehled projektů

Výstava byla slavnostně otevřena ve čtvrtek 4. dubna v 18:23 vernisáží v Galerii NTK. Výstavu zahájil její kurátor Andrej Boleslavský společně s ředitelem CIANTu Pavlem Smetanou a ředitelem NTK Martinem Svobodou. V rámci vernisáže proběhly také první tři živé performance – sólové taneční číslo LV-426-442013 Markéty MAIA Kuttnerové, symfonie mrkví a zvuků HotKarot Riot skupiny Cancel 365, a vystoupil též umělec a architekt Jan Nálepa, který zde také vystavoval prostorovou zvukovou partituru Orgasmus.

Samotná výstava obsahovala téměř třicet uměleckých děl, interaktivních instalací a multimediálních projektů. Hned po vstupu do Galerie nepochybně upoutala pozornost instalace pulse.. od Marcuse Kisona, kterou tvořilo velké červené "mechanické srdce". Díky složité soustavě lanek, pružin a motorů dokázalo "tepat" různou silou i rychlostí, která se odvíjela od emocí automaticky zachycovaných při publikování nejnovějších blogů na internetu. S emocemi pracoval také projekt Subordinated to Time, soustava řetězů a pily umístěných na stromě, který se svým vlastním růstem do výšky mohl nakonec sám porazit.

Zleva: kurátor výstavy Andrej Boleslavský, performance LV-426-442013, HotKarot Riot a instalace pulse..

U návštěvníků byly velmi oblíbené především interaktivní objekty, jako například futuristicky vypadající krychle FuturoCube. Malá plastová krychle totiž dokázala reagovat na pohyb a dotyky a obsahovala různé hry a puzzle pracující právě s pohybem a světelnou indikací svých 54 barevných LED diod. Velmi zábavná byla také instalace MakejMakej, kde mohli lidé používat ovoce jako hudební nástroje, a z pórku, papriky a banánů mohl být rázem třeba klavír. Koncept MaKeyMaKey je založený na Adruinu a vznikl především díky mimořádně úspěšné kampani na Kickstarteru, kde více než dvacetkrát překonal svůj původní finanční cíl.

Zejména pro malé návštěvníky byla určena i interaktivní instalace Glowing Pathfinder Bugs od Squidsoup. Jednalo se o pískoviště, na které byli promítáni virtuální brouci. Ti dokázali s pomocí prostorového senzoru KINECT vnímat své okolí, a manipulace s pískem (tj. hromádky, jámy a cestičky) ovlivňovala jejich pohyb a chování. Kdo si chtěl naopak trochu odpočinout, mohl vyzkoušet rehabilitační koncept Verticalizer určený primárně pro paraplegiky a kvadruplegiky. Uživatel se v podstatě "zavěsil" do kovové konstrukce, kterou mohl přenášením váhy svého těla naklánět, a tím se pohybovat ve virtuálním prostředí na obrazovce.

Na výstavě byla ještě spousta dalších zajímavých projektů – například instalace PLÍCE, kterou mohli návštěvníci ovládat svým dechem, The Decelerator Helmet, která svým uživatelům umožňovala zpomalit čas, nebo třeba E-ansã, oblečení, které reaguje na přítomnost mobilního záření. Přehled všech projektů a instalací je k dispozici na webových stránkách festivalu. Hostem výstavy byl také významný filozof, badatel a zoosystematik Louis Bec, který zde představil svou interaktivní knihu Zoosystematician.

Zleva: instalace FuturoCube, MakejMakej, Glowing Pathfinder Bugs, PLÍCE, CATCH Verticalizer a E-ansã

ArtistTalk

Jak již zaznělo v úvodu, sympózium ArtistTalk bylo celodenní konferencí věnovanou především vystavujícím umělcům. Objevili se zde i hosté, kteří v Galerii NTK aktuálně žádný projekt nemají (například Petr Šourek či Dita Malečková), ale většina z šestnácti příspěvků se věnovala konkrétním projektům a instalacím, které byly představeny v rámci vernisáže a během komentovaných prohlídek.

Nizozemská umělkyně Jalila Essaïdi zde například představila svůj projekt "Bulletproof Skin" (neprůstřelná kůže) s názvem "2.6g 329m/s". Kůže vznikla kombinací pavoučího hedvábí (což je základ pavoučích vláken) a lidské kůže získané od dárců. Pavoučí hedvábí je mimořádně silné (až 10x silnější než ocel), ale současně flexibilní. Navíc se jedná o biologický materiál, který je možné spojit se zmiňovanou kůží. Z té autorka extrahovala keratinocity (hlavní pokožková buňka) a fibroblasty (buňky vazivové tkáně), a z těchto složek se podařilo vypěstovat in vitro kůži, která při testech skutečně vydržela i výstřel z pušky. Odtud tedy také pochází i oficiální název projektu, neboť 2.6g a 329m/s je váha a rychlost částečně zpomalené kulky z .22 kalibrové pušky, které dokáže syntetická kůže odolat.

Jalila Essaïdi mluvila také o dalších aspektech genetického inženýrství, například o možnostech získávat protein pavoučího hedvábí z geneticky upravené bakterie Escherichia coli, z rostliny tolice vojtěšky nebo z vláken bource morušového, který je již cca 5.000 let zdrojem "klasického" hedvábí. Procesy jsou ale vždy velmi složité a získaného pavoučího hedvábí je velmi málo. Zajímavé řešení ale přinesl výzkum profesora Randyho Lewise, molekulárního biologa z Utah State University, kterému se podařilo geneticky upravit kozy pavoučími geny, a jejich mléko tak obsahuje zmiňované proteiny pavoučího hedvábí. Proces je i tak velmi složitý, ale již je alespoň možné získat mnohem více materiálu. Pavoučí hedvábí má totiž obrovský potenciál v podstatě ve všech oborech od stavitelství, přes medicínu až po armádu.

Vlevo: Jitka Semotamová představila projekt "Tanec a Handicap"; dále: Jalila Essaïdi a pohled do Ballingova sálu

Mladý německý umělec Lorenz Potthast na sympóziu představil projekt "Decelerator Helmet". Jak již zaznělo na vernisáži, jedná se o helmu, která svým uživatelům umožňuje vnímat čas zpomaleně. Technicky se jedná o velkou stříbrnou kouli (vytvořenou z helmy a zahradní dekorace zakoupené na eBay) opatřenou kamerou (ke snímání obrazu), počítačem (ke zpracování signálu) a dvěma displeji – jedním přímo na očích uživatele a malou LCD obrazovkou, která zpomalený výstup zobrazuje i vnějším pozorovatelům. K dispozici je též dálkové ovládání, kterým si uživatel může rychlost plynutí času (resp. videa) sám ovládat.

Celý projekt je tedy uměleckou reflexí dnešní uspěchané doby a současně i zajímavou ukázkou, jak využít moderní technologie (které jsou velmi často příčinou této uspěchanosti) k pravému opaku – tedy zajištění "zpomalení". Ostatně i samotné technické řešení helmy, tj. "uzavření" uživatele do stříbrné koule s obrazovkou přímo na očích, připomíná náš současný svět, ve kterém se stále více obklopujeme počítači, tablety a mobily. Technologie tak neustále prorůstají našimi životy a pomalu se stávají naší součástí – a jak ukazuje chystaný produkt Google Glass, rozhodně se nejedná o sci-fi nebo hudbu daleké budoucnosti.

O vnímání času hovořil i student interaktivních médií na UJEP v Ústí nad Labem, Vojtěch Kálecký, který na sympóziu hovořil o vnímání času a navázal tak na svůj vystavovaný projekt "Subordinated to Time". Student industriálního designu na nizozemské Eindhoven University Roel Smeets zase pohovořil o tzv. "wearable technologies", neboli technologiích, které si můžeme obléknout. Pro příklad zmínil několik projektů umělecké skupiny PopkaLab: boty Rambler, které posílají twíty o každém kroku, dámský klobouk Taiknam Hat, který reaguje na elektromagnetické pole (např. mobilních telefonů), či vystavované šaty E-ansã.

Na sympóziu vystoupili také členové skupiny Cancel 365 a podrobněji pohovořili o projektu HotKarot (tedy mrkve v rohlíku) a OpenSauce (tj. online platformy pro vymýšlení omáček). Příspěvek si připravila také Máša Dudziaková se SNM, která zde stejně jako na lednové konferenci New Media Inspiration představila a přiblížila projekt QRbodies a Open Tattoo, tj. vytetovaný QR kód, jehož obsah je možné přes internet měnit. Po přednášce také následoval praktický workshop tetování (byť pro jistotu jen na pomeranče).

Zleva: projekt The Decelerator Helmet, Roel Smeets hovoří o wearable technologies a Zdeněk Siblík aka herrICH pózuje s QR kódem

CATCH FORUM

Podobně jako páteční ArtistTalk bylo i sobotní CATCH FORUM celodenní akcí zaměřenou na umění, vědu a technologie. Hlavním tématem už ale nebyla vystavovaná díla a instalace (až na výjimky), ale diskuse o umění a technologiích v kontextu zdravotního postižení, příklady již realizovaných projektů a příklady dobré praxe.

CATCH FORUM zahájil ředitel sdružení CIANT Pavel Smetana a s prvním příspěvkem vystoupil Miloslav Klouda z evropského terapeutického a školícího centra Ambulatorium, který představil již zmiňovaný kolaborativní rehabilitační projekt CATCH Verticalizer. Verticalizer jako takový není nic nového; v oblasti rehabilitace se používá dlouhá léta, aby pacientům umožnil vertikální polohu těla a usnadnil případné cvičení. V rámci tohoto projektu ale skupina odborníků vyvinula speciální konstrukci umožňující naklánění a tímto pohybem může pacient ovládat svůj pohyb ve virtuálním prostředí, což působí jako motivační prvek. Cílem projektu je propojit více těchto zařízení do sítě a umožnit jejich vzájemnou interakci přes internet.

Zajímavý příspěvek si připravil také maďarský odborník Attila Nemes, který představil koncept označovaný jako "ambient assisted living", neboli ambientní asistované bydlení. Slovem ambientní se zde míní, že technologie, které tuto podporu zajišťují, jsou pokud možno "neviditelné" a stojí v pozadí – pouze pomáhají, když je potřeba. Koncept je zaměřený zejména na staré lidi, kteří techniku velmi často odmítají a nechtějí se učit nic nového. Proto jsou tyto technologie snadno použitelné a integrované do předmětů denní potřeby. Pan Nemes jako ukázku zmínil projekt "Grandma's Cooking", který řeší velmi častou situaci, kdy vnoučata bydlí daleko od svých prarodičů, nejsou příliš v kontaktu a nevědí, co jejich prarodiče zrovna dělají. Když ale babička začne péct (tj. senzory zjistí, že pustila troubu), vnoučatům přijde upozornění (např. na počítač).

Španělský umělec a pedagog Antoni Abad následně představil komunitní projekt Megafone.net, který již od roku 2004 funguje jako jednoduchá komunikační a publikační platforma, umožňující lidem sdílet zvuky, obrázky nebo videa, a automaticky je vystavovat na internet. Cílem bylo umožnit zejména znevýhodněným skupinám populace (přistěhovalci, nevidomí, vozíčkáři atd.), aby byl jejich hlas slyšet, aby mohli po určitý čas sdílet svůj život a své názory. Před deseti lety ještě samozřejmě neexistovaly chytré telefony, první přístroje běžely na Symbianu a byly velmi pomalé a nespolehlivé. Autoři projektu chtěli jednotlivé příspěvky publikovat i s konkrétní polohou, ale protože externí GPS lokátory spárované přes bluetooth byly nespolehlivé (a i když fungovaly, tak určení lokace trvalo několik minut), uživatelé nakonec používali "manuální GPS", kdy do předmětu každé zprávy jednoduše napsali ulici a číslo popisné, kde zrovna jsou.

Zleva: ředitel CIANTu Pavel Smetana (v pozadí Louis Bec); Miloslav Klouda představuje CATCH Verticalizer; Antoni Abad (Megafone.net)

Nedílnou součástí světa postižených je protetika, tj. protézy a další převážně zdravotní doplňky. Tomuto tématu se na fóru věnovala maďarská (a nyní kanadská) profesorka Nina Czegledy, která upozornila, že se nejedná o novinku moderního zdravotnictví, ale koncept starý několik tisíc let – jedna z nejstarších umělých končetin byla nedávno nalezena u cca 3000 let staré mumie. Samotný termín "protetika" pochází přibližně z 16. století, kdy se začal objevovat v lékařských spisech. Dnes už jsou samozřejmě k dispozici nové technologie a materiály, a protetika přestává být jen nouzovým řešením, ale plně funkčním doplňkem a v některých případech i rozšířením. Ostatně o technologii jako extenzi těla hovořil již Marshall McLuhan.

I v oblasti protetiky se tedy stále častěji prosazují nové technologie. Například Claudia Mitchell obdržela v roce 2007 jako první člověk bionickou ruku, tedy ruku, se kterou mohla skutečně pohybovat. Známá je také modelka a sportovkyně Aimee Mullins, která má 12 párů protetických nohou upravených ke konkrétním účelům. A nesmíme zapomenout ani na umělce – například Stelarc s extenzemi svého těla experimentuje již léta, od mechanických exoskeletů až po vypěstování třetího ucha na předloktí. Ostatně oblast protetiky je obecně velmi důležitá; odhaduje se, že každým rokem přichází o nějakou končetinu na 15.000 lidí. Nemluvě o tom, že technologie nám pomáhají i s jinými smysly – od běžných brýlí až třeba pro kochleární implantát.

Poslední příspěvek si připravil německo-americký tanečník a choreograf Robert Wechsler, který pohovořil o významu hudby a tance, které nás doprovázejí přibližně 50.000 let, tedy v podstatě po celou historii lidstva. Hudba a tanec mají překvapivě mnoho společného; nejen, že jdou "hezky dohromady", ale pro lidskou mysl je to téměř to samé – například když hudební skladatel myslí na hudbu a choreograf na tanec, aktivují se jim stejná místa v mozku. Hudba i tanec jsou tedy lidem vlastní a i naše tělo je založené na potřebě pohybu (zhruba 55% našeho těla tvoří svaly). Přesto se ale moc nepohybujeme a náš současný způsob života (školy, kanceláře, televize, počítače) situaci ještě zhoršují.

Přednášející zdůraznil, že většina problémů všech lidí (ať už zdravých nebo s nějakým postižením) pramení ze dvou věcí: z nedostatku pohybu a nedostatku socializace. Z toho pak vzniká obezita a deprese, a z nich pak další civilizační choroby. Bohužel, lékaři nám jen těžko předepíší hudbu a tanec, a léčí tedy jen příznaky. Dokud jsme zdraví, můžeme svůj způsob života snadno změnit; ale například lidé po nějakém úrazu nebo nemoci už na výběr příliš nemají. Právě pro tyto lidi pan Wechsler vyvinul systém MotionComposer, který snímá pohyby uživatelů a převádí je v hudbu. I téměř nepohybliví pacienti tedy mohou například "hrát" na klavír, mají větší motivaci se hýbat a tvořit – a tím pádem mají i větší radost ze života.

Vlevo: Attila Nemes a Nina Czegledy; uprostřed: Lorenz Potthast se zapojuje do diskuse; vpravo: energický tanečník Robert Wechsler

Závěr

Letošní ročník festivalu ENTER byl opět velmi zajímavý a organizátorům se podařilo sestavit skvělý program a vybrat velmi dobré projekty a instalace. Ve srovnání s minulým ročníkem sice chyběly akce mimo knihovnu (jako bylo představení v Arše nebo hudební pásmo v Crossu), ale na druhou stranu se tím program zbytečně netříštil po celé Praze. Samotná výstava v Galerii NTK také letos trvala o něco déle než posledně, takže ji mělo možnost navštívit více lidí.

Průběh výstavy i obou konferencí byl bezproblémový a oba organizátoři si zaslouží pochvalu. Pouze během paralelního Knihovnického Barcampu jsem si všimnul, že už někdo asi snědl většinu "nástrojů" u instalace "MakejMakej", kde zbyla jen mrkev. :) Celkově ale samozřejmě velká spokojenost a pomalu se už můžeme začít těšit na ENTER 7 v roce 2015.